Listopad 2007

Odchod z pevniny

Emanuel Mandler

V restauraci Na Kahánku jsem se toho cítil dne mimořádně příjemně. Nebylo to počasím, ale milým chováním obsluhy a šetrností hostů. Navíc na dnešek na večer pozvali malé trio (nevěděl jsem, co je to napadlo) a to hrálo krásné cajdáky. Zpěvačku vybrali taky dobře; ne že by nemohla zpívat o něco málo líp, ale o její postavě (člověk by na ní mohl oči nechat) se něco podobného říci nedalo… Byl jsem zvědav, co tomu řekne pan Machálek – ostatně už by tu měl být. Také pan Machálek přicházel poněkud jinak než jindy, trochu škrobeně, což se k jeho chování ani trochu nehodilo. Sedl si a proti svému zvyku začal hned hovořit. Kupodivu o penězích. Ani prý bych nevěřil, kolik ho ta muzika stála.

Přerušil jsem ho a zeptal jsem se, co říká pochodu neonacistů židovskou ulicí o výročí křišťálové noci. Odpověděl trochu ledabyle, ale jasně, že jde zřejmě o utajený antisemitismus, kterého je u nás víc, než si myslíme. Vždyť kdyby pražský magistrát tento pochod hned zakázal, nemohl by prohrát ani při verdiktu soudu, že se takový pochod musí povolit. Dokonce i v takovém případě by bylo veřejnosti zřejmé, že magistrát jednoznačně postupuje proti neonacistům, což v daném případě bohužel vůbec není znát. Ale on dnes chce hovořit o něčem jiném. O tom, jak příští týden pojede do Irska; proto si přece objednal (a zaplatil) tu muziku.

Můj přítel mne poněkud popletl. Když někdo odjede třebas i na tři neděle na dovolenou do Turecka, neobjednává si k tomu kapelu. Na druhé straně, proč ne, když má pan Machálek tolik peněz? Ale stejně je mi to divné.

Divné to není, řekl pan Machálek. Pokud odcházíte ze své vlasti na delší dobu…

Skočil jsem mu do řeči a poněkud bojechtivě jsem se ho zeptat, co to znamená „na delší dobu“.

Pan Machálek se zatvářil zkroušeně, ano, není mu to milé, že odjíždí ze země, ve které se narodil, vyrostl a tolik let pracoval. (Tak k tomu tedy, pomyslel jsem si, objednal tu hudbu). Chtěl by se proto rozloučit se čtenáři našich rozhovorů a samozřejmě hlavně se mnou, zapisovatelem.

Musím se přiznat, že Machálkův dnešní rozhovor mi šel na nervy. Pochopil-li jsem to, co říká, dobře, přerušíme teď naše rozhovory na nějakou dobu. Na jakou to mi nebylo jasné.

Pan Machálek řekl, že neví, nevylučuje, že navždycky. Jede do Irska za přítelem, který založil Institut pro evropská studia a on, můj přítel má být jeho zástupcem. Dohodli se, že tam bude působit půl roku na zkoušku, ale jak svého irského přítele zná, nebude ho chtít pustit.

Vzpamatoval jsem se. Pochopil jsem, že by bylo bezvýsledné pana Machálka k něčemu přemlouvat, a tak jsem ho poprosil, aby čtenářům řekl, co vlastně je. Někteří se totiž domnívají, že neexistuje a že „Machálek“ v našich rozhovorech je označení pro virtuální postavu. Pan Machálek se zasmál. Ovšem, že je člověk z masa a krve. Jmenuje se ovšem jinak a jako Machálek vystupoval pouze v našich rozhovorech.

Dobrá, řekl jsem stísněné, a co byste tedy před odjezdem chtěl popřát své vlasti – jak vidím své staré vlasti – do budoucích let?

Pan Machálek chvíli uvažoval. Pak řekl rozhodným hlasem, že by přál Česku hlavně tu základnu. Nejde jen o základnu, ale také o spojence. Jen si to vezměte: ve dvacátých a třicátých letech byli spojenci Československa Anglie s Francií – nestálo to za nic. A po válce byl naším přítelem dokonce Sovětský svaz. Dnes je situace úplně jiná. Spojené státy jsou silný a seriozní spojenec. Smí-li říci ještě něco dalšího, pak je to přání, abychom nepropadali každodenním úzkostem a snažili se jít kupředu cestou naděje. Zde ve střední Evropě je jí vždy hodně zapotřebí.

Šťastnou cestu do Irska, popřál jsem panu Machálkovi.

Šťastné pobývání v Česku, zněla odpověď.