Březen 2008

Polská těžká četba

Tomasz Mackowiak

Polsko se znova snaží vypořádat s běsy antisemitismu. Poláci jsou už na ožehavá historická témata dobře připraveni. Knihou roku se na počátku ledna v Polsku nestal poslední díl Harryho Pottera, ba ani žádná jiná čtivá literatura. Polská veřejnost těžce a bez radosti čte a snaží se pochopit knihu Strach historika Jana Tomasze Grosse. Knihu obžalobu. Gross v ní totiž tvrdí, že Poláci v letech 1945–47 téměř masově vraždili Židy, kteří přežili holocaust.

Nepomůže přežít

Pro nezasvěceného čtenáře to zní možná absurdně. Stojí tedy za to připomenout, že po válce došlo v polských městech k sérii pogromů, v nichž bylo odhadem zabito 600 až 3000 lidí. Nejznámější z nich proběhl ve středopolském městě Kielce, kde v létě roku 1946 rozběsněný dav zaútočil na dům, v němž žili židovští vězni, kteří se vrátili z koncentračního tábora. Během útoku bylo zabito 37 židů, 35 jich bylo zraněno. Vyšetřovatelé, kteří v 90. letech věc zkoumali, tvrdili, že se jednalo o živelnou, nikým neřízenou akci. Běsnění začalo z neuvěřitelného důvodu: obyvatelé města dali za pravdu pomluvám, že židé unesli křesťanské dítě, jehož krev chtěli přidat do tradičních macesů.

Podobné události se prohnaly téměř celým poválečným Polskem. Některé byly komunisty narychlo „vyšetřeny“, několik lidí bylo dokonce popraveno – ovšem je těžké říci, jestli to byli skuteční pachatelé, nebo nevinné oběti komunistické justice. Pravdou ovšem je, že následujících 50 let se o událostech více méně mlčelo. O pogromu ve městě Kielce se začalo ve společnosti debatovat až po pádu komunismu. Bylo o něm natočeno několik dokumentárních filmů, napsalo se několik knih a smutečního obřadu na výročí pogromu se v roce 1996 účastnil tehdejší premiér W. Cimoszewicz.

Grossova kniha je senzací ne proto, že by se o pogromech dříve nepsalo. Jde především o způsob, jakým je kniha zpracovaná, a o autora knihy samotného. Gross pochází z polsko-židovské rodiny a z Polska byl vyhnán během antisemitské kampaně roku 1968. Ve Spojených státech proslul jako odborník na historii střední Europy a vyučuje na prestižní Princetonské univerzitě. Napsal knihy o druhé světové válce a stalinistických deportacích Poláků na Sibiř. Jeho jméno mělo zvuk mezi odborníky, ale Poláci se o něm dozvěděli teprve před osmi lety. Tehdy vyšla kniha Sousedi – autor v ní vylíčil městečko Jedwabne na východě dnešního Polska, kde v roce 1941 místní obyvatelé a nacisté vyvraždili mezi 340 až 1600 židů. Polská veřejnost, v níž přetrvával romantický mýtus o tom, že Poláci jsou národem Krista a jejich historická oběť je srovnatelná s obětí Ježíšovou, byla konfrotovaná s šokujícími historickými fakty. Ukázalo se, že i Poláci byli schopni vraždit nesmírně krutým způsobem bezbranné a nevinné lidi. Veřejnost se také musela vyrovnat se skutečností, že i někteří Poláci spolupracovali s nacisty a že mají svůj podíl na holocaustu.

Pro jistotu ticho

Skandál a veřejná debata, které kniha vyvolala, v podstatě změnily celou polskou společnost. Za pogrom se omluvil tehdejší prezident Aleksander Kwaśniewski a na místě, kde stála stodola, v níž byli zaživa upáleni židé, byl postaven skromný památník. Důsledkem debaty je mimo jiné i to, že v dnešním Polsku žádný seriózní člověk nepopírá ty nejčernější stránky polské historie. Pokud se ještě někdo o něco pře, tak spíše o počty upálených, případně o to, zda Poláci byli, či nebyli k vraždění přinuceni či vyprovokováni nacisty.

Druhá věc je, že společnost dosud k historickým otázkám spíše lhostejná začala dychtit po ztracené národní hrdosti. Pocit ponížení způsobil, že historie přestala být námětem nudných, oficiálních slavností a začala zajímat všechny. Tady je možné najít důvod mohutných, celonárodních oslav Varšavského povstání, obrovského úspěchu Muzea Varšavského povstání – a z politického hlediska úspěch zakladatelů onoho muzea a neúnavných obhájců polské národní cti bratří Kaczyńských.

Strach přichází osm let po Sousedech, ovšem Polsko už od té doby urazilo klikatou cestu. Politikové ze všech táborů se dnes jako čert kříži vyhýbají jakýmkoliv vyjádřením k této knize. Vědí totiž, že díky tématu lze „získat“ jenom dvě věci – buď nálepku antisemity, nebo vlastizdrádce. A veřejnost si už zvykla jak na šokující témata, tak na Grossův provokativní způsob psaní. Emoce podobné debatě o Jedwabném chybí.

Pravdou také je, že skandál před osmi lety a vlna zájmu o moderní historii způsobily, že veřejnost je na ožehavá témata zejména z oblasti polsko-židovských vztahů dobře připravená. Kromě stovek novinových článků, filmů, rozhlasových pořadů lepší či horší kvality, více či méně nacionalisticky laděných bylo publikováno také několik desítek vědeckých prací rozebírajících detailně tyto dějinné události. Reakce na novou Grossovu knihu jsou tedy mnohem klidnější a recenzenti jsou schopni autorovi vytýkat jen sklon ke zjednodušování či příliš agresivní jazyk. A dělají to, aniž popírají samotná děsivá fakta.

(Respekt, www.respekt.cz)