Květen 2008

Polepšili jsme se

Bohumil Doležal

Byla to velká sláva: někdy počátkem dubna vydražila (tj. nakoupila v dražbě, aby nevzniklo nedorozumění) ČR v Amsterodamu 15 obrazů a 94 kusů „sedacího nábytku“ z majetku lichtenštejnské knížecí rodiny. Nákup byl v tisku zdůvodněn poměrně bezelstně: je třeba doplnit inventář „v objektech“ na Moravě, které byly po válce zkonfiskovány (rozuměj ukradeny) Lichtenštejnům na základě tzv. Benešových dekretů. Jeho část totiž stačili prozíraví majitelé včas ukrýt do bezpečí před nenechavými prackami našich pradědečků, resp. dědečků a tatínků, takže se ho od té doby „v objektech“ nedostává.

Věc je třeba trochu vysvětlit: Lichtenštejnské knížectví bylo před válkou, během války i po válce neutrálním státem v jakési volné unii se Švýcarskem. Jeho neutralitu respektovali Hitler i Spojenci (ti západní). Vládnoucí rod, kterému patřily zkonfiskované (tj. ukradené) „objekty“ na Moravě, byli pochopitelně také lichtenštejnští občané. Zatímco za majetek zkonfiskovaný na základě Benešových dekretů švýcarským občanům, muselo bolševické Československo vysolit jakousi náhradu, lichtenštejnští občané přišli zkrátka.

Událost oslavila Mladá fronta Dnes ze dne 2. dubna jásavým titulkem: Věci Lichtenštejnů máme zpět! Titulek vystihuje specifiku českého přístupu: byl by pochopitelný, kdybychom byli Lichtenštejnové, jenže nejsme. Byl by taky pochopitelný, kdybychom ty věci považovali za naše: Pak by správně zněl „své věci máme konečně zpět“, jen by bylo divné, proč jsme je kupovali, když byly naše. Anebo „věci Lichtenštejnů máme teď my“, což by neproblematicky zrcadlilo fakt, že jsme je od Lichtenštejnů řádně koupili. Záležitost je nepřehledná a jako každou nepřehlednou záležitost ji lze uchopit za dva konce, dobrý a špatný.

Ten dobrý konec znamená, že jsme se polepšili. Už Lichtenštejnům majetek nekonfiskujeme (rozuměj nekrademe), nýbrž řádně nakupujeme. Nový přístup lze v zásadě v zásadě přivítat, má však dvě malé vady na kráse: za prvé, nakupujeme, abychom mohli doplnit mobiliář do konfiskovaných (ukradených) „objektů“ a za druhé, nakupujeme, protože nám nic jiného než nakupovat nezbývá. Kdyby do amsterodamské aukční síně vpadlo ozbrojené komando české protikorupční policie (uvádím to prosím jen jako ryze teoretický příklad) a dražené věci zabavilo podle Benešových dekretů, celá akce by vzhledem k akceschopnosti nizozemské policie a zejména jejích protiteroristických jednotek nejspíš ztroskotala a navíc bychom měli oplétačky jak s Holandskem, tak s EU. Asi bychom je teď neustáli. (Vadilo by to taky Lichtenštejnsku, ale na tom nám nezáleží, je velké jen jako třetina kolínského okresu.)

Takže se sám od sebe nabízí ten druhý, horší konec: nekonfiskujeme (čti: nekrademe), protože už to nejde. Lépe řečeno, podle tzv. Křen-Peškova axiomu to, co bylo v roce 1945 docela v pořádku, by dnes už až tak moc v pořádku nebylo. Závěr, že se vše mění k lepšímu, by však byl předčasný: není totiž vůbec vyloučené, že to, co dnes už v pořádku není, za pár let nebo desítek let zase v pořádku bude. A otvírá se tedy otázka: nebylo rozhodnutí „získat věci Lichtenštejnů zpět“ formou aukce, tj. za úplatu, poněkud ukvapené? To jest: neměli jsme být trpělivější?

(www.bohumildolezal.cz)