Leden 2008

Nevědomost je požehnání

Ross Hedvíček

Včera jsme byli na návštěvě u jedněch emigrantů z Kanady, co přes zimu táboří v Sarasote. Příjemní lidé, ale velmi kanadsky nevědomí. Manžel například téměř odmítal uvěřit smutným historickým skutečnostem z mých nedávných článků, jako například, že se čeští Mengeleové podíleli na pokusech a mučení amerických zajatců během války v Koreji. On o tom prý nikdy neslyšel! Je to moje nebo jeho chyba? Vyřešil to tak, že zatelefonoval svému známému, který je lékař v Hradci Královém a ten mu to potvrdil. Ano, tak jsme to dopracovali, paní Müllerová, emigrant z Ameriky něco řekne emigrantovi z Kanady a ten mu nevěří, dokud to nedostane potvrzené nějakým komunistickým doktorem z Česka! Ne nadarmo je Kanada na politických mapách světa vždy vyvedena růžovou barvou - ono se těch 40 let života v růžové zemí podepíše na každém. Manželka onoho emigranta zase byla velká příznivkyně Metropolitní opery v New Yorku a pro změnu zase nevěřila, že Peter Dvorský byl celou tu dobu člen KSČ. No to snad ne, dělala na mne nevěřící obličeje. To snad právě jo. Byl už jako student! Jak muže být někdo tak naivní? Kanada.

Nakonec jsem byl rád, že na té návštěvě byli se mnou i mí přátelé ze Slovenska, kteří pokračovali v debatě, jinak by mi nebylo uvěřeno - mohl jsem si nasadit rohy a být za vola. Cestou domů v autě jsme s nimi probírali, jak se vlastně dlouhým pobytem člověk asimiluje. Někdo, kdo se narodí a vyroste v Česku, v 25 letech emigruje a pak 40 let žije v Kanadě, to už pak není Čech ani náhodou, i když mu v Česku vydají jidášský český pas. Takový člověk, byť stále mluví česky, mentálně přejímá národnostní charakteristiky národa, kde většinu života žije. To znamená, že emigrant v Německu začne být fanatik pořádku, emigrantovi z Austrálie začne ježdění po levé straně připadat normální, emigrant z USA začne být velice dobročinný a všem by pomáhal a emigrant z Kanady začne být nedůvěřivý k Američanům (i když nakupovat tam jezdí rád) a naivní víra v socialismus mu najednou není úplně cizí.

Ve stejném smyslu začne být národnostní charakteristikou Čecha, který nikdy nevytáhl paty z Česka odpor k vedení, odpor k informacím a přesvědčení, že už vlastně ví všechno a ví to nejlíp. Češi milují se nic nového nedozvědět. Status quo – to, co ví, je pro něho dost! Dřív jsem si myslel, že je to vliv něčeho, co pijí Češi s vodou, anebo je to určitá degenerace z pití piva (jediná věc, kde jsou Češi světoví), dnes jsem přesvědčen, že je to největší zločin komunistů na českém a slovenském národě. Největší zločin komunistů nebyly vraždy statisíců, okradení a uvěznění miliónů a úplně zničení občanské společnosti v Československu, největším zločinem bylo zničení zvídavého ducha Čechů a Slováků, proto od roku 1945 Češi a Slováci v podstatě nic významného nevynalezli (polarograf a oční čočky byly před válkou), komunisté udělali z Čechů a Slováků národ apatických ignorantů, došlo k poškození genofondu, vznikli králíci s krátkýma ušima. Proto jsou dnešní čeští mladí lidé takoví neuvěřitelní blbečci (zářným příkladem může být česká Wikipedie), přestože už tzv. školy absolvovali po Listopadu. Je to kombinovaný vliv prostředí, poškozeného genofondu rodičů, zmrzačená výchova v rodině a ve školách, kde většina tzv. učitelů je sama kompletně indoktrinována komunistickou ideologii (tak jak mají „učit"?).

Tato katastrofální situace je v dnešní době reflektována v současném českém bestiálním nacionalismu od (neuskutečněného) pochodu neonacistů (jak to, že je tam vůbec máte?), oslav 1. máje komunisty (jak to, že je tam vůbec máte? Jak to, že jsou legální?) až po vyhazování blogerů z iDnes.cz z politických a rasových důvodů. Češi dychtí po nevědění, nevědění je požehnání...