Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Březen 2008


Praní špinavého času aneb Komu za bolševika žiť charašo

Luděk Frýbort

Nuž raději přichyl k tomu tam se dubisku, jež vzdoruje zhoubným až dosaváde časům... (Jan Kollár)

Ono to není nic zvlášť nového, už prezident a uznávaný otec národa pan Václav Klaus projevil značnou vynalézavost ve vyhledávání důkazů, proč komunisté vlastně nejsou komunisté, proč k pádu komunistického režimu nepřispěli jeho protivníci, nýbrž ti, kteří se s ním celkem pokojně vezli, a proč být nekomunistou je vlastně záslužnější, ba pravdivější, než být protikomunistou. Není každý plod ducha páně prezidentova hoden věčné paměti, ale tato eskamotáž ano. Nicméně v ní ještě nezašel tak daleko, aby zásadně popřel totalitní ráz komunistického období nebo z něj vykrajoval přijatelnější úseky. Na to musel čas ... ani ne oponou trhnout. Jen tak o pár let popostoupit, až komunistický čertík znovu povystrčil růžky a zavětřil ... je už doba vhodná k oprášení toho, čeho by se donedávna slušný občan klacíkem nedotkl? A větřík nového roku 2008 přinesl odpověď - do toho, čertíku. Vhodná doba je tady.

Ledaže už to není Václav Klaus, kdo se chápe pracích prostředků k vyčištění totality, ostatně co by z toho měl. Prezidentem už je a k dalšímu zvolení tentokrát komunisty nepotřebuje, tak co. Vstali noví bojovníci ... nebo jacípak noví. Jen takoví, co se až doposud žinýrovali odhalit hnutí svých pokrokových myslí, až jim teď čertík napověděl. Vzhůru, soudruzi! A soudruzi se zvedli. Ne ovšem k nějaké poslední bitvě, zatím jen k smytí té jisté špíny, co lpí na jméně jejich jinak ve všem všudy chvályhodného učení. Až toho bude dosaženo, bude možno podumat o dalším postupu. Neboť ideál proletářské revoluce již vyčpěl, ono také lézt s těmi pupky po barikádách... Ale využívat hlouposti měšťáků, té jejich, hahaha, demokracie a sklonu ke kompromisům, to je metoda osvědčená již od dob Leninových.

Co už soudruzi v té věci podnikli, je dostatečně známo, takže se toho dotkněme jen zkrátka: sedmapadesát bojovníků povstalo k podání žádosti Ústavnímu soudu ČR o zrušení té jisté instituce, co se odvažuje šťourat ve slavné minulosti, nazývat ji totalitou a srovnávat - považme! - komunismus s nacionálním socialismem (pro neodborníky: s nacismem). Ideovou hlavou hnutí za vyprání špinavého času jest pan JUDr. Zdeněk Jičínský, poslanec strany sociálně demokratické. Proslulť ten znamenitý muž zejména rozhodujícím hlasem v boji o kontinuitu komunistického práva, ale má i starší zásluhy. Abychom si trochu přiblížili jeho vývoj a zrání, vzpomeňme působení ve funkci docenta na Vysoké škole politické v letech 1954 - 1964, či namátkou autorství odborné práce Základy státu a práva z r. 1954, z níž ocitujme například výňatek z 5. kapitoly: „Základní rozdíl v třídní podstatě buržoazního státu povolaného k udržování panství buržoazie, k potlačování dělnické třídy a pracujících mas, a státu socialistického, jehož činnost směřuje k likvidaci vykořisťovatelských tříd...“ Což, tuším, stačí k vytvoření představy, kdo jest Zdeněk Jičínský. V době vydání svrchu uvedených řádek měl Josif Vissarionovič Stalin už sice rok po funuse, ale svou politicko-právní kariéru zahajoval svrchu zmíněný odborník za plného lesku Stalinova osvíceného působení, i netřeba se divit, že nyní hledá cesty, jak by vypral špínu z co nejrozsáhlejší části doby, již my pravicoví demagogové a mccarthisté (páně Jičínského označení těch, kteří se odvažují nebýt jeho názoru) nazýváme totalitou. Jest řečený gentleman té mínky, že si toho titulu zaslouží - jestli vůbec - pouze první, šibenicemi poznamenaný úsek čtyřiceti komunistických let. To ostatní ... nu, sám uznává, že úplně echtovní demokracie to nebyla. Ale dalo se dobře žít (zvlášť někomu, podotkl bych opět). V závěru 60. let dokonce - cituji - nastal neobyčejný rozkvět kultury a umění.

Jelikož jsem sám tu přeblaženou dobu zažil - jsemť kmet jen o čtyři roky mladší - potvrdil bych zčásti ten výrok: opravdu zde byl jakýsi krátkodobý kulturní rozkvět. Ledaže, což teoretik socialistického práva Jičínský ze stydlivosti neuvádí, došlo k němu nikoli z milostivé vůle KSČ, o jejíž vedoucí úloze se tehdy neodvážily zapochybovat ani ty nejlidštější tváře, nýbrž jí navzdory. Někdejší komunističtí osmašedesátníci si připínají metál, jenž jim nenáleží, když si přisvojují zásluhu za únik demokratického ducha ventilem, jejž otevřeli jen nedopatřením. Ale to je už celkem puténka. Aspoň nám, kontrarevolucionářům a mccarthistům (příležitostně podám vysvětlení, kdo byl senátor Joseph McCarthy a proč se jeho jméno stalo užitečnou nálepkou). Že se citovaný muž a jiní, s ním duchem spříznění, té omšelosti dodnes tak úpěnlivě drží ... není divu. Je jim jedním z mála prostředků k vyprání jejich ledačím pokálené vesty z času totality.

Pan Jičínský ovšem slovo totalita silně nemá rád a vynakládá velký um na to, aby je vyloučil z vokabuláře jazyka českého. Využívá v tom skutečnosti, že je zmíněný pojem často užíván, málokdy však definován. Chci tedy doplnit tu mezeru poukazem na údaj naučného slovníku: Totalitarismus = soustředění státních a společenských funkcí v jednom mocenském centru, ovlivňujícím všechny oblasti veřejného i soukromého života. Je to tak? Znají-li signatáři žádosti o zrušení Ústavu pro studium totalitních režimů lepší definici, sem s ní. Ale nečekal bych, že s ní někdo přichvátá, přesné určení pojmů nebývá silnou stránkou levičácké argumentace. Citovaná definice má ovšem ten zásadní nedostatek, že pasuje jak ušitá na celé období komunistické vlády, slavné jaro lidských tváří z toho nevyjímaje: jisté ne zcela dobrovolné ulehčení přineslo, ale od zásady jednoho mocenského centra, kafrajícího do všech oblastí života jedincova i veškeré společnosti, také neupustilo. Pan Jičínský definici zajisté odmítne, jsa ochoten uznat za totalitu nejvýš nějakých pět počátečních let, kdy ještě výkonným drábem komunistické moci nebyl, pouze se na tu kariéru připravoval. Byla to, dovedu uznat, velmi pěkná, úživná kariéra. Až dodnes z ní JUDr. Jičínský těží.

Nikolaj Alexejevič Někrasov svého času vyslovil otázku, komu na Rusi žiť charašo. Můžeme ji parafrázovat po našem: komu za bolševika žiť charašo. Byli tací, že se za těch časů pláštěm děkana vysokých věd politických obláčeli, profesory právnické fakulty byli, a když jim byla pro špatný odhad vanoucího větru vylita perka, ani důlek podnikového právníka nebyl k zahození. Těm se žilo a dodnes žije charašo, některým i převelice charašo; jeví tudíž snahu vyprat špinavý čas totality, aby jim tak nepáchl z roucha. Ale chtěl bych podotknout, že byl mnohonásobek jiných, všech těch buržoazních elementů, kulaků a znárodněnců, oněch páně Jičínského vykořisťovatelských tříd, nebo třeba i lidí dělných, kteří se však v nepravý čas na nepravém místě prořekli něčím nepravým, i spadli do soukolí kádrového mlýna také. Znal jsem jich mnoho a dobře, jelikož jsem v jejich společnosti lopatou házel, blátem kolem vrtných souprav se potácel. Těm nikdo nenamluví, že sedm osmin totality nebylo totalitou, leda že se v té první osmině věšelo a vykořisťovatelské třídy likvidovalo, kdežto v pozdějších sedmi už jen kádrovalo a vyhazovalo. Sám bych svého osudu kádrového zatracence zvlášť neželel, bez něj bych se asi nerozhodl odejít do exilu a mít se do jisté skromné míry charašo. Ale to asi mocenské centrum nezamýšlelo, spíš si mě špatně hlídalo. Jiní dopadli hůř. Abych všechno nějak shrnul: je dvojí způsob, jak hodnotit dějinné období, jež pan Jičínský odmítá nazývat totalitou: z pohledu těch, kteří si bystře na vozíček režimních výhod naskočili a na něm se vezli až do chvíle, kdy z něj byli pro svou neopatrnost shozeni, a z pohledu jiných, kteří postrádali té obratnosti nebo na to neměli žaludek a raději nežili, dodnes nežijí charašo. Jsou to pohledy z příliš rozdílného úhlu, než aby se mohly setkat. Kdybych však mohl být slyšen, vyslovil bych se v prospěch toho, jenž vyšel ze zkušenosti lidí příliš čestných, než aby se stali příživníky u prostřeného stolu totality. Neboť není výběru: buď někdo komunistickému žaltáři věřil, a pak byl a jest hlupec. Nebo nevěřil, ale bylo mu výhodné z něj zpívat; a pak se nevyhne titulu příživníka. Nejsem pes a rád přiznám totalitnímu hříšníkovi možnost očistit se z obojího; ale toho dosáhne jen pokáním a vyznáním viny, ne její obhajobou.

Ale já pořád o doktoru práv Jičínském, a oni jsou tu ještě další, co jim tak ukrutně vadí ústav pro šťourání v totalitě, že se domáhají jeho zrušení. Někteří jen proto, že by rádi nosili roucho vyprané z komunistického neřádu; jiní z obavy, aby na ně řečený ústav něco nemilého nevyšťoural. Ale to je jejich věc. My ostatní bychom si měli někam zapsat jejich seznam a příležitostně se do něj mrknout, až se zase kraji českými rozlehne hlas volebních vábniček. Protože ono jde o víc, než jen o praní špinavého času. Jak zatím všechno vypadá, současná neslaná nemastná vláda neobhájí v příštím klání své židličky a nastoupí místo ní jiná, v níž bude mít své slovo těch sedmapadesát, co jim nevoní podstatné jméno totalita. Je podružné, jaký průkaz nosí v kapse, zda strany celkem poctivě se zvoucí komunistickou, nebo o dost záludněji sociálně kdovípročjakou. Kdož ví, nerozpomenou-li se pak kromě těch blahých let u prsu matičky Totality i na druhou ze svých náklonností, jíž byla - a nevěřím tak zcela, že jen byla - velká slovanská říše na východě, ochránkyně pracujících mas před choutkami buržoazního Západu. Neboť již se zvedá slovanský bohatýr, již koně plavého sedlá, střely kalené si v toulci srovnává, ku vzkříšení staré slávy se hotoví; a jestli ještě spojence v blízkém zahraničí nehledá nebo zatím nenašel, nešalme se představou, že je hledat a nacházet nebude. To bychom pak mohli, všichni svatí stůjtež při nás, divně koukat.

Není toho tak moc, co nám přinesl ten sametový čas; a co poctivého přinesl, nebývá dílem politiků. Příklon k Západu je v tom světlou a nadějnou výjimkou. Není po chuti všem, jak lze vycítit z různých protiradarových a jiných pozdvižení, a nelze vyloučit, že až se situace přiostří a bude třeba se vší rozhodností se postavit za západní orientaci českého státu, vyjeví ledakterý moloděc žár srdce svého a přeskočí na stranu slovanského dubiska. Mějme oči otevřené, a kdekoli objevíme jméno některého z těch, kteří vytáhli do bitvy za vyprání špinavého času totality - raději ruce pryč od něj, i kdyby navrhoval pozlacení bran nebeských. Nemyslím, že se tento rok přiřadí k oněm legendárním osmičkovým, jak o nich bylo takového psaní začátkem ledna, ale něco velmi nekalého v něm vzklíčit může. Poznamenejme si proto: Jičínský, Škromach, Paroubek, Zaorálek, Rath, Křeček, Dolejš ... možná jen truchlící v pohřebním průvodu totality, ale možná už vyslanci nového carství.



Zpátky