Duben 2008

Nad výročím února 1948 (1. část)

Jan Cholínský

Česká národní identita na prahu třetího tisíciletí je dosud úzce spjata se čtyřicetiletou zkušeností z neomezené vlády komunistické strany a její ideologie. Přesněji řečeno s životem pod knutou politického a kulturního útlaku, který zcela přeťal tisícileté kulturní kořeny a který pod propagandistickými hesly o „cestě k lepším zítřkům" přinesl jen utopický model odlidštěného kolektivismu, programové šíření nenávisti a lží a brutální represivní mašinérii. Výsledkem bylo utrpení statisíců lidí a katastrofální úpadek společenské kultury.

Únor s osmičkou je pro nás symbolickým podnětem k úvahám, kam až jsme to ve 20. století došli a odkud jsme se nedávno vydali vstříc nové evropské (europeizované) a světové (globalizované) éře. Chceme-li uchovat a využít nezáviděníhodnou, ale autentickou zkušenost s komunismem, kterou naši sousedé v západní Evropě postrádají, potřebujeme ji nejen důsledně popsat a vyhodnotit, ale také průběžně připomínat.

Šedesáté výročí 25. února 1948 a nástupu komunistů k moci je dobrou příležitostí k bilancování a staví před nás tři zásadní otázky.

Vyrovnali jsme se s komunistickými zločiny?

Zpracovali jsme dějiny období 1948-1989?

Pochopili jsme příčiny pádu pod komunistické jho?

Moje odpovědi, které se dále pokusím zdůvodnit, znějí: „rozhodně ne", „spíše ne", „prozatím ne". Přesto věřím, že proces vyrovnávání se s komunistickou minulostí, který v České republice navzdory všem překážkám probíhá, má své výrazné klady, významně ovlivňuje vědomí národní identity a přispívá k formování zdravé občanské společnosti.

Vyrovnávání se zločiny komunismu

Totalitní ideologie 20. století, nacismus (respektive nacionální socialismus) a komunismus (marxismus-leninismus) jsou nepochybně zavrženíhodné a politické režimy, v nichž byly uplatněny byly nepochybně režimy zločinné. Avšak zatímco odhalování a trestání zločinů nacismu bylo rázné a důsledné, v případě komunismu probíhá s rozpaky a laxně. Západní politické, akademické a mediální kruhy jsou zdrženlivé, nesnaží-li se přímo komunismus obhajovat, zatímco pro komunismem postižené státy je charakteristický nedostatek vůle nových politických elit potrestat přímé viníky. To vše navzdory skutečnosti, že koncentrační tábory vynalezl již Leninův a nikoli až Hitlerův režim.

Nad problematikou pokryteckého přístupu západního světa ke komunistickým zločinům se po pádu komunismu zamýšlí mnozí znalci historie, politiky a práva. Za všechny vzpomeňme alespoň francouzské historiky Alaina Besançona a François Fureta či ruského politologa Vladimira Bukovského. Ti došli k závěrům, že příčinou neschopnosti měřit stejným metrem oběma zločinným režimům byly a jsou postoje vlivných levicových intelektuálů (liberálních socialistů či levicových liberálů), kteří vidí v komunistickém experimentu především ušlechtilý cíl, který selhal.

Zdrženlivý přístup k trestání komunistických zločinů se projevil po roce 1989 i v československé, respektive české politice. Prosazovat jej začal Václav Havel v průběhu sametové revoluce hesly „nejsme jako oni" či „všichni jsme byli vinni". Následně pak tím, že pověřil komunistického legislativce Mariána Čalfu a komunistického generála Miroslava Vacka významnými vládními funkcemi a přijal je za své spolupracovníky. Počátkem devadesátých let se pak Havel společně s dalšími představiteli nových politických elit Petrem Pithartem, Pavlem Tigridem, Václavem Klausem, Milošem Zemanem a dalšími shodně vyslovili proti zákazu komunistické strany.

Důsledkem těchto postojů bylo rehabilitování komunismu jako legitimního politického směru a etablování KSČ(M) na politické scéně. Mezi politiky se ovšem našli i ti, kteří měli názor opačný a snažili se, byť neúspěšně, prosadit zákaz komunistické strany. Na počátku devadesátých let to byli například poslanci Emanuel Mandler (LDU), Čestmír Hofhanzl (ODA) nebo Jiří Karas (KDU-ČSL) na jejichž snahu nyní, doufejme, že ne zcela utopicky, navázali senátoři Martin Mejstřík a Jaromír Štětina. Žel, obdobné hlasy zazněly v porevoluční době například z akademického prostředí nebo z řad publicistů veřejně jen ojediněle.

Pseudotolerantní politicko-akademický kurs a přítomnost komunistické strany v parlamentu (ale také „bývalých" komunistů v jiných politických stranách a ve všech úrovních státní správy) průběžně komplikují proces vyrovnávání se s komunistickým obdobím a zejména pak se zločiny komunismu. To ovšem navzdory všem nedostatkům probíhá a při srovnání s paralelami v ostatních postkomunistických státech lze říci, že standardně a místy dokonce progresivně.

Přijetí zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu v roce 1993 bylo jedním z mezníků v tomto procesu. Zákon výstižně konstatuje, že „režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989" byl „zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný" a že „Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou obdobně jako další organizace založené na její ideologii".

Citovaný zákon mimo jiné podpořil činnost Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), který vznikl v roce 1995 sloučením Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB (v působnosti ministerstva vnitra) a Střediska dokumentace o protiprávnosti komunistického režimu (v působnosti generální prokuratury a ministerstva spravedlnosti). Cílem ÚDV je odhalovat a stíhat pachatele trestných činů z let 1948-1989, kteří nebyli z politických důvodů obžalováni a souzeni, přičemž, jak stojí v citovaném zákoně, „do promlčecí doby trestných činů se tato doba nezapočítává".

Činnost ÚDV i předešlých institucí je zasvěcenými publicisty spojována s pozitivním či negativním vlivem jeho ředitelů v tom kterém období. Faktem je, že ÚDV do konce roku 2007 zpracoval návrhy na podání obžaloby u 122 obviněných, na jejichž základě byla obžalována 101 osoba. Z nich bylo 8 osob odsouzeno k nepodmíněným a 22 k podmíněným trestům odnětí svobody. U ostatních bylo trestní stíhání zastaveno, nebo byli z různých důvodů zproštěni obžaloby. Vzhledem k počtu obětí komunistického teroru - téměř deseti tisícům mrtvých a statisícům perzekuovaných se tato čísla zdají být poněkud nízká.

Nejnovějším přírůstkem k odsouzeným je bývalá prokurátorka, která se v jednom ze zmanipulovaných politických procesů v padesátých letech podílela na odsouzení političky Milady Horákové a dalších tří obviněných k trestu smrti. Při uplatňování trestního práva vůči obviněným komunistickým funkcionářům, vyšetřovatelům a dozorcům byly v konečné fázi rozhodující právě postoje soudců. U těch, kteří se během komunistické vlády podíleli na politicky motivovaných represích a poté soudili komunistické zločiny, lze pochybovat o nestranném posuzování svěřených případů. Přes protesty bývalých politických vězňů však nedošlo v soudnictví k výraznějšímu zemětřesení. Jen na okraj připomeňme, že ve své funkci zůstala například soudkyně, která v osmdesátých letech poslala do vězení (přesněji na smrt) těžce nemocného disidenta Pavla Wonku.

Zásadní otázkou po pádu komunistického režimu bylo, zda a jak veřejně diskvalifikovat komunistické funkcionáře, příslušníky represivní tajné policie - StB a ty, kteří s StB aktivně spolupracovali. Po bouřlivých jednáních přijal, tehdy ještě československý, parlament tzv. lustrační zákon č. 451/1991 Sb. na jehož základě byl exponentům komunistického režimu znemožněn výkon určitých funkcí ve státních orgánech a organizacích. Následně byl schválen ještě zákon č. 279/1992 Sb. vztahující se k funkcím v ministerstvu vnitra, Policii ČR a Vězeňské službě ČR. Oba lustrační zákony byly uplatněny a jejich státotvorný, právní a morální význam neznehodnocují ani jejich obsahové nedostatky ani aféry s falešnými či neplatnými lustračními osvědčeními.

Lustrace byly vystaveny dvojí kritice. Na straně protikomunisticky smýšlejících občanů jako nedostatečné a na straně milců starého režimu a těch kdo preferují práva před odpovědností jako diskriminující. V souladu s nimi byly z veřejných funkcí vyřazeny tyto skupiny osob: část funkcionářů KSČ, příslušníci Lidových milicí, příslušníci Státní bezpečnosti, jejich tajní spolupracovníci, členové akčních výborů a studenti škol v SSSR. Původní platnost na dobu pěti let byla prodloužena do roku 2000 a poté na neurčito. Zákon č. 451/1991 byl komunistickými a levicovými poslanci několikrát neúspěšně napaden jako protiústavní.

K plošnému zveřejnění jmen komunistických funkcionářů všech úrovní a rovněž všech členů komunistické strany, a tím k jistému morálnímu zadostiučinění všech ostatních, nedošlo a už asi nedojde. O desítkách nejvýznamnějších komunistů ale podávají dostatečná svědectví práce historiků a publicistů. O zveřejnění rozsáhlého seznamu spolupracovníků tajné policie se postaral, i přes silnou kritiku z mnoha stran, novinář Petr Cibulka v roce 1992. Historik a bývalý pracovník polistopadové Federální bezpečnostní informační služby Milan Churaň o jeho seznamech napsal, že „nejsou záludným pomlouvačným falzem podplukovníků StB (jak svého času prohlásil Václav Havel)", ale nekompletním výpisem z registrů kontrarozvědných útvarů StB zpracovaným lidmi, „kteří nebyli ochotni přijmout polistopadové sametové pokrytectví".

Není jisté, zda by bez Cibulkovy aktivity došlo k dodatečnému zpřístupnění úředně potvrzeného a zkompletovaného seznamu, který je dnes zájemcům volně k dispozici na webových stránkách ministerstva vnitra. Kromě tohoto mimořádně prospěšného počinu bylo také uzákoněno právo občanů nahlížet do záznamů, které na ně StB vedla a badatelům byly zpřístupněny rozsáhlé databáze o činnosti komunistických institucí. S nástupem bývalého pracovníka ÚDV Pavla Žáčka na místo ředitele Archivu bezpečnostních složek ministerstva vnitra se prolomily ledy a veřejnost se může čas od času v tisku seznámit s pozoruhodnými poznatky vytěženými z archivů. Jedním z nich je například odhalení spolupráce bývalého guvernéra státní banky a premiéra nestranické vlády Josefa Tošovského s StB v roli ideového agenta.

Vyrovnávání s komunistickými zločiny nezahrnuje ovšem pouze trestání pachatelů a zostouzení kariéristů typu Tošovského. Jeho důležitou složkou je od počátku rehabilitace poškozených a zmírnění spáchaných křivd. V praxi jde o zrušení (rehabilitaci) politicky motivovaných trestů, finanční odškodnění nevinných obětí za měsíce a roky strávené ve vězení a navrácení (restituci) zabaveného či přesněji ukradeného majetku nebo poskytnutí náhrady za něj. Také v této oblasti se vedle pozitivních realizovaných opatření objevilo mnoho problémů, rozporuplných rozhodnutí a z nich plynoucí nespokojenost.

Zatímco úřední rušení politicky motivovaných trestů na základě zákona č. 119/1990 Sb. o mimosoudních rehabilitacích začalo poměrně svižně krátce po pádu komunismu, jejich nespravedlivě věznění „pachatelé" si na finanční kompenzaci museli počkat. Byla uspokojivě realizována až ve druhé polovině devadesátých let na základě nařízení vlády č. 165/1997 Sb., které stanovilo odškodné 625,- Kč za každý započatý měsíc ve vězení. Finanční kompenzace byla ještě nepatrně rozšířena nařízením vlády č. 405/2005 Sb. Vztahuje se na děti popravených rodičů, kterým v době úmrtí rodiče nebylo 18 let a je koncipována jako příplatek k důchodu.

V procesu rehabilitace však stále přetrvávají problémy s tzv. zbytkovými tresty. Tyto tresty se týkají zejména občanů, kteří se odhodlali bojovat s komunistickým režimem se zbraní v ruce a byli odsouzeni za „kriminální" delikty. Špičkou ledovce je zde případ bratrů Ctirada a Josefa Mašínových odsouzených v padesátých letech nebo případ Vladimíra Hučína odsouzeného v letech osmdesátých. Tresty vyměřené komunistickým režimem dosud některým odsouzeným odbojářům zůstávají. Snad k jejich zrušení napomůže zákon o protikomunistickém odboji, připravovaný nyní senátory ODS, který bude legalizovat i odboj proti zločinnému režimu se zbraní v ruce.

Velmi problematické je komplexní zhodnocení restituční praxe, která spadá pod působnost zákonů č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb., zabývajících se tzv. zmírněním majetkových křivd a mimosoudními rehabilitacemi. Mnoho poškozených (okradených) včetně celých skupin je dosud způsobem, rozsahem či (ne)vymahatelností restitucí zklamáno a cítí se po pádu komunismu podvedeno. Důvody k nespokojenosti měli a mají mnozí občané nárokující si zemědělské komodity či nemovitosti, ale také bývalí exulanti; oprávněné jsou zcela nepochybně rovněž výhrady představitelů katolické církve a také všech občanů, kterým vadí, že nebyl zabaven veškerý majetek KSČ a SSM.

Nespokojení občané v ČR se sdružili ve Svazu občanské sebeobrany pod předsednictvím Antonína Duška a nespokojení krajané v České koordinační kanceláři, jejíž činnost organizuje Jan Sammer z Toronta (www.czechoffice.org). Shodně zastávají názor, že co bylo komunisty ukradeno, má být vráceno nebo nahrazeno. Tento názor ovšem nesdílí řada významných politiků, mezi něž patří například bývalý komunista, bývalý sociálně demokratický ministr spravedlnosti a současný předseda ústavního soudu Pavel Rychetský.

V této části článku bych ještě rád připomněl, že proces vyrovnávání s komunistickými zločiny od počátku 90. let není jakýmsi anonymním společenským „samohybem", ale že jej podporují nebo brzdí konkrétní lidé. Mohl a může probíhat, navzdory etablování KSČ(M) a jejích spojenců na politické levici, jen díky tomu, že se našlo dostatek zákonodárců, kteří navrhli, obhájili a přijali příslušné právní normy. Vyjádřit uznání je třeba těm poslancům a senátorům OF, KDU-ČSL, ODA, ODS a US-DEU, kteří proces vyrovnávání s komunistickými zločiny podpořili. A že se nejednalo o samozřejmost, dokazují kontinuální snahy KSČ(M) podporované podstatnou částí ČSSD tento proces brzdit a zpochybnit. Zákonodárci těchto dvou stran opakovaně usilují o zrušení lustračních zákonů, předložili návrh ústavnímu soudu na zrušení zákona o protiprávnosti komunistického režimu a jejich nejnovější aktivita směřuje proti již zřízenému Ústavu pro studium totalitních režimů.

Pro dokreslení je vhodné připomenout si některé výroky představitelů komunistického tábora, například v souvislosti s lustračním zákonem. Mluvčí komunistů P. Vilhelm v roce 1991 prohlásil ještě relativně diplomaticky: „Namísto usmíření a konsensu se prosadil přístup, v němž se tato společnost rozděluje na občany historicky lepší a horší, vyvolené a diskriminované". Větší dávku arogance již projevil současný předseda KSČM Vojtěch Filip v televizním diskusním pořadu Aréna v roce 1999, kdy prohlásil že funkcionáři KSČ a StB jsou neoprávněně diskriminováni za to, že podle tehdejších zákonů dobře plnili své povinnosti a dále uvedl, že v letech 1948-1989 došlo v Československu k obrovskému hospodářskému rozvoji a že tehdejší režim nebyl zločinný, ale pouze autoritativní. Filip řekl svým oponentům, že z nich mluví princip odplaty a v závěru korunoval svoje vystoupení výrokem: „Byl bych nerad, aby devadesátá léta byla v budoucnu hodnocena jako dnes padesátá léta v ČSSR".

Můžeme-li někomu poděkovat za protiváhu k piklům levice, pak odpovědným a zásadovým lidem, kteří se dostali na vysoká místa v justici. Za všechny vzpomeňme tři skvělé osobnosti. Již zesnulého bývalého předsedu Ústavního soudu ČR Zdeňka Kesslera, který je mimo jiné podepsán pod rozhodnutím tohoto soudu o zamítnutí podnětu levicových poslanců ke zrušení zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Dále bývalou předsedkyni Nejvyššího soudu ČR a současnou místopředsedkyni Ústavního soudu ČR Elišku Wágnerovou nebo bývalého generálního prokurátora Jiřího Šetinu, který byl zároveň zakladatelem Útvaru (později Úřadu) pro dokumentaci a vyšetřování činnosti Státní bezpečnosti. Šetina v roce 1992 na tiskové konferenci při příležitosti vzniku ÚDV prohlásil „Nikdo z nás nepotřebuje ke svému životu procesy, tresty, zejména týkající se lidí, kteří jsou na konci svého života. Ale my všichni potřebujeme historii zdokumentovat a zveřejnit." Jeho slova mají nadčasovou platnost a jsou vhodným úvodem k druhé části tohoto článku.

Nejprve ale ještě dílčí bilance. Nepodařilo se postavit komunistickou stranu a ideologii mimo zákon, nepodařilo se potrestat komunistické zločince - přímé vykonavatele násilí, ani nejvyšší stranické a policejní funkcionáře, nepodařilo se zveřejnit seznamy komunistů, nepodařilo se vyřešit problém se zbytkovými tresty, nebyly uspokojeny oprávněné restituční nároky mnoha poškozených, nebyl zabaven majetek komunistické strany a jejího „dorostu" - SSM. Za to, že bilance není příznivější, jistě nemůže neuchopitelný společenský paradox, ale pokrytectví a lhostejnost mnoha (ne)odpovědných jednotlivců ve službách společnosti. K výše uvedené zmínce o aktivitě senátorů Mejstříka a Štětiny lze ještě dodat, že jejich snaha o postavení komunistů mimo zákon je podpořena už 75 tisíci podpisy na petici Zrušme komunisty (www.zrusmekomunisty.cz) a rovněž požadavkem Konfederace politických vězňů.

(pokračování)