Březen 2008

Dva proti říši – recenze

Stanislav Berton

Titul historického románu (o 480 stránkách) o atentátu na Reinharda Heydricha 27. května 1942 je poněkud bombastický. Akce Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše sotva mohla ohrozit Hitlerovu říši, dosahující v roce 1942 vrcholu válečný rozpínavosti. Autor (nar. 1969) přečetl hodně dostupné literatury. Pochybuji ale, že proseděl nějaký čas v archivech. Zpracoval velmi obratně zveřejněná fakta o činnosti zahraničního a domácího odboje v 2. světové válce. V nádherné osvěžující (zejména pro člověka dlouho žijícího v cizině) češtině, zobrazuje hlavní postavy výjimečné události bez příkras a morálních zábran. Vylíčení intimních styků Gabčíka, Kubiše s jejich milenkami nepřekračuje hranici pornografie. Román byl původně napsán v angličtině. Dostal první cenu 12. ročníku Literární ceny Knižního klubu. Je to Šulcova prvotina, proto se nerozpakuji vyslovit poklonu autorově spisovatelskému nadání.

Mnohý čtenář bude možná udivený, jak často Šulc vkládá do úst gestapáků i atentátníků, více než dva tucty vulgárních výrazů, dokonce i v němčině, které nelze zaslechnout ve slušné společnosti, anebo číst v klasickém románu. Hovorová i literární čeština během 40letého komunistického režimu očividně značně zhrubla. Na stránce 185. používá autor nadávku „kurva" čtyřikrát. Naplno. Nevytečkovanými slovy je kniha prošpikovaná více, než je zapotřebí. Znehodnocují literární hodnotu zdařeného díla.

DVA PROTI ŘÍŠI je ve skutečnosti prvotřídní scénář pro jiný film, než natočil před mnoha léty Hollywood, anebo Jiří Sequens. Zejména, pokud jde o vztahy mezi pražskými gestapáky, kteří měli na starosti odhalování činnosti parašutistů a jejich domácích pomocníků. V tom je Šulcův román unikátní. Velkou pozornost věnuje autor komisaři Heinzovi Pannwitzovi, z jehož „krátké vzpomínky" vyčerpal hodně informací, aniž by ji uvedl v seznamu pramenů na konci knihy.

Záložka knižního obalu slibuje „řadu nedávno publikovaných či málo známých skutečností, založených na podrobném zkoumání pramenů a literatury". Informovaný čtenář snadno najde nemálo nesprávných tvrzení. Uvedu několik příkladů.

Šulc převzal falešný údaj o Karlu Čurdovi, který prý prozradil úkryt parašutistů v chrámu sv. Cyrila a Metoděje, v Resslově ulici v Praze. Čurda nevěděl, kde se parašutisté skrývali. To vychází najevo z jeho výslechu na gestapu, kam šel dobrovolně.

Na Gabčíka ani Kubiše se nehodí charakteristiky: „skvělý s granáty a výbušninami", „vynikající střelec", „výrazně nadprůměrní". Ve skutečnosti Gabčík musel jít na doplňovací výcvik, neboť šéf britské Special Operations Executive (SOE), generál Gubbins, nebyl spokojený s jeho střelbou. Kubiš musel opakovat výcvik v házení bomby. Oba parašutisté slíbili důstojníkům SOE, že Heydricha zlikvidují, i kdyby při tom měli padnout.

Gabčík zřejmě nebyl s to zabít člověka, i když to byl krutý nepřítel. Na Heydrichova řidiče Kleina, který ho pronásledoval, několikrát vystřelil, aniž ho zasáhl. Nevpálil Kleinovi kulku do prsou, ani když byl od něho vzdálený pouhý metr. Klein upadl a zranil si kyčel. Dokazuje to nemocniční záznam o roentgenu jeho nohy.

Šulc se dovede vžít do duševního rozpoložení parašutistů. Nerozpakuje se naznačit pochopitelné zklamání Gabčíka a Kubiše. Útok na Heydricha se oběma hrdinům nepodařil. Úkol nesplnili. Uvědomili si, že operaci „zvorali" a „nezvládli". Kdyby Kubiš nezachoval chladnokrevnost a nehodil bombu na Heydrichovu mercedesku, skončil by pokus o atentát naprostým fiaskem. Střepina z karoserie prorazila neopancéřované sedadlo a zasáhla Heydricha do zad. Baktérie dokončily úspěšně Kubišovu poloúspěšnou akci. Kdyby němečtí lékaři měli k dispozici penicilín, Heydrich by přežil a pokračoval, ještě s větší zuřivostí a mstivostí v odporném katovském řemesle.

Šulc doplnil román svými poznámkami a údaji o hlavních postavách vyprávění. Bohužel neuvedl, buď z neznalosti, anebo z opatrnosti některé skutečnosti známé badatelům i veřejnosti. Nejen Hana Krupková, ale také její manžel Václav, pardubičtí spolupracovníci paraskupiny SILVER A, byl spolupracovníkem StB. Sokolský odbojář Ladislav Vaněk Jindra nejenže po zatčení v září 1942 kolaboroval s gestapem, ale po únoru 1948 prokazatelně spolupracoval se StB. Jeho jméno je právem v Cibulkově - i úředním - seznamu. Podle televizního dokumentárního filmu Miroslava Ivanova byla Vaňkova ilegální fotka z doby protektorátu, zhotovená až po válce. Knír přilepil pod Vaňkův nos maskér Národního divadla!

Heinz Pannwitz vedl skupinu odborníků proti sovětské špionážní síti, která měla agenty po celé Evropě, nejenom ve Francii. Pannwitz byl na konci války zatčený francouzskou policií. Na vlastní žádost byl předán do SSSR, kde chtěl, podle vlastního záznamu, pokračovat v dezinformační hře a protihře ve snaze posílit v zájmu budoucího Německa nedůvěru sovětských orgánů vůči západním válečným spojencům. Prožil si své v moskevské Ljublance a v sibiřském gulagu. Vrátil se do Západního Německa v r. 1965. Zemřel v r. 1975.

KGB se pokusila prostřednictvím agentů 1. správy ministerstva vnitra proniknout do Pannwitzova prostředí v Ludwigsburgu. V intencích StB se Vaněk třikrát pokusil navázat s Pannwitzem kontakt pod záminkou opoznámkování rukopisu pamětí. Vaněk končil dopisy bývalému komisaři gestapa, který ho na počátku září 1942 zatkl, se „srdečnými pozdravy"! Vaněk, baron Prášil vzpomínkové literatury, mátl se svými báchorkami badatele a veřejnost po celý dlouhý život. Jednomu historikovi dokonce řekl, že jsem si vzal za manželku Pannwitzovu vdovu! Mezi mnoha autory, kteří Vaňkovi sedli na lep, je nejen Jiří Šulc, ale i moje maličkost. Shodou okolnosti byl Vaněk v září a říjnu 1941 mým profesorem chemie, na IV. reálném gymnasiu v Brně, Na Křenové. Nemohlo mne ani při nejbujnější fantazii tehdy napadnout, že ho v předaleké budoucnosti já první veřejně odhalím jako spolupracovníka gestapa a velezrádce protinacistických bojovníků.

Jiří Šulc: DVA PROTI ŘÍŠI (Knižní klub, Praha 2007)