Únor 2008

Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi

Rudolf Schnittner

Otiskujeme se svolením autora na pokračování knihu Rudolfa Schnittnera Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi, které vydalo Nakladatelství H & H Vyšehradská, s. r. o., 2006, stran 192, 169 Kč, ISBN 80-7319-045-1

12

Milý Jendo,

přestože nejsem žádný expert, cítím nutnost říci pár slov k lidové tvorbě na Rumbursku (Šluknov, Jiříkov, Studánka). Taje úzce spjata s krajem, ve kterém vznikla, s povahou obyvatelstva a pochopitelně je ovlivňována dobou a impulzy zvenčí. Podmínky, tak podstatné pro vývoj lidové tvořivosti, se po roce 1945 pochopitelně změnily. Určité její dozvuky, i když ne ve srovnatelné výši, se tam objevují dodnes a stávají se exponáty muzeí.

Začátkem devatenáctého století se objevily na Rumbursku vyřezávané dřevěné figurky z tyrolských betlémů, které představovaly právě onen vnější impuls k rozvoji místního řezbářství. Během jediného století se široce rozvinula velmi plodná lidová tvorba. Skoro v každé domácnosti stál o Vánocích vedle stromečku i betlém. Jednotliví řezbáři se začali dokonce specializovat: někteří vyřezávali zvířata (ovce, kozy, velbloudy), jiní lidské figurky. Někteří řemeslníci jenom vyřezané postavičky barvili či je k betlémům přimalovávali. Například pan Kindermann se specializoval na malbu pozadí a dokonce navštívil Palestinu a studoval tamní krajinu. Ctižádostí každého majitele takového betlému bylo, aby si stáj, keře, stromy a například i obvyklou studni vyrobil sám. U nás tyto předměty vytvořil můj táta, já jsem některé věci pomaloval. Domácí betlém se postupně rozrůstal, figurky se pravidelně každý rok přikupovaly.

Vždycky 6. ledna následujícího roku byli ke Svaté rodině postaveni tři králové a nad jesličky zavěšena hvězda, která jim ukazovala cestu k Jezulátku. Tak vše zůstalo, přesně podle katolické tradice, až do 2. února.

Každou sobotu a neděli jsme měli plný dům obdivovatelů našeho betlému. Avšak to, Jendo, víš sám. Vždyť jsi mezi ně také patřil. Po mém útěku z Československa v roce 1965 tato rodinná tradice pomalu ustala a když táta onemocněl, náš krásný veliký betlém rozprodal.

Chtěl bych něco říct o dvou vynikajících řezbářích, které jsem znal. Byl to především Anton Müller (narozený v roce 1851), který bydlel v naší ulici. Jako dítě jsem měl možnost ho při tvorbě pozorovat. Jeho dovednost nabyla takové úrovně, že jeho figurky používali studenti na výtvarné akademii jako modely. Byl skutečným mistrem. Müllerovy figurky jsou dodnes pojmem a stojí v betlémech celého světa. On sám odhadoval jejich počet mezi čtyřmi až pěti tisíci kusů. Jeho dílo je k vidění v rumburském a ústeckém klášteře, v kostelích v Brtníkách, Mostě, České Lípě, Mimoni a, pokud vím, v mnoha a mnoha dalších místech. Rád se pochlubím, že jsem šťastným majitelem jeho čtyř krásných figurek.

Jiným výtečným a významným řezbářem, kterého jsem ještě osobně znal, byl Josef Thiele ze Studánky. Nejenom, že všechno sám vyřezával (od ovcí až po nejsložitější postavy), ale i sám své figurky pomalovával. Vytvořil i značný počet krucifixů; jeden vlastním. Maloval rovněž obrazy a byl i varhaníkem v místním kostele. Byl to prostě univerzální umělec. Obdivoval jsem ho při jeho práci. Ve vysokém stáří už skoro nemohl řezat, jak se mu třásla ruka. Pravou paži si proto sevřel ve svěráku a levou si přidržoval lipové dřevo. V poslední době jeho života jsem za ním do Studánky jezdil a pomáhal jsem mu při malování figurek. V němčině Rumburska je pro tuto činnost speciální název: staffieren. V hovorové češtině se dodnes řekne: vyštafírovat. Němci zanechali v českém jazyce mnohou stopu...

Teprve když jsem sám později začal vyřezávat jednoduché věci, uvědomil jsem si, jak pro mne byla setkání s oběma řezbáři přínosná a co vše jsem od nich jako malý kluk odkoukal. Žádného jiného učitele řezbářství jsem už později v životě neměl.

Tady v naší vesnici mám přítele. Je zaměstnán ve vedení blízké švýcarské atomové elektrárny. Už třicet let vím, že se narodil v Karlových Varech. Třicet let už také vím, že jeho otec pochází ze stejné obce jako můj, z Křečan. Jednou za čtvrt roku se sejdeme u jídla a sklenky dobrého vína. Jednou u nich, podruhé na oplátku u nás, ale někdy také někde v restauraci. Náš původ jsme vlastně spolu nikdy ani zvlášť neprobírali. Není to zas tak veliké téma. Mluvíme o dnešku, o politice, o kultuře, opravdu si spolu dobře rozumíme a – jak je teď v módě říkat – dobře spolu komunikujeme.

Nedávno jsme seděli u nich před krbem, dřevo praskalo, vychutnáváme ty příjemné večerní hodiny, mluvíme o Bohu, o světě. Debata se stočila k jeho otci a na Křečany. Přítel připomněl lokalitu, která se jmenovala Demsteich, dnes se tam říká U Racků. Koupaliště, kde jsme se jako děti koupali. To ale není tak podstatné; podstatné je, že v tom místě stojí jen pár domů a tam se právě můj táta narodil. Proto mi blesklo hlavou, že se naši otcové nejspíš museli znát.

Zeptal jsem se přítele, v kterém domě jeho otec vyrostl. Vyjasnilo se, že bydlel přímo naproti domu mých prarodičů. Zanedlouho jsem měl něco k vyřizování v Litoměřicích, a tak jsem se stavěl v Křečanech. Dnes je to už předměstí Rumburku. Věděl jsem o jedné německé paní, která tam nedaleko bydlí. Zeptal jsem se jí, zda si něco pamatuje o našich dědečcích, o mém a o přítelově. Směje se: nejen, že naši tátové společně vyrostli, ale také jejich sourozenci si společně hráli. Mezi nimi i má teta s tím šicím strojem. Naši dědečkové byli nejen sousedé, ale každý večer prý spolu hráli karty a člověče, nezlob se. Přítelův děda se živil vpravdě neobvyklým způsobem – z vrbových prutů si dělal klece a chytal do nich zpěvné ptáky, které pak prodával v Rumburku na trhu.

Říkali mu Vogelhändler podle operety Karla Zellera. Že by některý z našich dědečků byl někdy na operetě, si při nejlepší vůli nedovedu ani představit. (Jak Drážďany, tak Liberec jsou vzdáleny přes 70 kilometrů, to je jako pro mne cesta do athénské nebo madridské operety.) Pardon, dnes se tomu říká muzikál a ani mě to moc neláká.

Když teď zase sedávám se svým přítelem, musíme se oba smát. My dva nyní bydlíme nedaleko sebe a naši otcové a dědové byli přátelé daleko odsud. Má to jednu pikantnost. Přítelův děda byl Vogelhändler a jeho syn studuje na univerzitě v Cáchách obor zvaný Luft- und Raumfahrt (tedy letectví). Je to takový skok přes tři generace.

Toto je ten náš malý svět, který vyrostl za několik desetiletí do světa velkého. Vyhnání, Jendo, vyžadovalo od těch postižených víc než od nepostižených. Samo vyhnání se stalo pro některé větší šancí než zůstat doma. Ti vyhnaní se už nemohli na nic spolehnout, ani na malý baráček, ani na dětství. Všichni si vyhrnuli rukávy. Měli pocit, že přišli o všechno, o Haus und Hof jak říkáme, ale nikoliv o svůj mozek. V rodinách vyhnanců se pak všichni snažili předvést, co dokáží.

Jiný můj přítel, tentokrát původem z Jiříkova, mi jednou při sklence řekl: „Pocházím ze statku a tam doma bych se musel stát určitě sedlákem, ať bych chtěl nebo ne." Dnes je docentem na Vysoké škole umění ve Stuttgartu. Mohlo by se to probírat znovu a znovu ze všech stran. Každá ztráta zanechává hluboké stopy a ztráta domova zvlášť. Ale každá ztráta zároveň uvolní i nové síly a ty postupně rostou k úspěchu.

Moje vzpomínka doletěla do Kostnice. Přijel jsi sem, Jendo, a prožili jsme společně krásné dny. Vybavuji si naše dlouhé večery při víně a hudbě na terase, ty letní večery s tebou.... Oba jsme zestárli, ale ve vzpomínkách naše společné dětství zase rozkvétá.

Jednoho dne jsme si vyjeli k Bodamskému jezeru. Tak jedna hodina autem. Na ostrově Reichenau jsme si prohlédli nejstarší kostely v Německu. Vzpomínky jednoho tisíciletí se pořád ještě vznášejí ve vzduchu. Všude nás obklopuje ta zvláštní prostota minulosti, kdy se lidé v kostelech nořili do modliteb mnohem víc než dnes. Snažili si vymodlit zdraví a štěstí. To staré zdivo kostelů vidělo mnoho a mnoho generací prosebníků. Dnes turisté jen profrčí okolo. Avšak na rozdíl od toho ruchu venku je uvnitř stále jímavý klid. Ty kostely nám í nyní říkají: „Člověče, vstup do mne pokorně, neboť nikdy nevíš..." Jedeme dále do Kostnice, do turistického magnetu celé oblasti. Lidé se tlačí v uličkách malebného starého města. Slunce hledí do vody, zrcadlí se v hladině Bodamského jezera.

V jedné z těch půvabných uliček stojí dům, kde pobýval Jan Hus, když přijel ke koncilu. Svobodný odchod měl zaručen. Netušil, že se dostal do pasti. Byla to doba, která měla tři papeže.

Pro český národ znamená Mistr Jan Hus jistě mnoho. Proto je také tento dům pro české návštěvníky Kostnice jejich cílem.

Vím, Jendo, že netolerantnost je pro tebe a pro mnoho obyvatel Čech vlastností, která vůbec nepřipadá v úvahu. Úplně to slyším: to my přece ne, to ti ostatní. Nemám chuť a zájem o tom diskutovat s tebou, se Sedláčkem, Zahradníkem, Polívkou, Jelenem atd. (Ta jména jsem si vymyslel.) Tolerance vůči jiným, o níž tu nyní mluvím, skončila v roce 1918, když se tvůj národ dostal k moci, což vy prostě ani nevnímáte, nebo vnímat nechcete.

V Husově domě dostaneš katalogy a pohlednice samozřejmě také v češtině, jak se u muzea tohoto zaměření sluší a patří. Pak vždy následuje cesta k místu Husovy hranice. („Hranice vzplála, tam na břehu Rýna...", jak se zpívá v písni.) Tenkrát, v tom roce 1415, bylo místo popravy za městem, někde na poli. Dnes však už město Kostnice to místo pohltilo. Českému mučedníku Husovi byl s úctou věnován velký kamenný pomník s pamětní deskou v češtině a němčině. To místo rámují čerstvé květiny, které jsou jistě důkazem hojných návštěv. Přikládám kopii originálu chromolitografie z roku 1890. Končíme den večeří v Insel-Hotelu. Jdeme podél křížové cesty, kde jsou na barevných freskách vyobrazeny scény z Kostnického koncilu. Je zde zachycen také Jan Hus. V jedné zachované věži, včleněné nyní do boku hotelu, čekal na popravu. Vidím, Jendo, jak se tě to vnitřně dotýká. Zmlkl jsi a zamyslel ses nad tím mužem, který pro tebe tolik znamená. Přiznám se, že Jan Hus není mým mučedníkem, ale umím se vžít do tvého cítění. Jsem schopen tvé city pro tuto historickou osobnost plně pochopit. Jdeme společně mlčky pryč. To je to, co jsem v Čechách všude hledal a sotva kde našel. Tu toleranci, Jendo, kterou jsem, když šlo o Jana Husa, vůči tobě pociťoval. Kde je v Čechách nějaká tolerance třeba vůči německé kultuře v Böhmen? Kam se poděla? A přece všichni dobře víme, že každá netolerance vede nutně ke konfliktům.

Příběh těch druhých jako zrcadlo vlastní minulosti

(Doslov)

Matěj Spurný

Velice dobře si pamatuji na chvíli, kdy jsem se poprvé dostal do Bažantova, jedné z těch desítek obcí v Českém lese, které byly a již nejsou. Cesta od polorozpadlého kostela svaté Anny se klikatí mezi pastvinami a tu a tam na vás v jejím ohybu shlíží prastará lípa, která tady, kilometry daleko od nejbližší stále existující obce, působí jaksi nepatřičně. A pak už scházíte do mělkého údolíčka, v němž byste nejspíš čekali alespoň mlýn, ne-li větší usedlost, osadu, vesničku. Místo toho se cesta zanoří do hustého porostu a po obou stranách začnou přibývat kopřivy. Jsou to lány kopřiv, vysokých, neprostupných, zřejmě dobře živených. Ten, kdo netuší, projde tímhle údolím nejspíše rychlým krokem, nic lákavého jej zde nečeká. Možná ale bude mít takový zvláštní pocit, možná, že mu právě tady ticho okolní divoké přírody připadne poněkud tísnivé. Možná se i zastaví a začne tornu tichu naslouchat. Je to naléhavé ticho, ticho, které je hlasem naší minulosti.

Tehdy v Bažantově jsem se, jako předtím již na mnoha jiných místech, zastavil a naslouchal. O tom, co značí kopřivami porostlé pahorky uprostřed houštiny, nebylo pochyb. Vytáhl jsem starou fotografii a přečetl jsem si pár řádků v knize Die verschwundenen Dörfer im ehemaligen Bezirk Tachau od Wolfa Hamperla. Stálo tu údajně 55 usedlostí a domků, žilo tu asi 300 lidí, byla tu kaplička, dva hostince, dva obchody, truhlářství, v centru obce návesní rybníčky. Vydal jsem se směrem, kde by snad mohly být pozůstatky kapličky a došel jsem na samé dno údolíčka, na obzvlášť temné, vlhké a opuštěné místo. A tu jsem náhle spatřil kříž – ne starý kříž, ten tu důsledná likvidační jednotka pohraniční stráže nezanechala. Byl to nový kříž s německým nápisem Allen Wosantern zum Gruß! – Bažantovští, buďte pozdraveni! Usedl jsem ke kříži a začal si představovat Bažantov před osmdesáti nebo před sto lety. Náves, rybníčky, peřiny v oknech, šum lidských hlasů, děti, které jdou do školy. A přemýšlel jsem, jako už mnohokrát, o tom, co bylo, co se potom stalo a co to pro nás znamená.

Zážitků, jako je ten z Bažantova, může mít člověk v českém pohraničí stovky. Některé jsou jen malou připomínkou, jakousi dodatečnou informací, jiné vyvolají nostalgii, lítost, možná i bolest, někdy prostě jen obdivujete krásu a poctivost lidské práce, po níž tu zůstaly stopy. Dnes už většina nás Čechů ví, že krajina českého pohraničí v sobě skrývá vyprávění, které pro nás nemusí být vždy příjemné. Stopy minulosti, které tu jsou ukryté, člověku mohou otevřít oči, ale k plnému porozumění příběhu těch, kteří tu žili a kteří museli odejít, přece jen nestačí. Abychom napříště tuto část naší minulosti dokázali vnímat ještě pozorněji a abychom nezůstávali jen u povrchního povzdechnutí nad tím, že co se stalo, to se nedá odestát, potřebujeme vedle němého svědectví přírody i setkání s těmi, jejichž rodiny tu často žily dlouhá staletí. Takové setkání ale nemusí mít vždy fyzickou podobu. Ba naopak, setkání s některými lidmi, s některými příběhy, s některými úvahami a názory, jsou natolik obtížná, že je lepší, když na ně máme čas. Když se můžeme nad tou či onou větou rozčílit a po dvou dnech se k ní v klidu vrátit a ještě jednou o ní přemýšlet. Přemýšlet a ptát se: Jak bych to asi vnímal já na jeho či jejím místě? To platí zvláště pro ty, kteří ještě zažili zvěrstva nacistického režimu, stejně jako pro ty, kteří po desetiletí slýchali o sudetoněmeckých revanšistech a slavném znovunabytí slovanského pohraničí, ale i pro nás mladší, kteří pochopitelně máme o mnohém jen povrchní, mediálním světem zdeformované a zploštělé povědomí. Pro nás všechny by snad mohla roli obdobného setkání s osobním příběhem a s ním spjatým jiným pohledem na společná témata sehrát právě knížka, kterou držíte v ruce.

Rudolf Schnittner, stejně jako mnozí další, nám Čechům vlastně dává jeden z nejcennějších darů. Čím jiným je upřímný a zároveň zasvěcený pohled na naši vlastní minulost ze strany někoho velice blízkého? To platí pro jednotlivce stejně jako pro národy. Tento cenný dar je pochopitelně mnohdy těžké přijmout, zvláště pokud je nekompromisní, a nevyhýbá se tak ani temnějším stránkám. Jenže ten, kdo jej nepřijme, bude nejen ochuzen, ale bude pro něj daleko těžší se napříště ke svým vlastním prohřeškům, k jednání, které je nejednoznačné a které třeba bylo k někomu nespravedlivé, kriticky navracet. Schopnost naslouchat právě takovému vyprávění je znakem vyspělého člověka, který se nebojí, a pro něhož je hledání pravdy o sobě a své minulosti cennější než vlastní neposkvrněný image. A stejně tak je znakem kulturní a kultivované společnosti. Ostatně, je docela dobré nezapomínat, že ne každý člověk a ne každá společnost má takového „partnera", který je ochoten a schopen nám svůj zasvěcený a zároveň kritický pohled zprostředkovat.

Svědectví o často nelehkém sudetoněmeckém osudu, a tak z druhé strany i o naší vlastní minulosti, je mnoho, a přesto si myslím, že vydání Schnittnerovy atypické autobiografie má ohromný smysl. Je to dílo sice drobné a skromné, ale svým způsobem jedinečné – a to hned z několika důvodů. Které to jsou?

Mnohá vyprávění ať už vyhnaných či v Čechách zůstavších a všelijak ponižovaných Němců mívají – většinou nepřímo a nepřiznaně – charakter jakési obžaloby. Jiná jsou koncentrovanou sebelítostí nebo naopak zcela nekritickou ódou na život před vyhnáním. Jsou to do sebe uzavřené útvary, tak jako všechny mýty. Bohužel, ani obžaloba, ani sebelítost či idealizace vlastního příběhu nejsou tím, co by druhého, tedy v tomto případě nás, mohlo skutečně oslovit a zasáhnout. A to jsem se ještě nezmínil o literárních kvalitách některých zpovědí tohoto druhu, jež nezřídka kolísají kdesi mezi červenou knihovnou a vlasteneckou literaturou Blut und Boden. Rudolf Schnittner se vyhnul všem těmto úskalím.

První předností, kterou tento autor disponuje oproti většině jeho sudetoněmeckých současníků, je prostý fakt, že nebyl vyhnán. Tato skutečnost není výhodou proto, že by snad na rozdíl od vyhnaných neměl důvod k sebelítosti a zatrpklosti, vždyť ani jeho v zásadě antifašistická rodina neměla právě na růžích ustláno. Mnohem podstatnější je, že Schnittner žil i po válce, až do šedesátých let, mezi Čechy, naučil se česky, poznal komunistický útlak, a mohl tak porozumět některým problémům české společnosti, které se cizinci zdají nepochopitelné nebo je ani nedokáže vzít na vědomí. Schnittner je k nám Čechům kritický, někdy možná až krutý, ale v zásadě nám rozumí; a v tom se liší i od mnohých sudetských Němců své generace, kteří nevnímali, co se vlastně děje na druhé straně železné opony, a kteří prostě nedokáží pochopit, proč se český postoj vůči nim tak často pohybuje na škále netečnost – strach – podrážděnost.

Obrovskou předností je forma Schnittnerova vyprávění, která je navíc opodstatněna věrohodnou motivací a která jde ruku v ruce s obsahem. Rudolf Schnittner si o sobě nemyslí, že má patent na tu jedině pravdivou interpretaci dějin, nepřichází k nám s přednáškou na téma „Jak to ve skutečnosti bylo". Neříká nám zkrátka, jak bychom měli dějinám rozumět. V tom se zásadně liší od české vlády, která si před časem u části našich historiků a právníků objednala knížku Rozumět dějinám, a to s cílem vytvořit závaznou interpretaci událostí, k nimž v českých zemích došlo v důsledku druhé světové války. Schnittnerův přístup není ideologický, je naopak svrchovaně lidský; poté, co svému českému kamarádovi z dětství nedokázal ve vzájemných rozhovorech vysvětlit, proč se na některé historické události – jako „Sudeťák" – dívá jinak a proč tento jeho jiný pohled má své oprávnění, se rozhodl, že se o totéž pokusí ještě jednou, tentokrát písemnou formou. Protože ale pochopil, že většina příčin, které kamarádovi Jendovi bránily v porozumění, jsou ve velké míře vlastní celé české společnosti, pojal své dopisy jako veřejné, otevřené, určené všem Čechům. Tato dvojakost či, chcete-li, literární figura, umožnila Schnittnerovi velice osobní tón, který přitom nepůsobí křečovitě nebo vtíravě. Dopisy nejsou agresivním výpadem, tak běžným v česko-sudetoněmeckém dialogu. Působí daleko více jako podaná ruka. Pokud si dva lidé v nějaké věci nejsou schopni porozumět, je vlastně vždy hodně cenné, když jeden z nich po čase sedne k papíru a sepíše dopis, v němž se snaží odpovědět na otázku, proč k tomu či onomu došlo, nebo dokonce hledat východisko. O to cennější je, že se Schnittner rozhodl psát nejen Jendovi, ale nám všem.

Pokud byla řeč o upřímném, byť kritickém pohledu na nás samotné ze strany toho druhého jako o vzácném daru, je k tomu třeba dodat ještě jedno: abychom jej byli schopni přijmout, musí v něm být přítomen prvek lásky. A ten u Schnittnera rozhodně nechybí; autor, jehož rodinné kořeny jsou pevně spjaty zejména se Železnorudskem a Rumburskem, s námi Čechy sdílí především lásku k zemi, která je jemu i nám domovem. O čem jiném vypovídají například tyto řádky, které se váží k atmosféře po výstupu na vyhlídku Svatobor nad Sušicí: „Na co jsi v tu chvíli myslel? Na to, jak krásná je tvoje vlast? Úplně na totéž jsem současně myslel i já. Protože jinou vlast v srdci nemám. Ani velkolepé Alpy, ani zdejší Klettgau mi ji nemůže zcela nahradit. Mám upřímně rád tyto kraje, protote je to nyní můj domov. Ale nikdy mi niterně „nepatřily", nebyly prostě součástí mého dosavadního života. "

Možná se dá trochu nadneseně říci, že Schnittnerovy dopisy jsou svědectvím o nenaplněné lásce. Je to láska člověka k jeho rodné zemi, které vnější okolnosti nepřály. Schnittner mohl zůstat, ale jeho domov se beztak proměnil – a už to nebyl úplně jeho domov. Láska ke zmizelému domovu byla však citem natolik silným, že se již nemohla nikdy a nikde opakovat. Nenaplněnost, která se dá asi nejvýstižněji charakterizovat jako bezdomoví, se stala Schnittnerovým osudem. Rudolf Schnittner dokáže bez sebelítosti, hořkosti a výčitek tento stav plasticky vykreslit, a právě v tom tkví veliká hodnota jeho dopisů. Jeho schopnost nechat nás nahlédnout do svého nitra je cenná zejména proto, že bezdomoví není jedinečným osudem „Sudeťáka" Rudolfa Schnittnera, ale stavem, do něhož osud vehnal nikoliv desítky či stovky, ale miliony Němců z českých zemí. Nejde tu jen o prostý fakt vyhnání, jde zároveň o skutečný zánik kulturního prostoru, z něhož tito lidé vzešli. Proto se týká nejen vyhnaných, ale i hrstky těch, kteří směli či museli zůstat. Někteří vyhnaní se snažili stát se v Německu docela normálními Němci a najít tak novou vlast tam, ti zůstavší se stejně jako Schnittner často chtěli stát Čechy. Většinou však zůstali „zkrátka Sudeťáky". Jejich identita je pevně svázána s minulostí, ale nemá skutečnou rozvíjející se a živoucí přítomnost.

V kontextu této specifické formy vyvlastnění domova vyznívají všechna v Čechách tak oblíbená slova o tom, že se sudetští Němci mají v Německu stejně jako prasata v žitě a že si nemohou stěžovat, jako hloupé, pouze na materiální základnu omezené fráze. Schnittner si na svůj osud nestěžuje a je se svým současným životem na německo-švýcarské hranici vlastně docela spokojen. Přiznává, že se měl lépe než jeho čeští kamarádi a že může dělat mnoho věcí, které ho zajímají a baví. Ztráta, o níž byla řeč, se však nedá zcela vytěsnit. Je to ztráta, kterou my Češi asi těžko můžeme zcela vnitřně pochopit. Vyprávění jako je to Schnittnerovo nám ji však mohou alespoň částečně přiblížit.

V posledních patnácti letech se možná mnohým zdá, že se česko-sudetoněmecký dialog stal téměř módní záležitostí, že už jsme si všechno řekli a že titíž lidé již jen stále znovu a znovu opakují tytéž názory. Na tom samozřejmě je něco pravdy, ale skutečnost je přece jen dost odlišná. Českou diskusi o odsunu Němců, případně české objevování genia loci sudetské krajiny, není možné zaměňovat s česko-sudetoněmeckým dialogem. Odsun Němců je z morálního a společenského hlediska v první řadě českým problémem; proto je dobré, že se především po roce 1989 mezi intelektuály rozproudila česko-česká diskuse o tomto tématu. Ještě důležitější je, že se část české veřejnosti cítí oslovena německou historií našeho pohraničí a že ji konečně začíná chápat jako pozitivní výzvu. Ve zmíněné diskusi i v obnovování paměti krajiny se jistě angažovali jednotliví sudetští Němci, zejména ti umírněnější, otevření vůči obtížnému hledání porozumění s českou veřejností. Jejich vliv však vnímali jen lidé do celého procesu zasvěcení. Na politické úrovni pak probíhala v daleko větší míře diskuse česko-německá, nikoli česko-sudetoněmecká. Česko-německá deklarace, Česko-německé diskusní fórum, Česko-německá komise historiků – to vše jsou plody spolupráce se SRN, které se sice snaží řešit otázky spojené s „nuceným vysídlením" po druhé světové válce, které ale mají dost daleko k dialogu se sudetskými Němci.

To, co o sobě tedy většina Čechů a současných sudetských Němců slýchá, jsou nejčastěji jednotlivé výroky, jež se cyklicky opakují a jež nemají daleko k nadávkám. Na obou stranách se v rámci politické sféry vedou dva monology, které se vzájemně doplňují; každý z nich slouží jako potrava pro ten druhý. Jeden monolog bez druhého nemůže existovat, ale přesto se nejedná o dialog. Hodně se mluví a „reaguje", ale málo se poslouchá. To má vedle čistě mediálních a politických příčin i hlubší důvody.

Zásadní příčinou malé schopnosti vést i na této politické úrovni skutečný dialog o vyhnání Němců z naší země a o odpovědnosti obou stran za události třicátých a čtyřicátých let je cosi jako skleníkový efekt. Obě společnosti, česká i sudetoněmecká, se po roce 1945 stáhly do vlastní ulity, do níž se určité otázky prostě nevpouštěly. Tato ulita měla u každé z nich docela jiné příčiny i charakter, na obou stranách však zamezila skutečně kritické demokratické diskuzi. Snaha o dialog tak přinejmenším na vyšší, zákonitě politické, úrovni připomíná otevírání starých hlubokých ran.

Česká politika posledních patnácti let tak je – do velké míry – jednou velkou negací Havlovy omluvy vyhnaným Němcům z roku 1989. Propast mezi politikou a hledáním pravdivých odpovědí, tak výrazná v letech normalizace, se znovu rozevřela. Politika k problému odsunu přistupuje v zásadě trojím způsobem – první, vzácný, reprezentovaný jen několika málo osobnostmi, by se dal charakterizovat jako „opatrná snaha o kritický přístup". Již od počátku ale převažoval přístup pragmatický, postupně spíše pragmaticko-populistický, mnohde se prolínající s třetím možným, otevřeně nacionálním postojem. Politici vycházejí převážně z vědomí obecného strachu ze sudetských Němců, jejich požadavků a jejich případného návratu. Nakolik je tento strach reálný, je jiná otázka. Pragmatickou reakcí pak je raději téma neotevírat, nikoho nedráždit a zamezit všem pokusům, které by mohly mít opačný účinek. To ovšem v praxi znamená zamezit také všem pokusům o intenzivnější kontakt se sudetskými Němci, a všem snahám o jakoukoliv nápravu, jíž by mohlo být například léta diskutované symbolické odškodnění. Zejména od premiérského období Miloše Zemana se na čas zcela prosadil ještě o něco nebezpečnější, pragmaticko-populistický přístup. Někteří politici se domnívali, že budou moci využít panujících obav; rozhodně jim neodporovali a pasovali sebe samé do pozice těch, kdo občany před vnějším nebezpečím ochrání. Šlo o starou metodu, kterou bohužel nepohřbil ani pád komunistického režimu. Byli jsme bohužel svědky toho, jak se i mnozí nepopulističtí politici – z opatrnosti – tomuto přístupu přizpůsobují. Výsledkem pak byla jednotná, populisticko-opatrnicko-nacionální fronta, které „vděčíme" například za jednomyslně schválený zákon o věčné platnosti dekretů prezidenta republiky z roku 2003. Nejde teď vůbec o to, zda ony dekrety jsou či nejsou platné a v jakém smyslu, to je otázka sice často diskutovaná, mimo právnické prostředí však pro celou debatu v zásadě irelevantní. Jde spíše o to, že poslanecká sněmovna měla potřebu nahrazovat v tomto jednom případě soudy a potvrzovat platnost velmi problematických, šedesát let starých zákonů a nařízení; jen proto, aby ukázala, že politici brání naše národní zájmy. V několika volebních kampaních se ale následně ukázalo, že tato karta na českou společnost již příliš nepůsobí – což je špatná zpráva pro populistické politiky a dobrá pro nás ostatní. Česká společnost se v tomto ohledu kultivuje rychleji než její sudetoněmecký protějšek, jemuž chybí skutečná generační obměna.

Tyto dílčí, ale zároveň velice důležité změny nemění nic na faktu, že vypořádávání se se složitým dědictvím probíhá odděleně, téměř bez dialogu s druhou stranou. Je otázka, zda nějaký dialog dvou v podstatě anonymních partnerů, jakými jsou obě relativně veliká společenství, které od sebe historické zkušenosti tak radikálně oddělily, může vůbec existovat. Navíc od událostí, o nichž bychom měli nejspíše mluvit, uplynulo již šedesát let.

Jediné, co za takových okolností může prolomit bariéry, co nás může oslovit, přimět k naslouchání a snaze o porozumění, je konkrétní člověk a jeho příběh. Je nesmírně těžké, by téměř nemožné, porozumět utrpení jiného národa či společnosti. Tragédii rozkladu jedné selské usedlosti nebo vyprávění vesnické ženy, které na Bukové hoře u Teplic nad Metují v létě roku 1945 zastřelili jednoročního synovce, však může s pohnutím vnímat každý, kdo v sobě má alespoň špetku citu. Zaposloucháme-li se do takových svědectví, snad ze sebe dokážeme sejmout břemeno neustálého obranářského reagování, které tak tíží velkou část české polistopadové politiky.

Schnittnerova práce rozhodně vybízí ke skutečnému dialogu, ba svojí formou i obsahem je jeho ztělesněním. Mnohé autorovy úvahy nám čtenářům jistě připadaly jednostranné, a to plným právem, ale právě to může být dobrý podnět, abychom sami sebe nachytali tam, kde jsme jednostranní a nekritičtí. Rudolfa Schnittnera jsem osobně poznal, a tak vím, jak moc mu záleží na tom, aby se lidé poslouchali, aby věci nazývali pravými jmény a aby neuhýbali před problémy. Bude tak mít určitě radost z každého, kdo knihu přečetl se zájmem a s otevřenou myslí. Z každého, kdo se ještě dokáže oprostit od frází, a to jak těch komunistických, tak i těch současných o tlusté čáře či minulosti jako pohledu do zpětného zrcátka. Minulost je součástí naší přítomnosti, žije a proměňuje se spolu s tím, jak se proměňujeme my. Naším údělem je k ní znovu a znovu nově přistupovat, znovu a znovu ji integrovat do proměňujícího se obrazu nás samých a světa kolem nás. Každým zpřesněním, odhalením nových souvislostí a možností vnímání, nuancí, které se skrývaly pod povrchem, se náš pohled na minulost stává bohatším. A tak bohatneme i my sami. Pevně věřím, že setkání s Rudolfem Schnittnerem a jeho vyprávěním k takovému obohacení vašeho světa přispělo.

KONEC