Listopad 2007

Konvertité, třetí směna terorismu

Luděk Frýbort

Ještě ve středu pátého září šlo všechno zaběhlým pořádkem. Německé noviny se předstihovaly v kritikách spolkového ministra vnitra Wolfganga Schäubleho, odváživšího se navrhnout důsledné pátrání v internetové síti po stopách teroristických aktivit; byloť až dosud dobrým tónem tvrdit, že teroristé jsou sice pacholci, avšak policejní šťourání v jejich elektronické poště je nepřípustným zasahováním do občanského soukromí. I užil si pan ministr velkého posměchu a přísných odsudků, že by od něho politicko-korektní pes kůrku nevzal. Taktéž rady americkému prezidentovi, jak by si měl správně počínat v tom zpropadeném Iráku, nebraly konce, a zeměpisný pojem Guantánamo se těšil setrvalé oblibě. Avšak již ve čtvrtek šestého ležely karty jinak. Tytéž noviny byly najednou plné zpráv o rozsáhlém zatýkání, jež provedla německá policie mezi militantními islamisty, o chystaném a jen taktak odvráceném pumovém atentátu, o trhavinách o síle 550 kg trinitrotoluenu, k nimž už bylo třeba jen připojit roznětku a dopravit na vyhlédnuté místo, o předpokládaných stovkách nebožtíků, kdyby bylo dílo korunováno úspěchem, a takových věcí více. Zprávy provázela letmá zmínka o zdařilé spolupráci mezi německou zpravodajskou službou BND a americkou CIA, přičemž zcela chybělo standardní ohrnování nosu nad touto imperialistickou institucí; o něco váhavěji vyznělo sdělení, že zdařilá spolupráce spočívala v předání informací o tom, co se peče mezi německými islamisty, bez nichž by slavná policie věděla houbeles. Což některé poťouchlejší žurnalisty přimělo k úvahám, kde CIA ke svým poznatkům přišla... no, kde asi tak. Vyždímala je - ponechme stranou otázku, jak eticky či humánně - ze zajatých džihádistů zrovna v tom zlořečeném Guantánamu či na jiných místech téže pověsti, ale ani ta povážlivá okolnost se kupodivu nestala předmětem obvyklé kritiky. To už hned vypadal jinak pan Schäuble se svými návrhy, ba i smysl substantiv etika a humánnost se posunul do poněkud jiného úhlu. Dalo by se mluvit o jistém zmoudření, i když je nejisté, jak dlouho potrvá, než krasomluvní nabadatelé najdou ztracený dech a jmou se opět hovořit o policejním státu a narušení principu osobní svobody.

Je ale možné, že to tentokrát nebude tak hned, jelikož německá veřejnost je nadmíru znepokojená ani ne tak odhalením připravovaného atentátu - cosi takového se očekávalo už dlouho - jako identitou zatčených džihádistů. Dokud páchali teroristické útoky jacísi vousáči v bílých nočních košilích, jména arabská, státní příslušnost marocká či egyptská... bylo to k vzteku, ale co se konečně dá od takových čekat. Vyházet je, odkud přišli, zněl jednoduchý soud lidových vrstev (intelektuálních zdaleka ne), a bude pokoj. Té jistoty drahně ubylo, když se začaly množit zprávy o teroristických akcích, jejichž osnovatelem byl dejme tomu britský občan Abdalazíz aš-Šáhidí; protože jak lze vyhodit z Británie Brita? Němce z Německa? Leda by mu lehkovážně udělené občanství mohlo být zase odňato, jelikož se jej ukázal být nehoden; ale bude asi muset ještě explodovat mnoho náloží, než se humanitou prodchnuté evropské vlády odhodlají ke kroku tak diskriminačnímu. Nu, i to by snad za velkého úpění a intelektuálských rukou lomení ještě nějak šlo. Noviny však uvádějí, že atentát s cílem dosáhnout co nejvyššího počet obětí (příčí se mi psát nevinných obětí, jak zní ustálená novinářská fráze, jako by mohly být i nějaké oběti vinné) chystal jakýsi Fritz G. a Daniel S., zřejmě jako dáreček k šestému výročí newyorské katastrofy. Tedy Němci jako polena, mládenci ze zámožných měšťanských rodin, řečený Fritz G. synek úspěšného podnikatele z města Neu Ulm, jeho kamarád rovněž vyrostlý ve vysoce blahobytném prostředí. Což jaksi neladí s omluvnou teorií, dle níž přivádí adepty terorismu k jejich skutkům bezvýchodnost chudoby. Věru bych se v bezvýchodnosti takového Fritze G. sám rád nalézal.

Pochopitelně se oba buržoazní synkové ve víře Prorokově nenarodili, nýbrž pro ni zahořeli až v mladistvém věku, a to hned v nejvyšší myslitelné kvalitě. Nejsou s tím v Německu ani v jiných zemích Západu sami. Až do událostí 11. září 2001 vykazovala německá statistika 300 případů konverze k islámu ročně, přičemž se vesměs jednalo o dámy, provdavší se za nějakého Orientálce. Po řečeném datu se najednou začínal s obrácenci trhat pytel: tři tisíce v roce 2005, už 4000 letos, a to máme teprve září. Do dnešního dne se tím tempem v Německu shromáždila slušná armáda náboženských horlivců, z nemalého dílu náchylná k vyřizování účtů se světem nevěřících po ládinovsku. Že by je k tomu přivedlo osvícení učením Muhammadovým, se jaksi zdráhám přijmout. Jsem s ním dosti slušně obeznámen, i v koránu si občas říkám, ale tím spíš je mi podezřelá představa náhlého osvícení; odvažuji se soudu, že čím hloub se normální člověk ponoří do studia islámu, tím větší musí být jeho rozčarování. Nenajde v něm ani za nehet něčeho, nad čím by se mohl vážněji zamyslet, natož se dát přesvědčit, jen malebné, ale značně prostoduché hrozby těm, kdož neuvěří, a sliby nebeského hampejzu s věčně panenskými prostitutkami pro uvěřivší. A jinak už nic, jen slabý odvar bible a nesouvislé útržky morálního kodexu nomádských kmenů z doby Prorokovy, možná dost dobrého pro honáky velbloudů v arabské poušti, ale sotva přijatelného Evropanovi. Kdepak, nechoďte na mě s nějakou konverzí v důsledku náhle vytrysknuvšího plamene poznání, jsem dost dlouho na světě, než abych bral takové plameny vážně. Je to, obávám se, mnohem, mnohem horší.

Neboť s upřímně věřícím muslimem bych se aspoň mohl bavit. On by mi předestřel svůj názor, já jemu můj, a třebaže bychom se navzájem nepřesvědčili, vyšli bychom z toho setkání o něco poučenější. Ale není žádné řeči s někým, kdo nepřišel ke své víře ani zrozením a výchovou, ani na základě studia, nýbrž... inu, jak se už odnepaměti přiklánějí k totalitním pravdám zobáčkové zelení, sami sebou si nejistí, toužící zaujmout své okolí něčím hodně provokativním. Tak, aby se tatíci zlobili a holky si šeptaly - víš, on je tenhle Fritz muslim (komunista, nacionální socialista, antiglobalista, satanista, podle času a právě panující infantilní módy). Není to nic zvlášť nového. Odjakživa to bývali hošíci a děvenky dobře napapaní, v blahobytu a svobodě vyrostlí, kteří měli sklon se hlásit k výstředním naukám a v jejich jménu páchat šeredné skutky. To oni, žádní utlačení a ponížení, se za každého režimu s nevšední ochotou stávají jeho oslavovateli i biřici; a není-li takového režimu, tak dlouho pro něj horlí, až se ho dohorlí. Pubertální potřeštěnost může být vysvětlením toho jevu, ne však rozhřešením, což se ostatně týká všech, kdož mávají rukou nad svou někdejší pošetilostí, řkouce - ach, hříšky nevinného mládí. Ale to jsme se dostali někam poněkud vedle.

Rychle se odvíjejí dějiny islámského terorismu. Uplynulo krátkých šest let a díla se chápe jeho třetí, nejnebezpečnější směna. Po bojovnících odkudsi ze stepí Předního východu a džihádistech z imigračního prostředí nás začínají ohrožovat učenliví, těžko odhalitelní, všeho schopní konvertité. Tím hůř, že jejich neochmýřená vyjevenost nutká k úsměvu; pod ní se dobře skryje už pokročile vyvinuté zákeřnictví. Jsou dokonale instruovaní, v pákistánských táborech vycvičení, a když je třeba, dovedou se velmi účinně maskovat: jordánský znalec terorismu Fuád Husajn mluví o spiklencích z řad evropské mládeže, kteří svou konverzi drží v tajnosti, jedí vepřové maso a pijí alkohol, dokonce i do kostela chodí, čekajíce na chvíli, kdy jim Alláh zavelí krvavě udeřit. Býval bych řekl, že českých zemí s jejich mizivým podílem muslimské populace se ta svízel nebude tak bezprostředně dotýkat, ale přečetl jsem si seznam islámských organizací v České republice, jejich publikací a internetových stránek, a optimismus mě přešel. Děláme chybu, hodnotíme-li třetí směnu útočného islamismu pravidly logiky. Není žádné logiky v počinech zobáčků zelených, radikálních, plných touhy něčím zaujmout, upoutat pozornost, ohromit. Sdružit se v bratrstvo blouznivců, vzájemně se podněcovat, pěstovat kult hrdinství a mučednické smrti, až dospějí k obětování životů cizích i vlastních. Ani to není nic nového, třebaže islamismus vynikl ve vymývání mladých mozečků nad všechny ostatní recepty štěstí a spásy. Co proti tomu nad rámec dosavadních policejních metod můžeme dělat...

Ztěžka a s bolestmi břicha začínají po posledních zkušenostech v německé politice sílit hlasy, doporučující sledovat obrácence na islám ne pro podezření z konkrétního činu, ale pro samotnou skutečnost konverze. Asi to bude potřebovat ještě svůj čas a řádku dalších šokujících odhalení, než se ta idea prosadí, ale inspirativní nápad to je. Pravda; ne každý novomuslim si ve sklepě míchá výbušnou směs, ale hoď udičku do kalného rybníčku islamismu a nejmíň napočtvrté se rybička takových sklonů chytí, třebaže k uskutečnění ještě může být daleko. Nebo také nemusí. Ani u ostatních tří netřeba předpokládat holou nevinnost, spíš vyšší či nižší míru sympatizantství nebo aspoň omlouvavého pochopení. Zvykli jsme si pokládat mládí sice za drobátko jankovité a rebelantské, avšak s myslí čistou, idealistickou. To nemusí pokaždé platit; v případě konvertitů je zapotřebí obzvláštní opatrnosti, jakkoli rádi hovoří o tom, že islám je náboženství míru, jemuž není nic tak vzdáleno jako zákeřné mordování. Zkušenost z ne tak dávných dob ukazuje, že jakmile někomu začne huba přetékat mírem, je záhodno se podívat, co podlého má za lubem.

Nepropadejme ani v tomto případě tragickému omylu evropské politiky. Nevěřme, že budeme-li jen hodní na islamisty cizí i domácí, původní i novopečené, oni nás za to vyjmou ze svých krvavých plánů. Naopak. Teror nehledá, kdo je na něj hodný, ale kdo představuje snadný cíl; a snadný cíl představuje ten, kdo si zapovídá obranu. I němečtí politikové si za časů kancléře Schrödera mysleli, že zůstanou-li stranou amerického tažení, stratégové teroru to ocení a ušetří Německo své pozornosti. Neminulo ani mnoho let a byli velmi drsně vyvedeni z omylu. Terorismus vstupuje do své třetí, neméně bezohledné fáze, v níž začínají hrát významnou roli různí nenápadní Fritzové a Sebastianové. Není vyloučeno, že i Vaškové a Jaroušové. Pro jistotu si na ně dejme pozor.