Únor 2008

Pan prezident se má nejlíp

Bohumil Doležal

Prezidentský projev je v našich končinách zvláštní žánr: národ očekává, jak to z posvátnosti funkce plyne, něco obdobného tomu, jako když Libuše věští slávu Prahy. V konkrétní politické situaci to bývá úkol velmi choulostivý - jako např. letos, kdy pan prezident potřeboval trochu napomoci svému znovuzvolení, ale tak, aby to bylo co nejméně vidět, a přitom pokud možno co nejvíc lidí oslovit a zároveň neurazit ty, na nichž mu záleží. Nejlepší by bylo bývalo, kdyby toho co nejvíce slovy řekl co nejméně. Ač se o to upřímně snažil, docela se mu to nepovedlo.

Pan prezident se prezentoval jako vlastenec: naše současná společnost je politicky, sociálně i jinak rozdělena, ale spojuje nás velmi intenzivní vztah k zemi, národu a jazyku. Bohužel přes tento velmi intenzivní vztah, pojící mj. i pana prezidenta s panem Paroubkem, netouží pan Paroubek po ničem víc než při každé příležitosti (obrazně řečeno) kopnout pana prezidenta někam. Což v souvislosti s projevem realizoval. Není totiž natolik důležitý onen intenzivní vztah sám o sobě, jako to, co člověk se zemí a národem chce provést a ve jménu jakých idejí to dělá. Klausův intenzivní vztah je barvotiskové české vlastenectví z první poloviny 19. století.

Pan prezident se postavil čelem ke komunistické minulosti: nesmíme k ní být smířliví a lhostejní, ale nevystačíme s líbivými proklamacemi, které dnes nic nestojí. Vybojovávat včerejší bitvy není obtížné ani odvážné. Pan prezident, jak vidno, zastává názor, že kritizovat je dovoleno jen tehdy, když vás za to zavřou nebo aspoň vyhodí z práce. Není v tom náhodou latentně přítomno přesvědčení, že právě to je s kritiky třeba dělat?

A konečně, nota, která spojuje pana prezidenta s dr. Husákem. Minulá léta byla v mnohém nejednoduchá, ale celkově úspěšná. Dnes asi žijeme v nejlepším období naší země, v jakém jsme kdy žili. A on sám je optimista a za sebe udělá vše pro to, abychom na tom v budoucnu byli ještě lépe.

Jak by se pan prezident necítil tak dobře! Ruské nebezpečí nevnímá (od Putina dostává medaile), islámských radikálů se nebojí. Že je společnost (taky jeho zásluhou) rozštípnutá vejpůl, ho nechává lhostejným. Člověk se těžko vyhýbá pocitu, že pan prezident projikuje své osobní rozpoložení do stavu země a regionu.

Prezident nemusí prorokovat jako Libuše, mohl si závěrečnou věštbu (spojenou ovšem s jeho dalším podílem na věci) ušetřit. Je lepší neprorokovat, než být falešným prorokem.

(www.bohumildolezal.cz)