Únor 2008

Události od 17. prosince 2007 do 17. ledna 2008

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Pondělí 17. prosince

Čeští zákazníci prý houfně nakupují v německém příhraničí, něco je tam pro nás už levnější než tady. Přece jen se trochu integrujeme do Evropy. V Právu si pochvalují, že personál v některých obchodech umí česky. To je pozitivní rozdíl od služeb poskytovaných v centru Prahy, kde se člověk občas bez ruštiny neobejde. Mně to nevadí, ruština je hezký jazyk.

ÚOOZ upozorňuje, že justice není s to s ním odpovídajícím způsobem spolupracovat. Útvar už prakticky pracuje pod novým vedením, bude zajímavé sledovat, zda se ho úspěšnou, i když asi nechtěnou spoluprací koalice a opozice podařilo úplně zničit. Ale laik to zvnějšku asi nepozná. Aspoň ne hned, respektive ne hned a na vlastní kůži.

Jiří Paroubek se vyslovil pro veřejnou volbu prezidenta, je tedy ochoten překousnout fakt, že by sice měl zajištěnu větší kontrolu nad zastupiteli ČSSD, ale Topolánek a Bém taky. Zlomyslně by se dalo poznamenat, že výhoda pro pana Paroubka je větší než pro relativně semknutou ODS. Objektivně vzato bych řekl, že Paroubek má pravdu. Strany jsou postaveny na týmové spolupráci a nevím, proč by se jim zrovna v případě prezidentské volby měla dát šance, aby se jejich volitelé chovali jako sbor chaotů.

Ukazuje se, že komunisté jsou v prezidentské volbě jazýčkem na vahách. Není prezidentská volba hloupost? Neměl by se prezident losovat nebo být dědičný? (Krále mít zjevně nemůžeme, ale dědičného prezidenta ano, nemá ho náhodou např. Severní Korea?) Paroubek napsal Filipovi dopis s různými výzvami a zastřenými hořkými výčitkami, Filip se mu vysmál. Odpověď Paroubek zjevně nehodlá zveřejnit. Tím si moc nepomůže, každý si domyslí něco ještě horšího, než co v ní opravdu je. Švejnar dostal podporu v ČSSD a upravil svůj program dialektickým vyvažováním na typicky pravolevý, zjevně na základě zásady „vaše řeč budiž ano ne, ne ano“. Ostatně, Jan Švejnar má o komunistech velké iluze. Myslí si, že se svým sociálním cítěním je komunistům bližší než Klaus. Houbeles. Komunistům nejde o sociální cítění. Klaus se svým nacionalismem a vtíravým vztahem k Rusku a Putinovi je pro komunisty daleko přijatelnější, Švejnar se bude muset snažit i v tomhle směru. Zatím zapomněl čistit kliky na ruské ambasádě. Nebo se mýlím?

Václav Klaus jmenoval v rakouském Kurieru pět ďábelských seskupení, které stojí za falešnou hysterií kolem globálního oteplování. Jednou z nich jsou „lidé vždy toužící dirigovat a organizovat ostatní, což se nejlépe daří vyvoláváním strachu“. Znám jednoho takhle zatíženého, který v našem státě zaujímá poměrně vysokou ústavní funkci, před předposledními volbami postavil volební kampaň své strany na německé (a samozřejmě taky sudetoněmecké) hrozbě české národní suverenitě, a velkou díru do světa tím neudělal. Chytráci tohoto typu se najdou na všech stranách všech barikád, co jich na světě je.

Pohled na fotografii ruského náčelníka generálního štábu Balujevského mne jako člověka bytostně konzervativního naplňuje uspokojením: zatímco někteří Putinovi spolupracovníci vypadají velmi civilizovaně a skoro ušlechtile (a Putinův stoupenec Nikita Michalkov dokonce velebně, ostatně je to asi docela dobrý umělec), Balujevskij jako by z oka vypadl nebožtíku Jepišovovi. Neliší se od něj ostatně ani verbálními projevy, teď např. prohlásil, že případný start antirakety z polské základny mohou ruské protiraketové systémy vyhodnotit jako odpálení balistické střely a tím vyvolat automaticky ruský odvetný úder. Jako pesimista si myslím, že podobně mohou ruské protiraketové systémy vyhodnotit i pražský novoroční ohňostroj, jako optimista vím, že nad ruskými systémy bdí ještě ruské politické načalstvo, které si dá velký pozor na to, aby samo nevyvolalo třetí světovou válku (s chutí to nechají na jiných, to je jejich styl). A že pan Jepišov, totiž Balujevskij, není žádný „jestřáb“, říká jen to, co mu načalstvo v Kremlu poručí, a bez povolení načalstva v Kremlu si nedovolí ani uprdnout.

Günther Grass dštil v Praze oheň a síru na kapitalismus, oba Bushe a radarovou základnu v ČR. Günther Grass je pozoruhodná politická vykopávka z konce šedesátých let. Některé názory má dokonce totožné se soudruhy z bývalé NDR (např. že liblická konference o Kafkovi byla předehrou k roku 1968) - liší se jen znaménka a je to obojí negativ a pozitiv jedné voloviny. V jedné věci ho ale obdivuji: jeho „přiznání“ toho, že bojoval v řadách SS, byl obratný marketingový tah, který přitáhl k jeho poslední knize daleko víc pozornosti, než kolik by se jí dostalo jinak (i u nás se všeobecně ví, že v posledním roce Třetí říše se do SS rukovalo jako do „nevýběrových“ armádních jednotek, a kdyby byl odmítl, čekal by ho koncentrák nebo spíš kulka). Ostatně, bylo mu tenkrát sedmnáct let. Když mně bylo sedmnáct, myslel jsem si taky, že bolševismus je dobrý, jen se špatně dělá, jen jsem měl tu kliku, že nebyla válka a že jsem žil v poměrně malé zemi, která tou dobou zrovna nebyla v pozici, že by mohla vyvolávat světové konflikty.

A jedna dobrá zpráva: v noci na pátek přestanou kontroly na státních hranicích. Je to vstřícný krok vůči pohodlným lidem, jako jsem já (optimisticky se domnívám, že takových je u nás většina). Hranice tím nepřestanou existovat, jen se z nich, jak kdysi s hrůzou konstatoval Gustáv Husák, stane korso. Rakušané se obávají, že se u nich bude víc krást. Cynik by řekl, že mají smůlu, protože jsou na té špatné straně otevřené hranice.

Jiří Přibáň vzpomíná v LN přijetí Ústavy ČR a v té souvislosti píše, že v protikladu k tomu, jak je definován národ ve slovenské ústavě, „nejsme tedy nějakými pokrevně spřízněnými kmeny Čechů, Moravanů a Slezanů spojenými v jednom státním útvaru, ale rovnoprávnými občany historických zemí českých, jejichž svoboda a rovnost je ústavně zaručena Listinou základních práv a svobod“. Zapomněl dodat, že si tento internacionální luxus můžeme dovolit proto, že jsme odtud v průběhu nových dějin vyhnali všechny cizáky, kteří nám v rozvoji občanské neetnické společnosti překáželi (bylo jich jen tři a čtvrt milionu). To se to pak občanuje! Slováci mají smůlu, žije s nimi pohromadě přes půl milionu Maďarů. Kdyby je po našem vyhnali, mohli by dnes taky začít pracovat na občanské společnosti. Bohužel teď už to nejde, propásli ten správný okamžik (zlomyslně dodávám, že nikoli vlastní vinou a vlastním přičiněním).

V kulturní rubrice LN se věnují českým filmovým pohádkám z padesátých let. Budou je jako obvykle dávat v českých televizích na vánoce. Těma je to zajímavé: například srovnání Pyšné princezny, Princezny se zlatou hvězdou na čele a Šíleně smutné princezny, na kterou se kupodivu v televizi nedostalo.

Státní žalobce rozhodl o ukončení trestního stíhání předsedy SZ Bursíka. Považuji to za pozitivní v dvojím smyslu: za prvé, šlo o anonymního práskače: kdo chce udávat, má se pod to taky podepsat, aby za důležitost udání ručil vlastní osobou. A za druhé, z udání čouhá politický úmysl jako šídlo z pytle. Člověk by si skoro řekl: u Čunka se to povedlo a s jídlem roste chuť. Případ není odložen, ale má se jím napřed zabývat finanční úřad, který pak (neanonymně) může podat trestní oznámení. Nebo taky ne.

Úterý 18. prosince

Přes 41% Slováků by podpořilo případné obnovení Československa. Jenže přes 40% Slováků zase ne. Z průzkumu nelze vyvozovat žádné závěry, protože otázka obnovování Československa není na pořadu dne. Za pár dní zmizí kontroly na hranicích a hranice se stanou prostupné jako za federace. Za o něco delší dobu budeme mít zase společnou měnu. A nevím, proč by se měla odbourávat věc v našem geopolitickém regionu nebývalá, totiž že se občané dvou sousedních států k sobě vztahují celkem přátelsky a bez jakýchkoliv reminiscencí z minula.

Marcela Urbanová, hlavní svědkyně v případu exvicepremiéra Čunka, si stěžuje u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku mj. za porušení práva na spravedlivý proces před příslušným soudem. Nejsem právní expert, ale připadá mi divné a směšné, když si na takovou věc stěžuje někdo jiný než odsouzený.

Devatenáctiletá znásilněná občanka (to slovo mi v tomhle případě nepřipadá úplně na místě) Saúdské Arábie dostala milost od tamního krále a nebude navíc ještě zbičována a odsouzena na půl roku do vězení. Není to žádný velký důvod k radosti. Dotyčná měla obrovské štěstí, že její případ byl na Západě medializován. Jinak by ji byli k tomu, co ji potkalo, navíc ještě umlátili. Královská milost je jakési uklidňující cukrlátko pro západní veřejnost. Na podstatě věci se tím nic nemění.

Městská státní zástupkyně pro Prahu ukončila policejní vyšetřování předsedy SZ Bursíka ve věci údajných daňových úniků.

Mladá fronta Dnes i LN otiskly dnes dopis jedné a téže čtenářky, která se pozastavuje nad tím, že prezidentský kandidát Švejnar v nedělní Partii na Primě nevěděl, co je napsáno na prezidentské standartě, ba co víc, ukázalo se prý, že zjevně vůbec neví, co to prezidentská standarta je. To je velká chyba. Pan Švejnar by měl vědět, že prezidentská standarta je směšná blbina, podobně jako fanfáry z Libuše a nemožně okrojovaná „hradní stráž“. Prezident nemá sedět na hradě, hlídat ho mají obyčejní policisté a měl by se spokojit se státní vlajkou. Snad jsme už dost dospělý národ na to, abychom si dovedli odpustit takové operetní šaškování.

Středa 19. prosince

Podle průzkumu STEM vede v preferencích ČSSD nad ODS rekordně o 8,8%. Protože preference ostatních stran jsou v podstatě setrvalé, získali by ČSSD s komunisty v Poslanecké sněmovně přesvědčivou převahu. Výsledek CVVM, dnes zveřejněný, se od předchozího nijak dramaticky neodlišuje (ve stranických preferencích činí náskok ČSSD 5%, ve volebním modelu 7%), a tak se zdá, že setrvalý pokles podpory ODS ve společnosti se hned tak nezastaví. Vláda musí dělat nepopulární kroky. Vláda je slabá. Protože vláda je slabá, jsou sice nepopulární kroky nepříjemné (opozice si dává záležet na tom, aby tu nepříjemnost ještě nafoukla), ale je otázka, zda jsou dost nepříjemné na to, aby mohly být v dlouhodobějším výhledu účinné. ODS kdysi odmítla riskovat a usilovat o předčasné volby i za cenu toho, že by svou šanci dostal i Paroubek (jinak by to nešlo). Bylo by to riziko. V případě úspěchu by se to vyplatilo. A bylo by to svým způsobem i korektní. Místo toho zvolila cestu koalice s dvěma menšími stranami, podporovanou dvěma zběhlými sociálními demokraty (ani tady by to jinak nešlo). Ze všech špatných možností, které se nabízely po rezignaci na tu dobrou, totiž nové volby, byla trojkoalice tou nejlepší. Způsob, jak se prosadila, (podporou pp. Melčáka a Pohanky) sice nebyl riskantní, ale moc korektní taky ne. Pokles preferencí je cena, kterou ODS volí za to, že si místo úzké a trnité cesty zvolila širokou a vydlážděnou. Ta cesta ovšem vede z kopce.

S tím tak trochu souvisí, že KDU-ČSL dodatečně změnila svou podporu reformě veřejných financí na podmíněnou: podmíněnost se týká poplatků u lékaře. Má se půl roku počkat, jak se osvědčí, a pak od nich eventuelně v případě sociálně slabších vrstev obyvatelstva ustoupit. Zkušené lodní krysy z KDU-ČSL možná zachytily jakýsi signál, že bárka koalice se potápí.

Premiér Topolánek na tiskovce po zasedání širšího vedení strany prohlásil, že podle usnesení listopadového kongresu zahájil diskusi se zelenými a lidovci o podpoře Václava Klause. Diskutovat může, ale prostředky na to, jak obě strany donutit, aby jejich volitelé Klause jako jeden muž podpořili, nemá. Zelení ho nepodpoří vůbec, lidovci možná někteří, kolik jich bude, je ve hvězdách.

Svědkyně v Čunkově případu Marcela Urbanová si stěžuje u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku mimo jiné na to, že v jejím případě byl porušen „zákaz nelidského a ponižujícího zacházení“. Nebýt takových iniciativ, ani bychom si neuvědomili, jak pozitivním vývojem prošla naše společnost od roku 1989: ani to nelidské a ponižující jednání už dávno není ani stínem toho, co kdysi bývalo.

Oto Košta se snaží v MfD kompromitovat poslance - signatáře petice za neplacení poplatků u lékaře poukazem na to, že jsou „placeni z našich daní“. Tomu argumentu nerozumím (respektive rozumím mu tak, jako jsem za totality rozuměl argumentu, že jsem vystudoval za peníze našich pracujících). Ti lidé přece taky platí daně, nebo snad ne?

Čtvrtek 20. prosince

Začlenění ČR do schengenského prostoru bude mj. znamenat, že Těšín bude jakoby (skoro) zase jedno město. Dvě města se z něj stala po první světové válce během česko-polských tahanic o někdejší velkovévodství Těsínské. Poláci žádali etnické rozdělení, naši politici měli dojem, že se neobejdou bez uhlí a trať na Slovensko. Oblast byla posléze rozdělena arbitráží Dohody, která přihlédla k některým českým požadavkům. Těšín měl tu smůlu, že jeho jižním předměstím, kde bylo taky nádraží, vedla (a vede dodnes) zmíněná strategicky důležitá železnice. Tak se z této části Těšína stal Český Těšín, zbytek města včetně centra se ocitl na polské straně hranic. Celé je to navíc trochu komické, protože většina obyvatel města byli Němci.

Premiér Topolánek a předseda ČSSD Paroubek si přáli k vánocům tak, že přání soupeři každý z nich sdělil novinářům, aby se k němu doneslo. Existuje i spolehlivější a zdvořilejší cesta: v tradiční podobě je to pošta, v modernější pošta elektronická. Novináři se pak o tom stejně dozvědí. Topolánek prý přál Paroubkovi, aby nalezl alespoň týden v kuse klid, aby mohl plnit opoziční roli lepším způsobem než letos. Tím dal předsedovi ČSSD bezelstně najevo, jak strašně mu jde na nervy. Paroubek může být spokojen, a omezil se proto jen na zdvořilé přání „hezkých a klidných svátků“, čímž poměrně lacino předvedl, že je z nich dvou ten slušnější. Kdyby pan Topolánek nebyl cholerický neurotik, napsal by krátký a slušný dopis vyjadřující nadějí, že dialog s opozicí bude v příštím roce lepší než letos a že on ze své strany se o to rád zasadí. Pak by bylo na panu Paroubkovi, bude-li sprostý nebo ne.

Další „pragmatické“ gesto ČSSD je pozvání Václava Klause coby prezidentského kandidáta do poslaneckého klubu strany. Klausovi nezbude než pozvání přijmout, a pokud by se snad ODS vzpouzela pozvat na svůj klub Švejnara, přijde ona i Klaus o body. ODS má za krkem cílevědomého dravce bez jakéhokoli slitování a bez potřeby kompromisů (kompromisy je ochoten dělat tak nanejvýš s komunisty). Za svou politiku v posledním desetiletí si ho ODS zaslouží. Nevím jen, nakolik si ho zasloužíme my, co se na to teď můžeme jen znechuceně dívat.

Za osobnost roku označil americký časopis Time ruského prezidenta Putina. Rusové jej hodnotí ještě výš, např. náboženská sekta Vzkříšení Ruska jej považuje za „reinkarnaci sv. Pavla“. Pochybuji, že by Pavel z Tarsu, pokud by to záleželo na něm (reinkarnace je zjevně jakýsi buddhistický prvek v učení těch pravoslavných horlivců), měl tak špatný vkus. Nicméně hodnocení Time vychází zcela věcně z toho, že Putin Rusko stabilizoval a vrátil mu velmocenskou pozici. Proti tomu nelze nic namítnout.

„Dnes zmizí hranice. Po 700 letech“, zní titulek na první stránce MfD. Není to pravda, hranice zůstanou, zmizí jen žandáři na hranicích a odpadnou perlustrace těch, co je chtějí překročit. Nadto kousek našich hranic s Polskem není starý ani sto let, píšeme o tom výše. Taky např. hranice mezi Slovenskem a Maďarskem je velmi mladá, a podobně i hranice mezi baltskými státy. O polských hranicích s Německem ani nemluvě.

„Je to právě levicová ČSSD, kterou „pravda a láska“ nutně potřebuje ke společnému vládnutí. Občanští demokraté se za takové konstelace možná ocitnou v opozici…“ Není ovšem pravda, že volné politické uskupení vázané na osobnost prezidenta Havla („pravda a láska“) potřebuje k vládnutí „levicovou“ (to zní v ústech pana Pečinky skoro jako nadávka) ČSSD. Nýbrž je pravda, že ODS může konkurovat levici, přesněji řečeno rudému bloku (CSSD a KSČM) jen tenkrát, když získá podporu těchto lidí. Tím, že vzal premiér Topolánek do koalice zelené, udělal tím směrem vstřícný krok, který mu v ODS má nejspíš hodně lidí za zlé. (Divil bych se, kdyby k těm lidem nepatřil i pan Pečinka, coby jeden z představitelů hradní novinářské lobby). Je otázka, dokáže-li ODS spolupracovat i se stranami nebo uskupeními, s nimiž se ve všem neshodne, nebo dá-li přednost sterilní izolaci. Pak bude sdílet osud prvorepublikových národních demokratů a Václav Klaus osud Karla Kramáře.

Jan Švejnar se opravdu snaží. Pro rádio Impuls řekl, že chce usilovat o větší zapojení komunistů do politiky. Co má říkat, chce-li být zvolen. Od komunistů očekává, že se budou „více hlásit“ k členství ČR v EU a v NATO, že odsoudí zločiny starého režimu a že nebudou vybízet k násilnému převzetí moci. To je v podstatě totéž, co vyžaduje jeho podporovatel Paroubek od komunistů k tomu, aby je mohl vzít se vším všudy do party. Jaká náhoda!

Pátek 21. prosince

Dnešní noviny se zabývají skoro výlučně právě uskutečněným zapojením ČR do schengenského prostoru. Vesměs jásají, že hranice zmizely. Ve skutečnosti nezmizely hranice, jen hranice jako místo buzerace. Hranice zůstává, stala se jen pro lidi prostupnější, což je pohodlné, a nevím, proč se to např. Václavu Klausovi nelíbí (ovšem, on s hranicí nemá problém).

Na našich hranicích se všemi sousedy se za účasti prominentních politiků přeřezávaly symbolické červenobílé hraniční závory. Pouze na hranicích Polskem si naši sousedé vynutili, aby závora byla Červená, protože červená a bílá jsou polské národní barvy (ostatně, červená a bílá jsou historicky vzato i české národní barvy). Na první poslech mi to připadalo poněkud legrační (jakou barvu mají v Polsku železniční šraňky a není to případně taky zneužití národních barev), pak jsem si ale představil, jak by čeští „eurorealisté“ v čele s Klausem a jeho věrným Zahradilem ryčeli, kdyby se na hranicích přeřezávaly červenomodrobílé šraňky, a kolik paralel by se objevilo např. s rokem 1938. Takže jsme ti poslední, kdo by si mohl v této věci dělat z Poláků šprťouchlata.

Zastupitelstvo obce Krompach se dohodlo, že neodblokuje silnici vedoucí přes nyní otevřenou hranici (s Německem). Na silnici ležel doposud obrovský balvan, který bránil průjezdu do Německa a zpátky). Obec se obávala, že by ji zaplavila německá auta. Rozhodnutí vzbudilo nevoli mezi obyvateli i živý ohlas v médiích, myslím, že ani na vyšších místech se to nesetkalo s velkým nadšením. A tak nyní starosta svolil k odstranění překážky. Zajímalo by mne, zda k dosažení změny starostova stanoviska byla použita tzv. brdská metoda.

Vládní komise pro otázky církevního majetku se dohodla s českými církvemi na řešení restitučních nároků. Stát vyplatí církvím (hlavně katolické, protože o její majetek v drtivé většině případů jde) odškodné, které vydá v příštích 60 letech ročně něco přes 4 miliardy Kč. Církevní řády a korporace dostanou svůj majetek zpátky. Návrh bude mít charakter zákona, musí ho schválit vláda a předložit sněmovně. Řešení vypadá rozumně, jen by mne zajímalo, jak si mezitím katolická církev zajistí podmínky dalšího fungování po těch 60 letech (pro protestantské církve by neměla být problémem soběstačnost, ostatně jejich restituční nároky jsou nevelké).

Prezidentský kandidát Švejnar prohlásil, že při sestavování nové vlády po volbách by po neúspěchu představitele nejsilnější politické strany jmenoval zástupce druhé nejsilnější strany. Co by taky říkal jiného, když ho nominuje Paroubek.

Klaus se odmítá utkat se Švejnarem v televizní debatě, protože „jeho prostorem je 281 volitelů“. Ten argument má racionální základ, ještě podstatnější je, že se takovými debatami dělá z prezidentské funkce něco jiného, než čím fakticky je: prezident nemá mít vlastní politický program a neměl by mít prostor pro jeho rozehrávání (např. proti vládě, s tím Paroubek ve Švejnarově případě zjevně kalkuluje). Klaus si ovšem svým konkurováním vládám tenhle problém sám vykoledoval.

Předseda KSČM Filip zase tlačí na Švejnara, aby se vzdal svého amerického občanství. To je podmínka těžko splnitelná (kdo má v téhle zemi a v téhle době nějaké cizí občanství a není to právě např. mongolské, měl by si ho zuby nehty podržet, je dost pravděpodobné, že se mu záhy bude velmi hodit). Komunisté zjevně nemají velký zájem na podpoře Švejnara. K prezidentské volbě se dá říci jedno jediné: ať vyhraje, kdo vyhraje, už předem je jasné, že to bude ten horší.

Sobota 22. prosince

Prezident Klaus odmítl veřejnou diskusi s protikandidátem Janem Švejnarem, k níž ho vyzval bombastickým dopisem Jiří Paroubek. Paroubek nato prohlásil prezidenta za zbabělce. Považuji to za ohavné a hrozivé, a to vůbec ne ve vztahu ke Klausově osobě nebo proto, že bych držel tezi o prezidentské nedotknutelnosti. Ale Paroubek mluví jako předváleční komunisté: z jeho výraziva se dá odvodit, že respektuje ústavní rámec jen z nutnosti a s největším opovržením: máme sice nějakého prezidenta, ale považujeme ho za skunka, a proto, až se dostaneme k moci, formalita sem, formalita tam, kopneme ho jednoduše do zadnice, a tak to uděláme se vším, co nám z ústavy, zákonů a institucí, které na jejich základě vznikly, nepůjde pod fousy. Jinak bych velmi přál panu Paroubkovi i sobě, aby se pan Paroubek ještě za mého života dostal do situace, která by vyžadovala projevit opravdovou odvahu, a ne jen opoziční verbální siláctví, umocněné drzostí a hulvátstvím.

Tahanice o předsedkyni Nevyššího soudu Brožovou dospěly do dalšího stadia: ministr Pospíšil na ni podal kárnou žalobu kvůli tomu, že neoznámila nutnost zaplatit jakési penále. Odvolat ji nikdo nemůže, neexistuje pro to podklad v ústavě ani v zákonech. Předseda ČSSD Paroubek nicméně tvrdí, že ministr chce instalovat v té funkci „exponenta ODS“. Hájit profesní kvality dr. Brožové si netroufá. V situaci, jak se vyvinula, je cosi nepřirozeného. Klaus a Pospíšil by Brožovou rádi odvolali, ale nemají k tomu žádné instrumenty. Že za jejich úsilím lze lehce vycítit nemravné záměry, mi připadá mimo diskusi. Pan Paroubek to vycítil, a jak by ne, dobře ví, že až bude na jejich místě, bude se chovat stejně, ne-li hůř. Na druhé straně si nejsem jistý, zda u ministra Pospíšila nehrají nějakou roli i věcné důvody, a zdá se mi být zjevně, že dr. Brožová představuje opravdu problém. Vzhledem k její neotřesitelné pozici ten problém lze vyřešit jen tenkrát, když dr. Brožová nazře, že není na svém místě. Obávám se, že k tomu je, jak praví klasik, víc než neochotna a méně než odhodlána.

ČR navštívil Putinův prominentní poradce Jastržembskij. Přijel kvůli radaru. Prohlásil na jakési veřejné akci, že Rusko nemonitoruje radary ČR ani Polsko (ať si nás klidně monitorují) a zhodnotil svou pracovní snídani s ministrem Schwarzenbergem: „Při pracovní snídani nezazněl jediný důvod, proč budovat na českém území americkou základnu“. Zároveň prohlásil, že ČR a Polsko o americký štít vůbec nemusí usilovat. Pan Jastržembskij, jak vidno, působil jako Putinův posel, ale zároveň i jako nestranný hodnotitel své mise a jako bezplatný poradce našeho ministra zahraničí. Rozdíl od dob brežněvovského SSSR je, jak se zdá, jen v tom, že na rozdíl od svých předchůdců vypadá pan Jastržembskij, soudě dle fotografie v Právu, aspoň na první pohled jako normální člověk (a ne jako kříženec Drákuly s neandrtálcem).

Agentura STEM přišla s průzkumem, podle něhož jsou šance prezidentských kandidátů, pokud jede o veřejnou podporu, již zcela vyrovnané. Průzkum nemá vůbec žádný smysl, protože prezidenta nevolí veřejnost, nýbrž volitelé, nevolí ho veřejně, ale tajně, a poznat, jak kdo volil, tentokrát příliš nepůjde. Nicméně pomáhá sociálně demokratickým protektorům pana Švejnara. STEM navíc zaúčinkoval i v mediální agentuře ČSSD, která si říká Česká televize. Ta ve své dnešní večerní zpravodajské relaci seznámila veřejnost s dalším jeho průzkumem, podle něhož 69% lidí má obavy z reformy veřejných financí a šéf STEM Hartl to hned pohotově vysvětlil tím, že vláda reformu nedostatečně vysvětlila. Dalším nestranným komentátorem byl známý sympatizant ČSSD prof. Potůček. Nemám vůbec nic proti tomu, že prof. Potůček sympatizuje s ČSSD, jen kvůli tomu, jak si ČT vybírá experty.

Další agentura, CVVM, přinesla průzkum ohledně Benešových dekretů (tedy těch, které připravily půdu k vyhnání sudetských Němců). 52% si myslí, že by měly platit i nadále. To je zvláštní, myslel jsem, že už byly „zkonzumovány“, jak dosud vychcaně tvrdily a tvrdí všechny české vlády a všechny parlamentní strany (zelené sem nezahrnuji, protože jejichž stanovisko neznám). Zajímavější je, že „odsun“ sudetských Němců považuje za spravedlivý 48% lidí (procento soustavně klesá, v roce 2002 to bylo ještě 60%). Není to ale tím, že by rostl počet lidí, kteří ho považují za nespravedlivý, roste počet lidí, které to nezajímá (v nejmladší věkové skupině do 29 let je jich 50%). Stejně ostatně klesá průběžně počet lidí, kteří trvají na platnosti dekretů, v prospěch těch, co „nevědí“. To obojí je ve skutečnosti velký úspěch amorální české politiky: Klaus, Zieleniec, Zeman, Vondra, Špidla a Paroubek dosáhli toho, že lidem je to fuk.

Polský premiér Tusk na rozdíl od svého předchůdce ve funkci dělá fóry s americkou protiraketovou základnou. Nic jiného mu nezbývá, zavázal se k tomu ve volební kampani. Žádá od Američanů stoprocentní záruky, že zařízení bude sloužit polské národní bezpečnosti. Jak může dostat stoprocentní záruky, nikdo nikdy k žádnému politickému rozhodnutí nemůže dostat stoprocentní záruky, k politice vždycky patří riziko. Zdá se ale naštěstí, že pan Tusk chce Američany jen trochu ždímat.

Na veřejnost prosákly zprávy o pohádkovém bohatství ruského prezidenta Putina. Únik je prý důsledek mocenských sporů v Kremlu mezi „jestřáby“ (představitelé silových resortů) a „holubicemi“ (liberální ekonomové, které údajně reprezentuje designovaný prezident Medveděv). Zprávu bude třeba v budoucnu ještě hodně doplnit a upřesnit, protože na jestřáby a holubice v Kremlu moc nevěřím (za totality byly podobné teorie vždycky přáním – otcem myšlenky) a navíc věřím na tradiční vyčůranost ruské strategie vůči důvěřivému Západu – Putin může podobné chýry šířit sám, aby si vylepšil u svých západních partnerů image. Hlavně ale nevěřím zvěstem o jeho pohádkovém bohatství, jednak to nemá zapotřebí, a jednak bych řekl, že podobně jako u nás např. Klausovi mu nejde o bohatství, ale o moc.

Radost z odbourání kontrol na hranicích a z usnadnění přecházet hranice je zatím jednostranná. Naši němečtí a rakouští sousedé se dívají do budoucnosti s tichou hrůzou, kterou, upřímně řečeno, trochu chápu: mají totiž své zkušenosti. Na maďarsko-rakouských hranicích to v rakouských obcích vyřešili tak, že na silnice vedoucí od hranic dali hned na čáře značku „zákaz vjezdu“. Jedna vesnice si dokonce najala soukromou bezpečnostní agenturu, aby chránila bezpečnost místních obyvatel. Maďaři reagují dosti roztrpčeně. (Přitom rakousko-maďarské „mezilidské“ vztahy, na rozdíl od těch rakousko-českých, jsou tradičně velmi dobré).

Jan Švejnar poskytl Právu obsáhlý a pozoruhodný rozhovor. Mluví tam mj. o Benešových dekretech (je to podle něho stará historie, zabývat se jí nemá smysl, to je pozoruhodné, vždyť ještě platí, nebo snad ne?) a o své víře. Alexandr Kramer, který s ním rozhovor dělal, mu v té souvislosti vytkl, že často kličkuje, což prezidentský adept vzápětí předvedl: „K tomu, zda jsem věřící, jsem řekl, že jsem prošel komplikovaným vývojem, protože jsem byl vychován jako ateista a teď již několik let žiji v zemi, v níž je náboženské cítění velmi silné. Takže můj postoj v této věci je velmi tolerantní na obě strany… Jsem někde mezi. To znamená, že jsem agnostik – člověk, který na otázku, zda Bůh existuje nebo ne, odpovídá nevím.“ To je ta nejstrašnější forma ateismu: Je poctivější být rozhodně proti, než dávat takto najevo, že je mi to šumafuk.

A nakonec vánoční téma: v LN uspořádali průzkum: věříte v Ježíška? V Ježíška věří 17,6% populace, nevěří 80,5%. Otázka mi připadá pitomá (předpokládám, že nejde o to, zda dárky dává na vánoce Ježíšek nebo tatínek s maminkou). Co je to „Ježíšek“? (V dnešní MfD otiskli kresbičku dítěte z druhé třídy: „Ježíšek“ na ní vypadá jako kříženec kočky s dikobrazem.) Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Tak věřím v „Ježíška“, nebo ne? Řekl bych, že ne.

Čtvrtek 27. prosince

Václav Klaus si v nedělním rozhovoru, který přenášela televize Prima, vyřizoval účty se svým protikandidátem Švejnarem. Zároveň se nakrucoval jako bajadéra před svými komunistickými voliteli. Skoro bych řekl, že Švejnara v nehoráznosti ještě trumfnul. Z toho, jak se kandidáti prezentují, plyne pro volitele jednoznačné doporučení.

Vládní dohoda o vyrovnání mezi státem a církvemi zřejmě narazí nejen u opozice (přičemž někteří představitelé ČSSD se vyjádřili poměrně umírněně), ale především v řadách ODS. Ozval se nejen Paroubkův oponent Tlustý, volnomyšlenkář Zahradil a místopředsedkyně PS Němcová (tedy lidé, kteří mají blízko ke Klausovi), ale např. taky středočeský hejtman Bendl. Komunisté jsou pochopitelně proti. Předseda Filip prohlásil, že „majetek církví vznikl odvodem desátků v historii, to znamená, že to platili vždycky lidé“. To je objevné, doposud jsem si myslel, že to byla zvířátka. Nekatolické církve u nás existují někdy od roku 1782 (Toleranční patent byl vydán o rok dříve) a nekatolíci nedostávali žádné „desátky“, nýbrž naopak museli zpočátku přispívat i na provoz katolické církve. Úroveň historického vědomí našich komunistů je úděsná, přitom by stačilo se podívat na internet. Kardinál Vlk mluví jako o vstřícném a velkorysém kroku o rozhodnutí katolické církve poskytnout z těch 83 miliard Kč (což je v drtivé většině případů náhrada za konfiskovaný katolický majetek) nemalou částku nekatolickým církvím. Odvrácenou stránkou problému je, že protestantské církve by se s tímto ateistickým státem, státem Klausů, Zahradilů, Paroubků a Filipů, při troše snahy nemusely příliš bavit, kdyby se pokusily financovat svůj provoz, nesrovnatelně méně náročný než je ten katolický, z vlastních zdrojů. Pro spravedlnost je třeba podotknout, že premiér Topolánek i vláda projevili maximum dobré vůle: pokud dohoda padne, nebude to jejich vinou. Sociálně demokratickým řečem o tom, že kdyby vláda dohodu vypracovala po dohodě s nimi, byla by v parlamentu snadno průchodná, nevěřím. Paroubek nemůže v tak zásadní a pro silnou ateistickou a nacionalistickou část ČSSD nepřijatelné věci ustoupit od své ostře konfrontační politiky. Mohl by se jen nedohodnout a pak to svést na Topolánka.

Podle agentury CVVM si 58% lidí u nás myslí, že se vláda málo stará o sociální situaci lidí. Podle STEM, jak jsme už psali, se 70% respondentů obává zhoršení své životní úrovně v důsledku reformy veřejných financí. Lidé si zřejmě představují státní rozpočet jako zázračný stojek, do nějž se vhodí pětikoruna a vypadne miliarda. Stát může vydat jen to, co vybere na daních (pokud se nechce dál zadlužovat) a hrozně by mne zajímalo, kolik lidí u nás (a to nejen nenáviděných boháčů, ale i drobných podnikatelů a těch, kteří si porůznu přivydělávají), může s čistým svědomím říci: zdanil jsem všechno, co jsem měl. Stálo by to za průzkum CVVM nebo STEM, bohužel by k tomu agentury potřebovaly středověké mučicí nástroje a poradce z padesátých let minulého století. V té souvislosti je taky velmi zajímavé to, co zase pro MfD udělala agentura Median. Lidé měli určit, který politik je nejvíc zklamal a kdo je naopak příjemně překvapil. S těmi, co zklamali, nebyl problém (byli to všichni), zato na otázku po příjemném překvapení odpověděla skoro polovina dotázaných „nikdo“. Zdá se, že politici nedorostli svému lidu. Snad by bylo dobré vzít aspoň trošku v potaz i tezi: jaký národ, takoví politici. Proč lidé tak samozřejmě předpokládají, že se v jejich středu najde někdo, kdo je bude všestranně převyšovat? Navíc průzkum jde po věcech přece jen vnějškových (hrubé vyjadřování, osobní problémy) a např. vůči Topolánkovi je podle mého názoru dost nespravedlivý. Musím se přiznat, že mne Topolánek v lecčems příjemně překvapil. A konečně zase Právo se pozastavuje nad tím, že si politici zmrazili platy, ale vydělají úpravou daní. Politici by podle lidových představ, z nichž Právo tradičně vychází, měli ještě platit za to, že lid jim, takovým darebákům, dovolí zabývat se tak nesmyslnou činností, kterou by prostý člověk z ulice zvládl levou rukou. Tyto lidové představy jsou jakýmsi reziduem nevolnického vztahu k „pánům“ – přičemž směšné je to, že ty „pány“ si lid sám zvolil.

Petr Uhl vyčítá v Právu ODS a „dalším podobným stranám“, že soustavně nepečují o bezdomovce a vyžívají se ve spektakulárních akcích jako je odměna pro jednoho z nich, který před vánocemi zachránil život odloženému novorozeněti. Petr Uhl zřejmě vychází z představy, že drtivá většina bezdomovců se celá třese na práci, a žijí tak, jak žijí, jen proto, že jim stát ovládaný „demokratickou pravicí“ není schopen poskytnout odpovídající zaměstnání. Ve skutečnosti drtivá většina těch lidí žije tak, jak žije, protože jim ten způsob života vyhovuje a líbí se jim a jsou kvůli tomu schopni nést i jeho stinné stránky (zejména nedostatek „finančních zdrojů“). Pomoc od státu by samozřejmě vděčně přijali, ale ne za tu cenu, že budou makat. Takže nezbývá než je pak k té práci brutálními prostředky donutit. A jsme tam, odkud jsme se v listopadu 1989 vyhrabali.

Tamtéž píše Alexandr Mitrofanov s jakýmsi uznáním o tom, že „u nás není Amerika ani Rusko s jejich propastnými rozdíly mezi lidmi“. Je hezké, že v Právu teď k Americe přidávají i Rusko, to se za mého mládí nesmělo. Jen bych řekl, že ty „propastné rozdíly“ jsou v Rusku a v Americe jaksi rozdílně nastaveny, pokud jde o tu dolní hranici. Pro člověka, který je zvyklý koukat se svým bližním do kapsy a vadí mu jejich plná nesrovnatelně víc, než jeho poloprázdná, ovšem dolní hranice nehraje roli.

A do třetice všeho dobrého další autor Práva, nezávislý politolog z Lidového domu Lukáš Jelínek. Ten jde tak daleko, že by „církvím“ dokonce přiznal veřejnoprávní status (pamatuji si, jak mi podobným způsobem sděloval v srpnu 1968, krátce před ruskou invazí, v Alpbachu jakýsi mladičký reformní komunistický aparátčík s vytřeštěnýma očima nad vlastní smělostí, že je pro svobodu dokonce i pro antikomunistické názory). „Církve“ by si ho ovšem měly zasloužit: „Dokud nezabojují o svoji prestiž, dokud neopustí pohodlné závětří kostelů a nezačnou přispívat do společenské debaty v řadě oblastí, budou mnohými pokládány za nadbytečný mezičlánek mezi člověkem a vírou.“ Řekl bych, že o tom, jak „církve“ bojují o svou prestiž, ví pan Jelínek v podstatě prd. Nejen proto bych mu doporučoval, kdyby se místo reformy „církví“ věnoval reformě své ČSSD.

Právo přineslo rovněž krajně zajímavý rozhovor s Putinovým poradcem Jastržemským, o jehož návštěvě v Praze jsme tu už psali. Celkový dojem je jednoznačný: nad obludnou drzostí toho ruského papaláše se jednomu tají dech. Bylo to silné kafe i na oba novináře, kteří rozhovor pořizovali, Jiřího Roškota a Alexandra Mitrofanova, kteří rozhodně nepatří k žádným „rusofobům“, spíš naopak.

Papež tradičně požehnal milionům věřících na celém světě a při té příležitosti se vyjádřil ke globálnímu oteplování, chudobě a konfliktům ve světě. Je pozoruhodné, jak se institut papeže stává něčím velmi podobným OSN s jeho prázdnotou a bezmocností. Benedikta XVI. je mi upřímně líto, přečetl jsem jeho studii, která zavdala muslimům příležitost k zuřivým protestům, byl to pozoruhodný text, člověk nemusel se vším souhlasit, ale musel o mnohém přemýšlet. Připadá mi ho pro ten úřad škoda.

V MfD vyšel rozhovor s Jánem Čarnogurským. Znám pana Čarnogurského ještě z dob disentu, nikdy předtím na mne však nepůsobil tak intenzivně jako Marťan. Jeho zjevné rusofilství, stejně jako očekávání, že se Slovensko v bezprostřední budoucnosti vyrovná s „maďarskou výzvou“ („tak, že jim neustoupíme“) je pro mne šokující: vidí věci úplně opačně jako já, měli by se ve vlastním zájmu snažit s Maďary nějak smířit a vyrovnávat se s ruskou výzvou. Jinak je Rusové zase slupnou, a to možná ještě dřív než nás. Problém je, že panu Čarnogurskému by to třeba nevadilo (zvláště budou-li se Rusové při konzumaci Slovenska dost horlivě křižovat).

Pod titulkem „Nečas ordinuje důchodcům půst“, se do ministra opírá „stínový ministr školství“ a jeden z mimořádně plodných sociálnědemokratických škrabáků Jiří Havel (aktivnější je snad už jen pan Paroubek). Nevím, proč mají být noviny zaplavovány takovými hovadinami (pro spravedlnost musím říci, že texty např. ministra Římana bývají často kongeniální). Doporučoval bych zřídit tiskovinu zvanou Papalášoviny, která by se podobně jako deník Metro rozdávala zadarmo a kde by si politici posedlí touhou literárně se vyřádit mohli vyřizovat své účty. Na její provoz by měli přispívat všichni, kteří výskytem takových textů v normálních novinách trpí, já jsem taky ochoten, jak se říká, pustit chlup. A noviny nechme těm, kteří jejich činnost z odstupu posuzují.

Pátek 28. prosince

K vraždě Bénazír Bhuttové se nechci meritorně vyjadřovat, nejsem odborník na poměry v té oblasti. Jen se jako laik nemohu zbavit zcela obecného, mlhavého a zároveň děsivého dojmu (který ovšem s vraždou nijak bezprostředně nesouvisí), že se USA nechtěně pokoušejí zavedením dokonalé demokracie anglosaského střihu Pákistán zničit.

25. prosince se konalo slavnostní položení základního kamene k pomníku Milady Horákové. Akce se zúčastnil i komunistický poslanec Ransdorf, který Horákovou prohlásil za českou vlastenku a socialistku. Myslím, že to není úplně nelogické.

Místopředsedkyně PS Němcová bude mít problém s tím, jak se stát chce vyrovnat s církvemi. Řekl bych, že paní místopředsedkyně Němcová má spíš problém s Topolánkem (a nemá problémy s Klausem). V té souvislosti mi nezbývá než přiznat, že jsem loni na podzim v souvislosti s kongresem ODS fatálně špatně odhadl situaci. Zdálo se mi, že paní Němcové o něco jde (předčasné volby), jen si to netroufá říci. Teď bych řekl, že tenkrát něco šlo spíš Topolánkovi.

Hradčanské náměstí zavážejí sněhem, importovaným ze Šumavy, neboť se tam bude konat jakýsi závod seriálu Tour de Ski. Přízračnou blbost této akce už kritizovali v Právu, v tomhle případě se připojuji.

Víc než reprezentativní skupina poslanců ČSSD spolu se spřízněnými dušemi z KSČM se obrátila k Ústavnímu soudu s žádostí o zrušení zákona o zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů. Obávají se, že může vzniknout instituce, která by mohla politicky ovlivňovat výklad dějin – co jiného ale dělají skoro všechny hlavní české historické instituce a skoro všichni čeští historici např. v záležitosti s etnickými čistkami po roce 1945, než že přisluhují českým nacionalistům od KSČM po ODS? To je najednou starosti! Přiznávám, že se zákonem, který zřizuje státní instituci pro bádání mj. o období komunistické diktatury, může mít ÚS problém (ale je AV ČR, bašta českých nacionalistů, něco podstatně jiného? Ať tedy zruší i ji!). Nehorázné jsou ovšem řeči okolo: komunistický režim se prý od projevů diktatury postupně oprošťoval, což platí o šedesátých letech i o normalizaci. Výkon státní moci v tomto období nelze zjednodušeně ztotožňovat s totalitními metodami zejména první poloviny 50. let. Zdá se, že tu vzniká budoucí státní doktrína pro období společné vlády ČSSD a KSČM.

Ruské úřady zakázaly reklamu, v níž se tvrdí, že děda Mráz (vynález bolševiků) neexistuje. Zdůvodňují to tím, že diskredituje rodiče, kteří dětem tvrdí opak. Elity putinovského Ruska, jak vidět, odvrhly již Marxe, Engelse, Lenina, a v poslední době se zdá, že dokonce i Stalina, ale děda Mráz zůstává nedotknutelným. Měli by mu věnovat mausoleum na Rudém náměstí, až se konečně rozhodnou vycpanou Leninovu mrtvolu normálně pohřbít.

Pražský magistrát má problém: zoufale hledá bezdomovce, který zachránil život novorozeněti, chce ho totiž odměnit. Zdá se, že dotyčný o to dvakrát moc nestojí. Buď je to stoupenec Petra Uhla, přesvědčený, že otázku bezdomovectví je třeba řešit zásadně a globálně, nebo je šťastný tak, jak je, a prostě jim na to (jedno slovo zabaveno).

Ruský velvyslanec Fedotov předal Klausovi Putinovu cenu. Tomu, že ji Klaus obdržel, jsme před časem věnovali glosu. Tentokrát, protože šlo jen o setkání s velvyslancem, nemluvil český prezident rusky stále (jako když lezl v Moskvě někam Putinovi), ale jenom z poloviny. Pan prezident umí citlivě rozlišovat váhu osobností, s nimiž přichází do styku.

Putinova administrativa (podle Petry Procházkové v LN) prý poskytla instrukce pro oficiózní učebnici „Dějiny Ruska“, kodifikované nyní ruským ministerstvem školství. Týkaly se mj. i osoby J. V. Stalina, kterou pokyny hodnotily kladně, protože „upevnil moc“. Jeho největší chybou údajně bylo, že nepochopil nutnost soukromého vlastnictví. To je, řekl bych, vtip roku. Škoda, že instrukce byly zjevně na poslední chvíli změněny, protože výsledný produkt už chválu Stalina neobsahuje. Chválí jenom Putina, a ten má, přiznejme si to otevřeně, zatím ještě pořád ke Stalinovi daleko.

Sobota 29. prosince

Václav Klaus by měl do 17. ledna rozhodnout o tom, zda jmenuje nebo nejmenuje justičního čekatele Petra Langra soudcem, a pokud ho nejmenuje, zdůvodnit, proč. Langer zůstal nakonec sám z osmi čekatelů, kteří si stěžovali na to, že je Klaus kvůli věku nejmenoval. Šest žaloby vzdalo a byli jmenováni, sedmá postižená (pokud se dobře pamatuji) se nakonec rozhodla na jmenování soudkyní rezignovat. Pokud prezident nevyhoví rozhodnutí pražského městského soudu, nemůže se mu nic stát, protože je ze zákona (a Václav Klaus nejen ze zákona) totálně nezodpovědný. Konstatuji, že pan Langer prokázal zcela mimořádnou dispozici k výkonu soudcovské funkce.

Křesťané pochodovali Prahou a protestovali proti potratům. Tyto iniciativy (podporu nacházejí hlavně mezi katolíky) mají např. proti protestům ochránců přírody proti hubení kožešinových zvířat jednu velkou výhodu: účastníci na nikoho nevystrkují holé zadnice (je na to ostatně taky moc zima). Je možné, že by potraty měly být posuzovány přísněji, než se u nás děje, ale fundamentalistický přístup k „ochraně života od početí“ je podle mne fanatický a nelidský.

Paroubkovi se zjevně podařilo vnutit svému prezidentskému kandidátovi Švejnarovi za spolupracovníka někdejšího šéfa ČSS Vyvadila. Jeho statut není jasný, Švejnar se domnívá, že s ním pouze koordinuje, přičemž Vyvadil není členem jeho týmu, hlaváči z ČSSD jsou naproti tomu údajně přesvědčení, že pan Vyvadil je členem Švejnarova týmu. Obávám se, že v této věci (kdo je a kdo není členem jeho týmu) tahá pan Švejnar za kratší konec.

Pondělí 31. prosince

Dnešní noviny jsou silvestrovské a poskytují minimum podnětů ke komentování. „Za Masaryka se chodilo přes hranici za tři koruny“, píší v Právu. Zajímalo by mne, pokud se to dá vůbec přepočítat, jaký kurs by měla předválečná koruna k té současné. Řekl bych, že ještě příznivější než dnešní euro.

Manželka prezidentského kandidáta Švejnara poskytla rozhovor Mladé frontě Dnes.

Agentura Median udělala pro MfD průzkum veřejného mínění, který se týká (také) toho, jak jsou lidé spokojeni s politickou situací. Nespokojeno je jich skoro polovina, „ne nespokojeno“ jen 27%. Tu nespokojenost si zčásti vláda, přesněji řečeno premiér, zavinil sám: nechápu, proč si ten člověk, když snad přece cítí jistou vratkost svého postavení, nedokáže odpustit akce typu zastávka v Innsbrucku. Rozhodně nebude premiérem navěky, a až skončí, bude mít přece na lyžování dost času.

Na absurdní lyžařský závod na Hradčanech si stěžovali i někteří účastníci, protože sportovcům neskýtal potřebné podmínky. Výhrady měl původně i pan prezident, pak však uchopil příležitost lovit před volbami bobříka popularity a před svým sídlem se v celé své kráse zjevil. Ujistil však veřejnost, že přímo na Hradě by něco podobného nepovolil. Sláva! Ještě že tak.

Středa 2. ledna

Novoroční projev prezidenta Klause vyvolal předvolební agitační bouři. V čele kritiků stanul Jiří Paroubek. Označil prezidentovo vystoupení za „mimořádně prázdné“ (stanoviska pana Paroubka jsou otravná svou účelovou vypočitatelností), a dodal, že se Klaus chlubí cizím peřím, když prohlašuje nynější období za „nejlepší“, protože je nejlepší díky politice sociálně demokratických vlád, které po roce 1997 vyvedly zemi z krize. Ještě že nynější období není nejlepší a že nejspíš bude ještě hůř – taky a především díky Paroubkovi. Klausův protikandidát Švejnar taky nepřekvapil, prohlásil, že on je člověk spíše otevřený navenek, kdežto Klaus se orientuje na místní scénu, a že se dívá trochu víc dopředu, kdežto Klaus se víc zajímá o minulost. Inu, pochval se radši sám, jinak ti hrozí, že tě nikdo nepochválí. Zvyk říkat „trošinku“ (víc dopředu) a myslet přitom „obrovsky“ tu zavedl Václav Havel, který byl taky přesvědčen, že skromnost je čistě verbální záležitost. Ostatně Havel vystoupil energicky na Švejnarovu podporu, vytkl komunistům, že jim dost nevadí Klaus, který je „v podstatě tržním fundamentalistou“ (Klaus je ovšem taky v podstatě fundamentalistickým šovinistou a Putinovým kamarádem, což jde komunistům pod fousy) a že jim naopak vadí jeho, Havlova podpora Švejnara. Nechápu, proč Havla irituje, že na rozdíl od Klause vadí komunistům, vždyť by na to měl být pyšný. A proč se je najednou snaží vychovávat.

Pohled na půlnoční Václavák v České televizi připomínal záběry z občanské války. Lidé se nenásilně a vesele učí zacházet s výbušninami, třeba si myslí, že by se jim to mohlo hodit, a navíc to vypadá, jako že se tu simuluje jeden rozměr života, který nám už dlouhou dobu chybí: vždyť kdy se naposled v pražských ulicích opravdu vydatně střílelo?

Milan Vodička vzpomíná v MfD poněkud melancholicky na ohavné šaškování evropské intelektuálské levice a akademické mládeže v roce 1968. My jsme tehdy ovšem měli jiné starosti. Řada západoevropských radikálů z té doby, upřednostňujících sex před válkou (ruské jednotky v závěru druhé světové války dokázaly, že obojí lze harmonicky skloubit) se posléze usadila a stali se z nich uznávaní politici a byznysmeni. Obávám se, že preference sexu před válkou v nich přece jen podvědomě zůstala – a že kdybychom se náhodou ocitli v rejži, vrátí se ke svým původním, revolučním preferencím a prodají nás jako v osmatřicátém – samozřejmě, pokud se včas nevzdáme protivníkům dobrovolně.

Čtvrtek 3. ledna

Mirek Topolánek podle českého tisku připustil, že bude muset vzít Jiřího Čunka zpátky do vlády. Následovala hněvivá reakce zelených (dala se ostatně čekat). Řečem o „výměně“ Čunkova návratu za lidovecké hlasy pro Klause nevěřím, všechny lidovecké hlasy nikdo nedokáže zaručit, protože velitelé jsou v záležitosti Čunek rozštěpeni a nikdo je nemůže při volbě kontrolovat. Taky bych řekl, že gesto dobré vůle už bylo učiněno v podobě koaličního návrhu zákona o odškodnění církví. Pan Topolánek cítí hořkost k novinářské branži, a prohlásil v té souvislosti, že se na pana Čunka konal „mediální hon“. Ve skutečnosti chování pana Čunka v průběhu „štvanice“ připomínalo zajíce, který před smečkou loveckých psů tančí kozáčka. Co pak pejskům zbývám, vždyť jsou na světě od toho, aby zajíce honili.

Prezident ještě není zvolen a ČSSD se už se svými přáteli z KSČM opře o to, kdo z nich zavinil, že byl na hradě sedí znovu Klaus. Vyměňují si za tím účelem dopisy, Paroubek ten Filipův nezveřejnil, ale to si moc nepomohl, u nás pořád ještě existují svobodná média a dopis už je venku díky Harvardským, totiž Britským listům. Směšné je, že pan Paroubek volá předsedu Filipa na pomoc proti „modré totalitě“. Obrací se na borce v oboru totality zkušeného, s nepřehlédnutelnou praxí.

Někteří čeští mediální experti (Karel Hvížďala, Jan Potůček) soudí, že role veřejnoprávních médií bude stoupat, kdežto soukromé televize se spíše spojí s internetem (a v něm se po zieleniecovsku rozpustí, dodáváme my). Vznikl by ideální stav ruského typu, kdy by v éteru dominovala připodělaná polostátní televize kontrolovaná hned dvěma cenzurními orgány (Rada ČT, RRTV) a přes ně parlamentní většinou. Je snad smyslem přechodu na digitální vysílání právě tohle?

Okresní státní zastupitelství v Trutnově obžalovalo šest členů skupiny s poetickým názvem (to ze mne mluví ještě zážitky ze Silvestra v televizních kanálech) Ztohoven, kteří vložili do krajinných záběrů, vysílaných ČT2, cosi na způsob exploze jaderné pumy. Žaloba zní „šíření poplašné zprávy“. Poplašit někoho mohl ten záběr těžko, vypadal jako ta miniexploze ze závěru filmu Predátor. Přesto si myslím, že „autoři“ si popotahováni být zaslouží – stejně jako např. někdo, kdo se vydělá na nástupišti metra, abych zvolil příměr, který je v souladu s nápaditým jménem skupiny.

Dívka z německého města Mittweida, která údajně hájila holčičku z přistěhovalecké rodina před skinheady a oni ji zato vyřezali „do boku“ hákový kříž, si, jak se zdá, všechno vymyslila. V seriozním britském listě The Times prý o tom městě mezitím kdosi rozvášněně poznamenal, že „je to nacistické krysí doupě, které je třeba vybombardovat“. Upřímně řečeno, být Angličanem, příliš bych v souvislosti s Německem o bombardování nemluvil. Je to sice míň nehorázné, než kdyby Němci mluvili v souvislosti s Izraelem o holocaustu, ale přesto nehorázné.

Pátek 4. ledna

Na včerejším obědě s prezidentem Klausem se předseda Senátu Sobotka i předseda PS Vlček údajně shodli, že všechna kola jedné volby by se měla konat v jednom dni (stejně tomu bylo i minule) a že mezi jednotlivými volbami, bude-li voleb více, by měla být týdenní přestávka (minule byly přestávky mezi volbami delší). Vlček tím vzbudil nelibost v řadách vlastní strany. Sociální demokraté by prý chtěli mít mezi volbami víc času na vyjednávání o podpoře pro svého kandidáta. Spíš to ale vypadá, že sociálním demokratům vyhovuje situace nejistoty a neklidu, mohou to svést na vládu a na ty, co podporují Klause, a předpokládají, že jim porostou preference. Je to paroubkovská taktika: buď bude po našem, nebo vám z toho uděláme kůlničku na dříví. Primitivní, ale může to fungovat. Pokud panu Vlčkovi nesedí tahle taktika, má recht. Není přitom sám jako kůl v plotě, podpořil ho místopředseda a vrchní kverulant ČSSD Škromach, který zřejmě není Paroubkovou politikou silné ruky příliš nadšen, protože pak zbývá málo prostoru pro ostatní „přátele“. Což by byl koneckonců taky legitimní důvod.

Senátorský klub ODS se rozhodl vyhovět Švejnarově žádosti o slyšení. To je rozumné a slušné, senátoři ODS ostatně vždycky patřili k vychovanější části strany. Poslanci se ještě nerozhodli. Je v logice věci, že by Švejnar měl dostat příležitost oslovit volitele ODS, přestože strana navrhuje jiného kandidáta. Naproti tomu není v logice věci, když ČT opětovně vnucuje Klausovi televizní duel se Švejnarem, ačkoli ten to už jednoznačně odmítl. Je těžké se zbavit dojmu, že to veřejnoprávní televize dělá proto, aby povzbudila populistické nálady ve veřejnosti, pocuchala Klausovi image a přihrála malou domů sociálním demokratům (signály nemístných sympatií tu už byly). Lidé, kteří Klause pořád dokola zvou, musí přece předem vědět, že jim nevyhoví. Není to příliš slušné.

Václav Havel chtěl poučovat KSČM o tom, proč má volit Švejnara, a se zlou se potázal: dnes se do něho v Právu obul předseda strany Filip.

Poté, co Topolánek naznačil, že vzhledem k lidoveckému tlaku mu asi nezbude než vzít předsedu KDU-ČSL Čunka zpět do vlády, a zelení se tomu rozhodně opřeli, ozvaly se i v KDU hlasy, že strana není ve vládě proto, aby se udržel ten či onen ministr. Dalo se to čekat, lidovci nejsou v otázce svého předsedy jednotní a Čunek nemá prostředky k tomu, aby na Topolánka účinně tlačil. Taky mám dojem, že vyhlídka na lidovecké hlasy Švejnarovi je jednak hodně mlhavá a jednak to není zrovna to, co by Topolánkovi nahánělo největší hrůzu. Jistě mu záleží na tom, aby Klaus vyhrál, ale vůbec by se nejspíš nezlobil, kdyby to bylo s pořádně odřenýma ušima (to je moje spekulace, ovšem). Na druhé straně zelení (Kateřina Jacques) trochu mírní tvrdost původního Bursíkova protestu. Jen ministr Schwarzenberg trvá na svém. To je opravdu zvláštní: jít tvrdě po Čunkovi může konec konců opravdu znamenat pár lidoveckých hlasů pro Švejnara. Je to smysl té hry? Pak by nebyla zrovna moc zodpovědná.

MfD se dovolává právní expertky v tom, že Topolánek k rozvodu nepotřebuje souhlas své manželky. To jistě ne, ale rozvod se tím komplikuje, protahuje a premiérovi to uškodí u veřejnosti. Přitom ve věci rozvodu předsedy vlády a předsedy ČSSD není rozdíl ani tak mezi Paroubkem a Topolánkem, jako mezi (bývalou) paní Paroubkovou a paní Topolánkovou.

Sobota 5. ledna

Bezdomovec, který zachránil novorozeně odložené do popelnice, se projevil jako nevděčník. Z pohodlného asylu, který mu poskytl pražský magistrát (a pan primátor se přitom trochu zviditelnil) uprchl oknem, poranil se, pak se popral s lékaři a nakonec přistál v Bohnicích na psychiatrii. Zase jeden, co se nechce dát sociálně spasit.

Organizátoři rallye Dakar museli závod zrušit kvůli teroristické hrozbě. Zdá se, že se Západ (tedy my) bude napříště muset v lecčems uskrovnit. Žijeme (už zase) ve výjimečné situaci (a nevím, zda se o ní s naším prezidentem dá říci, že je ta nejlepší, jakou jsme zažili; optimismus vyplývá jen z toho, že mloci zatím nevystrkují hlavy z Vltavy, a pokud ano, jsou to mloci slovanští, kteří jsou blízcí našim srdcím). Civilizované politické útvary se čas od času musí omezovat. Kdyby byli za císaře Augusta pořádali populární a oblíbené orientační běhy Teutoburským lesem, taky by si je museli po určité době odpustit.

Podle agentury Median má teď ČSSD skoro 9% náskoku před ODS a v parlamentu by měla spolu se spřátelenými komunisty 114 mandátů. Zdá se, že se Topolánkova vláda přece jen pomalu propadá do pozice té Špidlovy.

ČSSD chce veřejnou volbu prezidenta. Má zjevně panickou hrůzu z odpadlíků a zároveň chce ztížit komunistům, aby hlasovali pro Klause. ODS naopak v odpadlíky doufá a je pro zachování dosavadního způsobu. Pokud komunisté budou muset hlasovat veřejně, může se stát, že nebudou volit Klause ani Švejnara a nebude hned tak zvolen nikdo. Veřejnou volbu bez ODS nelze prosadit v Senátě, kde má ODS většinu (ke změně způsobu volby stačí prostá většina). Může se tedy stát, že by měl Senát volit prezidenta jinak než PS, což by se blížilo šaškárně. Jinak je rozhodně lepší, když budou prezidenta volit aklamací, než když budou volit jakoby tajně a všichni sociální demokrati před urnou ukážou vyplněný lístek panu Paroubkovi.

Největší svoboda, jakou zažil Jiří Hanák (totiž tisková) existovala v roce 1968, „protože tehdy neplatilo Leninovo, že „Svoboda tisku (za kapitalismu) je svoboda pytle peněz majitele novin“. Na jednu stranu je hezké, že se ten člověk tak upřímně hlásí k Leninovi. Na druhou je pozoruhodné, jak málo mu stačí ke štěstí: ne že by v roce 1968 nebyla v médiích taková míra svobody, jaká předtím za komunistického režimu nikdy nebyla. Ale se situací po roce 1989 se to vůbec nedá srovnat. V roce 1968 vycházely jen ty deníky, které vycházely po celé období komunistické éry, a žádné jiné. Seděli tam titíž lidé, jen někteří z nich se propracovali k lidské tváři. Televize byla jedna, státní, komunistická, a totéž platilo o rozhlase. Nebyla to žádná pluralita v pravém slova smyslu. Svoboda tisku bez soukromého vlastnictví médií je nemožná. Vidím to zkrátka úplně naopak než Lenin s Hanákem.

Jiří Paroubek poskytl celkem zábavný rozhovor Právu. Prohlásil mimo jiné: „Jsem snad jediným českým politikem, který se tu a tam za něco dokáže omluvit.“ Přesnější formulace by byla: jsem snad jediným českým politikem, který dělá takové věci, že mu občas nezbývá než se za ně omluvit. ČSSD je prý už řadu měsíců vystavena mediální blokádě, podobné prý té, které čelí komunisté (svůj díl dostalo i Právo, které prý v poslední době netiskne panu premiérovi jeho mistrné komentáře). Obvinil ODS, že zorganizovala Kubiceho zprávu, že úplatkem nebo vydíráním zkorumpovali poslance Melčáka a Pohanku a že nepatřičně zasáhli do trestního stíhání Jiřího Čunka. Pokud jde o to, zda nám vládnou političtí gangsteři, neví, zda by volil přímo ten termín (tedy: možná jo, možná ne). Přitom mluvit o „zorganizování“ Kubiceho zprávy je silně přehnané (mohli nanejvýš pomoci Kubicemu vystoupit v parlamentním výboru a přispět nějak k medializaci případu) a o tom, že by pana Melčáka a Pohanku bylo třeba vydírat, mám velké pochybnosti. Navíc se mi zdá, že zejména pokud jde o vztah k médiím, Paroubek se za svého premiérování nepředvedl v nejlepším světle (např. faktický zákaz pořadu Bez obalu přinejmenším ovlivnil). A že je ochoten udělat všechno pro to, aby se dostal a pak udržel k moci (což taky vyčítá ODS) platí i pro něj.

O něco méně zábavný je rozhovor ministra Nečase v MfD. Vedení KDU-ČSL si prý musí být vědomé (tj. mělo by si být vědomé), že případné teoretické nezvolení Václava Klause bude mít dramatický nestabilizující vliv na fungování koalice. Co to znamená? Půjde snad ODS na truc do koalice s ČSSD, teď, když jí propadly preference tak jako kdysi Špidlovi? Bude Paroubek o takového koaličního partnera stát a nebudou mu příjemnější předčasné volby? Nebo půjde ODS dobrovolně do opozice? Dále mluví o zlé vůli médií (v případě Jiřího Čunka). To je zajímavé, o zlé vůli médií mluví i Topolánek (když jde o zdravotní reformu). Všichni politici jsou s médii nespokojeni. Nejdou jim dost na ruku. To není zase až tak špatné vysvědčení pro média, spíš pro politiky: těžko se vyhnout podezření, že by to raději viděli jako za Husáka. Jinak je pan Nečas věřící, ale považuje to za svou zcela soukromou záležitost. Ovšem, mohlo by mu to vadit u voličů. Zjevně přistoupil na Klausovu „zahrádkářskou teorii“. Jeden je letecký modelář, jiný zahradničí, on je věřící. Není to nic proti ničemu.

Pondělí 7. ledna

Komunisté mají plán pro první prezidentskou volbu: v prvním kole podpoří Švejnara, aby se z PS dostal do 2. kola (Klaus má kandidaturu ze Senátu zajištěnu, protož ODS má v Senátu absolutní většinu), v druhém kole nepodpoří nikoho, takže je velmi pravděpodobné, že prezident nebude zvolen (a pokud bude, komunisté budou teoreticky tak říkajíc z obliga – teoreticky ovšem, protože se nedá vyloučit, že někdo z komunistických volitelů si zahlasuje podle vlastního gusta, ani ti komunisté už nejsou to, co bývali). V případě nezvolení prezidenta by komunisté chtěli, aby do druhé volby strany po dohodě nasadily „nestranické“ kandidáty. Představa nestranického kandidáta za komunisty je zábavná (pokud se nedá uhovořit např. prof. Kohák). S podporou Klause KSČM podle předsedy Filipa nepočítá, pro podporu Švejnara je „holubice“ Dolejš. ODS ovšem od kandidatury Klause neupustí, a je pravděpodobné, že pokud jí to nevyjde v první volbě, v druhé nebo ve třetí bude slavit „triumf z únavy“. Prezidentský kandidát Švejnar zatím rozjíždí volební kampaň, zahrnující i cesty po republice. Na tom není něco v pořádku: simuluje se tak, jako by byl prezident volen plebiscitem. Má snad „lid“ tlačit na volitele ve smyslu stupidního hesla z minulých voleb „Poslanče, ty nezbedný, hoď Sokola do bedny?“

Spor mezi ministrem spravedlnosti a předsedkyní Nejvyššího soudu (podnět k němu zavdala ministryni kárná žaloba na dr. Brožovou) mi připadá nepřehledný. Je zjevné, že vláda, ODS a prezident by Brožovou rádi vypudili (ač k tomu nemají žádné instrumenty), jako osoby na svém místě se jí ovšem není ochoten pořádně zastat ani předseda ČSSD. Zdá se, že tahanice je jeden z projevů politického patu v ČR. V zásadě si ovšem myslím, že je správné, když je vysoký soudní funkcionář exekutivou (u prezidentem) neodvolatelný, protože jinak by se justice mohla snadno stát nástrojem výkonné moci.

Článek v Právu o „církevních restitucích“ zdůrazňuje, že „církve“ dostanou takový balík, že nebudou vědět co s ním: např. Církev bratrská 50 milionů ročně, správně by asi měla ještě platit, že jí čeští ateisté vůbec dovolí existovat. Na druhé straně jiné „církve“ (např. mohamedáni) ostrouhají, ač by si nepochybně nějaký ten milion taky zasloužily. Chtěl bych říci, že v zásadě je důležité, aby se realizovala odluka církví od tohoto státu. Vládní návrh je jakási cesta k ní, že by prošel (nebo že by ho Paroubek, jakmile se dostane k moci, podobně jako spoustu jiných v „legislativní zrušovací smršti“ okamžitě nezrušil), je stěží představitelné.

Ředitel soukromé Vrchlabské nemocnice (a bývalý Rathův náměstek) Dryml nehodlá vybírat od důchodců a nezletilých poplatky za ošetření, protože s nimi nesouhlasí. Podle něho pojišťovnám není nic do toho, jak nemocnice s vybranými penězi naloží. To jistě ne, ale napřed je nemocnice musí vybrat, zaevidovat, pak pacientům vrátit a vrácení rovněž zaevidovat. I tenhle postup má přitom poněkud sabotážní charakter. „Existuje něco jako selský rozum, k jehož nabytí nemusí člověk oblékat talár“, píše v souvislosti s Drymlovým rozhodnutím v Právu Alexandr Mitrofanov. A stěžuje si, že mluvčí ministerstva zdravotnictví, když o Drymlově rozhodnutí v ČT hovořil, dělal grimasy jako potentáti za totality. Grimasa jako za totality se dosti těžko posuzuje. Jiné je to se slovy. Ve skutečnosti se za stalinismu právě hojně omílala – a už na prahu stalinismu taky uplatňovala – zásada, že selský rozum je důležitější než právní kvalifikace. Když je nás hodně a máme sílu, můžeme si dovolit ignorovat zákony ve jménu selského rozumu.

Premiér Topolánek otálí s garancí vlády pro konání olympiády v Praze. Příznivci namítají, že podpis nebude stát vládu ani halíř. Otázka je, co bude stát ČR pořádání olympiády. Výron primátorského populismu může nás všechny přijít pořádně draho.

Extrémně nacionalistická Národní strana (v MfD píší „neonacionalistická“, co to znamená?) zahájila nábor do Národní gardy. Podle zakladatelů této instituce má jít o „neozbrojenou složku, která je založena na přísném vojenském principu“. Je naprosto nepřípustné, aby si strany zakládaly vlastní polovojenské organizace (přesněji řečeno bojůvky). Jde o instrumenty k „pokračování politiky jinými prostředky“. Pokud to naše zákony umožňují, není s nimi něco v pořádku. Minstr vnitra se zatím omezuje jen na silná slova.

Slovenský prezident požaduje, aby vláda měla vlastní média, kde by mohla prezentovat svá rozhodnutí a svoje názory, aniž by je někdo přehodnocoval. Není jasné, zda kromě těchto médií mají existovat ještě nějaká jiná. V civilizovaných zemích je vláda jedna věc a média druhá, vláda má konat a média mají komentovat. Dnešní Slovensko, zdá se, je v červeném to, co bylo Polsko za PiS v černém.

Přiznám se, že nesleduji Harvardské, přesněji řečeno Britské listy, tentokrát jsem udělal výjimku. Vyřizuje si tam totiž se mnou účty šéfredaktor Islámských listů Lukáš Lhoťan. Zájem Britských a Islámských listů jsem poznal podle toho, že se mi ve statistice trochu zvedla návštěvnost a objevil se v ní link na BL. Pan Lhoťan polemizuje s mým textem „Pro základnu“ z března minulého roku, a to tak, že si napřed vymyslí nějaký citát z neexistujícího „kompromitujícího“ zdroje, pak k němu přirovná skutečný citát z mého textu a následně mne označí za „xenofoba“. „Xenofob“ zní podobně jako za protektorátu „židomil“, označení má lehce vlajkařský podtext, naštěstí Islámským i jiným listům snad dosud chybí mocenský background, aby to mohlo mít pro dotyčného citelné následky. Pozornost BL není bohužel pro Události příliš velkým přínosem, sice mi na den trochu stoupne četnost přístupů (ne zase příliš), ale nepředpokládám, že by se čtenářské okruhy Událostí a BL příliš překrývaly.

Úterý 8. ledna

ČT upozornila na několik schůzek exministra Němce, místopředsedy Nevyššího soudu Kučery a ostravské krajské státní zástupkyně Andělové. U jedné byla prý i nejvyšší státní zástupkyně Vesecká a mělo jít o manipulaci případem Jiřího Čunka. Jde o úplně stejné spekulace jako v případě Čunkova údajného úplatku, v rozkrývání problému se mohutně uplatňuje institut „důvěryhodného zdroje, který si nepřeje být jmenován“. Předseda ČSSD Paroubek chce nyní zřídit parlamentní komisi, která má celou záležitost prošetřit. Jak? Bude mít k dispozici i mučidla, nebo jen nepřehlednou řadu „důvěryhodných zdrojů, které si nepřejí být jmenovány?

Prezidentský kandidát Švejnar zahájil předvolební tažení audiencí u arcibiskupa Vlka. Nevím, proč má Jeho Eminence takovou snahu plést se, byť i jen nepřímo, do praktické politiky. Udělal to už kdysi v době sarajevského atentátu a mnoho tím nepomohl ani sobě, ani těm, kteří ho k angažmá zmermomocnili. Teď to bude nejspíš stejné. Má se snad říkat: kam čert nemůže, arcibiskupa Vlka nastrčí?

Předseda KDU-ČSL Čunek začíná připomínat expatriarchu Československé církve husitské Schwarze. Za jeho kauzami a aférami prý stojí nepřátelé, kteří chtějí zničit KDU-ČSL: „Existují síly a osoby, které vynakládají nemalé úsilí na to, aby znemožnily další působení KDU-ČSL jako samostatné a suverénní strany na české politické scéně“, píše na internetových stránkách KDU-ČSL. Ve skutečnosti jen Paroubek a ČSSD využívají jeho nemožného chování a záhadných milionů, které kolem něho krouží (či kroužily) ke znemožnění Topolánkovy vlády. Dělala by to, možná trochu míň nechutnou formou, každá opozice. (Kdyby se ovšem pan Čunek a KDU-ČSL rozhodli dát se do koalice s Paroubkem, vyměnily by se nejspíš role a Čunek by byl najednou pro ČSSD jako lilium.)

Další zpupný šlechtic obrán! V roce 1998 byl český stát násilím přinucen vrátit Jerome Colloredo-Mansfeldovi zámek v Dobříši, který, jak známo, předtím sloužil rozvoji vlastenecké literatury rudého zabarvení. Naštěstí se podařilo od nemovitostí oddělit movitosti, totiž vybavení, a jejich vydání teď Nejvyšší soud definitivně zabránil. Aristokratovi tak zbydou jen holé zdi, jak kdesi v tisku radostně konstatovali. Ještě lepší by bylo bývalo vrátit mu zámek, ale ne parcelu, na níž je postaven. Pan Mansfeld by ho pak musel nechat vyzvednout do ovzduší. Restituce po česku jsou věc zábavná – bohužel jen pro nezúčastněného pozorovatele.

Premiér Topolánek prohlásil v rozhovoru pro Hospodářské noviny mj., že Češi obvykle všechno vidí negativně, a když k něčemu dojde, podělají se. Inu, jak kdo, někteří ano, někteří ne. Nevím, proč premiér takovými pitomými výroky dodává úplně zbytečně munici šovinistům z ČSSD a extrémním nacionalistům, po nichž by jinak ani pes neštěkl.

Petr Uhl polemizuje v Právu s Ondřejem Nefem. Součástí polemiky je výčet Neffových hříchů z minulosti. Prý vystudoval v roce 1970 a 1981 dvě školy (podle pana Uhla se asi za normalizace nesmělo studovat, a kdo studoval, může dnes nanejvýš držet hubu, typicky chartistická hloupost) tvořil romány sci-fi, byl redaktorem Mladé fronty a psal tam hezky i o balkonové Gottwaldově fotografii z února 1948. Jednak bych řekl, že podle Paroubkovy doktríny to už nejsou zase tolik velké prohřešky, a jednak, i kdyby byly, neznamená to, že pan Neff nemůže mít pravdu, nemůže ji vyslovit a nemůže mít nárok na to, aby se v první řadě posuzovalo, zda má pravdu nebo ne, a ne to, jaké fotografie se mu líbily nebo nelíbily za totality.

Sedm poslanců ODS (mj. paní Dundáčková a Páralová a pan Pleva) podepsali petici, volající po obraně hodnot, jako je národ, tradiční rodina, rozdělení rolí mezi mužem a ženou, a varující před ideologií šířící se u nás z Evropské unie. Petici iniciovala krajní pravice a poslance ODS nachytala na to, že se přizpůsobila klausovské šovinistické rétorice. Poslankyně Dundáčková se hájí, že autorství petice připisovala Občanskému institutu. Nicméně je zjevné, že Klausova kreace „normální strany evropského typu“ nebyla zcela dokonalá, takže napravo nepozorovaně srůstá s extrémisty.

KSČM hodlá v prvním kole prezidentské volby podpořit Švejnara, v druhém a třetím nikoho, a v další volbě postavit vlastního kandidáta. Tím pomůže ke zvolení Klausovi. Věřím, že si komunisté nakonec uvědomí, co je jejich posláním, totiž rozvrátit tento vratký demokratický systém, aby se na jeho troskách dal postavit jiný, podle jejich gusta: a že dají své hlasy Švejnarovi, protože zvolení Švejnara by byl rozhodný krok tímto směrem (o tom, že něco podobného není kandidátovým úmyslem, nepochybuji; jenže úmysly jsou jedna věc, a možnosti takto zvoleného prezidenta druhá).

Z průzkumu agentury CVVM vyplývá, že za posledního tři čtvrtě roku poklesla (i když jen mírně) důvěryhodnost všech ústavních institucí (přičemž u PS a Senátu už k dalšímu poklesu není moc velký prostor). Lidé jsou dosavadním uspořádáním společnosti otráveni: další bod pro komunisty a jejich spojence.

Středa 9. ledna

Mirek Topolánek včera prohlásil na téma volba prezidenta: „Tajnost by měla být zajištěna, protože v nepřímé volbě to nejhorší, co by se mohlo stát, že zákonodárci by měli pocit, že volba není tajná, že svobodně nemohou vyjádřit svůj názor“. Zákonodárci mají pocit, že mohou svobodně vyjádřit svůj názor, jen tenkrát, když ho říkají tak, že na ně není vidět, nikdo neví, kdo ho vlastně říká? Čím se pak liší od někdejších popisovačů zdí veřejných záchodků a nynějších diskutérů na webu? Proč se zákonodárci bojí přiznat ke svým názorům? A neměla by snad tedy být všechna hlasování v parlamentu tajná? A všechny projevy? Neměli by poslanci chodit v burkách?

Zdá se, že premiér ve věci olympiády couvnul. Nyní prý jde jen o poskytnutí právních garancí, což znamená jen uznání určitých pravidel hry. Vládu to nezavazuje k finančním povinnostem. Ale proč se mají uznávat pravidla hry, v níž se hraje o megalomanský populistický projekt, který znamená pro ČR neúnosné riziko? Premiér zjevně kalkuluje s tím, že Praha stejně ostrouhá a nebude to na něm. To je postoj na můj vkus postoj příliš pragmatický – ve věcech jako je akce olympiáda by mělo platit: vaše řeč budiž ano ano, ne ne.

Právo uvádí (hned pod sebou) dva pozoruhodné komentáře, jeden od europoslance ODS (a ve volných chvílích komentátora) Zahradila, druhý od odborníka v oboru public relations, lobbyisty a ve volných chvílích komentátora Jiřího Pehe. Je to šťastné setkání, oba pánové patří k sobě jako Pat a Patachon nebo Bouvard a Pécuchet, jako pozitiv a negativ jednoho obrázku. Pan Zahradil odhaluje špinavé rejdy Pravdylásky, pan Pehe si vyřizuje účty s pravicovými komsomolci z LN (mj. i se mnou).

Slovenský premiér Fico se věnuje budování historického backgroundu pro své vládnutí. Má ho tvořit vedle Jánošíka ještě někdejší vládce velkomoravské říše Svatopluk: v případě Velkomoravské říše šlo totiž o první slovenský stát. Musím říci, že toto historické blbnutí nechápu, bylo v módě někdy v devatenáctém století (viz naše Rukopisy). Hodnotu národa a státu zakládá to, co prosazuje teď, a ne to, zda tu byl už v osmém století po Kristu.

Klausovi stoupenci hodlají bombardovat volitele e-maily, které by je měly přimět, aby volili jejich guru. To je neslušné podobně jako Švejcarova velkolepá kampaň, možná ještě víc, protože u Švejnara může jít o jakési nedorozumění, tady jde o zjevný nátlak. Václav Klaus je jiný formát: když ho požádali o debatu se Švejnarem před Senátem, prohlásil, že se mu to sice dvakrát nelíbí, ale pokud na tom budou senátoři trvat, je ochoten se podřídit. Proti besedě před senátory nelze totiž říci ani popel, je to kampaň na pravém místě.

K vyjasnění nové linie MfD, jak se utváří odchodu Pavla Šafra z místa šéfredaktora, dnes velmi podstatně přispěl Tomáš Zahradníček. Oba prezidentští kandidáti jsou fajn, pokud jde o komunisty, je třeba vzít na vědomí, že čas plyne. „Zdá se mi, že obrazy volebních dilemat a politických perspektiv kolující nyní na veřejnosti jsou mnohem neutěšenější než skutečnost, kterou se snaží popisovat. Jako by se po necelých dvaceti letech dostavovala únava z demokracie a rozhodování, které stále nepřináší řešení všech potíží a vítězství dobra nad zlem.“ Odpudivější vyznání konformismu si nedovedu představit. To, že to tu jde už drahnou řadu let od desíti k pěti, že tahle společnost dnes a denně prokazuje, že si s demokracií neví rady a že ji vlastně až tak moc nepotřebuje, je prý iluze, vyvolaná únavou z demokracie. Nemáme se čeho bát, všechno je v nejlepším pořádku.

Na rozsudku Vrchního a předtím Krajského soudu v občanskoprávním sporu mezi Markem Dalíkem a ODS ne jedné, dr. Rathem na druhé straně (žalovali ho pro pomlouvání) mi připadá něco divného. Nejsem právník, ale nechápu, proč v té při měl soud rozhodovat o tom, zda ODS a Dalík korumpovali nebo ne, dále, když už o tom rozhodoval, proč bral v úvahu to, co o sobě nakdákal pan Dalík v novinách (znamená to, že se jako přiznal a že přiznání je dostačující důkaz?) Je těžké se ubránit dojmu, že jde o politické gesto.

Čtvrtek 10. ledna

Vláda tedy potvrdila právní záruky pro případ konání olympiády. Vláda jimi vlastně jen zaručuje, že ČR je právní stát, že bude respektovat olympijskou chartu a umožní účast všech přihlášených olympioniků. Neposkytla žádné finanční záruky. Pro premiéra bylo asi obtížné tyto právní záruky odmítnout, zároveň ale už prstíčkem uvízl v megalomanském a zbytečném Bémově projektu. Může se utěšovat, že na konání OH v Praze nedojde, ale život je bestie a podobné uvažování se velmi často nevyplácí.

Případ Aničky Škrlové (už se mi o něm ani nechce psát) je záležitost nepolitická a naprosto skurilní. Podtrhuje atmosféru v ČR na přechodu mezi demokracií do jisté míry skutečnou a demokracií potěmkinskou. Řekl bych, že v normální době a normální zemi se tak surreálný příběh nemůže odehrát, v Norsku, které bylo do věci zapleteno jen souhrou náhod, jsou z toho na větvi: policie něco podobného nepamatuje. Václav Klaus sice nemá pravdu, když tvrdí, že žijeme ve vrcholném období našich národních dějin, ale obávám se, že brzy se to většině lidí bude ve zpětném pohledu nepochybně zdát: podle známé sentence: kagdá búdět lúčše? – Užé býlo. (Některé ruské anekdoty z doby totality jsou prostě geniální).

Mecenáška Meda Mládková se přetahuje s MÚ Praha 1 o vilu na Kampě, kde kdysi bydlil Jan Werich. Pokud tomu dobře rozumím, chce tam zřídit jakousi svatyni V+W a Praha 1 má cukání poskytnout ji místo kulturní legendě nějakému živému bohatému zájemci k bydlení nebo k jinému praktickému účelu. Mám dojem, že národní svatyně tolik nepotřebujeme. Ale pokud by paní Mládková na Kampě neuspěla, nechť neklesá na mysli: protože všechno vypadá tak, že Svatovítská katedrála už zůstane ve vlastnictví všeho lidu, bude ji pak možné vyrvat z pracek nevěstce babylonské a zasvětit V + W (V+W by napříště mohli hrát v našem národním životě podobnou roli jako na Slovensku Cyril a Metoděj).

V SR připravují zákon, podle něhož budou slovenské noviny, časopisy a tiskové agentury povinny zveřejňovat i reakce politiků dalších lidí a podniků, dotčených jejich zprávami a články: tedy nejen opravy chyb, ale reakce potrefených, kteří se přitom mohou vyjádřit nejen k tomu, co považují za nepravdivé, ale vůbec ke všemu. To je velmi rafinovaný způsob, jak zatočit se svobodou slova. Noviny budou sloužit jako vládní věstníky a novináři jen jako vzbuzovači oficiózních výkladů a komentářů. Vyjde jeden článek a na něj zareagují v pořadí premiér a čtyři ministři (pochopitelně prostřednictvím najatých škrabalů, oni se jen pod texty podepíší a vyinkasují honoráře). Pan Fico se rázem stane nejtištěnějším komentátorem v SR. Vláda tak tisk prostě uřve. Strpí něco podobného EU? Při vší oprávněné kritice je to přece jen civilizovaná, původně západoevropská instituce, a měla by být citlivá na to, když někdo vnáší do jejího hájemství manýry z Boratova Kazachstánu. Pokud se zákon na Slovensku prosadí, nebude mít Paroubek poté, co se chopí moci, žádný problém zavést podobný i u nás, bude tu precedens. Myslím, že bychom to tak měli brát: není to jen vnitřní slovenská záležitost.

„Člověk, který se považuje za pasivní oběť režimu, mluví o době nesvobody. Tato doba však byla také především dobou boje za svobodu,“ píše Jiří Dienstbier o šedesátých letech v „ČSSR“. Čili jen srabi mluví o nesvobodě, my hrdinové o boji. Já mám na tu dobu trochu jiné vzpomínky, nemohu říci, že bych byl zrovna pasivní, ale účastnil jsem se na akcích, které nebyly zrovna bojem za socialismus s lidskou tváří (pravda, týkaly se literárních záležitostí) a naopak literáty bojující za polidštění socialismu často kritizovaly. Byl to sice boj, ale zároveň jsem se mohl vždycky spolehnout na to, že kritizovaní (kteří byli ve svízelné situaci, byli by měli správně bojovat za mé právo kritizovat je, přičemž kritizovat umělecké dílo staví jeho autora do bolestné pozice, v níž se vlastně nemůže bránit) svou povinnost boje za svobodu svých oponentů v případě mém a mých kolegů vždycky nějak zkurví. Často s přesvědčením, že dělají i pro nás to nejlepší. A přitom na nich záleželo, pokud tenkrát šlo o hájení prostoru o svobodu, víc než na mně, protože měli víc kompetencí (už proto, že např. na rozdíl ode mne byli všichni v KSČ). Proto jsem si připadal zároveň jako pasivní oběť režimu, protože v téhle věci jsem měl svázané ruce, byl to jejich džob a ani to skoro pravidelně zvorali. Čili: není to tak, že na jedné straně by stáli reformně komunističtí bojovníci za svobodu a na druhé straně líní zbabělci, kteří se považovali za pasivní oběti režimu.

Prezidentský kandidát Švejnar měl při své prezentaci ve Zlíně nabito. Nepořádal ji ovšem na náměstí, ale v posluchárně pro 450 lidí. Dvě středoškolačky se novinářům přitom přiznaly, že kdyby tam nešly, měly by neomluvené hodiny. Připomíná mi to trochu demonstrace školních dětí za Havlovy návrhy na reformu ústavy posilující jeho pravomoci někdy z roku 1990 nebo 91. Tato předvolební kampaň je bohužel pokrytecká komedie.

Pátek 11. ledna

Čunkův návrat do vlády zablokovali údajně na včerejší koaliční schůzce zelení. Spojili tak užitečné (Čunkův návrat je v této situaci velmi problematická záležitost, jeho případ je uzavřen spíš formálně a pro vládu by znamenal neustále latentní nebezpečí) s příjemným (je nepravděpodobné, že by teď, když vláda a Topolánek požadavku KDU-ČSL nevyhověli, byli lidovečtí volitelé ochotni unisono volit Klause). Pokud jde o volbu Švejnara, jsou obě křídla ve straně zajedno. (Pokud bude Švejnar zvolen, situace vlády se ještě zkomplikuje, i když ne o moc, Klaus Topolánkovi nakloněn nebyl, není a nebude a potíže mu může dělat nenápadně a zprostředkovaně, přes vnitřní opozici v ODS. Vládě však může být i malá komplikace osudnou.).

Agentura STEM provedla pro ČSSD (jak jinak, STEM a ČSSD patří už tak nějak dohromady) průzkum veřejného mínění, podle něhož Švejnarova podpora ve veřejnosti je nyní o 15% vyšší než Klausova. Na podpoře veřejnosti ovšem nezáleží, protože prezidenta volí volitelé a ti se o podporu veřejnosti mohou, ale nemusí starat.

Topolánek podpoří polského premiéra Tuska v odporu proti plánovanému plynovodu z Ruska do Německa Baltským mořem. Čeští a polští politici jsou zvyklí jednat s Německem z pozice síly. Bude zajímavé sledovat, jak v této situaci zafunguje pozice síly na Putina. Plynovod si vykoledovala Polsko nemožnou a zpupnou politikou vůči Německu v posledních letech. Pokud v ní hodlá s pomocí ČR pokračovat, dosáhne jen toho, že nažene Německo do Putinovy náruče. Německé sociální demokraty nebude nutné dvakrát pobízet. Podle zprávy v Právu prý Tusk podpořil Topolánka v odporu proti vzniku Centra vyhánění v Německu. Nebylo to náhodou naopak? Zároveň Poláci hodlají zjevně zdržovat budování americké protiraketové základny a Američany v té souvislosti vydírat. Tím se z politiky, jakou prováděli Kaczyńští a jejímž jediným světlým bodem byla loajalita k USA, stalo něco dokonalého, další ztělesnění malého smyslu pro realitu, který je polské politice tradičně vlastní. V každém případě z nového česko-polského spojenectví toho pro ČR moc dobrého nekouká.

ČSSD podmiňuje vstřícnost vůči vládě v době českého předsednictví v EU tím, že vláda připustí opozici k formulování priorit v zahraniční, bezpečnostní a sociální politice. Je zjevné, že na něčem takovém se vláda s opozicí dohodnout nemohou. Je třeba se připravit buď na to, že premiér Paroubkovi ustoupí, nebo že Paroubek bude vládu v době předsednictví zavile a úspěšně torpédovat. Pokud jde o zahraniční a obrannou politiku, bylo by to první horší.

Právo otisklo neuvěřitelný text Jana Vaňouse, „česko-amerického ekonoma“, který lobbuje za prezidentského kandidáta Švejnara. Jakýsi stín realismu je v tvrzení, že „si však Jan Švejnar možná bude muset ještě pár let počkat, než politická scéna plně ocení jeho charakter“. Zatím si ho tedy možná ještě nezasloužíme. A jinde zase: „Naopak nedílnou součástí Klausovy politické strategie byla vždy fragmentace českého politického spektra a snaha udělat cokoliv proti formální koalici sociálních demokratů a komunistů. To byl způsob, jak zajistit silnou politickou pozici pro ODS a pravicové strany. Dalo by se to označit heslem „rozděl, fragmentuj a vládni.“ Vida tedy, o co jde, o „formální“ (co to znamená?) koalici sociálních demokratů a komunistů. Tvrzení je navíc nesmyslné, v posledních deseti letech nebyla ODS v silné pozici, u vlády byli sociální demokraté a „fragmentace“ politického života u nás se projevovala v tom, že se občanští demokraté nebyli schopni nejen domluvit, ale vůbec snést právě s těmi „dalšími pravicovými stranami“.

Pozoruhodný rozhovor poskytl Lidovým Novinám Petr Pithart v souvislosti s jejich výročím (v roce 1989 vyšlo první číslo samizdatových Lidovek a Pithart byl u toho).

Sobota 12. ledna

Jiří Čunek v referátu pro programovou konferenci KDU-ČSL předestřel opět své názory na romskou otázku a její řešení. Je pozoruhodné, že to dělá vždy tenkrát, když je v úzkých (tentokrát se mu mj. nezdařil návrat do vlády). V referátu prý mj. prohlásil, že k romské komunitě patří kastovní rodový systém nadřazený individualitě jeho členů, že má rysy, které jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod, a že jedním řešením by bylo roztrhnout romské komunity a rozptýlit je po republice. Geniální jednoduché recepty s populistickým přídechem mohou sice na veřejnost zabrat, ale vypadají účelově a nezodpovědně. Tak jednoduché to určitě nebude. Nevím např., jaké techniky chce pan Čunek použít k „roztržení“ romských komunit, a jak zabrání tomu, aby se v krátké době a samospádem zase nesestěhovaly dohromady? Tj. jaké jiné techniky než té, kterou používat nelze.

Poté co soud v občanskoprávní při rozhodl fakticky o tom, že je dovoleno mluvit o korupci, kterou provozuje ODS, začal toho dr. Rath hojně využívat. ODS vládne díky korupci, mluví se o milionech v igelitkách. Nemohu si pomoci, ale těžko se zbavit dojmu, že soudy u nás pečují o to, aby se smělo říkat úplně všechno a aby sprosťáci měli volné ruce. Nebylo by dobré některé věci aspoň prokázat?

Alexandr Kramer udělal pro své domovské Právo rozhovor s ministrem Julínkem. Alexandr Kramer je zároveň iniciátorem petice za neplacení poplatků u lékaře. Rozhovor díky tomu vypadá tentokrát spíše jako výslech na politické policii. Ten, kdo pořizuje rozhovor, má jistě právo na vlastní názor. Měl by však mít od toho, o čem bude řeč, aspoň nějaký odstup. Což tentokrát bohužel není ten případ. Ministr Julínek v rozhovoru svého vyšetřovatele mj. upozornil, že primárním úkolem zdravotního systému je péče o zdraví občanů, nikoli o jejich sociální situaci. To je, řekl bych, pravda.

Komunisté mají dalšího dobrovolného a neplaceného poradce, Jiřího Paroubka: v rozhovoru pro dnešní MfD prohlásil: „Každému je zřejmé, že velkou odpovědnost za to, kdo bude zvolen prezidentem, mají právě komunisté. Pokud pana Švejnara podpoří, bude pravděpodobně zvolen. Pokud budou vymýšlet třetí kandidáty nebo ho v první kole podpoří a pak ne, tak je to cesta k tomu, že bude vítězem Václav Klaus. Jsem zvědav, jak to svým voličům, ale i všem levicovým voličům vysvětlí.“ Komunisté se teď mají jako nikdy dřív. Obskakuje je a radí jim kdekdo, odprava doleva. Díky tomu je do budoucna úspěch nepochybně nemine.

Americký historik polského původu Jan Tomasz Gross napsal, vydal v USA a nyní i v Polsku knihu Strach, v níž obvinil Poláky z masakrů židů po druhé světové válce. Proti knize teď protestují polští historici, katolické církev a úřady dokonce zahájily vyšetřování kvůli údajné „pomluvě polského národa“. To mají v Polsku podobný zákon jako ten, s nímž má nyní u EU potíže Turecko? Pokud je kritika přehnaná (událost, o níž Gross píše, se opravdu stala a zabývali se jí už i polští historici), je to možné ve věcné debatě dokázat. Hysterie svědčí spíš o špatném svědomí, o tom, že se polská veřejnost s některými stránkami své minulosti dosud nedokázala vyrovnat. Chtějí snad - komu, Grossovi, USA, kde kniha vyšla, nebo Izraeli – naúčtovat v odplatu náklady za zničení Varšavy druhé světové válce, jako to udělal prezident Kaczyński, když byl ještě primátorem Varšavy, Němcům? To v tomhle případě asi nepůjde.

Prezident Klaus prý na Slovensku k tématu Schengen mj. prohlásil: „Jen úplný hlupák by si mohl myslet, že to, že na hranici nebude muset zastavit autem, vytáhnout pas a ztratit šedesát vteřin svého času, je úplně zadarmo… To, že hodný člověk může cestovat bez ukázání pasu od Čiernej pri Čope a až po Gibraltar, je přívětivé pro toho, kdo to nechce zneužívat. Ale jsou tu i jiní, kteří tuto mimořádnou svobodu získají také.“ (Například zločinci). Ovšem, každá svoboda něco stojí. Zadarmo je jen nesvoboda.

Pondělí 14. ledna

Premiér Topolánek prohlásil včera v ČT, že spor o Čunkův návrat do vlády je spor mezi KDU-ČSL a zelenými, a je na těchto stranách, aby se dohodly. On je ochoten Čunka jmenovat. Odpoledne však Topolánek svůj výrok doplnil a opravil v tom smyslu, že pokud se obě strany nedohodnou, rozhodne on sám. Navíc celostátní výbor KDU-ČSL dnes doporučil lidoveckým volitelům, aby volili v prezidentské volbě Václava Klause, a požaduje veřejnou volbu (která by nepochybně po tomto rozhodnutí zvýšila počet lidoveckých hlasů pro Klause, jinak doporučení nemá zase natolik velkou váhu). Souvisí změna Topolánkova postoje s lidoveckým doporučením? A kdy hodlá premiér o Čunkově osudu rozhodnout?

Komunisté by zjevně nejraději zablokovali první prezidentskou volbu v druhém a třetím kole. Nelíbí se jim ani jeden, ani druhý kandidát, požadují slib, že se budoucí prezident nebude bránit jmenovat vládu (premiéra vlády), v níž bude na základě výsledků voleb zastoupena KSČM. Klaus to rovnou odmítl, Švejnar to váže na reformu KSČM v tom smyslu, jak ji požaduje Paroubek. Komunisté proto zřejmě po neúspěšné volbě navrhnou předběžně pět „nestranických“ kandidátů, z nichž si ostatní budou moci vybrat. Je otázka, zda to už nepřehnali, pokud by většina volitelů KDU-ČSL uposlechla stranického doporučení, Klaus komunistické hlasy v třetím kole volby už nepotřebuje.

TV Nova má k dispozici výpis telefonních hovorů mezi Miroslavem Šloufem, Zemanovým páterem Josefem, a vedoucím sekretariátu nejvyšší státní zástupkyně. Na věci mi připadá fascinující v první řadě ne to, že spolu telefonovali, ale že Nova má ten výpis. Řekl bych, že je to výrazná změna proti stavu věcí za totality. Za totality si člověk nebyl jistý, zda ho odposlouchává StB, ale mohl si být jistý tím, že pokud ho někdo odposlouchává, že je to StB. Dnes si nemůže být jistý ani tím.

„Jsme přesvědčeni, že americká finanční injekce do modernizace našich ozbrojených sil by vyvážila ohrožení naší bezpečnosti spojené s budováním základny. Pokud máme být skutečným spojencem, Američané se musí podílet na modernizaci naší armády“, prohlásil polský ministr obrany Bogdan Klich. Bezelstnost tohoto vyděračství bere dech. Vláda PiS měla spoustu problematických stránek, ale takhle hluboko se přece jen nespustila. Klich argumentuje tím, že americká pomoc pro Izrael činí dvě a půl miliardy dolarů, pro Egypt 1,3 miliardy a pro Pákistán 300 milionů, kdežto pro polskou armádu jen 28 milionů. Poláci by se měli smířit s tím, že to odpovídá jejich strategickému významu pro USA. Pokud se jim to nelíbí, mohou se obrátit na Putina, možná dá víc.

Právo prásklo u českých vlastenců ministra Schwarzenberga, že se zúčastnil pohřbu suspektního Habsburka spolu s četnými zástupci suspektního rodu Habsburků. Doufám, že spříznění Bojovníci budou protestovat, podobně jako protestovali proti obnově sochy císaře Františka I. Účast na některých pohřbech je u nás zjevně nežádoucí. Možná, že by členové vlády (nebo snad dokonce všichni občané) vždycky před tím, než jdou na funus, měli vyplnit žádanku a nechat si ji podepsat buď od nějakého vlasteneckého spolku, nebo přímo v redakci Práva.

Úterý 15. ledna

Lidovci prý přiblížili Klausovi uhájení Hradu, píší v Právu. Je zjevné, proč to píší – aby se posílilo podezření, že KDU-ČSL „vyhandlovala“ podporu Klausovi za restituci „církví“ a návrat Čunka do vlády. Ve skutečnosti jde o málo významné politické prohlášení a Klaus ani ODS nemohou být tak pitomí, aby to nevěděli. V žádném případě neznamená, že Klause podpoří aspoň 17 lidoveckých volitelů z 24. Naopak, zdá se být velmi pravděpodobným, že tolik lidoveckých hlasů Klaus nedostane a že (přes podporu dvou nezávislých senátorů) první volba skončí neúspěšně. Příliš nevěřím, že by Klause volil někdo z KSČM nebo z ČSSD.

Senátoři ODS udělili prezidentskému kandidátovi Švejnarovi sedmiminutovou audienci. Během těch sedmi minut se kandidát představil, senátoři neměli žádné dotazy a vypoklonkovali ho. Považuji to jednak za hulvátství, jednak za nevyužití příležitosti: proč se ho někdo ze senátorů nezeptal, jak se staví k Paroubkově doktríně? To je zcela zásadní věc a měla by se před prezidentskou volbou vyjasnit. Chování senátorů je těžké si vysvětlit jinak než jako projev ustrašené servility vůči Klausovi.

Václav Klaus se nakonec rozhodl, že se na klubu ČSSD utká s protikandidátem Švejnarem, i když zjevně budou přítomny i televizní kamery. Snad se ho na Paroubkovu doktrínu zeptá aspoň on, ale bude to mít osobní přídech. Paroubkova doktrína je naprosto zásadní věc, bohužel ji všichni podceňují, považují ten pasus z ústavní stížnosti z neznámých důvodů za osobní stanovisko prof. Jičínského, což je nesmysl.

Jiří Franěk vytýká v glose v Právu ministru Řebíčkovi, že nejezdí tramvají. Proč by měl ministr jezdit tramvají? Má na práci spoustu věcí a s časem musí nakládat šetrně. Požadavek, aby ministr tímto způsobem splýval s lidem, je buranský a v podstatě bolševický.

Zjevně v návaznosti na problémy kolem předsedkyně Nejvyššího soudu Brožové se vláda bude zabývat návrhem ministra Pospíšila na novelu zákona o soudech a soudcích, která umožní prezidentovi a ministru spravedlnosti odvolávat předsedy a místopředsedy soudců. Je krajně nežádoucí, aby exekutiva v Česku měla tyto pravomoci.

Paroubek je prý ochoten jednat s vládou o „paktu o neútočení“ během českého předsednictví v EU. Jednání by měla začít až po prezidentské volbě a dohoda by měla být uzavřena až po senátních a krajských volbách (což je obojí pochopitelné). Zajímavé bude, jak by takový pakt o neútočení v Paroubkových představách vypadal a co by za to musela ODS zaplatit. Řekl bych, že to nepůjde.

Premiér Topolánek prohlásil, že pokud se Klaus nestane prezidentem, bude to znamenat jeho odchod z čela strany a pád vlády. To by bylo možné jen tenkrát, pokud by v ODS dostali šílený nápad postavit si neúspěšného prezidentského kandidáta opět do předsednické funkce a odebrat se do opoziční izolace (Paroubek by jim čas od času poskytl příležitost pomoci mu prosadit to euroatlantické minimum, s nímž mu komunističtí spojenci nepomohou). Za současného stavu preferencí, který vylučuje velkou koalici a způsobuje, že pád Topolánkovy vlády musí být pro špičky ODS noční můra, nemá např. pan Bém a další Topolánkovi oponenti v ČSSD příliš prostoru k nějakému velkému vyskakování. Na bárce, která se taktak drží nad hladinou, je sebevražedné provádět široce založenou vzpouru proti kapitánovi.

Středa 16. ledna

Podle agentury STEM vede v preferencích setrvale levice, přičemž komunisté o něco posílili na úkor sociálních demokratů.

V Právu píší, že funkcionáři a členstvo KDU-ČSL se bouří proti podpoře vedení KDU-ČSL pro Klause. Řekl bych, že nespokojenost poněkud nafukují, nějaká ovšem bude a způsobil si ji Klaus sám svým agresivním národně socialistickým ateismem (nejapné srovnávání církví se svazem zahrádkářů), odporem k majetkovému vyrovnání mezi církvemi a státem a ke smlouvě s Vatikánem. Teď, jsa v úzkých, obrací, ale na škodu už má zaděláno. Právo cituje lidovecký zdroj, který si, jak jinak, nepřeje být jmenován, a podle něhož ti, co se vyslovili pro Švejnara, čelí prý „neskutečnému strašení, že padne Topolánkova vláda, žezlo převezme Pavel Bém a dohodne se s Jiřím Paroubkem“. Strašení by bylo nesmyslné a sotva na něj může dnes někdo naletět, při současném stavu preferencí by Bém musel přilézt za Paroubkem po břiše. V této souvislosti je třeba upozornit, že kdyby Klause v první volbě nezvolili, mělo by to na něho velmi pozitivní vliv: trochu by mu spadl hřebínek.

ČMKOS je připravena organizovat demonstrace i stávku proti dopadu reformy a dalším chystaným vládním opatřením, ale jen tehdy, pokud by se k protestům připojila většina zaměstnanců. Znamená to „většina zaměstnanců ČMKOS“?

„Již dlouho jsme neměli tak špatnou vládu, který by tak často šla proti historii i zájmům vlastního národa“, píše v Právu sociálně demokratický europoslanec Rouček. Opravdu! Pečlivým studiem Rudého Práva člověk snadno zjistí, že tak špatnou vládu (vlády) jsme měli naposled za první republiky.

„Události“ stály za pozornost Mladé frontě Dnes, resp. jejímu komentátorovi Tomáši Zahradníčkovi. To je významné, dělají nám reklamu. Pana Zahradníčka se dotklo, co jsem o něm napsal minulou středu. Pro pořádek cituji: „K vyjasnění nové linie MfD, jak se utváří odchodu Pavla Šafra z místa šéfredaktora, dnes velmi podstatně přispěl Tomáš Zahradníček. Oba prezidentští kandidáti jsou fajn, pokud jde o komunisty, je třeba vzít na vědomí, že čas plyne.“ Tomáš Zahradníček: ,Zdá se mi, že obrazy volebních dilemat a politických perspektiv kolující nyní na veřejnosti jsou mnohem neutěšenější než skutečnost, kterou se snaží popisovat. Jako by se po necelých dvaceti letech dostavovala únava z demokracie a rozhodování, které stále nepřináší řešení všech potíží a vítězství dobra nad zlem.´ Odpudivější vyznání konformismu si nedovedu představit. To, že to tu jde už drahnou řadu let od desíti k pěti, že tahle společnost dnes a denně prokazuje, že si s demokracií neví rady a že ji vlastně až tak moc nepotřebuje, je prý iluze, vyvolaná únavou z demokracie. Nemáme se čeho bát, všechno je v nejlepším pořádku.“ Prý jsem vyjádřil obavu, zda jeho článek není projevem politické linie listu. Jak z citátu vyplývá, nevyjádřil jsem obavu, považuji to za jistotu. To o Šafrovi raději vypustil. Zřejmě aby doložil svůj nonkonformismus, píše mj.: „skoro vymizel kdysi hojný žánr souhlasné glosy, v němž komentátor upozorňuje na právě pronesenou myšlenku nějaké politické veličiny a dává jí za pravdu.“ Doufám, že se pp. Zahradníček, Musil ad. v dohledné době zaslouží o znovuvzkříšení a rozmnožení tohoto chvályhodného žánru, který kdysi (tj. před listopadem) u nás zdravě dominoval. Můj (a zjevně nejen můj, abych si zase moc nefandil) „politický katastrofismus“ je prý projevem „zvláštní uzavřenosti obyvatel útulné kotliny, kteří z ní málokdy vycházejí ven.“ Jde zjevně o tzv. „čecháčkovství“, o němž tak hezky hovořívá Václav Havel. Nechme se od weltmanna Zahradníčka poučit. Uvede nás do světových souvislostí tím, že obnoví neprávem opomíjený žánr, který by se dal nazvat „mazání medu kolem huby politikům“ (je opravdu tak opomíjený, jak pan Zahradníček tvrdí?) Jak šťastný člověk je pan Zahradníček! Dovede spojit příjemné (být světovým) s užitečným (šmajchlovat se k vlivným).

Americká vláda má nového mluvčího. Jmenuje se Bogdan Klich a ve volných chvílích vykonává funkci ministra obrany Polské republiky. Po jednání ve Washingtonu prohlásil, že americká vláda vidí možnost dosažení dohody s Polskem o budování protiraketového štítu na polském území optimisticky a je ochotna dále jednat o požadavcích Varšavy na zdokonalení polské protivzdušné obrany. Podle jiného vyjádření pana Klicha se Polsko nebojí Ruska a Poláci si nemyslí, že by jim zrovna z této strany hrozilo bezprostřední nebezpečí. Nechtějí být vzdáleným bratránkem USA (a zjevně budou raději blízkým bratránkem Ruska). Když kdysi Kaczyństí přišli se zahraničněpolitickým konceptem studené války zároveň proti Německu a Rusku, měl jsem dojem, že větší blbost si už nelze vymyslit. Pan Klich (a pan Tusk) je ovšem hravě trumfli: chtějí Ameriku vydírat Ruskem.

Profesoři a studenti římské univerzity La Sapienza tak zuřivě protestovali proti návštěvě papeže Benedikta XVI. (sepsali za tím účelem i petici), že papež musel nakonec návštěvu odložit. Vytýkají mu, že katolická církev v minulosti utlačovala vědu a že si papež kdysi troufl v nějaké práci ocitovat rakouského filozofa, který se domnívá, že inkviziční proces proti Galileimu byl rozumný a spravedlivý (je to zjevně něco jako popírání holocaustu). Studenti fyziky uspořádali dokonce „proticírkevní týden“, během něhož se konaly mj. i vepřové hody. Mimochodem, ty vepřové hody jsou jediná věc, jímž se jejich volnomyšlenkářské blbnutí liší od muslimského vyvádění v Turecku (i tam bylo kamenem úrazu to, že papež kohosi citoval). Stoupenci „politické korektnosti“, multikulturality, světské vědeckosti atp. jsou stejně tolerantní jako islámští teroristé, je to jakási evropská obdoba Al Kajdá, která se v současné době (vzhledem k evropské zbahnělosti) naštěstí zmůže jen na to, že co provozuje Al Kajdá činem, dělá ona hubou.

„Upřímně řečeno, míra bulvarizace všech českých novin, a myslím i ty hlavní deníky, překročila veškeré mé obavy“, tvrdí v LN předseda ÚS Rychetský. Když slyším takové řeči, mám vždycky dojem (nemohu si pomoci), že se bulvarizace těch listů projevuje mj. i tím, že jsou tu a tam ochotny tisknout texty podobných individuí, jako jsem já. Moc by mne ovšem zajímalo, zda pan doktor Rychetský mezi ty „hlavní deníky“ počítá i Právo.

Čtvrtek 17. ledna

Někteří čeští poslanci dostali pozvání na slavnostní večeři, kterou pořádala americká zbrojní firma Raytheon spolu s americkým velvyslanectvím. Hrdě ho nakonec odmítli, zjevně aby nebyli v podezření, že se nechávají lobbovat (a tedy korumpovat). Šlo většinou o poslance ČSSD a tedy odpůrce zbudování raketové základny. Připadá mi to lehce legrační. Nechtějí se snad vystavovat podezření, že za kus žvance prodají své svaté přesvědčení? Nebo jim snad vadí, že se firma chce před nimi takto prezentovat veřejně a dali by přednost nějaké diskrétnější formě?

Vyšlo najevo, že předseda ČSSD Paroubek udržuje omezené neformální styky s premiérem Topolánkem (jde o příležitostné, nepříliš časté schůzky). Je to jakási stopa civilizovanosti v české studené válce mezi opozicí a koalicí. Jenže o tom nic nevěděli ani jeho nejbližší spolupracovníci z vedení strany a Paroubek se teď na premiéra zlobí, že to bezděky vyslepičil. Měl by se možná zlobit sám na sebe, že o tom třeba pp. Škromacha a Sobotku diskrétně neinformoval. Nebo se snad bojí, že by to proti němu zneužili? Pak se k té studené válce ve vedení ČSSD navzájem hecují, a kdo by prokázal slabost před nepřítelem (např. že s ním prohodí pár neurážlivých slov), dostane hned přes nos.

Václav Klaus se definitivně rozhodl, že nejmenuje soudního čekatele Langera ve lhůtě stanovené soudem, protože hrozí nebezpečí, že poruší ústavu a vytvoří precedens. Vyčká až na rozhodnutí Vrchního správního soudu o kasační stížnosti, kterou podal. Kdyby rozhodl jinak, dal by prý najevo, že jmenování do ústavních funkcí lze na prezidentovi vynutit a že jeho pravomoci v tomto smyslu jsou přezkoumatelné ve správním řízení. O případu psal dnes mj. Zbyněk Petráček LN a svou glosu uzavřel politováním, že prezidentovým postupem se zakrývá zásadní otázka: je místo soudce nárokový statek, kterého se může domáhat každý, kdo splní podmínky? To určitě není, je tomu přesně naopak, ústava umožňuje prezidentovi jmenovat nebo nejmenovat soudce zcela podle své libosti, důvody nejmenování jsou nezajímavé a problém zamlžují, možná by prezident ani žádné důvody uvádět neměl. Tato prezidentská pravomoc je sice strašná blbost, ale je to tak. Problém ovšem je, že prezident důvod Langrova jmenování uvedl: byl prý ve chvíli jmenování příliš mlád. Tento důvod nebyl v souladu se zněním zákona o soudech a soudcích, kde byla pro čekatele nastoupivší před novelou, zavádějící věkovou hranici 30 let, učiněna výjimka a prezident se vlastně rozhodl tento zákon ignorovat. To by se nestalo, kdyby nebyl řekl nic nebo kdyby prohlásil, že pana Langra nejmenuje, protože mu smrdí nohy. Smí prezident ignorovat zákony? Prezident si šlamastiku s precedentem sám vyrobil.

V příloze Práva Salon vyšel rozhovor s holandskou spisovatelkou Esther J. Endingovou, přívrženkyní multikulturality a mírového soužití mezi Holanďany a muslimy (některé významné kroky byly už učiněny, muslimové se postarali o nesametové odstranění Theo van Gogha a Holanďané na oplátku o sametové odstranění Ayaan Hirsí Alí; od dvou kverulantů je tedy pokoj). Paní Endingová mj. píše: „Čeho se teď bojím, je, že Evropu se valí taková velká, mohutná vlna černobílého myšlení“. Milá paní, ta vlna se Evropou valí někdy od poloviny prvního století po Kristu (pardon našeho letopočtu) a spočívá na zásadě „vaše řeč budiž ano ano, ne ne“. V zásadních věcech je třeba vidět černobíle. Barevné vidění zásadních věcí je nevhodné.

Václav Klaus poskytl odpovědi na otázky známého lidoveckého poslance Jana Kasala. Otázky se týkají některých jeho kontroverzních výroků, zejména takových, které by prezidentovi mohly dělat zle u lidoveckých volitelů, a vyvolávají podezření, že byly předem s adresátem domluveny. Klaus vysvětluje mj. své srovnání církví se spolkem turistů (já si pamatuji zahrádkáře, ale možná si to pamatuji špatně). Prý to znamenalo, že z pohledu práva mají církve a občanská sdružení jeden společný znak. V odpovědi označil Klaus roli církví za „mimořádnou a nezastupitelnou“. Zní to hezky (stejně jako další prezidentova vysvětlení). Obávám se jen, aby v nějakém dalším kole prezidentské kampaně (např. u komunistů) neoznačil prezident za mimořádnou a nezastupitelnou i roli zahrádkářů.

Poslankyně rakouské FPÖ Wintrová se vyjádřila neuctivě o proroku Mohamedovi a dala najevo obavy z imigrantů z islámských zemí. Islámští radikálové jí teď hrozí smrtí a Rakousku odvetnými akcemi. Vylekali rakouské politiky víc než Temelín a ti teď delikventku horlivě a zuřivě kritizují.

Josef Mlejnek upozorňuje v dnešních LN na společné problematické rysy ODA, US a Strany zelených, které už vedly k faktickému zániku prvních dvou subjektů. Má úplně pravdu, problém je jen v tom, že bez nějaké platformy pro elektorát, který přitahují strany nebo polostrany tohoto typu (ostatně první takovou bylo už Občanské hnutí) nám bude natrvalo vládnout Paroubek s komunisty, resp. bude Paroubek moci na své potenciální koaliční partnery používat komunisty jako kladivo: co mi neodkýváte, protlačím hlasováním spolu s komunisty. Teze zní: bez zahrnutí nějaké platformy pro Pravdu a Lásku nebudou mít občanské strany šanci udržet se jako konkurenceschopný blok proti tomu růžově rudému.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky