Duben 2008

Kdo nám škrábe na dvířka aneb Obrácení premiéra Erdogana

Luděk Frýbort

Je právem každé společnosti, tedy i společnosti muslimské, sledovat své vlastní cíle. Není však povinností jiných společností tyto cíle bez muknutí přijmout.

Ani ne tak dávno jsem se zamýšlel nad úkazem, zvaným islámská demokracie. Bylo zrovna po tureckých volbách, v nichž slavně zvítězila nábožensky orientovaná Strana spravedlnosti a pokroku, a celkem i rozumní lidé se jali propadat jásotu. Konečně se v jedné z muslimských zemí dostala ke slovu síla, vycházející jak z nepochybné demokracie, tak z islámské tradice! Teď se ukáže, že je možné spojení dvou zdánlivě protichůdných idejí v jedno, v islámskou demokracii! A bylo mnoho nadějných řečí o tom, jak blízko je vyřešení problémů s militantním islámem, když byl nyní dán muslimskému světu takový vzor.

A opravdu. Minulo osm měsíců, a islámská demokracie se dala na pochod. Ne však na muslimský Východ, aby jej strhla svým příkladem, nýbrž rovnou do srdce Evropy. Pan Recep Tayyip Erdogan, vůdce vítězné strany a z vůle Alláhovy turecký premiér, se vydal na státní návštěvu Německa zrovna ve dnech znamenitého skandálu. Snad jej zpunktoval sám šajtán, neboť třebaže lze záměrné načasování vyloučit, určitě se premiéru Erdoganovi velmi hodil. Stalo se krátce před jeho návštěvou, že v městě Ludwigshafenu vzplál požárem dům, obydlený několika tureckými rodinami. Pokrokovým silám bylo okamžitě vše jasné. Rasistický útok! Xenofobie! Fašistický zločin! Ono se pak ukázalo, že žádná xenofobie, to jen si některý šetrný nájemník chtěl načepovat elektrický proud mimo počitadlo, chatrná instalace to nevydržela a celý barák shořel. Snad by z toho bylo možno vyvodit poučení - bij na poplach před rasismem, až když se něco takového prokáže, ušetříš si blamáž. Ale vykládej to těm, kteří tak ukrutně milují fašisty a xenofoby, že to bez nich nemohou vydržet.

Objasnění přišlo pozdě, už se bouřilo, demonstrovalo a mírově pochodovalo, do kteréžto atmosféry přibyl premiér Erdogan jako na zavolanou. Snad i na nějakou státní návštěvu, ale hlavně aby povzbudil tureckou menšinu v jejím odporu proti integraci. „Asimilace je zločin proti lidskosti!“ volal před dvacetitisícovým shromážděním svých krajanů v Kolíně nad Rýnem. A hned na Německu velmi ultimativně žádal uzákonění samostatného tureckého školství, zrušení nařízení směřujících k pozvolnému stírání odlišnosti obou etnik, a jiných takových věcí více. Neboť ne integrace muslimských přistěhovalců v západní společnosti je žádoucí, rozumějme, nýbrž trvalý stav dvou paralelních, v kulturním, náboženském i jazykovém ohledu odlišných, ba protichůdných životních způsobů, a v konečném důsledku dvou států s diametrálně rozdílnými zájmy na jednom státním území. Nedosti na tom, ofenzivně se opřel i do Evropské unie, aby konečně ke všem sakrům už jednou rozhodla o vstupu Turecka do této organizace. „Evropa není žádný soukromý křesťanský klub!“ zahřímal, dav tak nedvojsmyslně najevo, jaký je smysl a cíl oné islámské demokracie, co ji někteří dobráci ne tak dávno nestačili oslavovat.

Tady, řekl bych, končí legrace. Na Německu a s ním na celé Evropě je vyžadováno, aby do sebe přijala ne jednu národnostní či kulturní menšinu, jakých má ostatně už teď dost a dobře s nimi vychází, ale organizovaný předvoj islámu, ne ke koexistenci, ale k setření toho, čím je Evropa Evropou, jejího křesťanského charakteru. Netřeba dovozovat, že tím by tento starý kontinent přestal být částí civilizační oblasti zvané Západ. Netuší to premiér Erdogan? Nebo tuší, ale vyhovuje mu takový scénář? Leč o tom pouvažujme za chvíli. Co se týče tureckých škol, nebylo by zvlášť co namítat; menšinové školy, spolky a tiskoviny jsou v západním světě dávno zavedená instituce, však i my zašumavští Češi, jakkoli dobře integrovaní, se snažíme o udržení své řeči a tradic, aniž tím někomu ležíme v žaludku. Je ale po čertech co namítat proti ohniskům protizápadní výchovy, směřující nejdřív k vytvoření vlastní kolonie uvnitř hostitelské společnosti, poté ke konfrontaci, posléze k jejímu ovládnutí. A nebylo by ani co namítat proti přijetí dalšího člena Evropské unie, byť i o něco chudšího a kulturně odlišného; bylo takových přijato v posledních letech dost a Unie ten otřes (zatím) přestála. Je ale co namítat proti přijetí někoho, kdo své členství pojímá jako zřízení předmostí na protivníkově území, z nějž pak vykročí k dalšímu postupu ve vítězném tažení své víry.

Někdo mi možná vytkne přílišnou podezíravost; proč z Erdoganova poněkud ukvapeného projevu hned usuzuji na infiltrační choutky? V čem vidím protizápadní tendence ankarské islamistické vlády nebo dokonce její zapojení do světového džihádu? Komentátoři, kteří se tou otázkou zabývali, ve svých analýzách ve-směs tak daleko nešli, nýbrž je ulehčeně uzavřeli soudem, že pan Erdogan jen tak strašil. Že nevážil svá slova příliš úzkostlivě, jak už to odpovídá orientální rétorice, již nesmíme brát tak vážně. Opravdu?

No, řekl bych, že kým lomcuje rétorická vzletnost, měl by si dávat pozor na hubičku, aby se třeba někoho nedotkl; i my křesťané se totiž můžeme cítit uraženi, jakkoli nejsme na urážky tak hákliví jako muslimové. Ale to jen tak na okraj. Podstatnější je toto: jest R. T. Erdogan islámským demokratem. Touž ideou vedena je i jeho vláda, usilující o přijetí do EU. Než jí otevřeme vrátka, měli bychom se blíže podívat: jak se rodí takový islámský demokrat? Z čeho se líhne poněkud neskladná kombinace demokracie s islámem? Je tomu tak, že islám, obrousiv své útočné hrany a hroty, došel k podobné umírněnosti jako vlažné evropské křesťanství, a nezavdává tudíž příčinu k obavám? Kéž by. Sám bych byl první, kdo by takovému Turecku stavěl slavobránu. Bojím se však, že k tomu nebudu mít příležitost. Už životní běh zmiňovaného muže ukazuje, že to bylo cosi značně jiného než obrušování hrotů, co vedlo k vývoji fenoménu, eufemicky zvaného islámskou demokracií.

Počátek svého zrání našel R. T. Erdogan v politicko-náboženském hnutí Milli Görüs. A nutno zdůraznit, že je to bylo a dosud je značně vyhraněné hnutí. Německý Verfassungsschutz (civilní zpravodajská služba) je neoznačuje přímo za teroristické. Za radikálně islamistické s přímým napojením na síť nadstátního džihádu však ano. Svět je v jeho pojetí ostře rozdělen: na vysoce nadřazený islámský, a méněcenný, prozatím neislámský. S ním je nutno bojovat, přemáhat jej a transformovat v část světa věřících. A to ne ozbrojeným střetem - tu hloupost přenechává Milli Görüs mudžahídům a jiným pomatencům - nýbrž zápasem o lidská srdce. Jde z toho tak trochu děs. Na útok zbraní lze odpovědět také zbraní, i když to není právě v módě. Ale jak se chcete bránit tomu, kdo vám přišel vzít srdce? Ne, nevypadá to, že by tureckému panu premiérovi slova jeho kolínského projevu vyklouzla z úst jen přeřeknutím.

O Evropské unii se řečený státník ještě roku 1994 vyslovil takto: je to křesťanský spolek, v němž Turci nemají co hledat. Ostatně samo hnutí Milli Görüs, v němž našel svůj ideový základ, praví v jedné ze svých publikací: Evropan je ateista a modloslužebník, lichvář, kapitalista, socialista, sionista, komunista a imperialista, chlípný a stále opilý, cizoložnický a materialistický, upsaný ďáblu... A nějaká demokracie? Citujme R. T. Erdogana, jak se o ní v záchvatu upřímnosti vyjádřil v roce 1998: Demokracie je jen vlak, do nějž nastoupíme, abychom se rychleji dostali k cíli. K jakému, může si bystrý pozorovatel už doplnit sám. Něco snad napoví jeho snahy - ne zvlášť úspěšné - po roce 1994, když se stal istanbulským starostou: vypuzení kulturních vlivů Západu, zákaz alkoholu, oddělené pláže pro ženy, školní autobusy pro dívky a jiné pro chlapce, i další věci toho druhu. Vůdčí politik musí vystupovat jako kazatel své víry, odůvodňoval svá opatření.

Nu, nepřísluší nám zasahovat do tureckých záležitostí. Je věcí Turků, koho si zvolí za starostu nebo za premiéra; natolik ještě jejich demokracie nezislámštěla, aby měli výběr jen mezi dvojím hrnkem týchž slivek jako ... ale nechci odbočovat. Do svých vlastních záležitostí bychom však ještě snad zasáhnout směli, třebaže je leckterá politicky korektní duše opačného názoru. Ptejme se tedy: utrpěl R. T. Erdogan od času svých svrchu uvedených výroků duševní otřes? Obrat, jímž se z ultraislamistického Šavla stal demokratickým Pavlem? Z odpůrce tureckého vstupu do Evropské unie, jíž z toho srdce opovrhoval, v ultimativního vymahatele téhož vstupu? Už mu Evropan není ďáblu upsaným modloslužebníkem, chlípníkem a opilcem, o dalších titulech pomlčivše? Není už demokracie vláčkem k jízdě do nádraží Islámská hegemonie? Bylo by krásné, kdyby tomu tak bylo. Ale opatrnost je namístě; Šavlovo obrácení, jak známo, se událo zázrakem, a navřelé hrnce nevyčichají tak hned. Spíš si vzpomeňme na pohádku ... jako ono to bylo? O nějakých kůzlátkách, tuším. Něco zaškrábalo na dveře, kůzlátka otevřela, a on tam vlk, chatrně přestrojený za kůzlečí maminku. Věru, jen silně pitomá kůzlátka otevřou dvířka, aniž zkontrolují, co na ně kouká zpod maminčina kožíšku. Snad teď, po tom kolínském extempore, trochu utichnou řeči, jakým přínosem, ba obohacením by byl přístup Turecka v jeho současné podobě do evropského klubu. Snad přibude odvahy říci - ano, jsme křesťanský klub, a třebaže ctíme i hodnoty jiných civilizací, zachování naší vlastní nám je nejpřednější.

Nechme pohádek. Možnost, že na dvířka škrábe potměšilý vlk, je bohužel mnohem pravděpodobnější, než že jimi hodlá vejít laskavá kozička. Vpustíme-li do svého klubu islamisticky laděné Turecko, třeba se jen dočkáme proudu chudáků z východní Anatolie, dychtivých účastnit se na evropském blahobytu. Třeba půjde víc do tuha a dočkáme se kulturní i politické dvojkolejnosti, v níž islámský vláček pojede po své trati a náš také po své, jakkoli si neumím představit, že by takový jízdní řád fungoval. Ale vyloučená není ani třetí eventualita: že k nám neopatrně pootevřeným dvířky vtrhne světově organizovaný džihád a neustane v náporu, dokud Evropu nepodrobí svému vlastnímu pořádku.

Je právem každé společnosti, tedy i muslimské, sledovat své vlastní cíle. Není však povinností jiných společností je bez muknutí přijmout. Snad teď, po té zkušenosti, bude mukání víc, a statečnějšího. Ale nevím, lidé drazí, hloupá jsou kůzlátka, důvěřivá, a vlk mazaný, něco jako bych viděl přicházet a není to svět míru a dohody, spíš zápolení ukrutné, v němž nebude oplaceno dobré dobrým a kdovíjak skončí.