Prosinec 2007

Agent REPO – spisovatel ve službách komunistické propagandy

Jiří Bašta

Agenturní působení tajných spolupracovníků Státní bezpečnosti má dosud v řadách širší veřejnosti nádech jakéhosi tabu. Mezi zcela logické důvody této tristní situace patří především nedostatečná přístupnost archivních materiálů, které příslušníci StB nestačili skartovat bezprostředně po 17. listopadu 1989. Následující text obsahuje chronologicky strukturovaný popis agenturní činnosti spisovatele Tomáše Řezáče (1935–1992), jednoho z prominentních tajných spolupracovníků Státní bezpečnosti, tematicky doplněný dobovými komentáři z exilového i komunistického tisku.)

Tomáš Řezáč, svého času elitní agent s rozporuplnými osudy, působil v síti StB s několikaletou pauzou od poloviny šedesátých let až do roku 1988, tedy téměř až do zhroucení komunistického totalitního režimu. Jeho původ z věhlasné a komunisty protěžované spisovatelské dynastie ho předurčoval mezi ten druh spolupracovníků, kteří se pro kooperaci se Státní bezpečností rozhodli z čistě ideologických důvodů.

Řezáčovo předsrpnové působení v ČSSR

Tomáš Řezáč se narodil dne 2. 3. 1935. Pocházel ze spisovatelské rodiny úzce spjaté s komunistickým režimem. Jeho otec Václav Řezáč (1901–1956) patřil svého času mezi přední tvůrce tzv. socialistické prózy a matka Emilie (1903–1997) rovněž vykazovala publicistickou činnost. Mladý Řezáč studoval tři roky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kterou však po roční zdravotní pauze již nedokončil. Pod pseudonymem Karel TOMÁŠEK začal publikovat a pracovat na místě redaktora časopisu Kulturní tvorba.

Během základní vojenské služby přišel Řezáč do styku s operativní prací u pomocné složky vojenské kontrarozvědky, čímž se později nejednou vychloubal. Roku 1961 začal pracovat na knize reportáží z prostředí Veřejné bezpečnosti, a proto mu byl umožněn přístup na okresní oddělení VB Praha-západ. Zpracovávaná problematika ho údajně natolik zaujala, že hodlal vstoupit do služeb ministerstva vnitra. Publikace z prostředí VB vyšla v roce 1962 pod názvem Okresní oddělení a údajně měla v řadách čtenářů pozitivní ohlas. Krajská správa MV Praha doporučila roku 1963 Řezáče na místo v úseku archivnictví. On se však mezitím rozhodl pokračovat v práci redaktora Kulturní tvorby.

Po předchozím důkladném vytipování byl Tomáš Řezáč získán na pozici informátora I. odborem KS MV Praha dne 21. 5. 1965 pod krycím jménem KAREL, a to bez jakéhokoliv vnějšího nátlaku.) Mladý spolupracovník Řezáč se měl orientovat na „problematiku vízových cizinců a novinářů”. Spolupráci s ním však příslušníci StB z důvodu ztráty možností ukončili již 2. 8. 1967. Podruhé byl Řezáč „zverbován” 22. 11. 1972, kdy na něj I. správa FMV (rozvědka) zavedla nový svazek pod krycím názvem REPO, týkající se „problematiky emigrace”.

V době první „verbovky” vykazoval Řezáč styky mj. na vicekonzula USA J. G. Gwynna, italského kulturního přidělence Paciniho a na italskou manželku spisovatele Ladislava Fukse Gullianu Limmiti.

Po úspěšném nasazení v několika relativně nevýznamných akcích byl Řezáč 21. 10. 1965 převeden do stavu agenta. Pod záminkami účasti na zasedání spisovatelské organizace PEN Club a získání materiálů k připravované reportáži vyjel na služební cestu do Paříže, kde měl za úkol kontaktovat Pavla Tigrida. Tigrid však v inkriminované době pobýval v USA. Přesto tehdejší Řezáčův řídicí orgán (ŘO) hodnotil výjezd svého agenta do Francie kladně, neboť po návratu do ČSSR předal agent KAREL údajně zajímavé zprávy o průběhu zasedání PEN Clubu.

V průběhu další spolupráce donášel Tomáš Řezáč svému řídícímu orgánovi informace především z okruhu literátů a vysokoškoláků. Vypracovával zprávy o činnosti a aktivitách těchto intelektuálů a jejich snahách o sdružování.

Tento druh informací však pracovníci Státní bezpečnosti pokládali za zkreslený a zavádějící, proto dne 20. 4. 1967 navrhli spolupráci s Řezáčem přerušit. Mezi různé důvody, uvedené v návrhu na ukončení spolupráce, patřily Řezáčův původ z intelektuálské rodiny, vyvolání opileckého incidentu v restauraci Stará fara v Praze 6, po němž mohlo dojít k dekonspiraci agenta, a v neposlední řadě podání nepravdivé zprávy o údajném Řezáčově setkání s profesorem Černým za pobytu ve Francii.

Nutno dodat, že s odstupem času hodnotili příslušníci StB toto své rozhodnutí jako neuvážené. Dle pozdějšího vyjádření Řezáčova řídícího orgána nebyla výše jmenovaná pochybení tak závažná, neboť agentovy informace klasifikované jako dezinformace se v následujících „krizových” letech 1968–1969 ukázaly jako opodstatněné.

Tomáš Řezáč se dle své výpovědi z roku 1975, určené příslušníkům StB, stavěl k problémům v roce 1968 „seriózně” a nepodnikal proti komunistické straně a státním orgánům žádné nepřátelské kroky. Jak dále uvedl: „Sjezdu Svazu čs. spisovatelů v r. 1967 jsem se ani nezúčastnil, přestože jako kandidát Svazu jsem na sjezd samozřejmě pozván byl. Nechci se dělat hezkým, ale celé sjezdové jednání mně bylo protivné, atmosféra pro mě neúnosná, a proto jsem upřímně řečeno radši chodil na pivo, než bych poslouchal řeči Kohouta a spol.”)

Po celou dobu první fáze spolupráce bylo s agentem KARLEM uskutečněno celkem 135 schůzek převážně v konspiračních bytech. Za 139 předaných písemných zpráv obdržel Řezáč na odměnách dohromady pouze 700 korun. Celkové náklady za občerstvení a jiné položky na schůzkách s KARLEM dosáhly výše 5754 korun.

Švýcarská emigrace

Zlom v Řezáčově životě nastal 29. 9. 1968, kdy spolu se svojí druhou ženou Ludmilou legálně odcestoval na turistický zájezd do Rakouska, Jugoslávie a Itálie. V zahraničí se však oba manželé rozhodli pro emigraci. Dne 14. 10. 1968 překročili hranice Švýcarska a posléze se usadili ve městě Horw v blízkosti Luzernu, kde Řezáč i jeho žena vystřídali několik zaměstnání. Avšak s nastupující normalizací v Československu a s ohledem na Řezáčovu minulost nemohl jejich čin zůstat bez odezvy.

První Řezáčův kontakt s agenturní minulostí zprostředkoval jeho vlivný pražský přítel Vladimír Diviš, který v letech 1969–1972 zastával funkci vedoucího oddělení stranické práce ve sdělovacích prostředcích ÚV KSČ. Diviš ve svém přátelsky laděném dopise Řezáče vyzval, aby mu svoji emigraci odůvodnil. V odpovědi ze dne 17. 12. 1970 Řezáč vylíčil své sympatie k tehdejšímu vedení KSČ, přičemž nekriticky opěvoval především normalizačního prezidenta ČSSR Gustáva Husáka: „Prostě: já toho muže miluju: jeho čestnost, hrdinství, s jakým se obrátil v šedesátém devátém proti národu, který jako stádo zblblých ovcí se hnal do propasti občanské války a státní neexistence. S obrovskou mravní velikostí se pan doktor tehdy postavil sám – či jenom s nemnohými – a policejními obušky dal ty pitomce zahnat na cestu pořádku. [...] Ano, já se mu obdivuji: té jeho státnické virtuozitě, tomu jeho gouverner c`est prevoir [vládnout, to je předvídat] – tomu, jak vzal těm kecálkům tady na Západě vítr z plachet tím, že nepřipustil monstrprocesy, a na druhé straně, jak dokázal mravní bahno dubčekovců. Prostě: mám ho rád a chtěl bych mu pomáhat.”

V tomto podlézavém a téměř až flagelantském dopise se Řezáč také zmínil o svém tehdejším zaměstnání ve Švýcarsku v oblasti marketingu. Z „třídního hlediska” sebekriticky pohlížel na údajně vlastní objev a zdokonalení psychologických kritérií pro analýzu trhu spotřebního zboží: „Z mé práce dál nesmyslně a intenzivněji bohatnou hořčicoví miliardáři Thomy a Frank, akcionáři Knutwilerovy minerálky a šéfové Coca-Coly. [...] Syn Emy a Václava Řezáčových, komunistický žurnalista Tomáš Řezáč, pečuje o vyšší zisky kapitalistů, přepíšeš-li si moji činnost takhle otevřeně a poněkud neohrabaně ideologicky, pak je to k blití.”

Řezáč se dále zpovídal z „velkého omylu”, jehož se svojí emigrací dopustil. Dle vlastního vyjádření by se do Československa ihned vrátil, ale bránila mu v tom jednak velká zadluženost ve Švýcarsku a jednak obava z trestního stíhání za nedovolené opuštění republiky:

„Nebudu a nemohu riskovat kriminál; to, že mně nezavřou a nebudou vláčet po soudech, musím mít pro nás oba černé na bílém. Z těchto důvodů:

1) Na sezení v kriminále je škoda mého času i vědomostí.

2) Nevím, proč bych měl bručet a dejchat cezenej vzduch já, když Pavel Kohout, Václav Havel, Šaňo Dubček, profesor Černý a celá ta Saubande [svinská banda], která nás vyhnala ven, si běhá po svobodě.

3) Nemám prostě pocit viny. Choval jsem se tu slušně a nic jsem proti republice neudělal.”

Na základě tohoto Řezáčova sebekritického dopisu požádal Diviš Vasila Biľaka o radu, jak dále v tomto citlivém případě postupovat. Tehdejší tajemník ÚV KSČ Biľak, odpovědný za ideologii a zahraniční politiku, patřil mezi nejortodoxnější představitele komunistické státní moci. Diviš se Biľakovi ve své zprávě ze dne 23. 12. 1970 zmínil o Řezáčově reportérském talentu a dodal, že v případě jeho návratu z exilu by tak „drastickou pravdu” o emigraci dokázal napsat jen Řezáč.

Tomáš Řezáč agentem rozvědky

V prvé řadě se však Řezáčovu touhu po návratu domů chystala využít rozvědka Státní bezpečnosti v rámci připravovaných „aktivních opatření”.

Pracovníci I. správy FMV nejdříve zmapovali Řezáčovu celkovou situaci ve Švýcarsku za účelem potenciální zpravodajské spolupráce. Aktivní činností pro I. správu FMV si měl agent REPO – což bylo Řezáčovo nové krycí jméno – svůj návrat do ČSSR vykoupit. Nutno však zdůraznit, že to nedělal proti svému přesvědčení.

Dle rozboru mjr. Jandáka z 31. odboru I. správy FMV se Řezáč jevil jako „vhodný typ pro obnovení spolupráce s cílem rozpracování prominentů čs. emigrace v zahraničí především z řad novinářů a kulturních pracovníků”.)

Návrh z října 1972 předpokládal kontaktování REPA ve Švýcarsku pracovníkem rezidentury v Londýně Nedbalem, kterého manželé Řezáčovi znali ještě z Prahy. V podrobném plánu „verbovky” se objevila zásadní pasáž, že v případě jeho ochoty spolupracovat za daných pravidel „mu bude ze strany MV zaručeno, že při jeho případném pozdějším návratu do ČSSR nebudou proti němu činěna opatření vyplývající z trestního postihu za opuštění republiky”. Autor návrhu rovněž vyloučil situaci, podle které by Řezáč případně udal příslušníka StB Nedbala švýcarské policii. REPOVA manželka však pro svůj antisocialistický postoj nesměla o zájmu rozvědky nic tušit a předem byla z jakýchkoliv jednání vyloučena.

Celá verbovací akce proběhla podle očekávání dne 21. 10. 1972. Řezáč přistoupil na všechny Nedbalovy podmínky a poté došlo k seznámení s přiděleným řídícím orgánem Václavem Riegrem. Oběma pracovníkům StB REPO sdělil, že je již dlouho očekával, a pouze litoval, že se neozvali dříve. Nedbal situaci popsal slovy: „Řekl jsem mu, že já osobně od něho žádám slib, že bude spolupracovat konspirativně a ukázněně. Odpověděl bezprostředně: Jste zde a já říkám zdrastvujtě!”

REPOVY vazby na vrcholné autority českého exilu

V krátké době po navázání kontaktu s komunistickou rozvědkou pronikl Řezáč ke Zdeňku Záplatovi, šéfredaktorovi exilového časopisu Zpravodaj, a stal se jeho dopisovatelem.

Podle vyjádření řídicího orgána splnil REPO v období od listopadu 1972 do června 1973 všechny stanovené úkoly. Navíc získal styky k československým exilovým spisovatelům ve Spolkové republice Německo, kteří se soustředili v okruhu nakladatelství Index.

V tomto období došlo k šesti schůzkám s řídícím orgánem Riegrem, na kterých Řezáč předal celkem šestnáct zpráv. Vykazoval se vysoce iniciativně, přestože ho dosud Riegr za zpravodajskou činnost nijak neodměňoval. Z výsledků spolupráce s agentem REPEM za období od července 1973 až do června 1974 opět vyniklo Řezáčovo „kladné hodnocení”. Jeho nový řídicí orgán (od února 1974 příslušník I. správy FMV Košnar) mu však již za vynaložené náklady a poskytnuté informace vyplatil během sedmi schůzek částku v celkové výši 1500 švýcarských franků.

O Řezáčově postoji ke komunistické garnituře v tehdejším Československu se ve zprávě StB mj. píše: „Jeho vztah k současné politice v ČSSR a ke spolupráci s MV je pozitivní. REPO sympatizuje s vedením a politikou KSČ a je přesvědčen, že spoluprací přispívá v upevňování politiky ve své vlasti. Určité nedostatky se u REPA projevily v nekázni při dodržování konspirativních zásad práce, která pramení z jeho charakterových vlastností a snaze o včasné a rychlé předávání získaných poznatků svému ŘO” [rídícímu orgánu].

Roku 1973 vyšel Řezáčovi pod pseudonymem A. LIDIN v SRN román ze špionážního prostředí nazvaný Trpaslík na houpačce.) Při příležitosti interview o knize na rozhlasové stanici Svobodná Evropa se seznámil s vedoucím české redakce Karlem Jezdinským.

Debata nad obsahem špionážního románu moderovaná Jezdinským v mnichovském studiu RFE byla Řezáčovi údajně velmi nepříjemná, jak se později omlouval před příslušníky rozvědky StB, ale z konspirativních důvodů ji nemohl vetovat: „Karel Jezdinský mi řekl, když už jsi tady, tak něco natočíme. Bylo mi jasné, že jde o kompromitaci, odmítnout jsem samozřejmě nemohl. Kdybych byl býval odmítl, zavřel jsem si veškeré kontakty k těmto osobám, které nás tehdy svrchovaně zajímaly, a myslím, že ani dodnes zajímat nepřestaly. Proto jsem na interview přistoupil a snažil se je udržet v té nejmírnější míře. Střihy bylo něco skutečně upraveno, např. jak je také uvedeno v tom připravovaném pořadu o Svobodné Evropě, nakonec byly vypuštěny některé invektivy proti lidem jako Pavel Kohout, Luděk Vaculík apod., o kterých jsem se tam zmiňoval, že třebaže byli muži Pražského jara, nedosáhli zdaleka nic, nikdy těch literárních kvalit, jakých dosáhla tzv. schematická generace Olbracht, Majerová, Pujmanová a můj otec. Věděl jsem od začátku, že interview bude vysílán, ale jak říkám, pomoci tady nebylo, musel jsem se řídit taktickými ohledy své práce v zahraničí.”

Po vzájemné domluvě strávil Jezdinský počátkem března 1974 ve Švýcarsku u Řezáče celý týden, přičemž mu prozradil pochybnosti některých exulantů z RFE ohledně Řezáčova charakteru. Začátkem května 1974 navštívil Jezdinský Řezáče ještě jednou a v jeho nepřítomnosti vyzvídal od jeho ženy „zda REPO není ,fízl‘. Schulz“ [Milan] „ze Svobodné Evropy mu prý říkal, že REPO byl v ČSSR důstojníkem StB a že v této práci možná i pokračuje. Manželka toto tvrzení energicky popřela.”

Během svého pobytu ve Švýcarsku navázal Řezáč styky postupně s dalšími významnými představiteli československé emigrace. V roce 1974 se prostřednictvím Boženy Köhlerové, Češky s italským pasem, zkontaktoval dokonce s Jiřím Pelikánem. Pelikán ho vybídl, aby se stal přispěvatelem jeho časopisu Listy a údajně ho též pozval na společný prázdninový pobyt v Itálii, kterého se však Pelikán nakonec neúčastnil. Podle REPOVY agenturní zprávy navštívil Pelikán při průjezdu Švýcarskem v první polovině října 1974 manžele Řezáčovi v jejich novém bytě v Zürichu a opětovně REPOVI nabídl post dopisovatele časopisu Listy. Řezáč však použil připravenou legendu ve smyslu, že se o život v ČSSR nezajímá a o emigraci psát nehodlá. Na to však dle zprávy ŘO Košnara reagoval Pelikán slovy, „že Listy jsou určeny především opozici v ČSSR. Nehodlá proto publikovat v nich problémy týkající se dění na Západě, kde – jak dodal – to jde stejně od deseti k pěti a západní Evropa se utápí v sociálních a krizových problémech. To by nebyla dobrá vizitka pro Listy. Jde mu výhradně o vnitropolitickou a vnitrostranickou situaci u nás v ČSSR. Vyjádřil se, že nepřestal mít své kontakty a spojení do prostředí kolem našeho ÚV KSČ a že by některé takto získané materiály dával k novinářskému zpracování a ideologickému ,obohacení‘ REPOVI, které by pak byly publikovány v Listech. Měl však podmínku, aby REPO psal pod vlastním jménem, které v intelektuálním prostředí Československa něco znamená. Pak by to byl trhák a zcela jinak by to působilo nežli nějaký pseudonym.” Řezáč tehdy nabídku neodmítl, ale ani nic neslíbil.

Setkání s Alexandrem Solženicynem

Prostřednictvím českých emigrantů manželů Holubových, se agent REPO v březnu 1974 na vernisáži v obci Pfäffikon u Zürichu seznámil s jedním z nejvýznamnějších představitelů ruské emigrace, se spisovatelem Alexandrem Solženicynem.

Tento nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1970 a autor proslulého díla Souostroví Gulag projevil zájem o další setkání s Řezáčem, protože REPO ho zaujal svým rozhledem a výbornou znalostí ruštiny. Údajně také proto později Řezáč přeložil Solženicynovu poemu Pruské noci z roku 1949, která líčí brutalitu rudoarmějců v Prusku. Solženicynovi se zdálo politicky výhodné vydat zmíněnou poemu v českém jazyce a propašovat ji do Československa. Cílem této akce mělo být prohloubení nenávisti v podvědomí českého národa vůči sovětským vojákům a podnícení roztržky se SSSR. Dle vlastních slov však REPO tento hotový překlad posléze zničil.

Z úvodního setkání se Solženicynem, který mj. hodnotil své vztahy s jiným ruským disidentem a pozdějším nositelem Nobelovy ceny míru z roku 1975, vědcem Andrejem Sacharovem (1921–1989), přinesl agent REPO následující poznatky: [Solženicyn] „prohlásil, že v roce 1973 existovaly dvě tendence v řadách ,odpůrců‘ sovětského režimu. Jedna část, jejíž taktiku zastával i Sacharov, tvrdila, že v zájmu zintenzivnění boje proti komunismu je nutno se především obracet na světovou veřejnost na Západě, mezinárodní organizace a Ligu pro lidská práva, aby se co nejvíce psalo o opozici v SSSR, a pod tímto tlakem měla sovětská vláda ustupovat. Solženicyn naopak tvrdil, že je nutno v prvé řadě působit na sovětské lidi, skupinky v řadách inteligence a mládež a touto cestou bojovat za změny v režimu. Z těchto důvodů prý vznikly mezi Solženicynem a Sacharovem hlubší osobní rozpory. Solženicyn dále velmi pomlouval ,disidenty‘ v SSSR, kritizoval jejich nezásadovost, mnohdy hloupou taktiku a hlavně bojácnost.”

Alexander Solženicyn se ve svém švýcarském exilu obklopil úzkým kruhem přátel z řad Čechů, neboť ruská ani polská emigrace ho mezi sebe nepřijala. Z nacionalistických důvodů se mu nepodařilo proniknout ke špičkám české emigrace pravicového zaměření, mezi které tehdy patřili např. křesťanští demokraté ing. Husák a dr. Marhová. Pro ně to byl jednou a provždy „Rus”. Rovněž levicové posrpnové exilové autority, tzv. reformní socialisté, se před Solženicynem uzavřely. Jediným jeho významnějším kontaktem z řad českého exilu se stal Jiří Pelikán, přestože se spolu osobně nestýkali. Důvody, které vedly Solženicyna k vazbě na Pelikána, byly dle informací REPA zcela účelové. Pelikán měl totiž údajně nejdokonaleji vybudované kanály do Československa a toho chtěl Solženicyn využít k pašování svých tiskovin.

Co se týká postoje pracovníků RFE k Solženicynovi, zdála se jim všechna jeho tehdejší veřejná prohlášení zcela nereálná. I přes odmítavé reakce většiny českých exulantů k Solženicynově osobě daroval ruský spisovatel československé sekci RFE bezplatná práva na vysílání Souostroví Gulag v českém jazyce.

Zajímavé srovnání poskytly paměti bývalého člena KGB Vasilije Mitrochina, čerpající z tajných archivů sovětské tajné policie a vydané roku 1999 v Londýně. V kapitole nazvané „Sledování Solženicyna čs. agenty” se objevily osvětlující informace, dokládající spisovatelovu nezastupitelnou úlohu v soukolí dezinformačních a propagandistických kampaní komunistických států. V Mitrochinových záznamech vystupují Holubovi spolu s Řezáčem jako dva hlavní zdroje poznatků k Solženicynově osobě. Přestože manželé Holubovi i Řezáč patřili mezi agenty Státní bezpečnosti, vzájemně o svém ůpodvázání” nevěděli. Všechny aktuální zprávy o Solženicynovi konzultovali na vrcholné úrovni za českou stranu šéf I. správy M. Hladík a za sovětskou dokonce velitel celé KGB Jurij Andropov.)

Andropov podepsal dne 19. 9. 1974 mnohotvárný plán zaměřený na diskreditaci a destabilizaci osoby Alexandra Solženicyna, jeho rodiny a jeho styků se sovětskými disidenty. Do Švýcarska byli vysláni důstojníci KGB, aby tam dlouhodobě proti Solženicynovi působili. Sovětská KGB rovněž financovala množství propagandistických publikací namířených proti němu, včetně memoárů jeho první ženy Natalie Rešetovské, pravděpodobně z větší části napsaných v centrále KGB.)

Ze zprávy vedoucího pracovníka StB, adresované REPOVU řídicímu orgánu, je patrná snaha o udržení Řezáčových styků jak se Solženicynem, tak i s Pelikánem. Státní bezpečnost logicky považovala tyto známé emigrantské autority ze všech REPOVÝCH kontaktů za největší hrozbu pro socialistický blok. Státobezpečnostní zájem o činnost obou významných exilových exponentů se odrazil rovněž v následujících instrukcích: „Informuj“ [Řezáče], „aby pro současnou dobu vyvinul maximální úsilí o udržení pravidelných styků se Solženicynem a s Pelikánem. V případě Solženicyna ať se pokusí i v průběhu práce na překladu konzultovat s ním slovní obraty nebo výrazy, ale jenom proto, aby se s ním co nejvíce sblížil. V případě Pelikána ať přijme nabídku psát pro Listy, ale po uskutečnění této akce ať sleduje situaci z hlediska možnosti využití originál materiálů, které mu Pelikán dá k dispozici. Stačí, když by materiály mohl zapůjčit k ofotografování nebo sám udělal fotokopii.”

Krátce před připravovaným stažením REPA zpět do Československa se zájem StB zúžil na vytěžení maximálního množství informací k osobám Solženicyna a Pelikána, jak o tom svědčí rovněž následující zpřesněná instruktážní zpráva: [Řezáče] „instruuj k získání co nejvýhodnější situace styků s Pelikánem a Solženicynem a toto budou hlavní úkoly pro zbytek období. Měl by proto i sám projevit zájem o získání co největšího množství materiálů, který by se nechal potom využít, přičemž počítáme s tím, že povšechný materiál k emigraci nemusí zvlášť získávat. Měl by tedy nyní na sebe ,nabalit‘ co nejvíce informací a materiálů, který by bylo možno využít s tím, že nejcennější je materiál dokumentační, tj. dopisy, písemný materiál apod. V případě setkání s lidmi z Radia Svobodná Evropa nemáme zvláštní zájem.”

Evidentní snaha Státní bezpečnosti o získání maxima údajů k oběma exulantům směřovala k pozdějšímu efektivnímu využití v dezinformačně-propagandistických kampaních. Tomuto cíli nahrávalo například Solženicynovo veřejně proklamované imperiální uvažování, charakteristické pánovitým přehlížením malých národů a projevující se hned od počátku jeho švýcarského exilu.

Dne 21. 10. 1974 se Tomáš Řezáč setkal se slovenským spisovatelem Emilem Kniežou, který ho informoval o postoji slovenské emigrace k Solženicynovi. REPŮV řídicí orgán k této věci ve své zprávě uvedl: „Knieža sdělil prameni“ [Řezáčovi], „že slovenská část emigrace ostře napadá Solženicyna za jeho pamflet ,Nežít se lží‘“, [kde se] „mluví o ,národě československém‘. Slovenská emigrace považuje tuto formulaci za drzost, Slováci zahazují výtisky S. spisku a slovenská emigrace je podle Knieži připravena proti Solženicynovi ilegálním způsobem vystupovat i na území Slovenska.”

Rovněž na dalším setkání REPA se Solženicynem dne 27. 12. 1974 se ruský spisovatel vyjadřoval v kategoriích, které děsily i jeho blízké přátele a hostitele, české exulanty a tajné spolupracovníky StB manžele Holubovi. Solženicyn údajně hovořil ve smyslu, „že dnes na světě neexistuje demokracie jako taková, není pokroku a svět se někam řítí. Demokracie není ani v Americe, ani v západních státech Evropy, a již vůbec ne na Východě. Nejideálnější by bylo, kdyby se svět vrátil zpět nejméně o 70 let, každá země do svých původních hranic, existovalo zase původní carské Rusko, Rakousko-Uhersko, Afrika ve své dřívější podobě atd.”

K samotné charakteristice Solženicynovy osobnosti a jeho životnímu rytmu podal REPO poznatky, které jeho bývalý řídicí orgán Riegr vyhodnotil následovně: „V dnešní době, kdy zájem o Solženicyna klesl absolutně na nulu nebo téměř absolutně na nulu, snaží se Solženicyn kolem sebe opět vzbudit alespoň do jisté míry rozruch. Především předstírá, že má chorobný strach z únosu své manželky nebo svých dětí nebo sebe orgány sovětské rozvědky. Dále se také vyjádřil, že se obává, že mu sovětská zpravodajská služba připravuje osud Trockého, že jej chtějí zavraždit.” Tato citace je vyjmuta ze zprávy, kterou spolu s ostatními informacemi získanými o Solženicynovi předávala Státní bezpečnost sovětským „přátelům”.

REPOVY informace o Arthuru Londonovi

Další informace, které StB získala REPOVOU aktivitou, se vztahovaly k činnosti publicisty a bývalého komunistického aparátčíka z přelomu 40. a 50. let Arthura Londona. Tento bývalý odsouzenec z vykonstruovaného monstrprocesu Slánský a spol. žil po amnestii z roku 1956 v Československu až do vyřízení rehabilitace v roce 1963, kdy s rodinou natrvalo odjel do Francie.

REPO vešel ve styk s Londonem pod záminkou jeho interbrigadistické minulosti, když potřeboval osvětlit některé souvislosti pro studium dějin španělské občanské války. Ve zprávě z roku 1974, odkazující na zdroje z okolí Arthura Londona a jeho syna Michela, se mj. píše, že i přes špatný zdravotní stav “ovládá“ [London] „dokonale psychologii komunistického hnutí a vysokých stranických funkcionářů, a dovede proto nejlépe posoudit, jaký propagandistický prostředek nebo politickou taktiku v daném okamžiku použít. Je prý proto také pro současné poměry v ČSSR stále velmi nebezpečný.”

Arthur London údajně radil svému synovi Michelovi, aby začal vydávat a dovážet do Československa trockistické spisy. Dle vyjádření A. Londona mohly mít takové publikace v tehdejší atmosféře doby ohlas především v kruzích odstavených intelektuálů. Dále Michelovi radil, aby spolupracoval pouze s některými představiteli československé emigrace, např. s Jiřím Pelikánem. Oprávněně se totiž domníval, „že běžné emigrantské organizace a spolky jsou infiltrovány agenty Státní bezpečnosti a řádná politická práce v nich není možná.”

Stažení REPA do ČSSR

Úkolování REPA směřovalo stále více k jeho stažení do Československa a následnému dezinformačně-propagandistickému využití v komunistických masmédiích. Tyto tendence vyplynuly z posouzení Řezáčovy dosavadní činnosti: „Vzhledem k os. vlastnostem REPA, angažovanosti jeho rodičů pro socialismus i vlastní minulosti nevidím větší perspektivu pro spolupráci (pro delší údobí). Budou neustále problémy s podezřením o styku s námi – narušení apod. Přichází proto v úvahu jeho stažení do ČSSR a využití, pro což má mimořádné předpoklady.”

Ve stejné zprávě pracovník I. správy FMV vytyčil základní podmínky, za kterých mělo po šesti a půl letech strávených ve švýcarské emigraci stažení REPA zpět do totalitního Československa proběhnout. Řezáč se měl v prvé řadě vrátit sám, bez vědomí manželky, která s ním nesdílela jeho politické přesvědčení. Předtím měl ale od pracovníků rozvědky za úkol shromáždit dostatečné množství materiálů k činnosti československého exilu, které chtěla Státní bezpečnost posléze vhodně propagandisticky využít.

Ze zprávy o vyhodnocení spolupráce vyplývá, že do poloviny prosince 1974 mu byla na odměnách a na pokrytí vlastních výloh řídicím orgánem vyplacena částka 1800 švýcarských franků (CHF). V průběhu celého pobytu ve Švýcarsku uvolnila I. správa FMV Řezáčovi na odměnách celkem 3000 CHF a její náklady spojené se schůzkami, zajištěním a REPOVÝM návratem do ČSSR činily 2258,80 CHF, 497 západoněmeckých marek a 30 rakouských šilinků.

Stažení agenta REPA bylo původně plánováno na konec roku 1975, poněvadž propagandistický ohlas Řezáčova návratu spolu se získanými informacemi chtěla Státní bezpečnost využít v období před připravovaným sjezdem KSČ. Počátkem roku 1975 se však Řezáčovy existenční a rodinné problémy vyhrotily natolik, že se pro něj nadále stala osobní situace již zcela neudržitelnou. Sám REPO měl eminentní zájem na svém návratu po celou dobu styků s pracovníky rozvědky a byl dle vyjádření ŘO ochoten „veřejně pod svým jménem odhalit pravou tvář československého exilu a všech osob, se kterými se během svého pobytu v zahraničí stýkal. Vzhledem k tomu, že jde postavením i původem svým způsobem o prominentní osobnost emigrace, dále proto, že jde o prvního spisovatele, který v roce 1968 uprchl do zahraničí a nyní po ,vystřízlivění‘ se vrací do vlasti, předpokládáme, že jeho vystoupení v československých sdělovacích prostředcích bude mít značný dopad jak na vnitřní bázi v ČSSR, tak i na situaci v emigraci.”

Kpt. Riegr navrhoval zacílit připravovanou propagandistickou kampaň na podporu jednání delegací zemí socialistického tábora při závěrečném zasedání Helsinské konference.

Mezi další cíle, kterých chtěla StB v souvislosti s agentovým návratem dosáhnout, patřila „paralyzace štvavé kampaně proti ČSSR a SSSR v souvislosti s 30. výročím osvobození a zpochybnění činnosti tzv. socialistické opozice v mezinárodním měřítku, zvláště s ohledem na to, že je využívána k rozkladné práci v rámci mezinárodního dělnického hnutí. Zároveň bude na konkrétních případech rozebrána činnost představitelů tzv. čs. kultury v exilu a jejich spojení s centry ideologické diverze a na příkladě spojení A. Solženicyna s čs. emigrací společný postup emigrace různých zemí ZST [zemí socialistického tábora] v tažení proti komunismu.”

Získané poznatky měly být dále využity v krátkém rozhovoru pro Československý rozhlas v den jeho návratu do republiky. Zmíněné tiskové konference se měli zúčastnit rovněž západní žurnalisté a nesměla chybět reportáž a interview zpracované Československou televizí. Několik patnácti- až dvacetiminutových rozhovorů natočených s Řezáčem se mělo později rovněž odvysílat jak v domácí, tak i v zahraničních sekcích Československého rozhlasu.

Ostré zahájení propagandistické akce naplánoval kpt. Riegr na 14. 3. 1975. V závěrečné části své zprávy uvedl: „Během celé akce bude REPO vystupovat jako navrátilec a nikde nebude rozkryto, že byl spolupracovníkem MV a že na kampani máme svůj podíl. Přátelé budou průběžně informováni o publikovaných materiálech vzhledem k tomu, že“ [s nimi] „v lednu 1975 byl dohodnut další postup a opatření v rozpracovávání A. Solženicyna a jeho styků z řad čs. emigrace. Z těchto důvodů bude i REPO k dispozici přátelům pro případná jejich návazná opatření.”

Bezprostředně po Řezáčově stažení bylo však v prvé řadě nutno legalizovat jeho pobyt v ČSSR. To znamenalo zahrnout jej mezi individuální amnestanty prezidenta republiky, sehnat mu odpovídající zaměstnání a v neposlední řadě jej také v počátcích finančně podpořit. Pracovníci StB proto dopředu naplánovali REPOVO ubytování v konspiračním bytě, kde s ním měli projednat veškerá další opatření a pokyny, včetně přípravy využití operativních materiálů. Komplexní návrh Řezáčova „návratu”, vypracovaný kpt. Riegrem dne 5. 2. 1975, postupně schválili náčelník 31. odboru I. správy FMV mjr. J. Pozorný, zástupce náčelníka I. správy FMV pplk. J. Frýbort a náčelník I. správy FMV genmjr. RSDr. M. Hladík. Definitivní souhlas s akcí vyjádřil Jaromír Obzina, v letech 1973–1983 federální ministr vnitra.

Jak již bylo naznačeno, stupňující se konflikty s manželkou a frustrující dlouhodobá nezaměstnanost Tomáše Řezáče vedla v únoru 1975 k urychlenému vyřízení žádosti jeho stažení do Československa. Akce měla proběhnout dne 5. 3. 1975. V tento den měl REPO přiletět do tehdejšího západního Berlína a odtud na falešný pas přejít hranice do východního sektoru města pod správou totalitní NDR.

Ve zprávě StB odeslané na rezidenturu Bern dne 28. 2. 1975 se však mluvilo o odložení Řezáčova návratu kvůli zhoršené agenturně operativní situaci v Západním Berlíně. Plán stažení totiž nečekaně narušila mimořádná bezpečnostní opatření, která reagovala na předvolební únos berlínského vůdce Křesťansko-demokratické strany Petera Lorenze. V západní části metropole přepadli ve čtvrtek 27. 2. 1975 teroristé z anarchistického Hnutí 2. června Lorenzův mercedes a jeho samého odvlekli na neznámé místo. Západoberlínská policie zahájila ihned rozsáhlé pátrání a vypsala odměnu 100 000 marek za informace vedoucí k únoscům. Na letišti a přejezdech do NDR byly zesíleny kontroly a některé přechody byly uzavřeny. Teroristé nakonec dosáhli splnění svých podmínek: bylo propuštěno šest jejich vězněných spolubojovníků, kteří svobodně odletěli letadlem do jemenského Adenu. Krátce po půlnoci dne 5. 3. byl Peter Lorenz svými únosci propuštěn.

Z těchto důvodů proběhla radikálně pozměněná akce Řezáčova stažení až o deset dní později, ve dnech 14. až 15. 3. REPO nejdříve odcestoval z Zürichu na svůj vlastní cizinecký pas vlakem do německého Karlsruhe za utajené asistence pracovníků československé rozvědky. Odtud pokračoval nočním rychlíkem do Vídně, avšak již s pomocí falešného švýcarského dokladu, vystaveného na osobu fiktivního Thomase HETTENBACHA. Ve Vídni ho přísně konspirativním způsobem vyzvedli příslušníci I. správy FMV a skrz hraniční přechod Hatě ho na československý diplomatický pas pod krycím jménem Karel TOMÁŠEK dopravili do ČSSR.

Jak vyplývá ze zprávy vypracované kpt. Riegrem: „V průběhu cesty a ještě potom v objektu ubytování byl REPO seznámen se situací i s plánem jeho využití. Bez připomínek souhlasil s našimi návrhy a svými zkušenostmi z prostředí se snažil, aby připravované akce měly co nejvěrohodnější charakter. Během rozhovorů, a to je hlavní, se nám jej podařilo uklidnit a vidět i svoji perspektivu bez strachu a obav. Je ochoten veřejně vystoupit a zodpovědět naše dotazy, vystoupit pod pravým jménem a připravit i články pro zveřejnění v tisku. Souhlasí s tím, aby se nikde neobjevila žádná zmínka o spojení s rozvědkou a uvědomuje si i důvody.”

Celkové náklady na úhradu REPOVÝCH cestovních výdajů v souvislosti s jeho stažením do ČSSR dosáhly výše 931 CHF. Po jeho příjezdu uvolnila I. správa FMV ze svého rozpočtu na jeho počáteční zaopatření 15 000 korun. Tato suma však byla Řezáčovi se souhlasem matky Emilie vyplacena až o několik měsíců později.

Řezáčova propagandistická vystoupení

Dne 17. 3. 1975 zveřejnila Československá televize a rozhlas propagandistické interview s „čerstvým navrátilcem” Tomášem Řezáčem ve formě čtyřiadvacetiminutové relace. Během rozhovoru REPO nesmlouvavě denuncoval kompletně celou českou emigraci po roce 1948 a kritizoval poměry panující ve vzájemných vztazích exilových exponentů. Pořad byl vysílán a komentován jakoby s normálním reemigrantem bez náznaku napojení na Státní bezpečnost. Zvukový záznam Řezáčova patetického hlasu podtrženého básnickými příměry působí dnes s ohledem na obsah pořadu na rozdíl od tehdejší reality směšně. Nezkrácený přepis rozhovoru včetně otázek redaktora Veverky je uveden v příloze č. 1. Ihned po odvysílání tohoto dezinformačního pořadu zahájila StB práci na dalším využití Řezáčovy reemigrace v podobě přípravy propagandistických seriálových relací a tiskové konference.

O den později, 18. 3. 1975, vyšel v ústředním komunistickém deníku Rudé právo sloupek s titulkem Prohlášení navrátilce.) Autor (značka -zr-) v něm stručně přibližuje obsah mediálního vystoupení REPA z předchozího dne: „Čs. rozhlas a čs. televize vysílaly v pondělí rozhovor s T. Řezáčem, spisovatelem a publicistou, který do roku 1968 vystupoval v našem tisku pod pseudonymem Karel TOMÁŠEK. Po šestileté emigraci, kam ho podle jeho slov dostala ,jistá masová psychóza‘, ,dobrodružnost a lehkomyslnost‘, se nedávno vrátil ze Švýcarska do vlasti. Podal nyní řadu svědectví mj. o naší emigraci, která mu připadala jako ,figurky z Haškova Panoptika‘ a v níž vládne faleš, intrikánství, sobectví a duševní rozklad. Jedním z dalších činitelů Řezáčova rozchodu s životem emigranta byla rostoucí nezaměstnanost a všeobecný růst nejistot. Řekl doslova: ,Těch šest let, to byl nepřetržitý řetěz omylů.‘”

Se skrytým pozadím Řezáčova mediálního vystoupení korespondovala noticka z rubriky Světem kultury, otištěná v Rudém Právu 19. 3. 1975. Čtenář se z ní dozvěděl, že v Praze byla za účasti hostů ze SSSR, NDR a MLR zahájena celostátní konference o televizní propagandě a publicistice. První náměstek generálního ředitele Československé televize Vladimír Diviš, Řezáčův starý dobrý známý, v zahajovacím projevu zdůraznil, „že si konference klade za cíl najít ve smyslu usnesení XIV. sjezdu KSČ a listopadového zasedání ÚV KSČ na základě analýzy dosavadního stavu cesty ke zvýšení ideové úrovně televizní propagandy a dokumentaristiky, aby svou přitažlivostí nezůstávala za uměleckými pořady.”

V rámci rozběhnuté kampaně připravili příslušníci I. správy FMV návrh textu, který měl za cíl stručně a jasně objasnit v řadách členů KSČ důvody návratu Tomáše Řezáče do Československa a zpochybnit množící se spekulace. Další pohnutkou k vydání tohoto memoranda bylo ospravedlnění REPOVA nepovedeného vystoupení v československých masmédiích. V této vnitrostranické informační zprávě nebyla o spolupráci s StB přirozeně ani zmínka. V závěru textu se objevilo: „Vzhledem k tomu, že materiály, které Tomáš Řezáč předal, jsou závažného charakteru, bylo rozhodnuto umožnit mu seznámit s nimi postupně československou a zahraniční veřejnost prostřednictvím našich sdělovacích prostředků v souladu s usnesením předsednictva ÚV KSČ k otázkám emigrace z 10. ledna t. r. Jeho úvodní vystoupení v československé televizi a čs. rozhlase dne 17. 3. 1975 bylo však poznamenáno jeho nesebekritičností, nehledě k určitým nedostatkům v projevu redaktora a technické kvalitě zpracování televizního záznamu. Tomášovi Řezáčovi bude umožněno vyjádřit se ve sdělovacích prostředcích k oprávněným kritickým hlasům stranické veřejnosti k jeho osobě, politickým a životním omylům i k provinění, kterého se dopustil svou emigrací.”

Vlivem nezpochybnitelného propagandistického fiaska a negativního ohlasu veřejnosti, který následoval po úvodním Řezáčově vystoupení v ústředních komunistických médiích, přemýšleli pracovníci StB o strategii dalšího postupu a o záchraně špatně nastartované kampaně. Vypracovali proto scénář skládající se z následujících bodů:

„1) Stranickou cestou zveřejnit vnitrostranickou informaci

2) Po dohodě s vedením Čs. televize připravit během týdne relaci v rámci pořadu Nad dopisy posluchačů, ve kterém by bylo za účasti Tomáše Řezáče a jeho matky reagováno na kritiku, pochybnosti a dotazy s důrazem na sebekritické vystoupení samotného Tomáše Řezáče. Relace by byla vysílána dne 29. 3. t. r.

3) Přijmout námět ze strany Čs. rozhlasu, který předpokládá zpracovat kratší komentář k otázce návratu a vystoupení Tomáše Řezáče v Čs. rozhlase. V komentáři by bylo provedeno politické zhodnocení jeho vystoupení a v souladu s vnitrostranickou informací seznámení posluchačů Čs. rozhlasu s celým případem. Komentář by byl vysílán dne 27. 3. t. r. Otázku komentáře a dalších návazných akcí projednáme dne 24. 3. s gen. ředitelem Čs. rozhlasu soudruhem Janem Riško

4) Po zhodnocení dopadu shora uvedených opatření bude zpracován návrh na zveřejnění poznatků, které získal Tomáš Řezáč během pobytu v zahraničí. Předpokládáme volit formu seriálu besed v Čs. rozhlase s následným komentováním jejich obsahu v denním tisku. Navrhujeme následující zaměření jednotlivých besed:

- Radio Svobodná Evropa a ideodiverzní činnost emigrace sdružené kolem tohoto vysílače

- Jiří Pelikán a skupina tzv. marxistické opozice

- Postavení inteligence na Západě a v emigraci v kontrastu s tvrzením o tzv. Biafře ducha) a nesvobodě kultury v ČSSR

- Čs. emigrace jako nástroj ideodiverze, její snahy a možnosti (činnost různých spolků)

- Solženicyn a jeho záměry k využití čs. emigrace v rámci mezinárodního komplotu antikomunismu

- K zajištění zdárného průběhu navrhovaných opatření bude prováděna pečlivá příprava jednotlivých vystoupení s Tomášem Řezáčem i jeho matkou.”

V bodě 4) nepřišla iniciativa pracovníků Státní bezpečnosti vniveč. Řezáčovy pochybné zkušenosti z pobytu v exilu byly plně zužitkovány ve dvoudílném rozhlasovém pořadu nazvaném „Tomáš Řezáč – emigrant ze Svobodné Evropy”.

Stopáž prvního dílu relace byla 23 minut a dezinformačně-propagandistický obsah nebyl z dnešního pohledu o nic méně zajímavý než REPOVO úvodní mediální poemigrantské vystoupení. Po dokonale promyšlené a vedoucími pracovníky StB schválené přípravě „upřesňoval” Řezáč svoje zkušenosti s poúnorovými i posrpnovými exulanty ve Svobodné Evropě. Dále se zmiňoval o setkání s údajným šéfem CIA pro stanici RFE J. G. Jacksonem, vedoucím české redakce stanice Karlem Jezdinským, pomlouvačně hovořil o dalších redaktorech RFE: Pavlu Pecháčkovi, Juliu Firtovi, Slávovi Volném, Milanu Schulzovi, o básníkovi Ivanu Divišovi a jiných. Oblíbeným REPOVÝM řečnickým tématem byly vzájemné antagonismy mezi „osmačtyřicátníky” a „osmašedesátníky” a rovněž interpersonální vztahy českých exulantů.

Druhý díl propagandistické relace trval 28 minut a Řezáč v něm v podstatě omílal již dříve vyslovená prohlášení. V této části pořadu útočil především na osobu Jiřího Pelikána a na jeho „protičeskoslovenskou činnost”. V obsahu svých denunciací neopomněl zmínit též Pavla Tigrida, Luďka Pachmana, Alexandera Solženicyna, české představitele exilového nakladatelství Index aj.

Agent REPO se ve výpovědi určené příslušníkům StB ze dne 5. 4. 1975 přiznal k obavám z případné manželčiny veřejné reakce na svůj útěk ze Švýcarska a následné vystoupení v československých médiích. Oprávněně se domníval, že jeho žena, která zůstala ve Švýcarsku a o jeho návratu do ČSSR nic netušila, bude exilovým tiskem a stanicí Svobodná Evropa požádána o komentář: „Dále bych chtěl k tomu podotknout, že v důsledku toho, že se o mně mohlo jako o levičákovi mluvit a že někteří lidé jako např. Milan Šulc [správně Schulz] a Ivan Diviš ze Svobodné Evropy o mně mluvili nepokrytě jako o bolševickém agentovi, je možné, že i na tento návrh, přišel-li by ať ze strany emigrantského tisku, ať ze strany Svobodné Evropy, by manželka přistoupila. Mohlo by dojít k velice nechutné rodinné hádce v éteru a tisku.” Tyto Řezáčovy obavy se skutečně naplnily, i když v poněkud jiné formě (viz dále).

Ohlasy zpoza železné opony

V české emigrantské komunitě v západní Evropě vyvolal Řezáčův návrat do Československa celkem oprávněné vzrušení. Negativní reakce z druhé strany železné opony se začaly objevovat především v exilovém tisku, ale vzhledem k dlouhým výrobním lhůtám tohoto druhu periodik vyšel první článek o Řezáčovi v seriózním západoněmeckém listě.

V sobotu dne 5. 4. 1975 otiskl deník Die Welt komentář od známého novináře Rudolfa Ströbingera pod titulkem Der Preis für die Reise nach Prag. Zkrácený český překlad článku neopomněli pracovníci StB zařadit do REPOVA svazku:

“Cena za cestu do Prahy – Jak se spisovatel Tomáš Řezáč vrátil do ČSSR. Před dvěma roky vyšla v českém exilovém nakladatelství INDEX v Kolíně kniha s titulem Trpaslík na houpačce. Autor románu o honičce na bývalého československého agenta Státní bezpečnosti, který po sovětské okupaci země zmizel do Švýcarska, byl dosud neznámý spisovatel A. LIDIN. Jen zasvěcenci věděli, že se pod tímto pseudonymem skrývá Tomáš Řezáč. Řezáč-LIDIN psal již v Praze pod jménem Karel TOMÁŠEK kritické reportáže do časopisu Svazu československých spisovatelů. Když viděl, že v Praze již není pro novináře a spisovatele možnost svobodné práce, odjel – jako hrdina jeho knihy – se svou ženou do Švýcarska.

Po několika mezistanicích našel Řezáč místo u firmy pro průzkum trhu. Vedle toho pracoval pro české časopisy na Západě a napsal svou shora uvedenou první knihu. Nakladatelství v Kolíně shledalo rukopis zajímavým, ale poslalo jej počátkem roku 1972 autorovi zpět s prosbou, aby ,zvýšil uměleckou náročnost‘. 11. února 1972 poděkoval Tomáš Řezáč nakladatelství za ,serióznost´, s níž posoudilo jeho práci, kritické připomínky lektorů (mimo jiné bylo upozorněno, že Tomáš Řezáč líčil Sověty jako ,idioty‘) uvítal a akceptoval.

Byla to běžná záležitost mezi autorem a nakladatelstvím jako tisíce jiných, kdyby se Tomáš Řezáč nebyl v polovině března 1975 vrátil do Prahy, kde v rozhlase a televizi napadl ,špinavé metody‘ exilových nakladatelství na Západě, jejichž praktiky ho přiměly k návratu domů. Těžkosti společného života s jeho ženou, které ho v poslední době dohnaly na okraj zoufalství, naproti tomu zamlčel.

Ströbinger závěrem připomíná, že Tomáš Řezáč je synem také v Německu známého českého spisovatele Václava Řezáče, který zemřel v roce 1956, a spisovatelky Emy Řezáčové, která je dnes členkou zglajchšaltovaného Českého svazu spisovatelů, také čs. rozhlasovým posluchačům a televizním divákům sdělil, co hodlá v Praze v budoucnu dělat. ,Bude-li mi dána možnost‘, řekl Tomáš Řezáč v rozhovoru s reportérem Jaroslavem Veverkou, ,chci naši veřejnost informovat o tom, co ve skutečnosti znamená emigrace.‘ Tím ovšem velmi přesně uvedl cenu, kterou musí komunistickému režimu zaplatit za beztrestnost: pomlouvání dosavadních přátel, kterým ještě před několika měsíci poděkoval za zveřejnění své knihy, na co se, jak tehdy napsal, těšil ,jako malý kluk‘.”

Mezi první veřejné reakce na Řezáčův návrat do ČSSR zaznamenané v krajanském tisku patřil článek z dubnového čísla Českého slova od Václava Hory. Autor v něm podal nezaujatou zprávu o REPOVĚ prvních propagandistických vystoupeních v československých masmédiích a zmínil se rovněž o Řezáčově publikační činnosti (viz příloha č. 2).)

Květnové číslo exilového měsíčníku Zpravodaj rovněž zareagovalo na REPŮV návrat, a to dokonce dvěma zprávami. První z nich se z etického pohledu věnovala Řezáčově útěku a následné zkreslené mediální prezentaci tohoto činu v ČSSR. Druhý recenzent, Pavel Řehoř, zkritizoval úroveň Řezáčovy exilové literární tvorby a v závěru narážel na REPOVU provokatérskou minulost (viz příloha č. 3).)

Národní politika, další z řady českých exilových listů v zahraničí, neopomněla zmínit Řezáčovu březnovou reemigraci a s ní spojené události ve svém červnovém čísle. Sloupek z titulní strany, podepsaný R. Hambachem, srovnával obsah knihy Trpaslík na houpačce s motivy Řezáčova rozhodnutí. V závěru autor čtenářům doporučil zmíněnou knihu znovu vzít do ruky a pod dojmem nově vzniklých okolností si ji přečíst (viz příloha č. 4).)

K Řezáčovým rozhlasovým a televizním vystoupením vyšel s větším časovým odstupem článek rovněž v srpnovém čísle Pelikánových Listů. Autor glosy použil k dokreslení REPOVA charakteru vybraných citací z knihy Trpaslík na houpačce. Některá Řezáčova falešná tvrzení v československých masmédiích byla v článku korigována a uvedena na pravou míru vyjádřením napadených osob, především samotným Jiřím Pelikánem a členy redakce nakladatelství Index (viz příloha č. 5).)

Ze služebního záznamu I. správy FMV, zpracovaného dne 27. 3. 1975 pplk. Čelanským, je patrná snaha pracovníků rozvědky o bezproblémové zlegalizování Řezáčova pobytu v Československu. Z konzultace se zaměstnancem Hrůzou z právního odboru FMV, konané dne 18. 3. 1975, vyvstala ideální varianta prominutí trestu za tzv. nedovolené opuštění republiky v roce 1968. Na jejím základě si měl Řezáč podat žádost o milost k prezidentu republiky, který ji měl dále postoupit ministerstvu spravedlnosti. O všem však musel být předem informován Hrůza, který byl schopen svými konexemi zajistit, aby byl trestný čin prominut a vyřízení se zbytečně neprotahovalo.

O měsíc později, dne 17. 4. 1975, si Tomáš Řezáč skutečně podal v Kanceláři prezidenta republiky oficiální žádost o milost, v níž mj. uvedl: „Přivezl jsem s sebou dost závažného materiálu o naší emigraci a cítím povinnost informovat pravdivě československou veřejnost a tím také odčinit svou vinu. Dodávám, že v době před odchodem do emigrace, ani potom v emigraci jsem nevyvíjel žádnou činnost proti našemu státu a politice KSČ a stranil jsem se všech akcí v emigrantských a jiných spolcích, i když jsem se v některých případech nemohl vyhnout setkání s lidmi, kteří projevili zájem o mne anebo o využití mých schopností. [...] Jsem proto kdykoliv k dispozici příslušným orgánům, abych zodpověděl jejich dotazy. [...] Doba, kterou jsem v emigraci prožil, znamenala pro mne velké poučení, z něhož jsem svým návratem vyvodil jednoznačné závěry. A jsem ochoten naši veřejnost informovat tak, aby poznala, co emigrace ve svých důsledcích lidem přináší.”

Na Řezáčovy dezinformace reagoval v soukromé korespondenci i politolog a publicista Adolf Müller, který spoluzakládal exilové nakladatelství Index.) V dopise, adresovaném dne 27. 4. 1975 své matce a zachyceném Státní bezpečností, se Müller nesmlouvavě rozepsal o rozporuplné Řezáčově osobnosti. V závěru textu předeslal své očekávání, jakým způsobem ještě agent REPO dezinformuje československou veřejnost prostřednictvím komunistických médií: Řezáč] „bude se muset vykoupit, pomlouvat každého, nejprve asi míchat pravdu a lež, tak půl na půl, a pak čím dál tím víc lží, které mu budou diktovat. Co říkal o mně, ještě nevím, těším se na Tvůj dopis. V prvním vysílání nás nejmenoval, ale říkal, že jsme mu jeho knihu zcenzurovali, což je samozřejmě legrační nesmysl, nikdo mu na ní nezměnil ani písmenko. Ale já myslím: lidé si pomyslí své.”

V tomto bodě svého dopisu se Müller příliš nemýlil, neboť propagandistická prohlášení zveřejňovaná v letech normalizace přijímala široká veřejnost na rozdíl od situace na počátku padesátých let již s určitým kritickým nadhledem. Nutno dodat, že se občané mnohdy odhodlali své více či méně trefné pochybnosti veřejně, častěji však anonymně vyjádřit. O této skutečnosti svědčí též telefonický dotaz jednoho z diváků do redakce Československé televize po odvysílání relace o Tomáši Řezáčovi ze dne 23. 4. 1975. Anonymního občana pořad evidentně rozčílil a v rozhovoru s pracovníkem ČST se marně dožadoval uspokojivého vysvětlení na řadu svých otázek: „A kdo ho honoruje? Svaz spisovatelů? [...] A třeba takovýho Havla, že, ten taky píše a těžko z toho žije, že, a tenhle jako píše a dobře si z toho žije. [...] Máme tady zákony, že když někdo uteče, tedy emigruje na Západ. Pak se vrátí zpátky, má být podle našich zákonů zavřený, že. Tak jaká je zde učiněná výjimka a kdo tu vzácnou výjimku učinil, že tedy on může psát a že si žije dobře, jak bylo vidět v televizi, že. Celkem jako jiným způsobem, než by lidi čekali. No nedivte se. Lidi to inspiruje, že by zase utekli, že, a pak zase jako tímtéž způsobem by si tady dobře žili.”

Proti svému negativnímu vykreslení v Řezáčových propagandistických výstupech se rezolutně ohradila i jmenovitě uvedená Božena Köhlerová, údajná známá Jiřího Pelikána a majitelka vystěhovaleckého pasu. Dne 21. 5. 1975 napsala ze svého milánského bydliště ministru vnitra ČSSR Jaromíru Obzinovi dopis, ve kterém vyvracela Řezáčovy výroky o své osobě a požadovala veřejnou satisfakci (viz příloha č. 6). Obzinovi podřízení postoupili tento dopis 4. 6. 1975 náčelníkovi I. správy FMV genmjr. M. Hladíkovi.

Řezáčova nejasná pozice

Na Svátek práce, dne 1. 5. 1975, navštívil Řezáče z vlastní iniciativy Vladimír Diviš, zástupce ředitele ČST a zmiňovaný odborník na propagandistickou publicistiku. Hovořili spolu o rozličných tématech a rovněž o Řezáčově nepovedeném televizním vystoupení, jak také posléze REPO referoval příslušníkům StB:

[TV-relaci] „Diviš kritizoval co do formy i obsahu. Co do obsahu z těchto důvodů:

1. Pramen [Řezáč] byl chybně prezentován (jako navrátilec).

2. Formulace byly nesrozumitelné

3. Vystoupení se zdálo příliš frázovité

Co do formy:

1. Pramen vystupoval před kamerou příliš sebevědomě a to nemá podle Diviše divák rád

2. Kamera byla špatná

3. Reportér Veverka katastrofální“

K tomu Diviš řekl: ,Chtěl jsem si tě pak vypůjčit sám a narežírovat si tě, abys nebyl takovej frajer, ale ,naši chlapci‘ tě nechtěli dát, i když o tobě mluvěj moc hezky.‘”

Řízená reemigrace a hlavně mediální vystoupení REPA pod taktovkou StB mezitím způsobila v rodině Řezáčových rozkol. Skladatel a hudebník Ivan Řezáč, bratr Tomáše Řezáče, se distancoval od politických postojů REPA i matky Emilie a omezil s nimi osobní styk na minimum.

Dne 11. 7. 1975 se v budově ústředního ředitelství Československé televize opět sešel na privátní schůzce REPO s Divišem. Oba dva spolu jednali o Řezáčově nejasné pozici a Diviš během rozhovoru přislíbil REPOVI pomoc. Jak vyplývá z Řezáčovy zprávy, dotkli se rovněž tématu odvysílaných rozhlasových vystoupení, které měly údajně nemalý politický dopad: „K tomu Diviš řekl, že pramen“ [Řezáč] „způsobil svými informacemi rozruch i ve vysokých politických kruzích, že mnoho lidí i vysoce postavených má obavy, co pramen ví nebo neví, že je všem zcela jasné, co pramen a pro koho v zahraničí dělal. ,Tvoji situaci to jenom ztěžuje,‘ řekl Diviš. A dodal: ,Musíš se spolehnout jedině na ty vaše kluky´“ [příslušníky rozvědky].

Ještě v polovině července roku 1975 nebyl Řezáč permanentně zaměstnán a ze svých nemalých úspor ho živila matka. Agent REPO podával řídícímu orgánovi zprávy o svých kontaktech a na oplátku se pracovníků StB opakovaně dotazoval ohledně vlastních perspektiv. Řezáčovi se především jednalo o to, zda může uveřejňovat své vlastní články či reportáže se svolením politických orgánů a dále, jak a s kým má a může jednat.

REPOVA dosud nevyjasněná osobní situace podnítila jeho matku k iniciování schůzky s agentovým řídícím orgánem Nedbalem dne 14. 7. 1975. Pragmatické jednání bylo uzavřeno návrhem na urychlení procesu udělení prezidentské milosti. A skutečně: dle výnosu Generální prokuratury ze dne 20. 8. 1975 nařídil prezident Gustáv Husák rozhodnutím ze dne 12. 8. 1975, aby trestní stíhání Tomáše Řezáče pro trestný čin opuštění republiky podle 109/2 tr. zák. nebylo zahajováno.

Státní bezpečnost rovněž REPOVI pomohla získat trvalé zaměstnání v zahraničním vysílání Československého rozhlasu. Řezáč se však musel o místo redaktora ucházet sám za sebe, pracovníci StB pouze zajistili, aby nebyl odmítnut.

Nové perspektivy a spolupráce s KGB

O Řezáčovy poznatky z osobního styku se Solženicynem projevili zvýšený zájem sovětští „přátelé” z 5. správy KGB. Dne 22. 7. 1975 se konala schůzka za účasti pracovníků I. správy FMV Netuky, Riegra a Piláta z X. správy FMV a dvou nejmenovaných příslušníků KGB.

Sovětští „přátelé” vypracovali plán tzv. akce PAUK, který předpokládal využití agenta REPA ke zpracování publikace s cílem veřejné diskreditace Solženicyna. Tomáš Řezáč vyjádřil se svojí novou rolí nadšený souhlas a ihned mu bylo oznámeno, že v říjnu 1975 odjede se svým řídicím orgánem na třítýdenní pracovní cestu do SSSR. V Leningradě, Moskvě a Rjazani se měl seznámit se Solženicynovým životem v Sovětském svazu. Pro tento účel měl pohovořit s lidmi, kteří Solženicyna blíže znali, např. s učitelem, spolužákem, sousedem, důstojníkem z armády, bývalou manželkou apod.

Kladný Řezáčův postoj k tomuto návrhu je patrný ze zprávy mjr. Riegra: „REPO s těmito podmínkami souhlasil a ujistil soudruhy, že se vynasnaží odevzdat práci podle jejich představ. Za dva dny předal písemně předběžný návrh na obsah knihy, kde vycházel pouze ze své úvahy a mimoto požádal písemně o stanovisko, zda by měl do knihy zapracovat další údaje, které by též odhalovaly negativně osobu PAUKA. Tyto další údaje v příloze uvedl. Přátelé byli s iniciativou REPA velmi spokojeni a s prací na knize počítají.”

Tomáš Řezáč ve své zprávě pro pracovníky rozvědky netajil radost z připravovaného tématu. Po prostudování zapůjčených materiálů však zároveň přiznal obtížnost zpracování publikace: „Napsat knihu o Solženicynovi znamená napsat ne méně než historii, analýzu dnešní současné kontrarevoluce, antisovětismu a antisocialismu. Protože ať je Solženicyn jakkoliv chorobný a atypický, přístup západní propagandy a politiky k němu, jeho využití pro taktické a strategické cíle ze strany Západu je nesmírně typické. To podle soudu pramene“ [Řezáče] „rozšiřuje cíl knihy o další aspekt: nejen ukázat Solženicyna jako nemorálního, chorobně ješitného člověka, který je schopen své ješitnosti obětovat cokoli, ale také západnímu čtenáři objasnit metody propagandy, jejíž je obětí, a dopomoci mu ke konstruktivnímu a perspektivnímu myšlení.”

V rámci pečlivé přípravy na setkání se sovětskými pamětníky Alexandra Solženicyna předložil iniciativní Řezáč pracovníkům StB k posouzení variantu jedné z mnoha dezinformačních pasáží pozdějšího spisku: „Jakubovský hovoří ve svém interview o tom, že Solženicyn pracoval pro orgány KGB pod krycím jménem VĚTROV. Solženicyn tuto okolnost na Západě zveřejnil, aby se ubránil možnému výpadu ze strany orgánů KGB. Nebylo by možno přesto obrátit tuto skutečnost proti Solženicynovi? A to přibližně – podle současných představ pramene“ [Řezáče] „v tomto smyslu: Solženicyn, aby si ulehčil svůj pobyt v táboře, se vetřel do přízně orgánů KGB. Nepřinášel nic podstatného, pouze zlovolné denunciace svých spoluvězňů. Ze strany orgánů KGB byla s ním spolupráce málo vítána. Ukázat i v tomto směru Solženicyna jako naprosto amorální individuum, které se stará pouze o svůj prospěch. Pramen podotýká, že interview – třeba fingované – s ŘO Solženicyna by působilo podle vědomostí pramene na Západě jako čtenářská ,bomba‘.”

Ke konci léta, ve dnech 29.–31. 8. 1975, se Tomáš Řezáč spolu se svojí matkou Emilií zúčastnil oficiálního jubilejního 5. ročníku Pochodu krajem Václava Řezáče. Pozvání přišlo od celozávodního výboru SSM dolu Nástup. REPO navštívil v rámci kampaně postupně Kadaň, Pernštejn a Chatu Václava Řezáče na Klínovci. Při debatách s čelnými podnikovými a stranickými funkcionáři kraje se dle Řezáčovy zprávy stočila řeč i na jeho mediální vystoupení po návratu ze Švýcarska: „V rozhovorech bylo hodnoceno [...] i úvodní televizní a rozhlasové vystoupení pramene“ [Řezáče] „po návratu do ČSSR. Ze strany jmenovaných soudruhů bylo hodnoceno kladně a jako vzor sebekritiky. Mimo jiné s. Plášil vyslovil toto mínění: ,Divím se, že s Tebou nenatočili víc pořadů. Buď je to flákárna našeho rozhlasu, nebo někdo hodně nahoře je posranej z toho, co asi víš. Ale rozhodně by s Tebou měli udělat víc. Poslouchal jsem všechny Tvoje relace a bylo mi jasné, že víš, o čem mluvíš, a že toho víš víc, než všichni naši novináři dohromady.‘”

Svoji informovanost projevil O. Plášil na závěr setkání ještě jednou, když REPOVI sdělil: „Nebudu Ti dávat indiskrétní otázky, ale je mi jasný, co jsi tam dělal, a jsem rád, že to pro tu republiku dělají kluci jako Ty.” Není proto divu, že i přes počáteční obavy z přijetí a možných invektiv vůči své osobě byl Řezáč nakonec s průběhem celé akce spokojen.

V pozdních nočních hodinách dne 11. 9. 1975 došlo k relativně významnému telefonátu agenta REPA s jeho dosud legitimní manželkou Ludmilou, žijící stále ve Švýcarsku. Řezáčova žena se v rozhovoru, kromě otázek spojených s jejich rozvodem, zaměřila na vylíčení poměrů po REPOVĚ odjezdu do Československa. Dle jejích slov byli všichni Řezáčovi známí ve Švýcarsku existenčně postiženi, včetně manželů Holubových, kteří zprostředkovali kontakt se Solženicynem. Řezáčova manželka ovšem v té době stejně jako REPO netušila, že Holubovi také pracovali pro Státní bezpečnost. Dle vyjádření Řezáčovy ženy údajně švýcarská zpravodajská služba rovněž zjistila, že se Řezáč stýkal s mužem jménem Václav Richter. Tato osoba byla skutečně po určitou dobu REPOVÝM řídícím orgánem ve Švýcarsku. Jakoukoliv spojitost s ním však Řezáč striktně odmítl.

V průběhu dalšího líčení událostí manželka poukázala na skutečnost, že po REPOVĚ odjezdu prokázaly švýcarské bezpečnostní orgány vysokou aktivitu a rozrušily československé zpravodajské sítě. Řezáč však v průběhu rozhovoru všechny své vazby na StB neustále popíral a ve slovní přestřelce oslovil ženu pseudonymem Josef Brejcha. Tímto jménem byl totiž podepsán čtenářský ohlas na REPOVU utajenou reemigraci, který uveřejnil exilový list České slovo ve dvojčísle 6 a 7 (viz příloha č. 7).) REPOVA manželka se proti ztotožnění s Brejchou ohradila způsobem, na jehož základě Řezáč usoudil, že článek publikovala opravdu ona. Dle REPA se tímto potvrdily avizované obavy z veřejné reakce manželky v exilovém tisku, které vyslovil již ve své výpovědi pro příslušníky rozvědky dne 5. 4. 1975. Z celého hovoru vyvodil REPO závěry ve smyslu, že jeho žena spolupracovala se švýcarskou zpravodajskou službou a telefonát měl mít provokační charakter.

Během téhož dne, ve čtvrtek 11. 9. 1975, se uskutečnila další Řezáčova schůzka s náměstkem ředitele ČST Divišem. REPO si potřeboval vyjasnit některé otázky spojené se svou publikační činností a s autorskou spoluprací s televizí. Řezáč předložil námět hraného seriálu z prostředí baskických revolucionářů, který Diviš nadšeně uvítal, a navíc REPA vybídl slovy: „Člověče, ale zeptej se Vašich mládenců „[pracovníků I. správy FMV], „jestli by Ti nepovolili zpracovat Tvůj vlastní životní příběh, samozřejmě v obměněné a transponované podobě. O tomhle nikdo ze spisovatelů neví tolik co Ty a nikdo to nesvede tak udělat. A my bychom z toho vyrobili senzaci, že kam se hrabe Sedmnáct zastavení jara.”

Přes deklarovanou ochotu s Řezáčem spolupracovat však kompetentní funkcionáři povolení k publikační činnosti dosud nevydali. REPO se s tímto problémem neustále obracel ke svému řídícímu orgánu: „Zda je to možné ještě po půlročním pobytu, zda není protismyslné, když orgány KGB mají beze všeho zájem o publicistiku pramene“ [Řezáč], „pomáhají mu materiálem atd. [...] Pramen znovu upozorňuje, že nemůže už déle žít ve společenské a lidské izolaci a nemůže ji ovšem prorazit, neví-li, na čem vlastně je. Pramen samozřejmě nehodlá ukvapeností ohrozit výjezd k přátelům, ale domnívá se, že pro jeho pracovní schopnosti a duševní klid by bylo konečně už nutno tyto věci – ať jakýmkoliv způsobem – vyjasnit.”

Řezáčova nejistota skončila o necelý týden později. Pracovník I. správy FMV a zároveň REPŮV staronový řídicí orgán Riegr byl dne 17. 9. 1975 svým nadřízeným pověřen sdělit Řezáčovi potěšující skutečnosti. Především to, že po projednání na ÚV KSČ se soudruhy M. Müllerem a O. Švestkou byl vysloven souhlas s Řezáčovou publikační činností.

Mezi další pro REPA příznivé zprávy patřilo povolení pracovat v některém z vydavatelství, avšak až po dokončení zadaného úkolu pro sovětskou 5. správu KGB v akci PAUK. Soudruzi z ÚV KSČ rovněž nic nenamítali proti Řezáčově externí autorské spolupráci pro československá masmédia. Pouze v případě realizace navrhovaného autobiografického špionážního seriálu pro ČST si důstojníci StB vyhradili právo konzultací za účelem eventuálního zásahu do scénáře.

V otázce REPOVA zaměstnání přijal Řezáče dne 29. 9. 1975 Jan Kristek, toho času oborový ředitel pro knižní kulturu v Ministerstvu kultury České socialistické republiky. Řezáč si původně představoval, že by psal hlavně pro české čtenáře, Kristek však navrhl, aby Řezáč pracoval jako redaktor-překladatel v Orbisu. Toto nakladatelství vydávalo v rámci komunistické kontrapropagandy v západních státech časopisy v cizojazyčných mutacích. REPŮV nástup se měl uskutečnit ihned po jeho návratu z Moskvy.

REPOVA denunciace Solženicyna – zakázka KGB

Z REPOVÝCH hlášení pro StB vyplynulo, že dne 29. 9. 1975 opakovaně debatoval se svým bývalým kolegou a redaktorem týdeníku Tvorba Miroslavem Smetanou. Ten Řezáče překvapil svou informovaností, když prozradil, že prostřednictvím přátel se mu podařilo stáhnout z vysílání dva již natočené REPOVY rozhlasové propagandistické pořady. Smetana to zdůvodnil obavou o budoucí Řezáčovo uplatnění, neboť údajně by se obsah relací příliš nelíbil „vysoko postaveným politikům”. Taktika rozhlasových pracovníků prý spočívala v oddalování termínu odvysílání pořadů do té doby, než se stanou naprosto neaktuálními.

V této záležitosti se rozčarovaný Řezáč obrátil na svého řídícího orgána zprávou ze dne 6. 10. 1975. REPO se proti neodvysílání pořadů se solženicynovským tématem ohradil s tím, že byl dříve informován, „že pořady jsou schváleny, že byly dokonce schváleny a dobře hodnoceny soudruhem Švestkou. Byly však odkládány z dramaturgických důvodů (spartakiáda, volba s. prezidenta atd.). Nyní pramen“ [Řezáč] „podobné dramaturgické závaly a překážky už nevidí.”

Dále se Řezáč ostentativně dotazoval, zda pozdržení nebylo úmyslné a proč tedy potom byla relace o Solženicynovi přeložena do pěti jazyků. Nakonec se dožadoval, že následkem amnestie prezidenta má jako plnoprávný občan republiky právo vědět, v čem byl Československý rozhlas s jeho prací nespokojen.

Před REPOVOU návštěvou Sovětského svazu se plně vyjevila jeho neutěšená finanční situace. Tehdy si musel pořídit alespoň nutné ošacení, a proto se opakovaně dotazoval řídicího orgána na své honoráře za odvysílané pořady. Ještě v říjnu 1975, více než půl roku od návratu do ČSSR, neobdržel schválený příspěvek StB ve výši 15 000 korun. Tuto částku na REPOVY nutné výdaje po návratu z emigrace potvrdil dokonce sám ministr vnitra Obzina. Dle záznamu příslušníka StB Olivy ze dne 27. 10. 1975 však byla tato suma zmrazena na výslovné přání Emilie Řezáčové, která měla obavy, aby tento náhlý finanční příjem jejího syna „nezkazil”.

Na základě Obzinou schváleného návrhu X. správy FMV absolvoval Řezáč ve dnech 16. 10. – 3. 11. 1975 pobyt v SSSR. Doprovod mu dělal náčelník oddělení 2. odboru X. správy FMV mjr. V. Šíma, který nahradil nemocného Riegra. Tomáš Řezáč ovšem zprvu nevěděl, že Šíma je ve skutečnosti důstojníkem kontrarozvědky.

V Sovětském svazu agent REPO spolupracoval se zaměstnanci zmíněné 5. správy KGB, kteří ho seznámili s podkladovými materiály a umožnili mu rozhovory s celou řadou bývalých Solženicynových přátel. Na několika schůzkách se dohodly další pracovní postupy, na jejichž základě měl Řezáč do šesti měsíců zpracovat rukopis a předložit jej k posouzení.)

Ze Šímovy zprávy ze 7. 11. 1975 vyplývá, že REPO v Moskvě jednal mj. s první Solženicynovou manželkou Natalií Rešetovskou. Pracovníci 5. správy KGB, kteří u všech rozhovorů osobně asistovali, představili Rešetovské oba Čechy jako překladatele její autorské knihy o Solženicynovi.

Pod stejnou legendou Řezáč jednal dále v Leningradě se zástupcem velitele lodi Aurora Burkovským a bývalým novinářem ve Vlasovově vojsku Samutinem. V Rostově na Donu získával Řezáč informace od Solženicynova spolužáka Kagana a v Brjansku od spoluodsouzeného Vitkeviče. Na závěr cesty vytěžil REPO v Moskvě ještě jistého profesora Simonjana. Kromě těchto setkání zařídili příslušníci KGB pro své české kolegy navíc třídenní pobyt v Rjazani, dlouholetém Solženicynově působišti.

Podle svědectví mjr. Šímy organizoval kompletní pobyt v SSSR major 5. správy KGB V. S. Šironin, který objasnil všechny Řezáčovy dotazy a poskytl REPOVI nezbytné materiály. Řezáč přislíbil dopsat rozsahem přibližně dvěstěpadesátistránkovou knihu do konce února 1976. Sovětští „přátelé” si však vymínili, že nosnou kostrou připravované publikace budou REPOVY zkušenosti z exilového setkání s Alexandrem Solženicynem. Šíma ve svém svědectví pokračoval: „Pokud se týče technických otázek, o práci na knize bylo dohovořeno, že po napsání prvních ucelených kapitol zašleme tyto k posouzení na V. správu KGB, aby mohli soudruzi provést technickou korekturu a zabránilo se tím jakýmkoliv těm nejmenším nepřesnostem, které by mohly celou práci zpochybnit.”

Řezáč si navíc předběžně domluvil termín konzultací v Moskvě na březen 1976. Musel ještě totiž dojednat otázky spojené s překladem knihy do ruštiny a převést svá autorská publikační práva na sovětské vydavatelství.

Agent REPO se však neangažoval pouze v Solženicynově kauze. Od počátku svého pobytu v Československu byl využíván 2. odborem X. správy stejně jako I. správou FMV. Jeho bývalí přátelé i jeho ostatní kontakty z předemigrační éry patřily mezi osoby s úzkými vazbami na novinářské a kulturní kruhy. S některými žurnalisty a umělci obnovil REPO styky a horlivě předával pracovníkům kontrarozvědky nově získané státobezpečnostní poznatky.

V hodnotící zprávě datované 14. 11. 1975 je potvrzeno, že ve znění schváleného návrhu série „aktivních opatření LIPKA” bylo v Československém rozhlase a televizi zpracováno pět třicetiminutových relací v návaznosti na návrat Tomáše Řezáče. Dosud byly odvysílány údajně tři z těchto pořadů. Rozhlasový pořad vztahující se k činnosti Alexandera Solženicyna využilo pouze zahraniční vysílání.

K 26. 11. 1975 Řezáč dokončil předmluvu k publikaci o Solženicynovi a do 5. 12. sliboval předložit k posouzení celkem tři kompletní kapitoly v rozsahu asi devadesáti stran. Pro svou další práci však od pracovníků 5. správy KGB požadoval urychlené zaslání přislíbených materiálů ze Sovětského svazu.

Z bilanční zprávy vypracované dne 1. 12. 1975 mjr. Riegrem vyplynulo, že spolupráci s agentem REPEM ve Švýcarsku i přes některé dílčí nedostatky hodnotil Riegr kladně. Tomáš Řezáč totiž předával kvalitní zprávy k osobám tzv. emigrantské levice a v neposlední řadě: „Jeho poznatků mělo být maximálně využito po návratu do ČSSR sdělovacími prostředky jako protiakce k ideologické diverzi. Bylo s ním provedeno vystoupení v televizi, kde byl představen jako normální navrátilec a kde stručně vysvětlil svoje důvody jak k emigraci, tak i k návratu. Mimoto byly natočeny čtyři půlhodinové pořady v Čs. rozhlase, z nichž tři byly po ,schvalovacích potížích‘ odvysílány a jeden pořad nebyl vysílán dosud.”

Dne 9. 1. 1976 se v proslulé restauraci EXPO 58 konala slavnostní pracovní schůzka za účasti Řezáče a vysokých důstojníků rozvědky, náčelníka 31. odboru I. správy FMV pplk. J. Pozorného, jeho zástupce pplk. P. Olivy a mjr. V. Riegra. Cílem setkání bylo seznámit agenta REPA se skutečností, že jeho práce pro rozvědku skončila a další využívání bude vedeno pouze na kontrarozvědné bázi. Mjr. Riegra měl proto vystřídat jiný řídící orgán. Rovněž REPOVU spolupráci s důstojníky KGB již kompletně přebrala X. správa FMV. Řezáčovi tedy nezbylo nic jiného, než se dát plně k dispozici pouze kontrarozvědné součásti StB zaměřené proti vnitřnímu nepříteli. Během oběda pplk. Pozorný poděkoval REPOVI za dobře odvedené služby v zahraničí i za pokračující spolupráci po návratu do Československa. Zopakoval také, že tato změna, „ke které dochází, pokud jde o řízení, není žádným ,odstavením na druhou kolej‘, ale jedině možné a správné řešení, aby jeho možností bylo nadále využíváno pro společnou věc k boji proti nepříteli socialismu a komunismu. REPO tyto věci uznal, děkoval za dosavadní naší péči a slíbil, že nadále bude pomáhat dle svých možností a sil. [...] Zmínil se i o tom, že svojí prací se snaží dokázat, že udělal v roce 1968 chybu a rád by si později zasloužil možnost stát se opět členem KSČ.”

Dále se Tomáš Řezáč vyjádřil ke svému říjnovému pobytu v Sovětském svazu a k postupu prací na knize o Solženicynovi: „REPO s nadšením popisoval pobyt v SSSR, velmi kladně vyjadřoval pomoc soudruhů z KGB a přiznal, že tato ,akce‘ mu opět dodala klidu k práci, protože po všech těch ,neúspěšných‘ skutečnostech, se kterými se po návratu setkal, bylo jeho myšlení značně narušeno. Hovořil o tom, že již první část knihy, asi 180 stránek, odeslal do SSSR a na další části již pokročil tak, že je v odhadu asi za polovinou plánovaného rozsahu. Denně píše a vždy večer konzultuje napsané s matkou. Touto prací je plně zaujat a z vyjadřování bylo vidět, že materiály k Solženicynovi ovládá důkladně.”

Dne 19. 7. 1976 letěl na pozvání 5. správy KGB Řezáč se svojí matkou opět do Moskvy. Dvacetidenní pobyt agenta REPA v SSSR měl zhruba následující itinerář. V Moskvě vedl Řezáč pracovní jednání o konečné smlouvě s nakladatelstvím APN o textu své knihy Spirála zrady, která denuncovala Alexandera Solženicyna. Poté vykonal cestu do Leningradu, Brjanska, Volgogradu, Rostova na Donu a Irkutska. Emilie Řezáčová vzhledem ke svému věku navštívila pouze Moskvu a Leningrad a poté se vrátila do Prahy.

Dezinformace v rámci antichartistické propagandy

Bezprostředně po zveřejnění legendární Charty 77 a v následujících měsících nechyběl Tomáš Řezáč v přední linii tzv. antichartistů. Aktivně se zapojil do hysterické dezinformační kampaně, když svými invektivami veřejně napadal přední signatáře petice v čele s Václavem Havlem.

Nejdříve v lednové Tvorbě uveřejnil REPO svým typickým stylem sepsaný více než celostránkový článek nazvaný Mrtvá investice aneb Obchody Pavla Kohouta (viz příloha č. 8).) Jak bylo pro Řezáčův styl v podobných případech příznačné, nepokrytě zde zesměšňoval především osobnost a charakter spisovatele Kohouta. Neopomněl však zkritizovat ani další „osmašedesátníky” včetně Jiřího Pelikána. Řezáč rovněž s neskrývanou satisfakcí předložil českým čtenářům „jisté” důkazy o údajném nezájmu západní čtenářské obce o díla českých disidentských literátů, od čehož se dále měly odvíjet marketingové potíže dotyčných nakladatelství.

Na tyto propagandistické dezinformace psané na zakázku zareagovaly v dalších měsících dva články publikované v exilových periodikách (viz dále, přílohy č. 9 a 10).

Vzhledem k prudkému kvantitativnímu nárůstu Řezáčových pomlouvačných vystoupení v denním tisku a Československé televizi ztratil REPO dle vyjádření svého řídicího orgána Sloupa definitivně důvěru tzv. nepřátelského prostředí. Z tohoto důvodu již Řezáč neměl dále možnost získávat od pravicově zaměřených osob informace státobezpečnostního charakteru, a proto nstržm. Sloup navrhl dne 28. 4. 1977 převést REPA do kategorie důvěrník.) Tento návrh však nebyl vedením X. správy FMV odsouhlasen s argumentem, že s REPEM by měl nadále být udržován občasný styk pro využití v problematice kultury.

Řezáč versus Havel

Ve středu 9. 3. 1977 v podvečer vysílal Československý rozhlas publicistický pořad s názvem Kdo je Václav Havel? Propagandistické „dokumentární pásmo” z autorské dílny Tomáše Řezáče vykreslilo Havlovu osobu přesně dle představ stranických ideologů jako protisocialistického zkrachovance a „synka milionářských zazobanců”. Jak bývalo v případě podobných relací zvykem, o den později přinesla většina československých deníků z odvysílaného programu obsáhlý výtah či alespoň úryvky.

V některých pasážích Řezáč přidával k dobru své negativní dojmy z osobního setkání s Havlem počátkem šedesátých let v Praze: „Bylo to někdy v roce 1962 nebo 1963 – říká T. Řezáč – kdy jsem se poprvé setkal s V. Havlem ve vinárně Viola, ve které se provozovala hudba, poezie. [...] V. Havel tam přinesl svou první nevydanou sbírku básní. Dával ji kolovat kolem stolu. [...] Nechci vykládat pozdní moudrosti, ale mně V. Havel připadal jako člověk nesmírně sebevědomý, nesmírně namyšlený. Patrně byl namyšlený na minulost své rodiny. V. Havel byl člověk, který zjevně pohrdal všemi, kdo byli kolem něho; měl jeden zvláštní rys: vždycky víc poslouchal, než mluvil. Snažil se zapamatovat a potom, jak jsem na to přišel v poslední době, si také zaznamenával, co lidé kolem něho vyprávěli. U V. Havla bylo od začátku jedno zajímavé: vždycky se stýkal s umělci nebo pseudoumělci, kteří stáli na druhé straně barikády, kteří žili v té pohodlné poloilegalitě – s lidmi, kteří mu dávali rozumy. V některých verších, pokud si je dnes pamatuji, byl Havel téměř doslovně poplatný válečným a poválečným sbírkám Jiřího Koláře. Toto jméno už dneska zaniklo, tato poezie se nevydává a vydávat nebude. [...] J. Kolář se hlásil k takovému tomu americkému civilismu, vyráběl ze života uměle peklo. [...] Na tento způsob přistoupil i V. Havel. Jeho sbírky, přestože v té době byl nesmírný zájem o mladé talenty, nikdo nevydával. Václav Havel si z toho odvodil pro sebe určité poučení. Jestliže neprorazí normálním způsobem, musí se do literatury vlomit, jak se říká, zadními dveřmi.”

V dalších odstavcích, věnovaných kritice Havlovy dramatické tvorby, přispěchal Řezáč opět se svými „zkušenostmi”, když tvrdil: “Václav Havel se skutečně pokoušel proniknout na scény všech evropských západních států. Pokoušel se proniknout i ve Spojených státech. Úspěch byl více méně pochybný. Byl pochybný v tom, že V. Havel se o světovost snažil. Rozmělňoval Ionesca, Becketta, A. Jarryho, kopíroval. A jestliže přece jenom na západní scény pronikl, pak tedy s úspěchem více než mizivým. Jeho dramata nebyla využívána jako dramatická tvorba, ale jako politikum v tom nejhorším slova smyslu; jako reklama na antikomunismus. Diváka zřejmě zaujmout nemohla. Podobný myšlenkový a duchovní svět viděl už stokrát – lépe a výrazněji, protože nezprostředkovaně. Západní divák se ve své většině od dramatické tvorby V. Havla odvracel. Zůstala tu pouze jistá politická účelovost. Účelovost naprosto promyšlená a zacílená.”

V relaci detailně rozvedená a naivními argumenty podepřená obvinění z absence uměleckých hodnot u Havlových děl tvořila spolu s proklamovaným Havlovým antikomunismem nosnou kostru celého pořadu. Posluchačům rozhlasu vnucoval Řezáč rovněž své údajné zkušenosti s přijetím Havlovy tvorby na Západě v dobách svého exilu: „Havlovy divadelní hříčky, které jsou více méně autobiografiemi, se sice hrají, zejména na západoněmeckých scénách, vysílají v rozhlase a televizi – nikdo se však nepokouší hodnotit jejich uměleckou kvalitu. Proč? Na tuto otázku odpovídá opět T. Řezáč: Ve Švýcarsku vychází deník Neue Zürcher Zeitung – v roce 1971 byl anketou buržoazních novinářů vyhodnocen (nahlíženo buržoazními měřítky) jako nejlepší a nejobjektivnější na Západě. Vím, že tento deník odmítl recenzovat Havlovy hry. Jestliže se k svému ideovému souputníkovi, který vyznává totéž heslo jako oni – Lieber tot, als rot, to znamená Raději mrtvý, než rudý – obrátili zády, už to patrně hodně říká o dramatických kvalitách tvorby V. Havla.”

Do sbírky pomluv přidal Řezáč tvrzení o finanční podpoře ze zahraničí: „Já celkem nerad cituji – prohlásil T. Řezáč – ale spolupracovník západoněmecké rozvědky BND doktor Georges Domeyer mi řekl v roce 1971: ,Budeme podporovat československou ilegální kulturu. Budeme ji podporovat prostřednictvím druhých a třetích osob nebo druhých a třetích institucí tak, aby na nás nebylo vidět.‘ A z těchto fondů – je-li už to fond americké nebo západoněmecké rozvědky, nebo jiné výzvědné služby – byl podporován V. Havel.”

Tehdy vazebně stíhaný spisovatel a dramatik Václav Havel si však toto obvinění z finanční podpory západoněmeckou zpravodajskou službou nemohl dovolit nechat bez povšimnutí. Z ruzyňské věznice, kde trávil bez soudu čtyři a půl měsíce za spáchání „závažného trestného činu podvracení republiky”, napsal dne 13. 3. 1977 dopis redaktorům všech listů, které uveřejnily text Kdo je Václav Havel?, a požádal je o veřejné odvolání nepravdivých tvrzení. Podle všech předpokladů se však Václav Havel žádné odezvy nedočkal, a proto se deset dnů po návratu z vazby rozhodl k protiútoku. Obrátil se na socialistické soudnictví v duchu zásady, že se lze dovolat práva. Prostřednictvím prokurátora Prahy 2 požadoval zahájení trestního stíhání Tomáše Řezáče, který byl dle něj odpovědný za pomlouvačné rozhlasové pásmo Kdo je Václav Havel?

Ze záznamu o pohovoru kpt. V. Říhy s neidentifikovaným agentem X. správy FMV s krycím jménem OLGA vyplynulo, že dne 31. 5. 1977 konzultoval Havel se svým advokátem dr. Lukavcem znění připravovaného trestního oznámení na Tomáše Řezáče z důvodu trestného činu pomluvy. Ve zprávě je uveden doslovný přepis návrhu trestního oznámení. Ještě předtím však dne 2. 5. 1977 Havel prostřednictvím svého právníka požádal Řezáče, aby do 15. 5. 1977 všechny nepravdivé údaje veřejně odvolal. Agent REPO se samozřejmě neomluvil.

Kpt. Říha v závěrečném vyhodnocení zprávy vyjádřil obavu, že na svém rozhodnutí bude Václav Havel trvat. Dle jeho názoru proto bylo nezbytně nutné provést účinná protiopatření, která by Havlovi znemožnila Řezáče nadále napadat.

Více než rok od otištění pomlouvačného článku, dne 17. 3. 1978, podal Václav Havel prostřednictvím svého právníka JUDr. D. Svačiny u Obvodního soudu pro Prahu 6 na Řezáče žalobu na ochranu osobnosti. V návrhu Havel nejdříve konkretizoval podstatu rozporné věci a dále obšírně rozvedl svoje důvody nesouhlasu se zmíněným Řezáčovým nařčením:

„Toto vyjádření žalovaného se hrubě dotýká mé občanské cti, neboť se musím kategoricky ohradit proti tomu, abych byl dáván do spojitosti s jakoukoliv zahraniční rozvědkou nebo výzvědnou službou. I když není zcela jasné, zda žalovaný míní podporou z uvedených fondů přímou finanční pomoc mé osobě nebo zvláštní dotace při uvádění mých divadelních her jejich zahraničním provozovatelům, v každém případě jde o tvrzení nepravdivé. Nejen, že já sám nejsem a nikdy jsem nebyl v žádném spojení se žádnou rozvědkou ani výzvědnou službou, tím méně pak že bych od nich dostával jakoukoliv podporu, ale ani neexistuje a ani nemůže existovat podpora těchto rozvědek anebo výzvědných služeb kterékoliv instituci vystupující v souvislosti s uváděním mých her v zahraničí. Pokud jde o provozování mých her v cizině, zastupuje mne již od r. 1963 výlučně západoněmecké nakladatelství Rohwolt, které uzavírá o provozu mých her příslušné smlouvy jak s divadly, tak i s rozhlasem a televizemi. Toto nakladatelství vystupuje výlučně na komerční bázi, nemá odnikud žádnou subvenci, a to ani v souvislosti s uváděním mých her, a je známé tím, že zastupuje celou řadu pokrokových autorů, jejichž díla jsou uváděna a uveřejňována i v ČSSR. Tvrzení, že jsem byl podporován z fondů cizích rozvědek nebo výzvědných služeb, je nejen nepravdivé, ale navíc hrubě urážlivé a dotýká se mé občanské cti. Obrátil jsem se proto na žalovaného se žádostí o odvolání tohoto tvrzení, ovšem má žádost zůstala bez jakékoliv odezvy.”

Závěrem Havel na soudu požadoval vydání rozsudku tohoto znění:

„Výroky žalovaného Tomáše Řezáče citované v publicistickém pořadu československého rozhlasu dne 9. března 1977 pod titulkem ,Kdo je Václav Havel?‘ a přetištěné dne 10. 3. 1977 v deníku Lidová demokracie i dalším tisku, kde tento uvádí, že žalobce Václav Havel byl podporován z fondu americké nebo západoněmecké rozvědky nebo jiné výzvědné služby, jsou nepravdivé a hrubě se dotýkají občanské cti žalobce.

Těmito výroky zasáhl neoprávněně žalovaný do práva žalobce na ochranu jeho osobnosti, a je proto povinen se těchto a dalších obdobných výroků zdržet.

Žalovaný je povinen poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě prohlášení, v němž výslovně odvolá svá tvrzení, že žalobce byl podporován z fondu americké nebo západoněmecké rozvědky nebo jiné výzvědné služby, jako naprosto nepodložené.

Toto prohlášení je žalovaný povinen vydat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě mu nahradit i náklady soudního řízení k rukám Městského sdružení advokátů v Praze.”

Řezáčovo osočení Václava Havla výrazně narušilo hladký průběh propagandistické dezinformační kampaně. Nikdo nepočítal s variantou, že by se Havel odvážil odvolat se k socialistickému občanskoprávnímu soudu. StB se proto snažila soudní projednávání nepřipustit a za tímto účelem několikrát jednala s prokurátorem Prahy 2 Antošem. Antoš konzultoval uvedenou záležitost s předsedou městského soudu Pokorným a předsedou senátu pro Prahu 6 JUDr. J. Bedrnou. Operativnímu pracovníkovi por. Vachovi se Antoš vyjádřil v smyslu, že zmínění soudci zastávají názor o nutnosti vzájemné dohody mezi Havlem a Řezáčem.

Československý rozhlas totiž ve zmíněné relaci odvysílal Řezáčovu jednoznačnou citaci, že Havla platily západní rozvědky. Toto tvrzení však Řezáč musel dokázat, v opačném případě by soud prohrál. Snahu vyvléci se z prekérní situace dokládal následující návrh: „Jako možnou alternativu doporučuje s. Antoš prokázat, že formulace Řezáče byla jiná než ta, která byla zveřejněna (např. ,Havel je zřejmě placen...‘). V tom případě by vina byla na redakci a Havel by novou žalobu nemohl podat pro prošlou lhůtu. Advokát Havla požaduje alespoň omluvný dopis. Vzhledem k prováděným opatřením proti V. Havlovi absolutně není vhodné, aby soudní projednávání celé záležitosti vůbec proběhlo a Havlovi byla dána jakákoliv satisfakce.) V závěru této zprávy požadoval por. Vach po agentu REPOVI k Havlově žalobě písemné vyjádření.

S písemnou žádostí o prodloužení lhůty podání vysvětlení se Tomáš Řezáč dne 27. 4. 1978 obrátil na předsedu senátu Obvodního soudu pro Prahu 6 JUDr. J. Bedrnu. REPO argumentoval svým časovým zaneprázdněním z přemíry pracovních úkolů a následně od toho se odvíjejícím onemocněním.

Prostřednictvím dopisu ze dne 2. 6. 1978 Řezáč opětovně žádal po JUDr. J. Bedrnovi odklad s výmluvou, že si kromě neustálého pracovního přetížení sháněl právního zástupce. Po další soudní urgenci z 10. 7. 1978 odeslal Řezáč JUDr. J. Bedrnovi požadované vysvětlení až o měsíc později, dne 7. 8. 1978.

Z autentického textu Vyjádření k žalobě Václava Havla vyznívá, že Řezáčův právník doporučil REPOVI celkem jednoduchou, ale účelnou obhajobu: „Žaloba p. Havla se opírá zřejmě v zásadě o větu z mého vystoupení: ,A z těchto fondů – je-li už to fond americké nebo západoněmecké rozvědky nebo jiné výzvědné služby – byl podporován V. Havel.‘ V této podobě citoval má slova čs. tisk. V rozhlasovém vystoupení však inkriminovaná věta zní: ,A z těchto fondů – je-li to už fond americké nebo západoněmecké rozvědky nebo jiné výzvědné služby či antikomunistického střediska – byl zřejmě, jak se zdá, podporován Václav Havel.‘ To, jak vidět, mění celý smysl mého výroku. Za redakci provedenou jednotlivými redakcemi denních listů nemohu odpovídat. Rovněž tak ani za redakci provedenou ústředně v ČTK. Žalobu Václava Havla však považuji za bezpředmětnou.”

Na základě citovaného textu Řezáčovy obhajoby stáhl Václav Havel žalobu prostřednictvím svého právníka dne 20. 11. 1978. Předseda senátu JUDr. J. Bedrna řízení v této právní věci dne 27. 11. 1978 zastavil. Okolnosti celého případu byly definitivně vyřešeny 3. 2. 1981, když bylo usnesením téhož soudu Obvodní finanční správě v Praze 1 nařízeno, aby vrátila žalobci Havlovi soudní poplatek ve výši 60 Kčs.

Propagandistické literární počiny

V reakci na Řezáčova antihavlovská a antichartistická vystoupení přinesly Pelikánovy Listy ve svém květnovém čísle z roku 1977 REPŮV medailon. Kritický článek nazvaný Do hlubin podlosti svým nekompromisním postojem v osobní rovině tvrdě odrážel Řezáčem prezentované výmysly a polopravdy (viz příloha č. 9).)

V devátém čísle exilového časopisu Zpravodaj z roku 1977 vyšla glosa k Řezáčovu návratu a jeho publicistice otištěné v Tvorbě a namířené proti československé emigraci. Autor článku Nezadržitelný vzestup (šifra -ho-) se rovněž zmínil o REPOVĚ účasti v kampani namířené proti Chartě 77 (viz příloha č. 10).

Co se týče REPOVY literární tvorby, v srpnu roku 1977 došlo na X. správu FMV sdělení od 5. správy KGB. Sovětští „přátelé” v něm informovali o svých vydavatelských počinech a záměrech v souvislosti s kompromitující Řezáčovou publikací o Solženicynovi. Propagandistický spisek vydalo ve zkrácené verzi nakladatelství v italském Miláně a současně KGB podnikala kroky, aby publikace vyšla i v jiných západních státech.

Sovětské nakladatelství Progress zároveň připravovalo zveřejnění kompletního textu REPOVA „díla” v ruštině za účelem jeho omezené distribuce v SSSR. KGB požadovala po StB vyslání Řezáče do Moskvy z důvodu uzavření autorské smlouvy a vyplacení příslušného honoráře. Cestu mělo na své náklady hradit nakladatelství Progress. V neposlední řadě považovali sovětští „přátelé” za účelné vydat zmíněnou publikaci rovněž v Československu.

Zpráva kpt. Říhy z 2. odboru 1. oddělení X. správy FMV ze dne 24. 11. 1977 vypovídá o tehdejší pracovní náplni agenta Řezáče. V restauraci Kyjev v Praze 6 na schůzce s řídicím orgánem ppor. J. Sloupem a kpt. Říhou REPO vypověděl, že kniha Hra na život, pojednávající o československých emigrantech, je ve stadiu dokončení. Údajně se v ní nemohl vyhnout zmínce o činnosti rozvědky StB, která se stala obecně známou především po návratu kpt. Minaříka do ČSSR. Řezáč proto žádal konzultace ohledně připravované publikace, která měla být určena výhradně západnímu čtenáři. Rozhodl se vycházet pouze z faktů zveřejněných v televizi, rozhlase či tisku, a stanovil proto tři základní tendence, dle kterých se měla osa knihy odvíjet:

“1. Zdůraznit, že činnost rozvědky je namířena výhradně proti emigraci a kruhům, které ji podporují, nikoliv proti lidu zemí, ve kterých se emigranti zdržují (ve smyslu Minaříkova prohlášení po návratu).

2. Zdůraznit, že činnost rozvědky je obranná, je vyvolána protičeskoslovenskou působností emigrace.

3. Zdůraznit, že čs. rozvědka svou činnost nemůže přerušit do té doby, dokud emigrace bude se snažit o narušení zákonů a vnitřního pořádku v ČSSR.”)

Mezi další Řezáčovy podněty patřila snaha předložit text rukopisu Hra o život k lektoraci a posouzení svému bývalému a stále respektovanému řídícímu orgánovi z dob švýcarské emigrace V. Richterovi z I. správy FMV. Tuto žádost REPO zdůvodňoval Richterovou obeznámeností s tematickou faktografií a také údajnou profesionální znalostí publicistické práce, která měla zaručit kvalitu a objektivnost posudku. Řezáč přislíbil dokončit knihu k 20. 12. 1977.

Agent REPO rovněž zamýšlel napsat práci o disidentech v socialistických zemích a chtěl znát názor pracovníků StB na tento svůj úmysl. Sovětští „přátelé” již prý s tímto Řezáčovým záměrem vyslovili souhlas, ovšem za předpokladu souhlasu Státní bezpečnosti.)

Na stejné schůzce projevil REPO zájem o zaměstnání v redakci týdeníku Tvorba, kde byl ve styku se šéfredaktorem Jaroslavem Kořínkem. Potřeboval však údajně schválení ÚV KSČ. Nakonec ještě Řezáč oba příslušníky StB požádal, aby doručili pracovníkovi 5. správy KGB Široninovi záznam jeho rozhovoru poskytnutého zahraničnímu vysílání Československého rozhlasu pod názvem Sacharov a neutronová bomba.

Kpt. Říha vyvodil ze schůzky s agentem REPEM následující závěry a opatření. Navrhoval podpořit Řezáčovu iniciativu ohledně knihy Hra na život ve všech třech bodech a doporučoval projednat na ÚV KSČ přijetí REPA do redakce Tvorby. V otázce navrhované publikace o disidentech v socialistických zemích požadoval osnovu, která by se konzultovala se sovětskými „přáteli”. Závěrem se vyslovil pro pokračování pravidelných schůzek s Řezáčem v místě jeho bydliště s cílem vytěžování k situaci v československé kultuře, ale také ovlivňování REPOVÝCH negativních charakterových vlastností.)

V souhrnném hodnocení činnosti agenta REPA ze dne 28. 11. 1977 pracovník StB stručně informoval mj. o Řezáčových propagačních vystoupeních v socialistických masmédiích po návratu do ČSSR v roce 1975.) Zmínil se rovněž o výstupech ve veřejných sdělovacích prostředcích proti signatářům Charty 77 a o skutečnosti, že REPO byl pravicovými exponenty veřejně označen za spolupracovníka ministerstva vnitra.

Dále příslušník StB referoval o Řezáčově převzetí řízení X. správou FMV dne 29. 1. 1976 s úkolováním do problematiky novinářů. Ze zprávy rovněž vyplývá Řezáčův značně změněný postoj k pracovníkům FMV, který byl charakterizován takto: „Za pobytu v Moskvě se TS“ [tajný spolupracovník] „REPO seznámil s celou řadou pracovníků KGB, s nimiž se spřátelil natolik, že od nich získal i čísla telefonů do jejich bytů. [...] Po druhé cestě do SSSR, kterou vykonal ve dnech 29. 8. – 5. 10.“ [1977], „se chování TS REPA značně změnilo. Vůči řídícímu orgánu vystupuje povýšeně a jedná s ním tak, jako by řídící orgán byl jeho pomocníkem při obstarávání těžko dostupných materiálů, které potřebuje k dokončení knihy o čs. emigraci. Přitom často zdůrazňuje své důvěrné styky s pracovníky KGB v Moskvě, s nimiž si často telefonuje. [...] Po sňatku s Iljou Vasiljevnou Skobarovou se u něj začaly projevovat tendence brát svoji manželku na schůzky s řídicím orgánem a zasvěcovat ji do spolupráce, což mu bylo řídicím orgánem vytknuto. Z tohoto pramenila jeho další stížnost na špatnou spolupráci.”

Zpráva od všemocné KGB, přeložená z ruštiny 4. 1. 1978, hodnotila Řezáčův pracovní pobyt v Sovětském svazu ve dnech 29. 8. až 5. 10. 1977. Vyplynulo z ní, že REPO provedl v knize o Solženicynovi nezbytné změny a její vydání se v SSSR připravovalo na počátek roku 1978. Nakladatelství Progress mu za tuto publikaci nazvanou Spirála rozporností A. Solženicyna (viz citovaná Spirála zrady) vyplatilo honorář ve výši 2300 rublů. V tiskové kanceláři Novosti (APN) Řezáč zároveň uzavřel smlouvu na vydání knihy o zásadách spolupráce zemí RVHP s předpokladem, že vyjde ve dvanácti cizojazyčných mutacích.) Pracovníci KGB rovněž žádali Státní bezpečnost o vyjádření ke korekturám publikace o Solženicynovi před jejím vydáním v ČSSR.

V dalším bodu “přátelé” referovali o REPOVĚ využití při kompromitaci Sacharova, když Řezáč navštívil akademika přímo v jeho bytě. Z materiálů získaných na základě interview poté REPO připravil článek. V tomto případě KGB opět vyžadovala po StB vyjádření názoru na možné uveřejnění propagandistických dezinformací o Sacharovovi v československém tisku.

Na základě pozitivních zkušeností s agentem REPEM ho KGB chtěla využít při kompromitaci tzv. osob s jinými názory jak v Sovětském svazu, tak i v dalších komunistických státech. Opět se tedy obrátila na X. správu FMV, aby v případě souhlasu s tímto návrhem uvolnila Řezáče na přípravu příslušného rukopisu. Potřebný materiál slíbili příslušníci KGB dodat z vlastních zdrojů.)

Konečně posledním bodem zprávy byl návrh sovětských soudruhů na agenturní využití v pořadí třetí Řezáčovy manželky při rozpracovávání osob ruského původu, zaměstnaných v redakci časopisu Otázky míru a socialismu. V této věci KGB obratem po Státní bezpečnosti vyžadovala vyjádření k připravované operaci. Takto pracovníci 5. správy KGB nepřímo naznačili své přání, aby X. správa FMV zajistila zaměstnání REPOVY ruské ženy v redakci zmíněného časopisu.)

Ve sdělení 2. odboru 1. oddělení X. správy FMV ze dne 11. 1. 1978 se kompetentní orgány vyjádřily k žádostem 5. správy KGB ve věci využití agenturní a publikační činnosti Tomáše Řezáče.) Zpráva z 20. 1. 1978 tyto podněty ještě více upřesňuje.)

V prvém bodě udělila X. správa souhlas s vydáním REPOVY knihy o Solženicynovi v ČSSR. Umožnila dále, aby článek ke kompromitaci Andreje Sacharova vyšel prostřednictvím tiskového odboru FMV v časopise Signál. Ve třetím bodě orgány StB souhlasily se zahrnutím Řezáče do plánu společných opatření směřujících ke kompromitaci pravicově orientovaných osob v SSSR i v dalších socialistických státech. Výslovně však upozorňovaly na to, že s ohledem na veřejná vystoupení Řezáče vůči signatářům Charty 77 nemá REPO mezi pravicovými exponenty důvěru. Z tohoto důvodu tedy nebylo možno očekávat v případě jeho využití politický efekt. Konečně z poslední části vyplynulo, že vedení FMV se rozhodlo projednat umístění Řezáčovy ženy v redakci časopisu Otázky míru a socialismu. REPOVA třetí manželka byla údajně až do svého vystěhování ze Sovětského svazu členkou KSSS a toto členství jí bylo na dobu pobytu v ČSSR pozastaveno. V závěru zprávy pracovník StB připomněl REPOVU činnost po jeho návratu ze Švýcarska, kdy byla spolupráce zaměřena především na využití jeho reportážního talentu. Finanční výpomoc Řezáčovi, poskytnutá X. správou StB v období od vánoc 1975 do ledna 1977 včetně svatebního daru a letenek do SSSR, činila celkem 7824 korun a výdaje na schůzkách dalších 559 Kčs.

Dne 27. 2. 1978 se v Praze uskutečnilo jednání agenta REPA, jeho řídicího orgána por. F. Vacha, náčelníka 1. oddělení X. správy FMV kpt. V. Říhy a kpt. A. P. Blagovidova z 5. správy KGB.)

Blagovidov byl spolu s vedoucí redaktorkou nakladatelství Progress M. I. Chaschačichovou na pracovní návštěvě v ČSSR za účelem projednání konečné úpravy Řezáčova rukopisu knihy Spirála zrady. Cílem této schůzky však bylo ujasnit REPOVI jeho tehdejší situaci a poukázat na chyby, kterých se dopouštěl: „S. Blagovidov vysvětlil TS“ [tajnému spolupracovníkovi], „že i když si sovětská strana velmi cení jeho spolupráce, je řízen námi“ [StB], „a proto se musí se všemi problémy obracet na svého ŘO. Nemůže se obracet telefonicky přímo na soudruhy v Moskvě, protože tím hrubě porušuje zásady operativní práce. REPO tyto výtky přijal a přislíbil, že se tyto chyby již opakovat nebudou. REPO přijal též naše výtky týkající se jeho sklonu k alkoholu a k hospodaření s finančními prostředky.”

Solženicynova reakce na činnost Tomáše Řezáče

Náčelník 31. odboru I. správy FMV pplk. J. Pozorný zaslal dne 27. 4. 1978 X. správě FMV neuměle přeložený výtah z reportáže o Solženicynovi uveřejněné v západoněmeckém časopise Bild am Sonntag. Rozhovor s Alexandrem Solženicynem a jeho ženou v jejich tehdejším exilovém působišti v USA byl uveřejněn 2. 4. 1978. Solženicyn otevřeně označil REPA spolu s manželi Holubovými za agenty československé rozvědky.

V jednom odstavci reportáže nazvané Přátelé byli agenti vylíčil Solženicyn své styky s manželi Holubovými ve Švýcarsku i své podezření o jejich spolupráci s československou bezpečností. Solženicyn dále ospravedlňoval své kontakty s Holubovými slovy: „Naštěstí jsme brzy dostali z Československa, z Ameriky a odjinud informace, že manželé Holubovi jsou agenti. Mimoto nás švýcarská policie upozornila, že tito lidé mohou být nebezpeční. Policie nás poté požádala, abychom oběma těmto lidem nedali znát, že o nich víme výsledek. Tak se dále Holubovi pokoušeli dostat od nás informace a my jsme úmyslně vše stavěli na hlavu, abychom je uvedli do omylu. Mimochodem byl tento Holub překladatelem ,Gulagu‘ do češtiny. V prvních dnech našeho pobytu v Zürichu dostal od nás příslib, že bude dělat překlad do češtiny. A on překlad zkazil v tom smyslu, že ho úmyslně zdržoval tak, že se český překlad objevil jako poslední slovanský překlad, třebaže Holub s ním jako první začal. Tito dva Holubovi měli v Zürichu přítele Tomáše Řezáče. Dali mu překlad Solženicynovi básně ,Pruské noci‘. My sami jsme ho neznali. A najednou se tento Tomáš Řezáč ztratil. Velká česká kolonie v Zürichu se kvůli tomu přirozeně vzrušila. Řezáčova rodina, žena a děti“ [Řezáčovo druhé manželství bylo bezdětné] „zůstaly v Zürichu. Začala se hledat mrtvola na dně curyšského jezera. Tři dny poté ohlásilo české rádio, že Tomáš Řezáč se vrátil domů, protože nemohl vydržet těžký a pustý život Čechů v emigraci.”

V článku Kniha plná lží hovořil reportér se Solženicynem o REPOVĚ poemigrantské publikační činnosti: „A nyní jsme dostali absolutně spolehlivé informace, že Tomáš Řezáč napsal knihu o Solženicynovi. V této knize píše, že se Solženicynem byl osobně znám, protože ho s ním seznámili Holubovi. Průběžně byla tato kniha napsána pro sovětské vůdce a lidi z KGB a vydána v omezeném počtu několika set exemplářů – ke zvláštnímu použití. Aby napsal tuto knihu, Řezáč cestoval do Sovětského svazu a hovořil s některými lidmi, kteří Solženicyna znali, mezi nimi také s jeho první ženou. Navštívil také místa, kde Solženicyn studoval. Je to pochopitelně antisolženicynská kniha, s množstvím podrobností, které Řezáč o Solženicynovi obdržel od Holubových v Zürichu a které jsou naprosto falešné. Splnili jsme prosbu švýcarské policie naše informace o Holubových nevyužitkovávat, ale nyní zdá se užitečné je dát na vědomí. Jako jeden příklad za všechny.”

Agenturní matador

REPŮV řídící orgán por. F. Vach navrhl dne 28. 6. 1978 udělit svému agentovi finanční odměnu ve výši 500 korun.) Svůj návrh odůvodnil Řezáčovou aktivní spoluprací, kdy řada jeho zpráv byla „užitečně” začleněna do toku informací. Dále REPO údajně zpracoval seriál pořadů o disidentech, který měl být využit v kontrapropagandě u příležitosti 10. výročí „internacionální pomoci” vojsk Varšavské smlouvy. V neposlední řadě se odměna, schválená náčelníkem 2. odboru X. správy FMV pplk. M. Dohnalem, měla stát Řezáčovi pobídkou do další spolupráce.)

Tomáš Řezáč nepřestával usilovat o vydání své dezinformační a propagandistické knihy Spirála zrady Solženicyna rovněž v Československu. V této věci jednal s vedoucím oddělení sdělovacích prostředků na ÚV KSČ O. Čmolíkem, který REPOVI sdělil, že ruské vydání bylo určeno výhradně funkcionářům Komunistické strany Sovětského svazu, pracovníkům kultury a KGB. Z tohoto důvodu záviselo české vydání dle Čmolíka na tom, zda by v SSSR došlo k masovému vydání zmíněné publikace. Na základě této informace zaujal Řezáč pasivní postoj a svou knihu žádnému nakladatelství v ČSSR nenabízel.

Z jednání mezi zástupci Státní bezpečnosti a kapitánem KGB A. P. Blagovidovem vzešlo konstatování, že vydání knihy oficiálně schválily orgány ÚV KSSS. S tímto posvěcením pak StB doporučila knihu k vydání prostřednictvím IX. správy FMV.)

K obsahu další REPOVY propagandistické brožury, vydané v němčině a určené pro změnu západnímu čtenáři, se přirozeně odmítavě vyjádřil autor recenze zveřejněné v prvním čísle švýcarského Zpravodaje z roku 1979. Pisatel článku nazvaného Tomáš Řezáč se dívá na Švýcarsko zkritizoval Řezáčovu dezinformační knihu Wege in Leere (Cesty do prázdna) vytištěnou v Československu a distribuovanou do kapitalistických států (viz příloha č. 11).)

Dne 14. 11. 1980 navrhl pplk. Miroslav Dohnal, náčelník 2. odboru X. správy SNB (dříve X. správa FMV), udělit REPOVI finanční odměnu ve výši 500 korun. Svůj návrh odůvodnil tím, že Řezáč patří mezi nejzkušenější spolupracovníky a v agenturní síti se pohybuje od roku 1965. Dohnal dále vyzdvihl REPOVU publikační činnost i jeho aktivitu: „Mimo vlastní agenturní práci je využíván ke zpracovávání materiálů, které jsou používány k propagandistickým účelům. Požadované úkoly plní přesně a projevuje vlastní iniciativu při zjišťování negativních jevů v oblasti kultury. Za r. 1980 předal zatím 12 AZ“ [agenturních zpráv], „z toho 8 do toku informací (66,6 %). Udělení odměny bude oceněním jeho dosavadní spolupráce.”

Hrubý výčet REPOVY agenturní činnosti lze doplnit například souhrnným hodnocením jeho spolupráce se Státní bezpečností za rok 1986. Ze zprávy, vypracované 6. 1. 1987 zástupcem náčelníka 2. odboru X. správy SNB mjr. F. Vachem, je patrná Řezáčova vysoká aktivita i po více než deseti letech od nuceného návratu z emigrace.) REPOVO využití směřovalo v roce 1986 jednak do sféry kultury, jednak do oblasti publicistiky, která tvořila v daném období hlavní podíl jeho spolupráce. V souladu s požadavky I. správy SNB zpracoval řadu materiálů určených pro kontrapropagandistické využití v zahraničí. Pracovníci rozvědky pozitivně hodnotili Řezáčovu aktivitu a rovněž jej z fondu I. správy odměnili. Pro rok 1987 se předpokládalo pokračovat ve spolupráci dle konkrétních požadavků rozvědky.

V součinnosti se sovětskými „přáteli” z 5. správy KGB a 4. odborem X. správy SNB se agent REPO připravoval napsat knihu o ukrajinských nacionalistech. Samozřejmostí bylo Řezáčovo průběžné poskytování informací o zjištěných „negativních jevech” v oblasti čs. kultury. Mjr. F. Vach závěrem vyčíslil, že tajný spolupracovník REPO předal v průběhu roku 1986 sedm vlastnoručních zpráv, z nichž byly zpracovány čtyři agenturní zprávy.

Výše popsaná oboustranně výhodná a pozitivně hodnocená spolupráce REPA se Státní bezpečností spolu s jeho úzkými kontakty na důstojníky KGB přivedly Tomáše Řezáče mezi elitní vrstvu komunistických agentů. Tento status mu však na „věčné časy” nezůstal. Se souhlasem pplk. JUDr. J. Zeleného vypracoval mjr. Vach dne 26. 9. 1988 Návrh na ukončení spolupráce s TS REPO, sv. č. 10687, který schválil náčelník II. správy SNB pplk. PhDr. K. Vykypěl.) Mjr. Vach v návrhu konstatoval, že tehdejší spolupráce s REPEM a hlavně jeho možnosti již neodpovídaly směrnicím pro práci s tajnými spolupracovníky kontrarozvědky. Dle záznamů StB obdržel Řezáč za plnění uložených úkolů pro kontrarozvědku v letech 1965–1967 a 1975–1988 odměny a náhrady výloh v celkové výši 24 923 korun československých plus 250 francouzských franků. Převážná většina schůzek se konala v Řezáčově bytě, kde byla údajně zaručena dostatečná konspirace. Na základě tehdejších směrnic navrhl mjr. Vach uložit REPŮV svazek do archivu MV na 10 let (kromě vlastnoručních zpráv a korespondence, která byla skartována.

Na nemalou literární produktivitu z období normalizace navázal bývalý tajný spolupracovník zrušené Státní bezpečnosti Tomáš Řezáč i v letech bezprostředně následujících. Například v roce 1991 vyšla v pražském nakladatelství Svoboda jeho kniha pod názvem Z análů tajných služeb II. – Ve službách Jejího Veličenstva. Při její tvorbě se REPO nechal inspirovat svými letitými zkušenostmi prominentního agenta StB.

Tomáš Řezáč nepřežil svoji matku Emilii a zemřel v roce 1992, ve věku 57 let.

Příloha č. 1

Interview redaktora Veverky s Tomášem Řezáčem (nekráceno)

Veverka: Představuji vám, vážení posluchači a televizní diváci, pana Tomáše Řezáče, spisovatele a publicistu, který se v sobotu vrátil po šesti letech pobytu ve Švýcarsku. Požádal jste nás, abychom Vám dali možnost říci posluchačům a divákům, jaké jste si přivezl zkušenosti.

Řezáč: Tak především bych chtěl říct jednu věc: že mnohokrát děkuju za to, že tato příležitost mi byla dána. Za druhé bych chtěl říct, že jsem nesmírně šťasten, že tahle eskapáda, šestiletá, už skončila. Zkušeností je tolik, že by na jeden večer nestačily [sic], proto se budem muset dneska patrně trochu omezit. Ale přesto se domnívám, že to podstatné lze i v poměrně omezeném čase povědět. Jestliže jsem hovořil o tom, že jsem rád, že jsem zase doma, každej je rád doma, já bych chtěl zdůraznit, že jsem si už od začátku uvědomoval, že se jednou vrátím. Na tento okamžik jsem se těšil v podstatě od chvíle, kdy se v Ruzyni odlepilo ze země letadlo rakouských aerolinií, které mě odváželo do emigrace. Já věděl, proč jedu pryč, ale celá další léta jsem se trápil touto otázkou, totiž v tom smyslu, zda jsem si na ni zodpověděl [sic] skutečně poctivě a jestli neklamu sama sebe. A ať jsem tu otázku obracel, jak jsem ji obracel, tak mně vyšel vždycky stejný výsledek. Především mě do emigrace dostala jistá masová psychóza. A vy víte, co masová psychóza dokáže způsobit. Za druhé se projevila určitá dobrodružnost a lehkomyslnost, která je a zůstane, bohužel, neodmyslitelnou součástí mé povahy.

Veverka: A po pravdě, vyplatilo se to všechno?

Řezáč: Ano i ne. Já to vezmu napřed z té negativní stránky. Především, emigrace mě stála manželství. Poznal jsem, že já a moje žena stojíme na opačných politických březích, lépe řečeno, že ona plave a neví u kterého břehu přistát. Za druhé, ztratil jsem mnoho času, který jsem mohl využít lépe, produktivně. Neberte to jako frázi. Člověk, který se vrací domů, si začíná dvojnásob vážit pojmů, které Vám v denním užívání zevšedněly až málem na samu hranici banality. Já Vám to doložím konkrétním příkladem. Minulého roku jsem byl na prázdninách na ostrovech Ponza v Tyrrhénském moři u Anzia. A moje nejlepší zábava byla ne bavit se se snoby v barech, ale chodil jsem – ať to zní jakkoliv banálně – k dělníkům do místní elektrárničky pít s nimi víno, a důvod k tomu byl, oni mi říkali soudruhu. Ztratil jsem pojmy, myšlenkové oblasti, práci, která mi byla dřív samozřejmá a drahá. A já vím po těch prvních dnech, že dá hodně roboty, než se dostanu zpátky, ale vůle a touha z mé strany tu je. A já věřím, že to půjde. Ono to musí jít.

Veverka: A jak jste tam začínal?

Řezáč: Těžko. Napřed jsem pracoval v cihelně, potom jsem na Vierwaldstätterském jezeře v Luzernu krmil labutě, štípal jsem lístky na trolejbusu a pak jsem se naučil věc, kterou při své nešikovnosti jsem se divil, že se vůbec naučit dokážu, a sice stal jsem se klempířem. No, pak jsem úředníčkoval v jednom malém nakladatelství a potom jsem ještě myl auta a pak začala ta, abych tak řekl, intelektuální část té emigrace. Zaškolil jsem se v marketingu a ve věci, která se jmenuje německy Marktforschung, česky přeloženo průzkum trhu. A přestože jsem na gymnáziu míval strašlivé potíže s matematikou, zjistil jsem, že se docela dobře dokážu naučit statistiku. Vyhodnocoval jsem dotazníky sociologických a marketingových průzkumů a nakonec jsem pracoval na projektech výzkumů trhu, které stály takové desítky tisíc švýcarských franků, že byste tomu nevěřil. Nakonec jsem se stal nezaměstnaným. Bez naděje, že práci najdu. Tři měsíce, poslední tři měsíce emigrace jsem žil v tom hrůzném čase nicoty, která obklopuje nezaměstnaného. Vy už to nemůžete znát a já to teď prožil. Je strašlivá ta beznaděj, to vědomí, že práci nemám, že ji nikdy nedostanu. A to nebylo nic pro mne.

Veverka: A proč si myslíte, že jste vůbec neměl naději na práci?

Řezáč: Podívejte se, já poslední léta pracoval, jak jsem řekl, v marketingu. A aniž bych si chtěl pochvalně klepat na rameno, získal jsem si už slušné jméno. A ať to zní jakkoliv paradoxně, právě to vylučovalo, že mě někdo někdy vůbec zaměstná.

Veverka: Ale tomu nerozumím.

Řezáč: Tomu nemůžete rozumět. Víte, dneska se v Basileji vypráví vtip. Kdo má nejmenší naději, že získá v chemickém průmyslu v Basileji místo?

Veverka: No, kdo?

Řezáč: Laureát Nobelovy ceny za chemii. Protože je drahý. Situace vypadá tak. Ať to zní jakkoliv paradoxně, raději se zaměstnávají nekvalifikované síly, které občas tu a tam něco zkopou, ale kterým se zaplatí pár franků. A nezaměstná se doktorandus, kterému by se muselo platit pěkných pár tisíc franků. A ono se šetří. Ono se musí čím dál tím víc šetřit. Takže úvaha jde tam, raději nikoho, než někoho drahého.

Veverka: Dokázal jste tedy, že dovedete vzít za lopatu. Ale nezlobte se, proč jste to neudělal?

Řezáč: Prostě z jednoho jednoduchého důvodu. Ani k té lopatě by mě nikdo nepustil. Není možné, aby kvalifikovaný člověk pracoval ve Švýcarsku manuálně. Ten zaměstnavatel uvažuje tak. V jeho oboru se dřív nebo později situace zlepší. Sezónní pracovníci odcházejí, bude méně pracovních sil a já potom za něj nikoho neseženu. A potom jim tady hraje ještě jedna věc velkou roli. A to především ta, že jsem byl emigrant. Jsem Čech a dneska mají absolutní přednost Švýcaři. Hlaste se na jakékoliv místo. Nezáleží na Vaší kvalifikaci, nezáleží na Vaší pověsti, jakmile se tam objeví jakýkoliv Švýcar, nemáte naději. Český emigrant ve Švýcarsku nebo kdekoliv v západní Evropě, který dnes ztratí práci, je naprosto a absolutně bez naděje. Víte, já jsem si pak řekl, vysedávat po zprostředkovatelnách práce, žít na podporu v tom strašlivém, jak to Goya řekl krásně, nada, nic, ne, to není nic pro mě. Zvlášť když můžu to, co umím, využít jinde, pro zemi, kterou mám rád a po níž se mi, a to se přiznávám, až chorobně stýskávalo.

Veverka: Nezaměstnanost byl ten důvod, proč jste se vrátil do republiky?

Řezáč: Nezaměstnanost byla jedním ze součinitelů. Nebo lépe řečeno, možná že byla tou pověstnou kapkou, kterou ten řečený pohár přetekl.

Veverka: Takže to byly ještě jiné záležitosti?

Řezáč: Podívejte se, já uvažuju, jak jsem řekl, o návratu od té chvíle, kdy jsem odešel. Ale konkrétně jsem se k němu připravoval už v roce 1970.

Veverka: Je to pět let, ale – zase se nezlobte – že jste nevyužil té možnosti dříve?

Řezáč: To není jednoduchá otázka a nečekejte na ni jednoduchou odpověď. Moc jsem toužil po domově, ale říkal jsem si, když už tady jednou jsi, tak se porozhlédneš, chlapče. To není ovšem jediný faktor, k tomu přistupuje ještě to, že jsem potřeboval urovnat své osobní poměry, své vztahy k partnerce. Zdálo se, že to půjde. Ale zdání, jak se říká, obyčejně klame. A konečně třetí. Ukazovaly se mi i určité možnosti pracovat literárně. V emigrantských časopisech, v emigrantských nakladatelstvích.

Veverka: A využil jste jich?

Řezáč: Bohužel, ano. Pokusil jsem se velmi vážně. Psal jsem fejeton, fejeton je totiž forma, kterou mám rád, a kterou, zdá se, jsem už trošku ovládl, pro některé malé emigrantské časopisy, většinou cyklostylované. Ty časopisy nemají větší dopad ani mezi švýcarskou emigrací, vydává se tak 1500 až 2000 kusů, ne víc. Ale pro mne to byla aspoň možnost, jak se říká, zapsat si. Uspokojit ten hlad po psaném slově. Kdysi Lion Feuchtwanger napsal, že literatura je jediná neřest, která není a nikdy nebude léčitelná. No, a já měl trochu možnost té neřesti holdovat.

Veverka: A uveřejnil jste v časopisech něco jiného než fejetony?

Řezáč: V časopisech ne, ale vydal jsem v jednom emigrantském českém nakladatelství knihu. Byla to dobrodružná novela. A chtěl bych o ní trochu pohovořit, protože o ní hovořit musím. Ta kniha byla výrazem mé tehdejší vnitřní situace. Už když jsem ji začal koncipovat a psát, a koncipoval jsem ji, když jsem vyklepával blatníky na městských autobusech města Luzernu – že šlapu někam, kam jsem šlápnout nikdy neměl. Že látku, kterou jsem si zvolil se svými tehdejšími silami, jsem prostě zvládnout nemohl. Chtěl jsem napsat historii zrady, historii emigrace. Chtěl jsem vylíčit její beznaděj, její bezvýchodnost, její tragédii. A nakonec mi málem vyšla její oslava. Ovšem stalo se to, což omyl nezmenšuje, i s pomocí nakladatelské redakce.

Veverka: A jak tomu mám rozumět?

Řezáč: Takhle a docela prostě. Redakce v emigrantském tisku i v nakladatelství mění bez vědomí autora smysl a významy jeho textu, úplně podle toho, jak se jim to v momentě hodí. To je pro autora šok. A možná víc než šok, možná i pohana. A tak jsem si řekl, no, hochu, budeš psát, ale do šuplíku. A nikomu už nedáš ani řádku na téhle straně Labe.

Veverka: Tak tomu už rozumím úplně. A jak se Vám dařilo v časopisech?

Řezáč: V časopisech se mi dařilo poněkud líp. A to z jednoho jednoduchého důvodu. Psal jsem o naprosto nezávažných a nepolitických tématech. O francouzské kuchyni, o tom, jak pít červené víno, jaké víno kupovat, o cestování, o kytičkách. A jakmile jsem napsal na téma ne příliš závažné a jenom poněkud satirické, hm, článek, v kterém jsem si trošku ustřeloval z určitých specifických charakterových vlastností Švýcarů, z kterých si i švýcarská inteligence sama ustřeluje, pak byl ten článek prostě zcenzurován. Lépe řečeno, hozen do koše. Ale v podstatě to byla cenzura. Já bych to slovo cenzura chtěl trochu vysvětlit ve vztahu k emigrantskému tisku. Dneska totiž snad jenom ve Francově Španělsku je tak ostrá a nekompromisní cenzura jako v emigrantských časopisech. Oni říkají, že zvolili svobodu. Ta svoboda, jak oni ji pojímají, vypadá velmi pofidérně. Vypadá to tak, že se svévolně připisuje a odpisuje bez vědomí autorova do článku, že se bez vědomí autora, a opět mluvím o svém článku, přidá pohanění čestného člověka, který tady dobře a produktivně v republice pracuje. Že se vymycuje všechno, co podle zdání vydavatelů je levičáctví, a levičák je každý, kdo nestojí přesně na linii, dejme tomu, Streicherova Stürmera.) To nepřeháním. Vím to. A doložím to jedním případem. Kdysi mně řekl bývalý šéfredaktor časopisu Zpravodaj, který vydává Svaz československých spolků ve Švýcarsku, Zdeněk Záplata, že už má dost, a užívám teď jeho slov, těch troubů ze Svazu českých spolků ve Švýcarsku, že je z nich utahaný, protože nesmí ani čtvrtinu toho, co by chtěl. Řekl doslovně: „Každej redaktor v Československu má víc svobody než já.” A Zdeněk Záplata rozhodně není člověk, který by republice fandil. Shrnuto, naše emigrace místo svobody, kterou deklaruje, nastolila tu nejhrůznější diktaturu v duchovním slova smyslu. Diktaturu omezenou, a nebojme se toho slova, diktaturu stupidní, podřízenou jedinému cíli. Já to poznal. Uškodit naší zemi, pomluvit všechno, co se tady dělá. Rozložit spojenectví, které je pro nás nejcennější. Ve všech ohledech. Já nebudu mluvit ve frázích a schématech, ale zcela konkrétně a ze své, zase ze své osobní zkušenosti. Existuje bývalý český publicista a politik, je to jeden z čelných mužů roku šedesát osm, který mně nabídl, abych pracoval pro jeho časopis. A teď si představte ty podmínky. On, řekl, mně bude dodávat materiály z Československa, které já přepracuji podle jeho pokynů. To znamená, moje vůle, moje vědění, moje snahy padají stranou, jeho pokyny tady existují. Tyto materiály budou ve mnou přepracovaném vydání znovu propašovány do republiky, aby tady sloužily k čemu? No, k dezinformacím. Podotýkám, že ten pán se hodně v roce osmašedesátém nahovořil o novinářské etice a tento fakt bych chtěl ponechat naprosto bez komentáře. Ale ono tohle jde ještě mnohem dál. Bývalý národní socialista v exilu klidně spolupracuje s takzvaným reformním socialistou a oba se pak účelově spojí s tak zvaným sovětským disidentem, jehož názory se rovnají názorům neblahých černosotněnců. A tento sovětský disident pak požádá českého levičáka o překlad svých děl, a zase jen proto, aby se to pašovalo k nám do Československa s účelem, aby se znovu podlamovalo spojenectví, s nímž stojíme a padáme. To jsou moje zkušenosti. A chtěl bych říct, že jsem žil v podivné internacionále. V internacionále špíny, a to pro mne znamenalo maximální zklamání. Ve své nejvlastnější a jediné činnosti jsem se cítil zrazen, cítil jsem se podveden, cítil jsem se oklamán. A naprosto lidsky i pracovně bez perspektivy. Viděl jsem, že nemohu nikdy říkat, co chci, co si myslím, protože jsem nikdy nepřestal myslit, řekněme, socialisticky.

Veverka: A to byl tedy důvod, proč jste se vrátil do Československa?

Řezáč: Ano. Jeden z vážných důvodů, ale zdaleka ne ten nejvážnější.

Veverka: No, a který tedy byl, anebo je ten nejzávažnější?

Řezáč: Jsou dva. První, mé názory byly pro emigraci příliš levicové, a to se v oněch končinách nemá rádo. Se špičkami české emigrace, se všemi těmi křesťanskými demokraty, sokoly, zakladateli Spolku Svatopluk Čech a T. G. Masaryk, jsem se stýkat nemohl. Za předně mi připadali jako figurky z Haškova panoptika, malicherní, směšní a hlavně neuvěřitelně podlí a nenávistní vůči zemi, kterou mám rád. Na druhé straně, ti takzvaní reformní socialisté, ti jsou trošku duševně pružnější, protože jsou mladší. Jsou poněkud vzdělanější, protože jsou to většinou univerzitáni, ale mají v sobě totéž, co ti úplně pravicoví. Faleš, sklony k intrikám. Ne sklony, ale vyslovené intrikánství, sobectví. Když jsem se s kýmkoliv z těchhle pánů setkal, tak jsem měl pocit, že musím co nejdřív pod sprchu. Nemůžete žít s pocitem, že se válíte v blátě.

Veverka: Takže to byl ten nejvážnější důvod k návratu?

Řezáč: Ano, ten. A pak ještě jeden. Víte, před časem mně vyprávěl nebožtík Josef Kainar, že dostal od velmi talentovaného českého básníka Ivana Blatného, který emigroval v roce 1948 do Anglie, dopis. V tom dopise mimo jiné Blatný psal: „Sedím bezmocně na dvoře londýnského blázince a snažím si opakovat česká slova.” A pak je jeden příklad můj osobní. Nedávno jsem si rozepsal nějakou povídku, to bylo ještě v Curychu. A náhle si nemůžu vzpomenout na český ekvivalent německého slova der Geisel. Musel jsem do [sic], se podívat do německo-českého slovníku a zjistil jsem, že je to prostě rukojmí. A to už mě přešel mráz po zádech, to Vám musím říct. Co tím chci říct. Básník, spisovatel, publicista, nikdo z nás, kdo jsme se chytili slova psaného, nemůže žít mimo historický, společenský, kulturní a jazykový rámec svého národa. To mně neznamená, že by tito lidé měli být peciválové. Jenže, nesmí se ten, s Václavem Vojtěchem Štechem řečeno, plot domova, přelézt jako uličník. To jsem bohužel, to si na sebe beru, udělat já. Tím plotem domova je třeba projít vrátky. Tak, aby se ta vrátka mohla kdykoliv otevřít. A to neplatí jenom pro spisovatele. Věřte, že to platí pro všechny. A teď to podtrhneme a sečteme. Co mně čeká, neboli, co mně čeká. Na jedné straně duševní rozpad, nezaměstnanost, bída, vykořenění. Čekalo by mně být do smrti cizincem mezi cizinci, nikdy nenalézt domov. Anebo se připravit a přeskočit příkop. Přeskočit přes svůj vlastní stín a vrátit se tam, kam patřím. Já vím, těch šest let, to byl nepřetržitý řetěz omylů a chyb. Ale chtěl bych ten řetěz už jednou přestřihnout, abych aspoň částečně vynahradil to, co jsem svým odchodem a svými omyly způsobil. Tak si představuju svou budoucnost tak, že bych chtěl naši veřejnost, bude-li mi k tomu dána ta možnost, informovat o tom, co to emigrace ve své podstatě je. Se svou beznadějí, ve své duchovní bídě, ale, a to nelze zapomínat, i v nebezpečích, která s sebou nese. V momentě, kdy jsem překročil československé hranice, jsem si ještě více a ještě bolestněji uvědomil, že naše životy nejsou jenom souhrnem našich činů, ale také sumou odpovědnosti, kterou za ně nesem. A to snad je východisko, protože této odpovědnosti jsem si plně vědom.

Veverka: Děkuji Vám za tento rozhovor, pane Řezáč, no – a co Vám přát? – abyste se v Československu zase cítil jako doma.

Příloha č. 2

Komunistický navrátilec (kráceno)

Syn spisovatele Václava Řezáče, proslulého po válce zejména budovatelskou a nedokončenou trilogií Nástup – Bitva – Vítězství, a komunistické autorky Emy Řezáčové Tomáš Řezáč alias Tomáš VOŇAVKA se vrátil po šestileté emigraci do Československa. V polovině března se již ozval z čs. televize a rozhlasu útoky proti emigraci, exilovým nakladatelstvím a časopisům. [...] V poslední době žil ve švýcarském Horw u Luzernu. V Československu byl činný jako redaktor kulturní tvorby a přispěvatel různých literárních časopisů (Plamen aj.

-vah-

Příloha č. 3

O dvou rytířích smutných postav (úryvek)

Nyní byla klidná hladina našeho života opět zčeřena činy dvou dalších výtečníků, tzv. politických uprchlíků. Prvním z nich je Tomáš Řezáč, dle svého pojetí spisovatel a žurnalista píšící pod pseudonymem A. LIDIN, který se za použití konspirativních triků vrátil do ČSSR a vyřadil se z řad slušných lidí, pokud mezi ně kdy patřil. Nevyřadil se tím, že se vrátil do své původní vlasti, ale tím, jak to udělal a co následovalo potom. Utekl jako kluk, jako člověk, který utíká před placením dluhů, či jako slaboch, postrádající smysl pro odpovědnost ke svému okolí i sobě samému. Kdyby tomu tak nebylo, vrátil by se normálně, s vědomím švýcarských úřadů i svých přátel či rodiny, tak jak to učinili jiní navrátilci, kteří se nemohli vnitřně s životem v exilu vypořádat. Nikdo nemusí utíkat ze země, která mu v dobré víře poskytne politický azyl a která je nanejvýš tolerantní v posuzování pohnutek a respektuje přání každého jednotlivce. Řezáč dokumentoval však svůj morální profil i po svém návratu do ČSSR, a to v rozhovoru, který poskytl čs. rozhlasu a televizi. Teprve nyní si prý uvědomil – nevíme, zda spontánně či za pomocí ,domluv‘ příslušných míst – že patří mezi soudruhy, že jeho emigrování bylo vlastně pomýlením, že propadl tehdy masové psychóze, že již nemůže žít dále v prázdnotě a zrazovat ideály svého lidu, podle našich zkušeností ideály nakomandované ÚV KSČ. Věru, divný to spisovatel, který ještě před rokem pronášel ve vysílači Svobodná Evropa ostrá slova proti čs. politickému režimu a nyní se cítí ohrožen západní demokracií. Jak vidět, pražským masovým médiím je dobré všechno, co ostouzí čs. emigraci, podle zásady účel světí prostředky se pro propagandu hodí i pisálek-chameleon, který se zpronevěří i jménu svého otce.

Na závěr lze snad říci jen toto: Řezáč se svým jednáním odepsal na obou frontách, jak u svých nynějších chlebodárců, kteří jej po využití hodí rybám, tak i u emigrace, která to myslí poctivě, která ví, proč emigrovala, a je si vědoma významu slov politický uprchlík.”

Svaz čs. spolků ve Švýcarsku

Dodatek našeho recenzenta Pavla Řehoře

Vyskytly se hlasy, že Řezáčův román Trpaslík na houpačce byla vynikající detektivka, plná napětí a atmosféry. Dovoluji si oponovat. Trpaslík na houpačce byla plytkost sama, psaná ambiciózním neumětelem, asi desátý odvar Jamese Bonda. [...] Řezáčovu postavu dokresluje zpráva z Kodaně, že (prý) básník LIDIN měl na svědomí v letech 1964–1966 dvojí rozehnání studentů u pomníku K. H. Máchy. [...]

Příloha č. 4

Nejen lidé, i LIDIN se mění (kráceno)

Kniha sice vyšla pod pseudonymem LIDIN, autor však v kruhu krajanů ve Švýcarsku podepisoval výtisky knihy svým vlastním jménem Řezáč. Četli jsme kdysi Trpaslíka s radostí, je napsán dobře a napínavý děj zaujme čtenáře. Kniha bude patřit i po Řezáčově návratu domů mezi dobrou exilovou literaturu, neboť v exilu byla napsána. Nyní p. Řezáč hovoří na vlnách pražského rozhlasu, a snad právě proto je půvabné přečíst si jeho knihu znovu a konfrontovat jeho tehdejší smýšlení s názory dnešními. [...] Do určité míry se samozřejmě ztotožňuje autor s hrdinou své knihy, přeběhlým pracovníkem čsl. rozvědky, který by se chtěl nějak vymotat ze svých vztahů k různým tajným službám, ale nakonec je jak ten trpaslík na houpačce, který se ocitá jednou na té, podruhé na oné straně. A tak je Řezáč odsouzen opět žít v bahně, z něhož chtěl utéci podle vlastních slov v pražském rozhlase při svém návratu domů. Mám za to, že mu není dobře, vykládá-li v rozhlasové besedě exilové drby, drby poněkud inteligentněji (a profesionálněji) podané, než byly ,zprávy‘ p. Maráka blahé paměti, ale přece jen pouhé drby.

Při opětném přečtení jeho knihy nás napadá myšlenka, že některé úvahy hrdiny románu mohou být projevem podvědomého alibismu autora, např. chvalozpěvy na nejlepší (čsl.) tajnou službu světa či hrdinovo hodnocení osobnosti A. Dubčeka, které se určitě líbilo s. dr. Husákovi, jehož výpady proti ,mužům Jara‘ shodou okolností byly uveřejněny krátce po Řezáčově návratu. [...]”

MUDr. R. Hambach

Příloha č. 5

Trpaslík – bez houpačky (nekráceno)

Počátkem letošního roku se po šestiletém pobytu ve Švýcarsku vrátil domů pan Tomáš Řezáč, syn spisovatele Václava Řezáče. Po svém návratu poskytl interview jak rozhlasu, tak televizi a obsáhle líčil své smutné zkušenosti v západní cizině. Jeho odpovědi byly velmi zdařilé, i když o nich jeho televizní zpovědník řekl, že prý ,u naší veřejnosti vyvolaly rozporný ohlas‘. Nemůže však škodit, pokusíme-li se obohatit výroky páně Řezáčovy několika citacemi z jediné knihy, kterou dosud napsal, a to z novely Trpaslík na houpačce, která vyšla v r. 1973 v čs. exilovém nakladatelství Index v NSR. Zbývá dodat, že v pražském rozhlasu a televizi byl pan Řezáč představen čs. veřejnosti jako ,publicista‘.

Str. 6: ,Jsem špion. Jako je někdo metař nebo zámečník. Bylo to – a je – moje povolání. A také trochu hobby.‘

Str. 28: ,Provalený agent je pohodička: může se zatknout, zdublovat nebo úplně přetáhnout, zaplést do zpravodajské hry nebo prostě oddělat na tisíc způsobů.‘

Str. 50: ,Během čtyřiadvaceti hodin jsem se stal dvojitým agentem... Pro kádrového rozvědčíka, jakým jsem býval, není nic opovrženíhodnějšího.‘

Str. 96: ,Zradí jednou, zradí vždycky, říkal jsem si staré úsloví a cítil se pod psa. Jenže zákonitostí řemesla se nedalo pohnout.‘

Str. 167: ,Jsem vyřízená osobička... Špion na penzi. Dezertér. Zrádce. Dvojitej agent... Jsem samotná, nešťastná svině bez kamarádů...‘

Str. 179: ,Svět se točí a my špioni zůstáváme na svých místech. Legio patria nostra.‘

Jelikož tyto citace zůstávají toliko v poloze profesionální, připojujeme ještě dvě politické.

Str. 23: ,Já jsem už dosoudruhoval. V srpnu osmašedesát.‘

Str. 146: ,Neznáte psychologii mladých českých kluků... Všichni nenávidí Rusy. Nenávidí je víc než mor a štěnice. Doma jim naši páni od malička cpali do krku řeči o bratrství. Nutili je učit se rusky dřív, než uměli napsat českou větu. Otrávili je. A nakonec tihle kluci viděli ruské tanky. Ne v televizi, ale v ulicích, kde žili a které právem pokládali za své... Řekněte komukoliv z nich, aby šel s Američany proti Rusům. Půjde. Nebude se na nic ptát. Stačí mu, že je to s Američany – a proti Rusům.‘

Zdá se, že to celkově stačí, aspoň pokud jde o pana Tomáše Řezáče.

Z prohlášení nakladatelství Index: na rukopisu pana Řezáče Trpaslík na houpačce nezměnila redakce Index ani jediné slovo. Vrátili jsme sice autorovi prvou verzi jeho rukopisu s tím, že ,bude třeba zvýšit uměleckou ambicióznost této práce‘ a přiložili jsme názory lektorů. Řezáč reagoval ve svém dopise (z 11. 2. 72) slovy: ,Váš dopis mne příjemně překvapil. Děkuji Vám. Podmínky pro vydání mého rukopisu považuji za korektní. Chtěl bych ještě podotknout: za veškeré rozumné lektorské připomínky jsem nesmírně vděčen. Rukopis přepracuji.‘ A v dalším dopise (z 23. 3. 72) dodává: ,Ohromně mi ten list (výtahy z lektorských posudků; Index) pomohl a s lektory naprosto souhlasím.‘ Ostatně: lektorské posudky se zabývaly pouze literární stránkou rukopisu. Jedinou politickou připomínkou, která byla panu Řezáčovi tlumočena, bylo toto: ,Rusové vycházejí v této verzi rukopisu trochu jako blbci. To je snad zbytečné.‘

Tomáš Řezáč alias LIDIN pokračuje v psaní detektivních fantazií i v civilu, pro změnu v Praze. Ve svém rozhlasovém a televizním povídání např. líčil, jak se scházel s Jiřím Pelikánem, co všechno mu tento svěřoval. K tomu komentář J. Pelikána: ,Bylo to pro mne objevné – protože jsem s panem Řezáčem vůbec nemluvil, ani v jeho curyšském, ani v jakémkoliv jiném bytě. Znám ho pouze z dopisu, kterým nabízel svou spolupráci pro Listy. Je pravda, že mne v něm zval, abychom se sešli. Ale nesešli jsme se. A doufám, že se nesejdeme ani v budoucnu.‘

Podobným zasvěceným způsobem vykládal pan Řezáč vyšetřovatelům StB o svých stycích s Jiřím Hochmanem. Bezpečnost si pak dokonce volala řadu lidí v Praze a sdělovala jim, co všechno o nich Hochman ,prozradil‘ Řezáčovi, když se sešli ve Švýcarsku a v Mnichově. Ale Jiří Hochman se s Řezáčem vůbec nezná, a proto se s ním nemohl sejít.

Vzniká tedy otázka: vykládá Řezáč tyto ,lidiniány‘, protože mu to StB nadiktovala, aby ho využila ke kalení vody, nebo si je sám vymýšlí, aby se v očích svých protektorů ukázal důležitý a zasvěcený?”

Příloha č. 6

Dopis Boženy Köhlerové ministrovi (nekráceno)

21. 5. 75 Milano

“Vážený pane ministře,

po mém návratu z obchodní cesty po jižní Americe jsem byla informována mojí matkou, že Čs. rozhlas vysílal rozhovor s p. Řezáčem, který se nedávno vrátil ze Švýcar do ČSR.

V tomto rozhovoru měl pan Řezáč prohlásit, že se zná se mnou a že jsem mu jakoby zprostředkovala styk s p. Pelikánem v Římě a jemuž prý pomáhám.

Chtěla bych k tomu prohlásit zcela kategoricky, že toto tvrzení p. Řezáče je zcela vymyšlené. Je pravda, že v r. 1974 se pan Řezáč s paní dostavil do mého bytu v Miláně a žádal mě, abych jej spojila s p. Pelikánem. Odpověděla jsem mu, že znám manželku p. Pelikána z dřívějšího působení v Praze, že však ani s ním, ani s jeho ženou v současné době neudržuji žádné styky.

P. Řezáč se zajímal, kam pojedu na dovolenou, a když jsem mu odpověděla, že na ostrov Ponzu, požádal mě, abych mu tam rovněž zařídila ubytování pro jeho dovolenou. V létě 1974 pak skutečně p. Řezáč se ženou přijeli. Opět se dožadoval, zda by mohl na zpáteční cestě navštívit Pelikána. Odpověděla jsem mu, ať si to sám domluví. Pokud vím, p. Řezáč volal do Říma, ale zjistil, že p. Pelikán odcestoval. P. Řezáč velmi litoval, že neuvidí p. Pelikána.

Také mě stále obtěžoval, abych se o něj starala, nemohu se dát k dispozici všem uprchlíkům, z ČSR podle mě nemuseli utíkat. Jsem přesvědčena, že od p. Řezáče je to osobní msta, asi že se mu nepodařilo mě finančně využívat.

Od té doby jsem p. Řezáče neviděla, a také z toho důvodu, že mně připadal jako člověk velmi neseriózní, snad duševně vyšinutý a určitě alkoholik.

Nikdy jsem s ním nerozmlouvala o věcech, o kterých pan Řezáč nyní vykládá v rozhlase a v televizi. Nevím, jestli si je sám vymyslil anebo zda mu to někdo z uprchlíků poradil, aby se mohl lépe znovu vetřít do naší země ČSR. Bylo by dobré, aby prokázal, co celých 5 let udělal dobrého pro ČSR, a když chce přinést zprávy, tak aspoň o něčem pravdivém a ne vymýšlet si lži.

Doporučuji proto, abyste nebrali tohoto člověka vážně. Z těchto důvodů žádám ve smyslu ustanovení čs. zákonů, aby Čs. rozhlas uveřejnil mou tiskovou opravu, v níž by bylo jasné, že tvrzení p. Řezáče je holým výmyslem.

Jak je čs. úřadům jistě známo, jsem nyní italskou státní příslušnicí, rozvedená a pracuji v Itálii, zabývám se obchodní činností v módním oboru a vůbec se nestarám o politiku, proto také neudržuji žádné politické styky s čs. uprchlíky, i když se někdy nevyhnu náhodným setkáním s nimi, ovšem čistě společenského charakteru. Všechna tvrzení p. Řezáče v tomto smyslu jsou výplodem jeho fantazie, kterými se chce zřejmě proslavit nebo zakrýt svůj omyl, kterým byl jeho útěk z ČSR v roce 1968 a jeho autorství knihy Trpaslík na houpačce, kterou uveřejnil pod pseudonymem LIDIN a kterou věnoval p. Pelikánovi, a mně zadal, abych mu ji předala, což jsem neučinila, protože nemám žádný důvod p. Pelikána vyhledávat.

Vzhledem k nehoráznostem p. Řezáče a neodpovědnosti Čs. rozhlasu, který jeho výmysly bez ověření vysílal, jsem nucena odložit mou letošní cestu do Prahy až do doby, kdy budu informována, že Čs. rozhlas a ostatní sdělovací prostředky uvedly v pravou míru lživá tvrzení p. Řezáče, anebo jakékoliv jiné řešení, které považujete za vhodnější, ale které by mě očistilo od urážlivého nařčení p. Řezáče.”

Příloha č. 7

Trpaslík na houpačce

Psali nám z domova a ptali se, kdo to vlastně je ten ,dobře živený nezaměstnaný‘ Tomáš Řezáč, jehož viděli na televizní obrazovce a slyšeli mluvit v radiu a který do jednoho pytle semlel pomluvy o poměrech na Západě, ubohý život exulantů, Pachmana i Pelikána, Tigrida i Jezdinského, Svobodnou Evropu, krajanské spolky i zemi, která mu šest let poskytovala azyl.

Nyní už je zřejmé, že Trpaslík na houpačce, dílko svižného stylu, ale krajně pochybného obsahu, byla vlastně Řezáčova autobiografie. Přinejmenším svým názvem. Autorův život byl takovou houpačkou: TOMÁŠEK – LIDIN – Řezáč; Praha – Moskva – Praha – Lucern – Curych – Praha; střídavá přitažlivost Novotného – Dubčeka – exilu – Husáka... Houpy hou, houpy hou. A pokud jde o trpaslíka – co si můžeme, eticky chápáno, myslet o člověku, který se jednoho březnového dne vykrade z bytu, opustí ženu, spálí mosty za dluhy kolem 20 000 franků (kdo je bude platit?), stane se na několik dní nezvěstným... a pak se objeví před pražskými mikrofony a kamerami, kde pečlivě a bez zádrh odříká špinavosti na kamarády, kteří se mu snažili pomoci? Lze těžko posoudit, do jaké míry Řezáč promluvit chtěl (zde se iniciativě žádné meze nekladou) a nakolik musel. Jisté je, že to hlavní neřekl posluchačům, ale agentům ministerstva vnitra, jehož archiv obohatil o čerstvé údaje. Podařilo se mu také prohloubit nedůvěru mezi krajany v exilu. Avšak hlavní zamýšlený efekt selhal: zapůsobit na veřejnost a ,vytmavit‘ jí poměry na Západě. Dovedeme si přece představit, jaký dopad měla Řezáčova vystoupení v normalizovaných sdělovacích prostředcích země, jejíž obyvatelé jsou na výpovědi podobného typu lidí zvlášť alergičtí.

Znal jsem ho. Působil dojmem jemného, kultivovaného, básnicky laděného a poněkud nad zemským povrchem se vznášejícího člověka. Tvrdil o sobě, že je marxista a dubčekovec. Vyznal se v dějinách, ve filosofii, v politice. Uměl diskutovat. Avšak jeho bystrá hlava nespočívala na těle s páteří. Možná, že měl v exilu už od počátku přesně vyhraněné úkoly – dívat se, poslouchat, vtírat se do společnosti osob, které leží pražskému režimu v žaludku. Osobně mám spíš za to, že jeho odchod do exilu byl východiskem okamžitého a nepromyšleného rozhodnutí, které vyplynulo ze zklamání nad smutným koncem Pražského jara, k němuž se hlásil. Návrat do ČSSR byl tak trapným, ale logickým vyústěním rozkolísaného, nepevného a – jak se ukázalo – také nečestného a bezzásadového charakteru. Většina exulantů neměla v zahraničí vždy růžové začátky, ale prokousala se a uchytila. Tomáš Řezáč, zvyklý vyhřívat se ve výsluní svého otce (spisovatele Řezáče) na dobříšském zámku, ve Švýcarsku neobstál. Ani morálně, ani pracovně, a je-li můj názor na vliv rozporuplného charakteru pravdivý, tedy ani politicky. Skončilo to též rozháraným soukromým a rodinným životem. A u nespočetných lahví alkoholu.

Teď je zase, tak říkajíc, ve flóru. Kamery, mikrofony, přednášky, interview. Opět bude Dobříš. Tomáš Řezáč totiž hodlá napsat ,dílo‘ o životě politických emigrantů. Ať píše! V exilu bude o tuto knihu jistě velký zájem. A budeme z ní hojně citovat. Je jedno, vyjde-li pod autorovým pravým jménem nebo třeba pod pseudonymem MAMIN (Řezáč už zase patří mamince a ne manželce Lídě); nejpřiléhavější by však bylo krycí jméno Tomáš PRÁSKAČ. Ano, zpočátku poteče tuzexový koňak... než z Řezáče vysají všechno, co chtějí vědět, a než vyschne jeho inspirace. Pak ho zcela zákonitě nakopnou jako už tolik jiných a významnějších. Zbyde hořčák za deset korun. Alkohol, jemuž notoricky propadá, dovrší jeho společenský a morální krach.

Houpy hou... Mnozí lidé trpí na houpačce závratěmi. Pocítí ji také Tomáš Řezáč a bude zvracet nad svou vlastní duševní bídou – jestli se za třicet stříbrných nezaprodal beze zbytku a zbyla-li v něm špetka svědomí. Tak či onak, na konci takového prudkého pádu ke dnu zbývá obvykle už jen řešení Jidášovo.”

Josef Brejcha, Švýcarsko

Příloha č. 8

Mrtvá investice aneb obchody Pavla Kohouta (kráceno)

Byl to rok [1969], o kterém mi o dvě léta později řekl odborník západoněmecké špionážní služby pro masové sdělovací prostředky doktor sociologie (univerzita v Bonnu) a psychologie (univerzita v Lausanne) Georges Domeyer: ,V devětašedesátém už nám bylo jasno, že s nějakým zásadním zvratem v Československu nemůžeme počítat. Ne proto, že v zemi byly silné vojenské jednotky Rusů. Prostě podcenili jsme sílu ,moskevského křídla‘ a přecenili vliv ,dubčekovců‘ ve straně. Jediné, na co jsme mohli hrát a hráli, bylo co nejdéle udržovat pocit nejistoty v zemi. Tady mohl prospět Kohout (vyslovil: Kochut) a další spisovatelé a novináři. Proto jsme se do nich rozhodli investovat. Nenápadně, prostřednictvím nastrčených osob, aby Bundesnachrichtendienst nebylo přímo vidět. Ukázalo se však, že je to mrtvá investice. Chtěli jsme, aby působili dvěma směry: u nás aby vytvářeli svůj obraz socialismu a doma udržovali napětí. Jestliže neuspěli, nelze to svalovat na nějaká policejně administrativní opatření. Ta by v okamžiku, kdy by přitáhli zájem, byla málo účinná. Problém byl v tom, že neměli co zajímavého povědět. Možná že urážím vaše národní cítění, ale my musíme pracovat s fakty, a nikoliv se zbožnými přáními. A fakta jednoznačně říkají, že jako politická síla českoslovenští reformátoři selhali na celé čáře.‘ [...]

Jen jeden pár očí se díval ze sedlácké, pitím jako vždy zrudlé tváře chladně. Byly to oči Jürgena Braunschweigera, ředitele nakladatelství C. J. Bucher. Ten věděl, že má-li Kohout, Vaculík, Klíma a Kliment vůbec nějakou cenu, pak jenom tehdy, zůstanou-li tam, kde jsou. Zkušenosti hovořily jednoznačně: i nejprominentnější emigrant se během několika měsíců opotřebuje a zbude z něho pouze obtížný cizinec. [...]

Jen málokdo koupil Kohoutovu knihu) a produkce jeho literárních souputníků dopadla ještě hůře. Neprodávala se totiž vůbec. Několik výtisků dostali zdarma recenzenti, kteří se o darovaném koni vyjádřili s blahovolností až urážlivou, a ostatní zůstalo na skladě. Do Prahy ovšem Jürgen Braunschweiger ohlásil nakladatelský úspěch. [...]

Začalo utrpení pana Braunschweigera. Honoráře byly vysoké a musely se vyplatit. Nezbylo nic jiného než dotace. Právě ty, o kterých hovořil spolupracovník západoněmecké špionážní služby dr. Georges Domeyer. Nakladatelství C. J. Bucher nejprve dostalo zakázku od správy švýcarských spolkových pošt – vytisklo telefonní seznam kantonu Luzern. Ale to nestačilo, a tak nakladatelství bylo podpořeno ještě z druhé strany: spolkové ministerstvo války dalo si vytisknout příručku civilní obrany. Pod tímto nevinným názvem se skrývala natolik válečnická literatura, že jí měl dost i švýcarský tisk. Ale nakonec dotace alespoň na čas pokryly výdaje na knihy československých ,disidentů‘. Pan Braunschweiger ovšem nemohl ještě klidně spát. Z prostého důvodu: švýcarští knihkupci odmítli vzít knihu Pavla Kohouta a práce jeho přátel do komise. [...]

Pan Braunschweiger, třebaže je Němec, dobře znal své švýcarské příbuzné. Věděl, že jsou to šetrní lidé. Když viděl, že potřebuje vyprázdnit sklady, snížil cenu Kohoutovy knihy o čtvrtinu. Potom o polovinu. A udělal psychologickou chybu. V zemi pod Alpami nežijí jenom šetrní, ale také opatrní lidé. Vědí, že snižuje-li se cena příliš často, nabízí se místo pořádného zboží prostě řečeno: šmejd. [...]

Roku 1971 mi řekl šéfredaktor emigrantského časopisu Zpravodaj dr. Zdeněk Záplata: ,Nebudeme propagovat ani Kohouta, ani Vaculíka ze dvou důvodů: za prvé, co píší, je literární nesmysl, jako školený dramaturg to poznám. A za druhé – kdo ví, co Kohout udělá. Kdo může zcela odpovědně říct, že zítra nebo za měsíc nepůjde na ústřední výbor strany a nebude tam prosit, aby ho poslali na stavbu mládeže nebo na co – prostě, jestli neotočí o sto osmdesát stupňů?‘ A jeho přítelkyně, představitelka jedné z emigrantských organizací dr. Marhová k tomu dodala: ,Ne, s lidmi, jako je Pavel Kohout, nemůže nikdo nic mít společného – ani komunisti, ani my. Prostě: nelze jim věřit.‘

Příloha č. 9

Do hlubin podlosti (kráceno)

Do kampaně proti autorům Charty 77 se v třetím čísle letošního ročníku Tvorby zapojil i Tomáš Řezáč alias Karel TOMÁŠEK alias A. LIDIN. Literární a životní dráha T. Řezáče je pozoruhodná především svou trapností. [...]

Povídky a trocha známostí mu otevřely cestu do redakce Kulturní tvorby. Brzy se však zjistilo, že Tomáš Řezáč nectí fakta, což je v reportážích prohřešek věru nepřípustný. Redakční kolegové by mu byli rádi odpustili, že až příliš otrocky napodobuje styl Karla Čapka, jen kdyby se byl aspoň trochu přiučil i poctivosti čapkovského řemesla a pustě si nevymýšlel.

V črtách o povodních na Slovensku napadl T. Řezáč jednoho z organizátorů pomocných akcí, soudruha Pastyříka z Gottwaldova, otce tehdejšího vedoucího odborářského funkcionáře. Neprávem, jak se po ověření ukázalo, a redakce odvolávala. Vylíčil v nich, jak sám vyčerpán nespavostí a intenzivní novinářskou prací při shromažďování materiálů pro reportáže utrpěl vážný úraz. A skutečnost? Opil se, jel na motorce, spadl do příkopu a odřel se.

Sklon k vymýšlení neopouštěl Tomáše Řezáče ani na chvilku. Lhal i v maličkostech, prostě mu to nedalo. Tak třeba v úvodu k interview s nově jmenovaným národním umělcem Jaroslavem Seifertem vylíčil, jak mu v básníkově domě pod nohama vrzaly dřevěné schody. Sotva byl interview zveřejněn, volal rozmrzelý básník a stěžoval si, co všechno Řezáč z jeho slov překroutil. A ty schody byly samozřejmě kamenné.

Tomáš Řezáč se také vždy rád stylizoval, jednou do protřelého odborníka na kontrašpionáž, podruhé do ,chlapce z periférie‘, jindy do odvážného kritika sovětského systému... V jednom ze svých vznešených převtělení nastoupil koncem prosince 1967 do redakce Zelenkových Lit-Erárních novin, které tehdy každý jen trochu čestný kulturní pracovník bojkotoval.

V srpnu 1968 nový obrat. V souladu se svým klikatým charakterem odjel T. Řezáč do Švýcarska a dal se na emigrantství. Protloukal se, jak se dalo.

T. Řezáč nabízel svou ,literární spolupráci‘ i Listům, ale ty neprojevily zájem. Ve Zpravodaji Svazu československých spolků ve Švýcarsku mu otiskli několik fejetonů. Pochvaloval si v nich možnosti svobodného světa, uděloval gurmánské rady a doporučoval, které víno k čemu píti.

A pak přijal pseudonym A. LIDIN a exilové nakladatelství Index mu vydalo svěže napsaný špionážní příběh Trpaslík na houpačce. Knížka je stále k dostání, byť se LIDIN, pardon... TOMÁŠEK, pardon... Řezáč vrátil do rodné vily na Babě v Praze-Dejvicích.

Vystoupil v Čs. televizi, lidé si odplivli a po Tomáši Řezáčovi se na nějaký čas slehla zem. Až teď mu bylo dáno, aby se vynořil, tentokrát jako odborník na emigraci, pomlouvač Pavla Kohouta a lidí, kteří mu kdysi nějak pomohli. Vyhověl ochotně objednávce a pustil si fantazii na špacír. Řezáč, úředníček luzernského institutu pro obchodní průzkum trhu, jakých jsou v západní Evropě desítky a stovky, ,odhaluje‘ ve svých někdejších zaměstnavatelích agenty západoněmecké špionáže, po letech dopodrobna rekonstruuje ,své dialogy‘ s nimi. Ta paměť! Paměť? Ale kdež, Tomáš Řezáč si opět jednou vesele vymýšlí, aby si dodal důležitosti a aby vyhověl objednavatelům. A objednavatel se ruče přihlásí, cituje ho ,v předpremiéře‘ v Rudém právu, ne ovšem – jak by se slušelo – jako autora fantastických historek, ale jako věrohodného ,svědka‘.

Literární vývoj Tomáše Řezáče alias Karla TOMÁŠKA alias A. LIDINA se uzavírá. Ze spisovatelského talentu se vyvinul práskač. Až snad příště zase něco napíše, měl by si zvolit nový, přiléhavější pseudonym. Třeba Bretšnajdr.”

Příloha č. 10

Nezadržitelný vzestup (kráceno)

Tomáš Řezáč či muž se spisovatelskými pseudonymy (Karel TOMÁŠEK jako autor bezpečnostního Okresního oddělení, Praha 1962, nebo Cvičné jízdy a A. LIDIN jako autor thrilleru Trpaslík na houpačce a básní Psychogenes) se stal zřejmě pravidelným dopisovatelem, ne-li reportérem nehájkovské Tvorby. Nebylo mu odňato občanství, i když na Západě vystupoval proti režimu a publikoval. Snad zásluhou maminky – spisovatelky Emy Řezáčové – se mohl opět ,zařadit‘. V prvém velkém a čelném článku v Tvorbě si vyřídil účet s Pavlem Kohoutem a přišel včas v době Charty 77. Samozřejmě, že nitky západních pomahačů a inspirátorů vedly od Kohouta do Švýcarska, k nakladatelství Bucher a lektorům, kteří již u Buchera nejsou.

-ho-

Příloha č. 11

Tomáš Řezáč se dívá na Švýcarsko (kráceno)

Tak někdy před třemi čtyřmi lety se vrátil ze švýcarského exilu domů Tomáš Řezáč, synek soudruhů rodičů Václava a Emy Řezáčové. Hned po návratu se velmi čile rozhovořil o tom, co prožil v cizině. Nanášel – jako už bývá u zpráv vyrobených v úřadovnách Státní bezpečnosti – barvy velmi temné a nešetřil jich: exil je prý jediná sebranka, odpad slušné společnosti, která zůstala po 68. doma. I Řezáčovy další osudy jsou zajímavé, např. obvinění paní Solženicynové v týdeníku Bild am Sonntag, ale těmi se dnes nebudeme zabývat. Soustředíme se na brožurku v německé řeči, kterou nám v těchto dnech poslali z Německa a která se jmenuje Cesty do prázdna (Wege in Leere). Vydal ji (bez vročení) Orbis, Presseagentur, a jejím autorem není nikdo jiný než náš navrátilec Tomáš Řezáčů.

Radím Vám, opatřte si ji. Je to četba pro smutné hodiny, rozhodně lepší než Dikobraz, který Vám možná posílají Vaši drazí z domova. Řezáč – pokud ji vůbec napsal (známe jeho potíže s Trpaslíkem na houpačce, kterýžto špionážní ,thriller‘ musel přepsat K. Michal, protože Tomášovy hámotiny nešly vytisknout) – svou písemnou ,zpověď‘ ovšem nemyslel z legrace, nýbrž smrtelně vážně. Proto ani tu nelitoval hnusu a pilně jím obalil exil. Zejména ovšem Švýcarsko a české politické uprchlíky, žijící v helvetské konfederaci. [...]

Policie prý – podle zaručené zprávy T. Ř. – ,soustředila emigranty do vybraných bloků nebo jednotlivých domů, aby si dohled ulehčila.‘ Obklopila je konfidenty, které hned zpočátku verbovala mezi uprchlíky. Ale i moc švýcarské policie má své meze. Určuje jim je prý CIA (kdo jiný také, že?). A protože jedním z vrchních agentů CIA je Pavel Tigrid, lze podle údajů Tomáše Řezáče dovodit, že šéfem dohledu nad politickými uprchlíky ve Švýcarsku je vydavatel Svědectví. Hezké pořádky v tomhle státě, to musíte uznat...

Já nevím, jak kdo, ale já jsem se tu za celých 28 let, co žiju vděčně mezi Švýcary, setkal zoufale málo s policajty a s konfidenty už vůbec ne. Nemám ani štěstí pociťovat ,tísnivý dojem‘, který Tomáše neopouštěl ani na okamžik. Proto jsem asi také nepil jako on, proto jsem se – jako on – nevyhýbal práci. Ale T. Ř. praví, že jsme obklopeni švýcarskými konfidenty a T. Ř. je jistě poctivý muž. Ohřívá s vzácnou neoriginalitou klepy o jednotlivých exulantech, reprodukuje detailně, co kdo o kom před deseti lety řekl, ale nějak tomu chybí původnost. Tohle přece už vyráběl Marák, tímhle se na chvíli proslavil Juraj Gabajů, podobným tvrzením exceloval kapitán Minarschig, jak se tomuhle ,skromnému hlasateli‘ říkalo v Mnichově. Nu což, opakováním to nebude lepší, přísady, byť sebešťavnatější, nečiní vyčichlou kejdu ,zaručených zpráv‘ chutnější. Něco nového, soudruzi, smím-li prosit!”

J. S.

(ÚDV)

Zpátky