Duben 2008

Útěk z Leopoldova. Příběh Pravomila Ladislava Rajchla

Jiří Černý

Ve středu 6. března 2002 se veřejnost s vojenskými poctami rozloučila s plukovníkem Pravomilem Rajchlem, nositelem Řádu bílého lva, čestného občana Prahy 13. Přijel ze státu Oregon, kde poslední léta žil, za svými kamarády a ve věku 81 let zde zakončil svou bohatou a hrdinnou pouť životem.

Dvakrát byl odsouzen k trestu smrti a vždy řízením osudu přežil. Poprvé tento rodák ze Skůry unikl smrti ve dvaceti letech po soudu tajné policie NKVD, když se mu podařilo uprchnout z Gulagu a jen povolávací rozkaz do Buzuluku mu zachránil život. Podruhé tento bojovník proti komunismu unikl z pevnosti Leopoldov na Slovensku v lednu roku 1952, když mu před tím byl trest smrti změněn na doživotí.

Zejména útěk z Leopoldova v padesátých létech, o kterém se sice veřejnost dověděla až po roce 1989, ale který není moc mediálně znám, zaslouží pozornost pro odvahu, s jakou byl proveden. Útěk provedlo celkem 6 vězňů, dva z nich chytili, ostatní se dostali na Západ.

Věznici Leopoldov na jižním Slovensku nedaleko Hlohovce, dal postavit roku 1669 císař Leopold jako pevnost na obranu proti Turkům. Údajně při její stavbě zahynulo asi 60.000 tureckých zajatců. Pevnost je šestiboká stavba ze žulových kvádrů s věžemi v každém rohu. Hradby jsou v průměru asi deset metrů silné a až 14 metrů vysoké a proto byl útěk z této pevnosti prakticky nemožný. Věznice byla rozdělena na 4 samostatné dvory, navzájem od sebe oddělené a nikdo se nesměl v prostoru věznice pohybovat bez strážního doprovodu. Na vnější straně hradeb zabraňovaly útěku dráty pod vysokým napětím. Dvojitý plot z ostnatého drátu byl i na hradbách. Na šancích za hradbami pobíhali cvičení vlčáci. Koridor byl v noci osvětlen a před ním bylo tzv. ostřelovací pásmo. Kdo do něj vstoupil, byl bez výstrahy zastřelen.

Pravomil Rajchl, kterému byl trest smrti změněn na doživotní žalář, pracoval na kasematech. Prohledával všechny chodby pod záminkou, že jde na záchod a jednou při jedné návštěvě narazil v tmavé chodbě na mukla (vězně), který právě vydloubával kámen z hradeb. Tak poznal Štefana Gavendu a později i jeho kamaráda Jaroslava Bureše. Hned se s nimi domluvil. Díra v hradbách, kterou chystali provést, byla obrácena k Váhu. Mezi řekou a pevností procházela železniční trať, kudy každý den pět minut před pátou odpoledne projížděl rychlík

Několik dní pozoroval Rajchl chování bachařů na strážních věžích, kteří byli pevně přesvědčeni, že útek z pevnosti je nemožný. Každý den pracovali na díře jako krtci. Nejpilnějším byl Štefan Gavenda. Šlo to velmi pomalu, ale když poprvé uviděli světlo zvenčí, dostali novou sílu a povzbuzení. Vždy si dovolovali jít na záchod a tak to také v těchto místech docela silně zapáchalo, takže bachař by se sem neodvážil ani jít. Útěk sice plánovali na Štědrý den roku 1951, ale museli je odložil, protože Gavendu dali na Vánoce do korekce (samotka bez vycházek) a tak plán odložili až na 2. leden 1952. V průběhu prací na „díře“ se dostali do party ještě další tři muklové.

Vedle Pravomila Rajchla se útěku zúčastnili americký občan John Hvasta, Štefan Gavenda, Jaroslav Bureš, Josef Chalupa a Josef Heřmanský Celkem šest mělo odvahu z pevnosti utéci. Gavenda s dekou omotanou kolem těla, ostatní s trochou natřeného ušetřeného chleba, Hvasta s vitamíny z amerického balíčku a s pepřem proti psům. Všichni byli dost nervózní, když Štefan Gavenda vyndával poslední kámen z díry. Už uviděli řeku. Za chvíli měl tudy projet vlak. Dívali se, zda je most přes Váh hlídaný, ale nikoho neviděli. Vlak se s rachotem přiblížil, Gavenda už měl hlavu z díry a vyskočil. Hned za ním Raichl. Díra však byla výše, než předpokládali a pod hradbami byl ještě vyhloubený příkop. Hvasta vyskočil jako poslední, dopadl však na bok a se sténáním se zvedal. Kulhal, ale běžet mohl. Na nějaké ošetřování nebyl čas, šlo jim o minuty, než je objeví a spustí poplach.