Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Červenec 2008


Události od 19. května do 16. června 2008

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Pondělí 19. května

Komunistický předseda Vojtěch Filip bez problémů obhájil na sjezdu KSČM svou pozici. Radikálové nejsou úplně zanedbatelní, ale zaostali (ostatně liší se od Filipa jen v rétorice a navíc KSČM nemá důvod měnit linii, co by tím získala), „reformisté“ se proti Filipovi vůbec neprofilovali. KSČM je strana, která na tom není natiolik špatně a hlavně nemá při své nynější politice co ztratit. Představovat si, že se bude „reformovat“ je směšné, a radikalizovat se – proč? Filip je jen trochu líp učesaný Grebeníček a členům i voličům KSČM se to líbí.

Z víkendového zasedání Republikové rady zelených vzešel závěr, že poplatky ve zdravotnictví se mají zrušit v případě dětí do 18 let, důchodců, žen v šestinedělích a u dlouhodobě nemocných. To v podstatě odpovídá mírnější variantě návrhu ČSSD. Kromě toho zelení žádají „větší prostor pro veřejnou a odbornou k diskusi“ k zákonu o univerzitních nemocnicích a zdravotních pojišťovách. Problém Strany zelených je, že republiková rada je už dnes, jak se zdá, depozitura ČSSD, kdežto v těch orgánech,které jsou rozhodující (poslanecký klub, vedení strany) zatím ještě probíhá přetahování.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu: „Obnaženo na dřeň, budou sociální demokraté muset obhájit své vládní partnery před Washingtonem a Bruselem. Mechanismus je shodný s tím, který existoval před listopadem 1989, kdy se kádrové otázky ve vyšších patrech KSČ musely schvalovat v Moskvě. To je realita členství malé země ve velkém uskupení. Dříve to byla Varšavská smlouva a RVHP. Dnes se musí přihlížet k NATO a EU.“ To je velmi pozoruhodná úvaha. Především je zjevné, že když je někdo členem nějakého uskupení, musí respektovat zásady tohoto uskupení. To ještě neznamená, že všechna uskupení jsou prašť jako uhoď. Tak například některá jsou té povahy, že tam člověk (nebo země) rád a s nadšením vstoupí, protože je přesvědčen, že mu budou užitečná, a ví, že může jejich rozhodování v odpovídající míře ovlivnit. Jiná jsou potěmkinské pseudoinstituce, které si zřizuje drzé orientální impérium, pravlast knížete Potěmkina, k lepšímu ovládání otroků, které si v důsledku druhé světové války naloupilo. Čili: liší se povaha institucí a liší se i „mechanismy“, a to dost podstatně. Pozoruhodná je v této věci spíš proměna pana Mitrofanova - Ještě před třemi, čtyřmi lety to byl střízlivý komentátor dění v české sociální demokracii, jeho články byly věcné, objektivní a informativní. Teď to vypadá, jako kdyby byl po celou tu dlouhou dobu spal a najednou se probudil. Rozvíjí mezinárodněpolitické koncepce, přehledně, prostě a člověk by skoro řekl po putinovsku.

A jedna poznámka do rubriky Jak číst Právo. Opět titulek: „Přírodovědci Bursíkovi: ctěte u radaru ideály své strany“. To vypadá, buď jako kdyby mu psali všichni přírodovědci, co jich je když ne na zeměkouli, tak tedy aspoň v České republice, nebo aspoň Svaz českých přírodovědců, sdružující všechny uznávané univerzitní a vědeckovýzkumné kapacity, nebo aspoň několik akademických es. Pan Bursík nemusí propadat panice (a čtenáři taky ne), není tomu tak.

Slovenský premiér Fico je velkorysá osoba: je ochoten jednat s maďarským premiérem Gyurcsányem, přestože ten to odmítl pod „směšnou záminkou“, že předseda vládní SNS Slota označil zakladatele maďarského státu svatého Štěpána za šaška. Pan Slota to udělal na tiskovce, jednoznačně s úmyslem maďarskou stranu co nejvíc urazit a vyprovokovat, pan Fico byl u toho a nečinně přihlížel.

Mladá fronta Dnes provedla opět rozsáhlou invazi svých reportérů převlečených za mediky a lékaře, do řady českých nemocnic. Pochopitelně byli většinou úspěšní. Jak se dá zabránit tomu, aby se třeba mezi mediky nevetřel někdo nepovolaný? Sotva tím, že se nemocnice změní v něco jako věznice. Spíš tím, že se všeobecně uchytí názor, že se něco podobného nedělá. Akce MfD vypadají naopak jako návod pro zájemce, jak to dělat co nejšikovněji. A kromě toho tak trochu jako nechutná buzerace lidí, kteří mají na práci důležitější věci než honit po nemocničních chodbách reportéry.

Úterý 20. května

V ODS zuří válka kvůli majetkovému vyrovnání s církvemi. Vlastimil Tlustý si ho vybral celkem šikovně jako klacek na Topolánka. Má veřejnou podporu (podle klausovské ideologie jsou církve něco jako spolky zahrádkářů a měly by fungovat zadarmo, tento názor sdílí většina české společnosti a samozřejmě taky většina členů a příznivců ODS) a se svými dvěma nohsledy může přijetí zákona hravě zhatit, což taky udělá. Vládní politika se tak dostává do úzkých, zdá se, že tři základní věci (radar, zdravotní reforma, vyrovnání s církvemi) se opozici ve spolupráci s disidenty v koaličních řadách podaří zlikvidovat. Čeká Topolánka osud Vladimíra Špidly?

Odpůrci radaru Tamáš a ještě jeden, zapomněl jsem, jak se jmenuje, drží demonstrativní hladovku. Zatím zhubli o osm kilo. Chudinkové. Zhubnutí o osm kilo ještě není důvod, proč by měli vzbuzovat úctu, respektive klesla-li naše společnost tak hluboko, že jí zhubnutí o osm kilo připadá jako úctyhodný čin, není to šťastné znamení. Právo dojemně líčí, jak pan Tamáš trpí. Pro mne je podstatné, že důvod, pro který trpí, je špatný, a žádné utrpení ho lepším neudělá.

Ministerstvo spravedlnosti prý má k dispozici už osm návrhů, jak změnit volební zákon. Návrhy, jak vyplývá z článku v dnešním Právu, spočívají v tom, že buď usilují posílit pozici velkých stran, nebo usilují posílit pozici malých stran, a některé konečně zároveň usilují oslabit pozici KSČM. K tomu je třeba říci, KSČM sem, KSČM tam, volební zákon, který je účelově šit na to, aby oslabil roli jedné parlamentní strany, protože si s ní její konkurenti v politickém zápase nevědí rady (často proto, že se jí v tom či onom podobají, a komunisté se od nich liší jen tím, že jsou o hodně radikálnější, což je problém, který známe z let 1945-7), je naprosto nepřípustné a je to nebezpečný precedens. Ale špatné je obecně různé zvýhodňování těch či oněch pomocí deformací proporčního systému. Korektní způsob, jak zabránit patu, je např. zvýšení počtu poslanců při zachování proporčního systému, a hlavně samozřejmě rozumná politika (vůbec se není třeba obávat toho, že ji u nás budou najednou dělat všichni).

Mladá fronta Dnes s horlivostí hodnou lepších věcí pokračuje v laciném líčení populistické infiltrace reportérů do nejrůznějších nemocnic. Nikdo si netroufne nic říci, protože jde přece o zdraví nás pracujících (nebo snad nás daňových poplatníků? Nebo, ještě lépe řečeno, nás pracujících daňových poplatníků?). Ministr Julínek to považuje za dobrý nápad, já to považuji za drzost a za obtěžování zdravotníků (dá se jim právem vyčítat spousta významnějších věcí, než že mezi sebe tu a tam omylem pustí drzého reportéra). Michal Musil uvádí jako vzorový případ, co může způsobit, když se někdo nepovolaný převlékne za lékaře, „heparinového vraha“ Zelenku, to je přece úplný nesmysl, ten člověk byl na oddělení, kde řádil, regulérně zaměstnaný. Místo toho, jak lacině buzerovat zdravotnický personál, měli by se v MfD starat o demagogii posttotalitních stran ve věci amerického radaru, majetkového vyrovnání s církvemi a zdravotnické reformě. Jenže tam by mohli taky tu a tam u veřejnosti narazit. Ale proč ne? Asi si myslí, že tohle víc útočí na city jednodušších čtenářů, kterých je většina. Pokud si to myslí, jsem přesvědčený, že čtenáře šeredně podceňují.

Strana zelených si vybírá atraktivní kandidáty pro senátní volby. Zároveň je člení do dvou kategorií podle toho, jak jejich názory odpovídají zelenému programu. Některé chce podporovat hodně, jiné jen trochu. Kandidovat je chce všechny.

Luboš Palata reagoval v dnešních Lidovkách na mou polemickou poznámku k jeho článku z minulého týdne. Jeho polemické manýry jsou stejně nesnesitelné a neseriózní jako jeho názory. Svou polemiku nazval „Německo jako stát nese vinu za válku a okupaci“. Jistě, nese, je třeba jen doplnit „Hitlerovské Německo“. Dnešní Německo žádnou vinu nenese. Kromě toho pan Palata taky lže.

Středa 21. května

Podle nejnovějšího průzkumu agentury STEM to vypadá, jako by ODS poněkud stáhla ztrátu na ČSSD (dělá teď necelých 6%). Dnešní opozice by i tak získala ve Sněmovně pohodlnou většinu 105 mandátů. Navíc vzhledem k velmi dobrému výsledku zelených (přes 10%) by ovšem Paroubkovi k (minimální) většině stačili pouze zelení, a dohromady s lidovci k většině velmi pohodlné. Je to zjevně jakýsi dlouhodobější trend, který potvrzují i jiné agentury, a tím se dá mj. vysvětlit, proč Paroubek ochladl vůči KSČM a začíná mu o krapítek víc záležet na salonním vystupování: vládnout s malými stranami a komunisty si volat na pomoc jen když budou malé strany zlobit, to se mu už jednou osvědčilo. Zelení a lidovci by se octli v nepříjemném postavení. Lidovci by asi do podobné pasti jen tak nelezli, jejich problém však je, že jim teče do bot, vznášejí se těsně nad 5% hranicí, což by je mohlo učinit pro Paroubka komunikativnějšími. Stranická opozice v SZ (Kuchtová, Stropnický ad.) je zřejmě schopna úplně všeho, naštěstí jen ne uspět ve volbách - pokud jí Bursík z nedostatku důslednosti (tradiční choroba české politiky) nějak chtě nebo nechtě nepomůže.

Vzhledem k této částečné reorientaci předsedy ČSSD, dále ke zjištění sociálně demokratických expertů, že dr. Rath je nemalé části české populace naprosto nesnesitelný (zjištění je optimistické, lidé jsou pořád ještě schopni na určité podněty reagovat normálně) a k tomu, že se blíží krajské volby, v nichž je dr. Rath sociálně demokratickou jedničkou ve Středočeském kraji, hodlá se prý vedení strany i krajská organizace pokusit o jeho aspoň částečné polidštění. Nebudou to mít lehké, pacient se nabízené péči zuřivě vzpírá (mám dojem, že např. v oblasti psychiatrie je taková nespolupráce poměrně běžný jev, tragika tohoto konkrétního případu je v tom, že dr. Rath je zřejmě mentálně zcela zdravý).

Odboroví papaláši z žižkovské kachlíkárny vyhlásili na 24. června výstražnou hodinovou stávku. Budou protestovat proti vládní aroganci. To je nejlepší řešení, pořádně se nepozná, kdo stávkoval a kdo ne. Celý den budou stávkovat zaměstnanci nemocnic, léčeben a rehabilitačních ústavů, tam si rathovská lobby nepochybně zajistí poslušnost většiny podřízených (pokud by někde nestávkovali, je to třeba považovat za projev odvahy). Dnes demonstrovali proti zdravotnické reformě (přeměně nemocnic na akciové společnosti) v Praze studenti medicíny. Vzhledem k údajné přítomnosti lékařských celebrit, děkanů a proděkanů mám jakési pochybnosti, zda to byla akce stejně spontánní jako ta 11. listopadu 1989. Před opuštěným Úřadem vlády (vláda zasedala v Teplicích) zase protestovalo „několik stovek“ zjednaných odborářů. Demonstrace byla doprovázená zpěvem (Internacionály, nebo si už modernizovali repertoár? Spíš asi ano, mladší lidé už ten někdejším hit - „Již vzhůru, psanci této země“ – neumějí, předseda Štěch by musel zpívat sólo). Prostor před Úřadem vlády se pro svou stísněnost velmi hodí k optickému zvětšování komorních demonstrací, proto budou „odboráři“ v protestech pokračovat.

O celoevropské mánii s dotacemi na pěstování řepky olejné (vyrábí se z ní biopříměsi do nafty), která zasáhla v nebývalé míře i Česko, ba se dala napsat kniha s titulem „Ani zelená, ani modrá, nýbrž žlutá planeta“. V okolí mého nynějšího bydliště je žlutý každý třetí postdružstevní lán. Ceny potravin stoupají, příroda trpí, k produkci biopříměsi se spotřebuje víc nafty, než kolik se pak výsledným produktem nahradí. Původní pohnutky iniciátorů byly přitom (mimo jiné) ekologické povahy. Poznamenávám si to, abych nezapomněl, že až budou Události v prosinci udělovat svou pravidelnou medaili Volkerta van der Graafa (letos jsme ji vypustili), je k dispozici vážný kandidát.

Můj oblíbený Tomáš Zahradníček se v MfD pozastavuje nad pokusem polských a německých historiků (přesněji řečeno dvou polských jednoho německého) o jakousi příručku k výuce dějepisu na gymnáziích v obou zemích. Jde o učební pomůcku. Každý autor si „napsal své“. Například ten německý mluvil o tom, že v roce 1945 Polsku připadla „historická německá území“, což prý je podle převažujících reakcí skandál. Kromě toho je to bohužel pravda. Pan Zahradníček by „podobné bitvy“ přenechal „politikům, diplomatům a novinářům“, historici by měli bádat. O čem? Zjevně o věcech, které nevzbuzují spory. Takové věci jsou ale nezajímavé. Je hezké, že se ti Poláci rozhodli aspoň pro jakousi komunikaci s odvěkým německým nepřítelem. Pan Zahradníček by doporučoval počkat si dvě tři století. Ovšem, za dvě stě – tři sta let i většina Čechů uzná, že „odsun“ sudetských Němců byl nestvůrné svinstvo. Jenže v té době to bude důležité asi tak stejně jako vraždění Sasů Karlem Velikým. Během těch dvou – tří set let pak napácháme další svinstva, a s těmi se zase dvě stě až tři sta let počká… atd. atd.

Prezident odmítl podepsat antidiskriminační zákon. Pokud je pravda, že, jak píše dnes v MfD jeho poradce Petřík, zákon přenáší důkazní břemeno ze strany žalující na stranu žalovanou, udělal dobře, EU sem, EU tam. Je skandální žádat na někom, aby dokázal svou nevinu, navíc to vzbuzuje podezření, že autoři unijní představy, která se promítla do české verze zákona, se inspirovali Benešovými dekrety (které zase pan prezident s panem Petříkem zuby nehty drží).

Dnes bylo také zveřejněno rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci kasační stížnosti pana prezidenta na rozhodnutí nižší instance ohledně případu justičního čekatele Langera. Pan prezident neuspěl, to je dobrá zpráva.

Taktéž v MfD píše paní redaktorka Buláková o výstavě Český sen, věnované EXPO 58: „Z výstavy si divák odnáší silný pocit, že Bruselem vyvrcholila estetická kvalita našeho společenského života druhé půle 20. století. Nic podobného se již neopakovalo.“ V druhé větě došlo zjevně k tiskové chybě, má nejspíš znít „Nic podobného se nestalo“.

V LN píší, že k protestům proti zdravotní reformě se přidává i 23 signatářů Charty 77. Aby to nevypadalo až tak mohutně, podotýkám, že jsem taky signatář Charty 77 a protestovat mne ani nenapadne.

Vláda na svém dnešním výjezdním zasedání poněkud zaskočila média a opozici tím, že neočekávaně schválila dvě „kontroverzní“ záležitosti: (první) smlouvu o radaru a uznání Kosova. Topolánkovi lze vyčíst leccos, ale ne to, že by se s problémy nevyrovnával čelně. Aspoň v těchto dvou případech. Myslím si, že vláda udělala to, co udělat měla.

Čtvrtek 22. května

Vláda nebyla v uznání Kosova jednotná, lidovečtí poslanci se zdrželi hlasování, považují uznání zas předčasné. Kosovská strana podle nich zatím nepřesvědčila, že je schopná respektovat statut srbské menšiny. Jenže srbská menšina zatím nepřesvědčila, že je schopná akceptovat statut samostatného Kosova. Uznání bylo v pořádku, nejlíp o tom svědčí fakt, že od vlády se distancoval taky Klaus, kdyby seděl ve vládě, prý by se zachoval jako lidovci, prohlásil (dokazuje to, že premiér si dělá svou politiku, dokáže stát na vlastních nohou a jeho vazby s prezidentem se přeceňují). Doufám, že si vláda a taky západní společenství uvědomuje, že samotným uznáním Kosova celá věc a hlavně jeho angažmá v oblasti ani náhodou nekončí. Sociálně demokratická frakce ve Straně zelených je samozřejmě proti uznání Kosova, ministři ovšem hlasovali ve vládě pro.

Vláda odhlasovala i dohodu o radaru, při tomto hlasování byli lidovci pro, zdržel se pouze ministr Liška. Sociálně demokratická frakce v SZ běsní, protože ministři porušili rozhodnutí sjezdu i republikové rady. Jak to dopadne, až se o obou smlouvách o radaru bude hlasovat ve Sněmovně, je ve hvězdách.

Ještě ke sporu prezidenta se soudním čekatelem Langrem. Pasus ústavy, že prezident není z výkonů své funkce odpovědný, podle mého neříká, že by se nemusel řídit zákony, ale jen, že když se jimi nebude řídit, nemůže za to být postižen. Toho Klaus v tomto případě využil. Je to pohrdání zákonem. Prezident je ovšem podle ústavy postižitelný jedině podle čl. 65 odst. 2 ústavy, kde se praví: „Prezident republiky může být stíhán pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt.“ Pojem velezrady není, pokud se nemýlím, v našem právním řádu vůbec nijak definován, snad se tomu má rozumět tak, že ho Ústavní soud může soudit jen v opravdu závažné věci, co takovou závažnou věcí (velezrada) je, není ovšem jasné. Pohrdání zákony závažná věc je, ale těžko je lze vykládat jako velezradu. Ústava je v téhle věci velmi nedokonalá.

Poslanec Rath znovu výslovně zdůraznil, že se nehodlá mírnit, jsou to prý jen nezávazné názory poradců. „Zůstanu svůj.“ Pozdrav pánbůh. Nevím jen, nakolik to ČSSD pomůže.

Teodor Marjanovič píše v MfD v článku o Kosovu, že pokud by bylo možné relativizovat zločiny Srbů na kosovských Albáncích, „pak by měli pravdu třeba i ti sudetoněmečtí vykladači dějin, kteří se snaží zlehčovat nacistické zločiny poukazováním na brutální vyhnání Němců po válce. Žádné takové zlehčovače neznám, zato znám české vykladače vyhnání Němců, kteří se ho snaží zlehčovat poukazováním na nacistické zločiny. Jsou to skoro všichni a zjevně taky pan Marjanovič.

A nakonec čtenářům doporučuji dnešní Poslední slovo Jana Rejžka z LN „O hladovce“. Je to velmi zábavné a velmi přesné.

Pátek 23. května

Známý sociálnědemokratický srbofil Foldyna uspořádal s českými a srbskými „aktivisty“ humanitární misi po Kosovu. Zjistil, že tam nemají rádi Slovany (totiž jeho a jeho výpravu), dělali na ně „to známé gesto se vztyčeným prostředníkem“ (v tom je chápu, sleduji politickou dráhu pana Foldyny už od Zemanových a dob mám dojem, že potlačit chuť udělat na něho to gesto si vyžaduje jisté sebezapření nejen od Albánců) a házeli na ně kameny (jak z vyprávění vyplývá tři, z toho dvakrát se nestrefili – do autobusu, ne do pana Foldyny. Pan Foldyna navštěvoval, jak taky z vyprávění vyplývá, hlavně srbské osady v konfliktních oblastech. Pokud chtěl dokázat, že Albánci nemají Srby rádi, byla jeho námaha zbytečná, dokazovat to netřeba. Taky platí, abychom na to v návalu foldynovských slovanských sympatií nezapomněli, že Srbové nemají rádi Albánce, že to dali velmi hmatatelně najevo, když se pokusili Kosovo „znárodnit“, kosovské Albánce vyhnat a z určité části vyvraždit (kosovští Albánci pak s místními Srby ovšem dělali totéž, což nebyl, zdůrazňuji, následek příčiny, nýbrž stejná prasárna), že není jediný důvod, proč by Albánci měli patřit k Srbsku, a že tzv. česká varianta – okrást a vyhnat – není v této souvislosti aktuální, protože jednak už v Evropě vyšla z módy (unijní teze zní: dříve to bylo správné, ale dnes už by to správné nebylo) a jednak k okradení je tam toho pramálo.

Premiér Topolánek si uznáním Kosova a schválením smlouvy o radaru nešplhl ani u svých koaličních partnerů (jedněm vadí víc Kosovo, druhým radar) a s Kosovem ani u panslavisty Klause, což je dobře, protože je na tom vidět jakési střídání stráží v ODS. Vláda se rozhodla správně, možná na to dojede, ale to se občas stává. V tom případě záleží na tom jak, i porážka může být dvojí: důstojná a nedůstojná.

Právo informuje o tom, že proti lisabonské smlouvě se vyslovili i oba Klausovi synové. Když necháme stranou podezření, že by měli nabýt postavení podobné synům regenta Horthyho v Maďarsku (upřímně řečeno, nic tomu ani trochu nenasvědčuje), nechápu, co je na tom zajímavého, jeden je ředitel gymnázia, druhý bankovní úředník. U nás je spousta ředitelů gymnázií a bankovních úředníků.

ČSSD vadí, že z Ústavního soudu je třetí komora parlamentu. Prohlásil to poslanec Křeček a není první, kdysi to říkal už Klaus. Křeček s tím přišel v souvislosti s tím, že právo odvolávat se k ÚS by měli mít soudci potrestaní kárným senátem. Třetí komoru parlamentu dělají ovšem z Ústavního soudu sami sociální demokraté tím, že se k němu odvolávají po každé důležitější porážce při hlasování v PS.

Podpora radaru nám může vzít dost hlasů, tvrdí místopředsedkyně Strany zelených paní Kuchtová. Zároveň platí, že paní Kuchtové pro zelené nezíská vůbec žádné hlasy, pokud jí v tom pan Bursík nějakou nešikovností např. ve snaze zachraňovat nezachranitelné nepomůže. Veřejnost není zvědavá na rakouskou protitemelínskou lobby. To, prosím, nefrčí tak, jako radar.

Petr Uhl tvrdí, že nejen Klaus, ale i ústava je na vině v případu soudního čekatele Langra (a má jistě pravdu, napsal jsem tu ostatně totéž). Autoři ústavy, píše dále, a to včetně Klause, vyšli z toho, že vůči hlavě státu by bylo neuctivé, kdyby se mu omezovaly pravomoci. Třeba doplnit, že to byl (podle mého názoru nenáležitý, ostatně upozorňoval jsem na to už tenkrát) ústupek vůči tehdejšímu jedinému adeptu na prezidenta, Václavu Havlovi. A to snad měl pan Uhl připomenout. Klausovi se ten ústupek nakonec vyplatil, teď z něho těží. České společnosti ne.

Sociálnědemokratický oprávní expert Koudelka chválí v Právu zásady, které se údajně díky dr. Benešovi „prosadily do mezinárodního práva“: totiž že nemůže být státu odňato pod hrozbou síly a proti jeho vůli území, byť na něm má většinu národní skupina, jež má svůj národní stát jinde. Změna hranic z iniciativy menšiny, která již má svůj národní stát, bez souhlasu státu, o jehož území se jedná, je nepřijatelná. Je zajímavé, jaké koniny jsou schopni s vážnou tváří prosazovat obhájci ostatně už dávných pochybných územních loupeží svých národních států. Podle toho, co říká tenhle člověk, utrpělo Maďarsko velkou křivdu trianonskou smlouvou, protože od něho bylo diktátem proti jeho vůli odtrženo území Sedmihradska, Banátu a navíc ještě další kus Maďarska, na jehož území měla většinu rumunská „národnostní menšina“, přesto že měla svůj národnostní stát jinde (vedle). Hrozně by mne zajímalo, jak by to pan Koudelka okecal. Nespíš tak, že tenkrát to ještě neplatilo, ale dnes už to platí. Nebo že Maďaři trianonskou smlouvu podepsali dobrovolně. Podobně jako my tu o dočasném pobytu vojsk. Pán Bůh nás chraň před životem ve státě, kde by tenhle expert dělal ministra spravedlnosti.

Projev Jiřího Paroubka k výročí pražského jara, zveřejněný na internetových stránkách ČSSD, začínal slovy „Vážené soudružky, vážení soudruzi“. Patrně se v nestřežené chvíli provalila rutina někdejšího náměstka z RaJ. Činovníci ČSSD to posléze opravili na přátele a omluvili tím, že text byl určen k překladu do němčiny, kde slovo Genosse nemá až takový odpuzující charakter. Skoro bych řekl, že Paroubkova a jejich chyba je jen ve špatném načasování: kdyby byli rok dva počkali, nikdo by se nepozastavoval, už to zase bude normální.

Podle Benjamina Kurase v dnešní MfD je Hitlerův Mein Kampf větší nebezpečí než Marxův Kapitál. První prý ohrožuje životy, druhý jen majetek. To mi nepřipadá přesné. Obě knihy se navzájem vyrovnají svou nesmírnou otravností (Kapitál je přitom asi osmkrát delší). První bere dnes vážně jen pár vyšinutých psychopatů, druhou miliony. Mám podezření, že ti psychopati s těmi miliony mají taky jedno společné: ani jedni, ani druzí svou bibli nikdy od začátku do konce nepřečetli.

Sobota 24. května

Srbská vláda po českém uznání Kosova odvolala svého velvyslance z ČR. Je to jejich věc, není ovšem žádný důvod, proč by se ČR měla dát vydírat. Prezident Klaus se znovu okázale distancoval od rozhodnutí vlády a velvyslance na rozloučenou přijal. Je to poměrně neobvyklé, na druhou stranu je příjemné, že se plete do zahraniční politiky v téhle citlivé záležitosti jen takhle, ústava mu svými nejasnými formulacemi umožňuje dělat, co ho napadne. Klaus k svému rozhovoru s velvyslancem vydal jakési vlastní vyjádření, v němž prohlašuje, že se stydí. Věděl bych sice o hodně věcech, za které by se pan prezident měl stydět přednostně a více ( z poslední doby např. jeho nehorázné vyvádění se soudními čekateli), ale budiž. Někdo (Klaus) se stydí, někdo (např. já, a jistě v tom nejsem sám) zase ani trochu ne. Podle pana velvyslance Češi mj. dostatečně nedocenili, že Jugoslávie v roce 1968 jako jedna z mála socialistických zemí nenapadla Československo. To je neuvěřitelná formulace, jaképak socialistické země? „ČSSR“ byla tehdy kolonie komunistického Ruska a Jugoslávie dosti nechutná diktatura, pravda, o něco mírnější než Rusko (v této souvislosti znovu připomínám bulharské přísloví o tom, že turecké jho je dřevěné, kdežto ruské železné, v Titově Jugoslávii se uplatňoval „socialismus“ osmanského typu, kdežto v „ČSSR“ „socialismus“ rusky samoděržavého typu). Pan velvyslanec se dovolával svého tatínka a dědečka, tatínek a dědeček pana velvyslance nemají s uznáním Kosova nic společného a do věci jaksi nepatří. A k tomu, že tatínek pana velvyslance, když v roce 1948 dělal v Praze velvyslance, si musel vybírat mezi Stalinem a Titem, vybral si Tita a poslali ho za to šupem domů, lze jen podotknout, že Tito byl podobně jako Stalin komunistický zločinec, jen o něco menší (což je dáno mj. i tím, že Jugoslávie je menší než ruské impérium), a že takový výběr musel být pro slušného člověka poněkud obtížný. Jistě, člověk má sklon si v takovém případě vybrat našince. Že by byla Jugoslávie v roce 1968 mobilizovala, slyším poprvé, proč by to dělala, něco jako poloviční mobilizaci udělali Rumuni, Ceau?escu se tenkrát Brežněva zjevně bál, jenže Brežněv na víc než na „ČSSR“ neměl sílu. Právo dává nebývalou publicitu představitelům rodu Klausů, dnes přišla řada jen na Václava Klause mladšího, který prohlásil, že uznání Kosova je „poklonkování velmocím“. Je vidět, že pan Klaus ml. si během svých školních let za bolševismu osvojil poměrně dokonale tehdejší výrazivo („poklonkování“ je termín na stránkách Práva oblíbený již od padesátých let minulého století).

V Právu dále informují o tom, že několik z 21 studentů, kteří teď pobývali v Kosovu (pravidelní čtenáři Práva jako já vědí, přesněji řečeno si domyslí, čtenáři Práva si musí domýšlet, mám s tím skoro půlstoletou praxi a nedělá mi to potíže, že to byli účastníci vlastivědného zájezdu, organizovaného sociálně demokratickým srbofilem Foldynou) kritizovali rozhodnutí české vlády a jedna dívenka se prý kvůli tomu rozhodla vystoupit z ODS (to mi připomíná rozhořčené dopisy čtenářů do redakce novin, že odříkají předplatné, když tam vyjde nějaký článek, který jim nejde pod vousy; má to podobnou relevanci a často to píší lidé, kteří žádné předplatné v životě nezaplatili). Zároveň vypráví dojemnou historku o dívce, kterou znásilnili a zabili kosovští Albánci. Slyšela ji od své bytné. Jistě, může to být pravda, znásilňovalo se a vraždilo se tam všeobecně, a to na celém území bývalé Jugoslávie. Tamní populaci bez rozdílu národnosti (tj. taky Srbům i kosovským Albáncům zároveň) to vystavuje smutnou legitimaci. Prosrbská hysterie, kterou rozněcuje opozice i prezident, je nevěcná. Nic na tom nemění skutečnost, že ani kosovští Albánci nejsou nepochybně žádná neviňátka.

„Připojili jsme se k požadavkům Českomoravské konfederasce odborových svazů (ČMKOS). Usnesení je pro základní organizace závazné“, prohlásil Jan Rejský, předseda Odborového svazu dopravy, silničního hospodářství atp. Tomu se říká demokratický centralismus: papaláši s kachlíkárny se usnesou, ostatní se připojí a pro „základní organizace“ je to povinné. Mohou své členstvo nějak sekýrovat? Za totáče byly jejich možnosti omezeny na vánoční kolekce, sledoval jsem jejich činnost tak říkajíc z povzdálí, protože mne za podpis Charty vyloučili ze svých řad (odjinud mne vyloučit nemohli, v žádném atraktivnějším společenství jsem nebyl). Vánoční kolekce jsem tedy od r. 1977 nedostával, ale zato jsem nemusel platit členské příspěvky. Spočítal jsem si, že na tom výrazně vydělávám. Jsou na tom dnes „odboráři“ lépe? Mohou zaměstnance podniků terorizovat?

Nový ruský prezident provedl demonstrativní návštěvu Číny. Se svými hostiteli se shodl na tom, že brdský radar ohrožuje světový mír a zájmy těchto dvou velmocí. Tomu věřím, oni by si přáli, aby jim islámští radikálové jaderným terorismem západ naťukli, a oni by si pak posbírali, co by popadalo. Rusové mají ovšem s Čínou i problémy: Číňané se jim potichu cpou do polostátů středoasijského regionu a odebírali ruské zbraně ve velkém jen do té doby, dokud se je nenaučili přesně kopírovat – teď si je prý bez dovolení vyrábějí sami. Spolupráce těchto dvou velmocenských vyčůránků bude mít nepochybně své velmi zábavné stránky. V době míru sázím na Číňany, dovedou aspoň makat.

Právo uveřejnilo zajímavý rozhovor s předsedou Ústavního soudu Rychetským. Pan předseda v něm mj. tvrdí: „2. světová válka a hrůzy holocaustu způsobily úplný rozpad tradičních, nepsaných hodnot a pravidel. Do té doby to, co dnes všechno řeší soudy, vůbec nebylo předmětem jejich řízení. Řešil to starosta, obecní policajt, pan farář, otec rodiny…“ Pan předseda to má popletené, zjevně je stále pod vlivem komunistické výchovy: u nás to nezpůsobil žádný holocaust, ale mnohaletá ruská okupace a koloniální správa. Rusové tento systém, pokud tam vůbec někdy fungoval, v bolševické revoluci a za Stalinovy hrůzovlády úspěšně odbourali, a pak za pomoci svých českých slouhů provedli totéž úspěšně i u nás. Dámy, které rozhovor pořizovaly, zase v jedné otázce zmiňují Václava Klause, který o ÚS často hovoří jako o třetí parlamentní komoře. Klaus to dělal někdy před deseti lety. Komické je, že zrovna den předtím, než rozhovor vyšel, spustily sociálně demokratické špičky ryk o ÚS jako o třetí parlamentní komoře a Právo jim dalo širokou publicitu.

A další průnik bolševického ptydepe do novinářského žargonu Práva: Jan Šiška píše o majoru Augustinu Schrammovi, známém komunistickém teroristovi, který se coby agent NKVD zřejmě podílel na vraždě Jana Masaryka a byl pak svými ruskými nadřízenými potichu odstraněn (vraždu svedli na nevinného mladého člověka, kterého za ni pověsili; roztomilé manýry, doufejme, že Putin s Paroubkem nepůjdou tak daleko). Mluví se tam o „utečeneckém táboře“ v Regensburgu. Slovo „utečenec“, kterého u nás bolševici s oblibou užívali, protože „emigrant“ jim připadlo ještě moc slušné, by stálo za jazykový rozbor. Utečenec je někdo, kdo byl utečen (stejně jako „zatracenec“ někdo, kdo byl zatracen, a „vyhnanec“ někdo, kdo byl vyhnán); tedy jen pasivní loutka v rukou imperialistických organizátorů hromadného opouštění ruského komunistického ráje.

V Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky sedí bachař z bolševického koncentráku v Minkovicích. Policie ČR nyní podala návrh na podání obžaloby z týrání politických vězňů, parlament jej už dříve vydal ke stíhání. Představte si, že by v roce 1962 seděl v Bundestagu esesman z Buchenwaldu. Ten řev! Naše vyrovnání s komunismem má jakési mezery.

Hlavní město Praha usiluje o pomoc zdejším bezdomovcům a zároveň taky o to, aby se jich aspoň částečně zbavilo. Plánuje je mj. vytlačit z centra a z MHD. Pavel Akrman z Armády spásy (v LN nám zapomněli říci, jakou má šarži) je proti, „to, že někdo smrdí a nevypadá dobře, přece není důvodem k jeho odsunu“. Samozřejmě že ne, musel by mluvit německy.

Pondělí 26. května

Debata o radaru v ČT, uspořádaná tentokrát před publikem z okolí chystané základny, proběhla standardně. Účastníci volali na vládní zástupce fuj, jeden z přítomných prohlásil, že mu radar nevadí, vadí mu Američané. Měl by tam nepochybně raději Rusy, za těch tam bylo veselo, kvetl čilý obchodní ruch. Američani jim za vodku benzin pod cenou prodávat nebudou. Výsledek hlasování v PS, na něž by se mělo dostat někdy na podzim, je ovšem ve vzduchu, Zubová, Jakubková a Hovorka rozhodně nezvednou ruku pro. Leda snad, že by sem spadla nějaká středovýchodní raketa. Jenže pak už zase bude na základnu dost pozdě.

Jiřímu Paroubkovi se dostalo mimořádné pocty: byl na návrh předsedy SPD Becka slavnostně jmenován „rudým kozlem“ (tj. dostal cenu „Der rote Bock“ za svůj podíl při rozvoji sociálně demokratického hnutí ve střední a východní Evropě, cena se jmenuje podle jednoho ze zakladatelů německé sociální demokracie). Pokud se nemýlím, je pan Paroubek prvním rudým kozlem v ČR. Události mu k tomuto vyznamenání srdečně blahopřejí. Jeho nový čestný titul budeme napříště u jeho jména pravidelně uvádět.

Václav Klaus, zřejmě podle hesla když ostuda, tak pořádná, se ve věci justičního čekatele Langera obrátil na Ústavní soud. Jeho právní konzultant Matoušek k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uvedl mj.: „Tento soud svým výrokem otevřel… zcela zásadní otázku, zda je ústavně přípustné, aby si soudy prostřednictvím svých rozsudků určovaly, koho prezident republiky a předseda vlády musí jmenovat do doživotní funkce soudce, tj. kterého z těch kandidátů, kteří již byli jinými soudními funkcionáři ke jmenování doporučeni, smějí nejvyšší činitelé státu jmenovat a kterého nikoli.“ Pan Matoušek mluví asi o nějakém jiném případu. NSS pouze rozhodl, že prezident se při jmenování soudců musí řídit platným zákonem a dotyčného buď jmenovat, nebo ne, a když ho nejmenuje, uvést zákonné důvody. A že to musí udělat v rozumné lhůtě.

Kromě toho se pan prezident rozhodl odhalit v Kožlanech pomník druhému prezidentu ČSR Edvardu Benešovi. Při té příležitosti držel Klaus, velký ctitel, Edvarda Beneše, pozoruhodný projev.

MfD se s chutí zamotává do rozpatlaného prověřování nemocnic, které prováděli její reportéři tím, že pronikali na různá nemocniční oddělení a dokazovali, jaký je tam nepořádek. Teď je údajně zděšena dokonce Mezinárodní komise v Chicagu, prý se s něčím podobným ještě nikde ve světě nesetkala. Řekl bych, že kecají. Ředitelé nemocnic teď zvažují, že nasadí vlastní provokatéry, kteří budou prověřovat chování personálu. A personál, místo aby se staral o pacienty, bude po chodbách honit provokatéry. V nemocnici Na Homolce mají sestřičky osobně doprovázet návštěvy až na pokoj k pacientovi, možná by bylo nejlepší zřídit po příkladu věznic hovorny, kde by za dozoru speciálně vycvičených zřízenců návštěvy probíhaly. To, co MfD zorganizovala, tedy vyústí ve frustraci personálu a buzeraci pacientů. Ale bude pořádek!

Úterý 27. května

Vyšetřovatel Šošovička, který měl původně na starosti případ Čunek, se vzdal vedoucího místa, které zastával pouze tři měsíce. Je těžké si to nespojit s personálními přesuny na státních zastupitelstvech, týkají se rovněž lidí, kteří se Čunkovým případem zabývali. Vyšetřování Čunkova případu bylo vedeno velmi nestandardně (stálo a padalo s výpovědí jediné osoby vůči Čunkovi krajně zaujaté), což nic nemění na tom, že případ sám a hlavně podivuhodné rozmnožování Čunkových financí taky nebyly zcela „standardní“. Je těžké se zbavit dojmu, že šlo o přetahování ve zpolitizované policii a justici. ČSSD si asi za Grossova ministrování důkladně zpracovala terén. Je to tak, že teď se pokouší prosadit zase ODS? Ani devatenáct let po převratu nemáme, jak se zdá, politicky neutrální státní aparát. To je stav pro občany nesnesitelný. Nejkomičtější je, že kdyby byl Topolánek Čunka hned na začátku vyšetřování pustil, ušetřil by si spoustu problémů. Pan Čunek by byl popotahován jen pokud by to Paroubkovi přinášelo politické body a pak by celý případ vyšuměl.

Šéf zahraniční sekce Strany Zelených Jiří Čáslavka napadl předsedu Bursíka za to, že dostatečně nehájí pozici strany ve věci radaru. Navrhl svolání mimořádného sjezdu a převolbu předsedy. Bursík se sjezdem souhlasí, chce ovšem, aby se konal ještě před podzimními volbami. To je rozumné, Kuchtová, Stropnický ad. by se na Bursíkovi ještě rádi svezli do voleb (kdo jen zvědavý na nějakou Kuchtovou nebo Stropnického!), kde jim může přitáhnout hlasy, pak by ho vykopli. Jen hlupák může přistoupit na takovou směšně průhlednou hru. Ať mají voliči o skutečném stavu Strany zelených a její politické linii jasno ještě před krajskými a senátními volbami. Buď se Bursíkovi podaří obhájit svou pozici, nebo se vedení a linie strany s dostatečným předstihem změní. Bylo by to korektní řešení pro koalici, pro celou politickou scénu i pro veřejnost. Rozhodnutí je v Bursíkových rukou, o svolání sjezdu rozhoduje předsednictvo, kde má těsnou většinu.

Radnice v Chebu se dohodla s německým spolkem pečujícím o válečné hroby německých vojáků o pohřbení ostatků asi 7000 padlých, které se už několik let povalují v papírových krabicích porůznu po Česku.

Předseda německé FDP Westerwelle se potřebuje v opozici zviditelnit (německá opozice nevyniká silou) a obvinil vládu, že nevystupuje dost razantně proti protiraketovému štítu v ČR a v Polsku. Důvody jsou mimořádně srdnaté: „Bezprostředně před naším prahem se rozjíždí spirála zbrojení a my budeme první, kdo na to doplatí“. Je prý závažnou chybou, že vláda zahraniční politiku stále víc provozuje ve zbrojních a vojenských kategoriích. Nelibost německých liberálů je jistě voda na Paroubkův a Filipův mlýn, že by nějak ovlivnila nynější stav názorů na radar v ČR nevěřím, na to je FDP příliš bezvýznamná. Zlomyslně očekávám, že to trochu nadzvedne Poláky. Zkušenost s německými politiky, kteří do celého světa křičí, že agresivní sousedé soustavně útočí na jejich veskrze mírumilovnou politiku, byla v tomto regionu v minulém století nedobrá.

Poté, co se v Pekingu miliskoval se svým čínským protějškem, poslal nový ruský prezident Medvěděv svému gruzínskému protějšku Saakašvilimu blahopřání ke státnímu svátku, které je samý med. Rusko chce budovat s Gruzií konstruktivní vztahy. Jistě, drží je v kleštích, mají Abcházii a Jižní Osetii, a zakousnout je mohou až nakonec, až se vypořádají s jinými, naléhavějšími problémy „blízkého zahraničí“.

V Právu seznamují čtenáře s názory politologů na chystanou červnovou konfrontaci mezi odbory a vládou. Politologové jsou celkem čtyři: analytik Raiffeisenbank Aleš Michl, bývalý prezidentský kandidát za ČSSD Švejnar (připomínám, že jeho osud ve volbě visel na komunistických hlasech, naštěstí je nedostal), předseda ČMKOS Milan Štěch a místopředseda ČSSD Sobotka. Bezvadný tým. Pan Švejnar je člověk konsensu: než mít zablokovanou situaci, je lépe najít určité spektrum dílčích kroků, které by se daly v širším kontextu prosadit a pokračovat v dialogu. Problém je jednak v tom, že panu Paroubkovi nejde o to vést s panem Topolánkem dialog, ale zničit ho, a pan Švejnar to dobře ví (skoro bych řekl, že mu jde v bledě růžovém o totéž). A jednak v tom, že když nejde prosadit zásadní řešení, bývá občas lepší než „hledat spektrum dílčí kroků“ to prostě rázně zabalit. Jinak bych skoro řekl, že s tou vlnou protestů to možná nebude tak horké, naše odbory jsou výrazně postkomunistické a tomu odpovídá jejich lehce potěmkinský charakter.

Ministr Schwarzenberg se rozhodl, že se sejde s protiradarovými hladovkáři Tamášem a Bauerem. Myslím, že je to chyba, signál jakési nepevnosti a něco, co oběma pánům dělá zbytečnou reklamu. S jejich stanoviskem absolutně nesouhlasím, ale respektuji jejich právo položit za ně případně život a jsem proti tomu, aby se jim přitom jakkoli překáželo.

V jednom vídeňském parku zbudují pomník Che Guevarovi. Požehnaná země! Zatímco ta naše se od roku 1996 zmítá v permanentní politické krizi, oni mají čas na to budovat pomníky jihoamerickým banditům.

MfD informuje o nové expozici slavonického městského muzea, zabývající se „pohnutým, osudem města ve dvacátém století“. Ve zprávě se uvádí: „Původně ve městě žila německá buržoazie.“ Je třeba doplnit: a v roce 1945 byla vystřídána českým proletariátem.

Středa 28. května

Ministr Schwarzenberg opět pohoršil následovníky dr. Gutha – Jarkovského v Právu. Sáhl totiž údajně do slovníku vulgarit. To např. Josef Vissarionovič Stalin na rozdíl od ministra Schwarzenberga nedělal, zato na rozdíl od téhož ministra zamordoval přinejmenším třicet milionů lidí. Stydlivost masových vrahů bývá velmi vyvinutá. Schwarzenberg na česko-francouzském kolokviu v Senátu prohlásil. „My lidé jsme se ve skutečnosti nezměnili, nejsme o chlup lepší než naši dědové a otcové, kteří připustili Osvětim, gulagy či Srebrenici. Člověk je a zůstává zlomyslná masožravá opice, která má poctivou radost z toho, svého bližního zabíti.“ Výrok je podnětný, v první části se k němu dá leccos podotknout („připustit“ je velmi mlhavé obvinění a dá se s ním různě demagogicky fixlovat, jde hlavně o to, kdo Osvětim atp. udělal a provozoval; navíc se obávám, že naši dědové a otcové byli lepší než my, věřili v Boha nebo aspoň v národ (a ti nejlepší z nich se snažili, aby národ byl aspoň o fous lepší, než zrovna je). Druhou, velmi zdařilou větu by tedy bylo třeba malinko upravit: Člověk je čím dál tím víc zlomyslnou masožravou opicí… Nebo ještě lépe „našinec je čím dál tím víc…“

Česká televize zatím váhá s vysíláním jakéhosi televizní filmu o Kosovu. Podle toho, co o něm píší v Právu, kde rozhodně proti němu nejsou zaujati, jde o nestydatou prosrbskou propagandu pod demagogickým názvem Uloupené Kosovo. Seriál je o tom, jak zlí Albánci ubližovali a ubližovali hodným Srbům. Ani slovo o tom, že Miloševićovo Srbsko poslalo do provincie vojáky, kteří vraždili a znásilňovali minimálně stejně intenzivně a navíc s průhledným záměrem donutit co nejvíc kosovských Albánců utéci do sousedních zemí, do Albánie a do Makedonie. V českém nacionalistickém ptydepe se tomu říká „divoký odsun“ a máme s ním bohaté zkušenosti. I proto jsou nám Srbové tak blízcí a sympatičtí. Jsme zahrabáni v podobném hnoji. Ve filmu se říká, že ještě na začátku první světové války v Kosovu prý Srbové převažovali. Jednak jsem přesvědčen, že je to kec (pravda je pouze, že jich tam bylo o hodně víc než dnes), a jednak, to bylo před sto lety! Mezitím vyrostly přinejmenším čtyři generace. Rozhoduje dnešní situace. Pokud je to, co o filmu píše Právo, pravda, měla by ČT projevit výjimečně zmužilost a tu hnusárnu nevysílat.

V Právu dále informují o taškařicích, které budou provázet víkendovou programovou konferenci ČSSD. „Máme ambici být pozitivní, představit svůj program a zároveň kritizovat konkurenty vtipně a s nadhledem“, řekl v té souvislosti stranický ideolog Tvrdík. Sociálně demokratický humor má nesmazatelně lampasácký charakter. Uspořádají například „simulovaný hokejový zápas mezi symbolickými týmy ČSSD a ODS.“ Tým ČSSD budou samé jedničky, odéesácký třicítky až devadesátky, v brance bude Cikrt (duchaplné), Topolánek coby gumák na střídačce. „Sportovní terminologií chceme znázornit politický konflikt“, tvrdí politruk Tvrdík. Zdá se, že ČSSD má o sportovním duchu a sportovním zápolení dost zvláštní představy. Sport nespočívá v vtom, že hrají šikovní versus nemehla nebo chytří versus blbí. Nýbrž že boj probíhá v rámci pravidel, zaručujících rovnost šancí. Lepší vyhrává, poražený není zadupán do země. Obraz sportovního utkání, které hodlá carstvo ČSSD předvést pro pobavení svých opričniků má výrazně bolševické rysy.

Reportér MfD Gazík si vyřizuje účty s českými „sebemrskači“. Usvědčují je ze lži slova jakéhosi SS-Hauptsturmführera, který za války chválil zmužilost odbojářů. Sebemrskači je obvyklé české označení pro ty, co si dovolují kritizovat některé výrazné prasárny, kterých jsme se v minulosti dopustili. „Sebemrskačům“ se jednak přišije, že říkají věci, které neříkají, aby s nimi byla lehčí práce (např. že bolestínsky žehrají, že Češi nikdy nebojovali, že vždy sklonili před okupanty hlavy a že tudíž nemají hrdiny) a pak je bijí po hlavě hrdiny odboje. Jenže hrdinové odboje jsou jedna věc a např. hromadní vrazi z období bezprostředně po konci války a jejich političtí hybatelé věc druhá. O těch prvních se mluví pořád dokola, mluvit o těch druhých je sebemrskačství.

Vláda má zjevný problém s využíváním jaderné energie. Musela kdysi v programovém prohlášení udělat jakýsi ústupek zelenému fundamentalismu. Je zjevné, že zelený odpor k jaderné energii je nesmysl, navíc že je to ekonomicky i politicky pro ČR sebevražedné. V této věci se ODS a ČSSD shodne. ČSSD se ale nechce s ODS dohodnout, nýbrž nastolením koaličně choulostivého tématu koalici rozbít. „Radikální“ křídlo Strany Zelených bude teď tlačit na to, aby zelení byli ve věci odporu k „jádru“ co nejneústupnější. Až se zeleným pseudofundamentalistům a Paroubkově ČSSD podaří koalici rozbít, vytvoří společnou vládu a na postoji k jaderné energii se hravě dohodnou.

Dnes už není důležité, zda byl Lech Wałęsa agentem polské Státní bezpečnosti, píše Luboš Palata v Lidových novinách. Když se ukáže, že někdo byl agentem gestapa, je to důležité, i když mu je dnes devadesát pět let. Je zjevné, že být agentem StB není pro veřejnost zdaleka takové provinění jako být agentem gestapa. Já si to ale nemyslím. Platí, že být agentem se nemá, a z toho hlediska je obojí podobně, ne-li stejně hnusné. Rozdíl v podstatě je minimální: jeden sloužil Třetí říši, druhý Třetímu Římu.

Václav Havel dostal geniální nápad a svěřil se s ním účastníkům česko-francouzské konference o EU. Evropská unie je prý hmotařská, technokratická a v podstatě marxistická. Devadesát procent debat o evropském sjednocování se týká formalit, jako jsou cla a kvóty. Chybí jí duchovní rozměr. Bylo by třeba vytvořit pro EU nějaké náboženství, přesněji řečeno sestavit komisi intelektuálů, nejlépe v čele s Havlem, která pro ni napíše Evangelium. Pak by se začala budovat církev Moudrých a stavět všude po Evropě chrámy. Pokud se to odhlasuje, bude nové náboženství (samozřejmě přísně multikulturní) povinné, stejně jako kouření bude už brzo zakázané. Problém bude jen s těmi, kteří na rozdíl od Havla už nějaké náboženství mají. V normálních zemích jich není zase až tak málo jako u nás. Co s nimi? Vylikvidovat?

Na Hlubokou si pozvali příslušníky české menšiny, žijící na území srbského Banátu. Že jsou to Češi, se pozná podle toho, co říkají: „Celou světskou politiku dnes řídí Spojené státy. A malé státy jako Česko s tím těžko mohou něco dělat. Taky do uznání Kosova vás nahnali Američani. Co jste mohli dělat? Je to jako s tím radarem.“ Ve skutečnosti je samozřejmé, že silnější a větší státy mají víc možností než menší a slabší, což neznamená, že menší a slabší nemohou nic, nýbrž že se musí smířit s tím, že mohou méně než větší a silnější, což je normální. Nic nemohou jen ruské kolonie. A radar potřebujeme, je v našem zájmu, a když ho z blbosti nebudeme chtít, prostě nebude. Paroubkovi ani Filipovi Američané radar nevnutí a ani vnucovat nebudou.

Ústavní soud, jak se dalo čekat, neshledal manipulační poplatky ve zdravotnictví neústavními.

Čtvrtek 29. května

Těsné rozhodnutí Ústavního soudu ve věci manipulačních poplatků ve zdravotnictví komentoval poslanec ČSSD Křeček slovy: „Ve sněmovně je taková většina legitimní, ale u Ústavního soudu je to tragédie.“ Jak to? Vždyť ve sněmovně je podle toho, co velmi často říká pan Paroubek, jakákoli většina, která se prosadí proti ČSSD, bytostně nelegitimní.

Podle průzkumu CVVM zvyšují sociální demokraté svůj náskok před ODS. Tím se jen potvrzuje výhodná situace ČSSD: může si vybrat, s kým udělá koalici, a koaliční partnery pak vydírat hrozbou vystřídání. Takovou výhodu zatím po listopadu 1989 nikdo neměl. Předseda KSČM se projevil jako jakýsi pozdní chartista, protože se v rozhovoru pro Právo rezolutně přihlásil k mezinárodnímu paktu o lidských právech z roku 1966 a k paktu o sociálních právech z roku 1976 (na oba dokumenty, respektive na jejich ratifikaci bolševickým Československem, se odvolávala Charta 77). Pan Filip, jak se zdá, propásl tu pravou chvíli, byla v lednu 1977.

Poslanec Tlustý a jeho dva druhové (neříká se jim přeběhlíci, nýbrž rebelové, situace na pravici je složitá a nepřehledná) se zjevně rozhodli, že vládu položí. Chtějí debatu o vyrovnání s církvemi přesunout na září t. r., tedy do doby, kdy už bude v plném proudu předvolební kampaň. Dovedu si představit, co by získali, kdyby se Topolánek teď, jak se lidově říká „podělal“ a učinil jim tváří v tvář této hrozbě nějaké citelné ústupky. Nedovedu si představit, co by získali, kdyby to Topolánek neudělal. Řekl bych tedy, že blafují.

Václav Klaus navštívil USA a své cesty využil k tomu, že podrobil drtivé kritice všechny tři relevantní prezidenské kandidáty, Obamu, Clintonovou i McCaina. A to proto, že berou příliš vážně globální oteplování. České politické hvězdy vnesly na mezinárodní scénu dvojí druh šaškování: nejprve Václav Havel jako pěvec líbivých sentimentálních árií, na jejichž produkci západní politici většinou nemají čas, protože se musí zabývat otravnými praktickými záležitostmi (tedy něco jako božský Nisnardi ze hry V+W Slaměný klobouk, ovšem v oboru humanity), nyní Václav Klaus jako ponurý a zarytý náboženský kritik hlavního nebezpečí, které hrozí zeměkouli: totiž víry v globální oteplování. Jde o dvě stejně nedůstojné a stejně irelevantní kýčovité pózy. Jeden simuluje víru, druhý kritiku.

Do debaty o jmenování či spíše nejmenování justičního čekatele Langra soudcem zasáhla v LN konečně osoba nezaujatá, nestranná a tudíž povolaná vnést do případu jasno: totiž prezidentův mluvčí Petr Hájek. Malinko si upravil fakta (odvolává se na zákon, podle něhož nemůže být soudcem člověk mladší něž 30 let, a zapomněl zmínit, že zákon rovněž stanoví výjimku pro ty, kteří už byli soudními čekateli v době, kdy vstoupil v platnost). Klaus Langra jmenovat mohl, a samozřejmě taky nemusel, a Nejvyšší správní soud k jeho kasační stížnosti uvedl jenom to (v souladu se soudy, které o tom rozhodovaly předtím), že k nejmenování musí mít prezident zákonný důvod, musí ho sdělit, a že rozhodnout, zda jmenuje nebo nejmenuje, musí v rozumné lhůtě, a ne až naprší a uschne. Srovnávat jmenování soudců se jmenováním premiéra je demagogie (v druhém případě se vybírá jediný z mnoha a hledá se důvod, proč toho jediného jmenovat, ne proč některé z mnohých nejmenovat), a příklad s udílením milosti je zvlášť legrační, protože jmenování soudce není milost jeho velebnosti, i když se Klaus velmi snaží, aby to tak vypadalo. Taky hrozba soudcokracií je hloupá demagogie, nic takového nemůže existovat, na rozdíl od autokracie, která ve světě byla a leckde dosud je běžná a kterou bychom tu měli už dávno, kdyby Klaus kdysi nebyl vymezoval prezidentské pravomoci na míru svému konkurentu Havlovi. I tak jsou ovšem příliš široké.

Schůzka ministra Schwarzenberga s hladovkáři Tomášem a Bednářem skončila, jak se dalo čekat, bezvýsledně. Vzbudila jen dojem, že vláda je díky hladovce v úzkých, a dodala oběma pánům na vážnosti a důležitosti, které jim nenáležejí. Jiří Paroubek hladovkáře vyzval, aby hladovku ukončili, protože každý idealismus má své meze a když je ve hře zdraví, jdou žerty stranou. Oni prý o jeho výzvě vážně uvažují. Tu je třeba jasné říci: pokud přestanou, vznikne samo sebou se nabízející podezření, že jde o smluvenou komedii. Proto je třeba naopak na hladovkáře důrazně naléhat, aby pokračovali: pokud chtějí protestovat, ale jen do té doby, než budou muset něco obětovat, nelze je brát vůbec vážně: zachovají se jako kašpaři.

Pátek 30. května

Podle Práva se soustava státních zastupitelství zmítá jakýmsi vnitřním neklidem, způsobeným nespokojeností osazenstva s nynějšími vedoucími pracovníky v čele s nejvyšší státní zástupkyní Veseckou. Lidé jsou překládáni na místa pro ně nevhodná, údajně v souvislosti s jejich angažmá v případu Čunek. Jiní prý sami odcházejí. Informace o údajném pozadí změn jsou poněkud relativizovány tím, že je za nimi náš důvěrný známý, totiž „důvěryhodný zdroj, který si nepřeje být jmenován“. Kdo si nepřeje být jmenován, nezaslouží si, aby se mu moc věřilo. Na nezasvěceného pozorovatele zvnějšku to celé ovšem dělá tristní dojem: vypadá to, jako kdyby za osm let sociálně demokratických vlád byly tyto orgány obsazeny kádrově věrnými osobami, a teď probíhala výměna, samozřejmě zase za jiné kádrově věrné osoby. Politicky neutrálního státního aparátu se v tomhle Kocourkově asi hned tak nedočkáme.

Protiradaroví aktivisté Tamáš a Bauer šestnáct dní protestně nepapají a jsou středem všeobecného zájmu. Přijal je ministr zahraničí a navštívil je Jiří Paroubek (na sociálně demokratického bonvivána a někdejšího manažera Restaurací a jídelen zjevně dělá šestnáctidenní půst velký dojem, v někdejších RaJ byli k následnému půstu občas nepřímo vedeni strávníci, nikoli ovšem personál) a přemlouval je, že už trpěli dost a je čas se našťouchnout.

V Praze probíhají už několik týdnů zuřivé spory mezi magistrátem a divadly o finanční podporu. Neměl jsem doposud chuť se k té věci vyjadřovat, jsem totiž přesvědčený, že opravdový, vynikající umělec nemůže počítat s tím, že dostane podporu od nějaké státní nebo municipální instituce. Taky nemůže počítat s tím, že mu budou při zasedání městského zastupitelstva dělat reklamu zjednaní lobbyisté na galerii. Nemůže počítat s ničím. Je zajímavé, že opravdoví umělci a opravdové umění přesto pořád existuje, to je optimistické zjištění. Jistě, divadlo (na rozdíl od třeba poezie) se bez peněz dělat nedá. Zároveň neexistují spolehlivá kritéria, co si peníze zaslouží a co ne (samozřejmě kromě toho, že když chce dotace někdo, kdo je schopný si na sebe s přehledem vydělat, je to vlastně drzost). Nelíbí se mi dvě věci: jednak v LN vytýká šifra kož radnímu Richterovi, že má rád drahé věci a luxus. Kurva jedna zbohatlická. Ten, kdo rozhoduje o kultuře má chodit v žíněném rouše a potravu si opatřovat vybíráním odpadkových košů. Je zajímavé, jak se u nás bolševismus uchytil, když chcete někoho kompromitovat, prohlásíte, že má moc prachů. Je to podobné, jako když na opačném konci politického spektra v Právu píší, že církvím sluší chudoba. K těmto řádkům mne vlastně inspirovala jen drzost kraválistů na magistrátu: zvonili klíči, volali už je to tady, demisi, a zpívali jakousi pitomou píseň, v níž se mj. praví „prezidente, hned ho vyžeň“. Zdá se, že je to jedna parta se Štěchovými kvaziodboráři. Zastupitelstvo bylo zvoleno v řádných demokratických volbách, volili je normální lidé, a pár řvounů jim může tak nanejvýš trochu zkomplikovat život. Jejich legitimita je nulová, a to i ve srovnání s listopadovými demonstracemi z roku 1989, jichž se drze dovolávají.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu, že to nejdůležitější, co vyplynulo z posledního jednání Ústavního soudu o ústavnosti manipulačních poplatků, je fakt, že Ústavní soud je rozdělen a je ve sporu ohledně samotné ústavnosti svého rozhodnutí a že je tak ve své autoritě otřesena poslední instituce, kterou bylo doposud zvykem brát vážně, přičemž se vlastně zpochybnila sama. Má úplně pravdu, tuhle zásadní věc jsem opomenul.

Sdružení dárců krve České republiky vyzvalo své členy, aby na protest proti zdravotnické reformě přestali dávat krev. O jak reprezentativní organizaci jde, není jasné, zato je zcela jasné, že výzva je na první pohled obludná drzost, srovnatelná s někdejším tvrzením dr. Ratha, že stávka musí pacienta bolet. Možná ale, že si jen nějaká podružná regionální organizace dělá tímhle způsobem, lacinou reklamu.

Jiří Paroubek se chystá napsat americké ministryni zahraničí po způsobu záporožských kozáků opovědný list, v němž jí důrazně upozorní, že těsně před prezidentskými volbami nemá žádný mandát na to, aby podepisovala tak závažnou dohodu, jako je česko-americká smlouva o radarové základně. To je povzbudivé. Doposud rozhodoval pan Paroubek jenom o tom, kdo má nebo spíš nemá dostatečnou legitimitu v České republice. Nyní se jeho kompetence zjevně rozšířily na celou zeměkouli.

K chystanému dopisu americké ministryni zahraničí jsme získali tuto důvěrnou informaci: „Pokud bude radar v Česku umístěn pouze na bilaterálním základě, Česká republika do toho nebude moci zasahovat“, píše v LN vedoucí zahraničně politické sekce SZ Čejka. To by samozřejmě platilo, avšak jen tenkrát, kdyby byl radar umístěn na základě bilaterální dohody mezi USA a Putinovým Ruskem. Naopak, pokud základ bude „multilaterální“ a budou nám do toho jako další účastníci kecat Rakušané, Španělé, Fico, Guido Westerwelle (a Putin samozřejmě taky, v rámci politiky mnoha azimutů), je s námi konec.

Sobota 31. května

Miloš Zeman, který již několikrát odešel definitivně z politiky, má zase roupy. Jeho stoupenci zakládají občanské sdružení „Klub přátel Miloše Zemana“ s cílem představit jeho názory a dosáhnout toho, „aby se politika opět stala věcí veřejnou a ne jenom záležitostí úzkých skupin“ (originální nápad). Zeman je s iniciativou srozuměn, koordinátorem a zároveň mluvčím sdružení má být Miroslav Grégr. S tím Zeman velkou díru do světa neudělá, má ovšem samozřejmě někde v pozadí k dispozici šikovného manažera a pleticháře Šloufa. Jenže návrat Miloše Zemana do politiky je nadlidský úkol: Miloš Zeman připomíná pasažéra expresu, který z něho vystoupil v České Třebové, nechal ho ujet, a očekává, že až si toho osazenstvo všimne, přinutí mašinfýru zacouvat zpátky. Expres je teď už někde Saarbrückenu a zacouvání do České Třebové víc než nepravděpodobné.

Programová konference ČSSD v Pardubicích se nese, jak se dalo očekávat, v bojovném duchu. Volby budou referendem o nedůvěře ODS, které jde jenom o moc. ČSSD proti tomu staví „Program naděje“. Nynější politická situace je prý vládou jedné strany (Paroubek zjevně lidovce a zelené jaksi vypustil, čeká, že si z nich přinejmenším něco ukousne). Na konferenci promluvil někdejší Klausův protikandidát na funkci prezidenta Švejnar. Zdá se totiž, že se vžil do role „stínového prezidenta“, jenže ho do ní nikdo nenominoval, Ani ČSSD (tedy aspoň zatím). Jinak se Paroubek snaží, ve svém politickém zápase pracuje metodou „urvi, co kde můžeš“. Teď si pozval architekta Kaplického a slíbil mu, že až se dostane k moci, postaví jeho blob. Protože zjistil, že mají s Kaplickým podobné názory, jmenoval ho na místě svým osobním konzultantem (což se například v operetách stává velmi často). A zároveň vyhlásil jakýsi Kulturkampf: „Já jsem se neodvažoval do těch věcí vstoupit, ale když vidím takovou glajchšaltaci české kultury, ke které dochází v posledních týdnech, tak jsem do toho vstoupit musel.“ Exnáměstek RaJ v čele kulturní revoluce, to tu ještě nebylo. Pro spravedlnost třeba dodat, že ke Kaplickému se chovali nepochopitelně arogantním způsobem, případ zpolitizoval svými stupidními řečmi prezident Klaus, pražský primátor a místopředseda ODS se mu okamžitě přizpůsobil, Topolánek si nad tím umyl ruce a vláda to vyřešila nakonec jednoduše: na stavbu nejsou peníze. Paroubek jen využívá jejich chyby.

Ministr Pospíšil se postavil za nejvyšší státní zástupkyni Veseckou ve věci pěti přeložených moravských státních zástupců. Také to, co se děje na státních zastupitelstvích, přestává být pomalu uchopitelné normálním rozumem, vypadá to, že případ Čunek, respektive jeho dozvuky budou vládu pronásledovat a trápit až do jejího konce (pak udělá Paroubek s Čunkem koalici).

Exministryně Kuchtová navštívila aktivisty Greenpeace, kteří bez povolení okupují místo ve vojenském prostoru, kde má stát americký radar. A prohlásila: „Jejich cíl svým významem daleko převyšuje fakt, že došlo k porušení několika paragrafů.“ To je správné: když jde o vznešený cíl, na paragrafy se nekouká. V příští Paroubkově vládě bude tato osoba určitě ministryní spravedlnosti. Má k tomu, jak se to jeví, základní předpoklady a s komunistickou podporou nebudou mít problém, ta zásada je vlastně jejich.

Pavel Kohout píše v Právu o „pražském jaru“. Protestuje proti tvrzení, že „obrodný proces“ byl pouhým bojem komunistů o koryta. Upřímně řečeno, s tímto názorem jsem se nesetkal a pan Kohout si jím situaci ulehčuje: samozřejmě, že to „mysleli upřímně“, ale chtěli toho ze (své) minulosti zachránit příliš mnoho, jejich kritika byla polovičatá, dělali si nesmyslné iluze, které jsou cítit i z Kohoutova článku. („Když povstání v NDR, Polsku a Maďarsku předvedla s krvavou názorností neúčinnost barikád“ – povstání vypukla ze zoufalství, nebyl to žádný předem pojatý plán, na maďarské revoluci to je vidět velmi výrazně, a na Rusy působilo zrušení cenzury úplně podobně jako barikáda, a to právem, ohrožovalo jejich panství stejně). Ze všech těchto důvodů pak velmi svízelnou situaci po ruské invazi vůbec nezvládli. Třeba nebylo možné neprohrát, ale mohlo se to stát se ctí. Řeči o „mafiánské podobě kapitalismu, opět ohrožující mladou demokracii“ navíc vzbuzují dojem, že pan Kohout se chystá o pozdní, leč důkladný návrat do mladých let.

Václav Klaus se v rozhovoru pro The Washington Times vyjádřil k tomu, jak Rusové odmítají radarovou základnu. Upozornil ruskou stranu poměrně důrazně, že je to naše věc, že jim do toho nic není a že navíc (o čemž trochu pochybuji) jejich tlak u nás získává radaru stoupence. Není vyloučeno, že kamarád Putin teď bude chtít, aby mu český prezident vrátit Puškinovu cenu. Zřejmě ve snaze toto nebezpečí poněkud zmírnit Klaus zároveň kritizoval postup USA a EU ve věci Kosova. Prohlásil: „Kdyby do Československa přijeli zmocněnci USA a EU, aby nám říkali, jak se máme rozdělit, pak by se střílelo.“ Problém je, že v Kosovu se napřed střílelo, a to pořádně, a teprve potom tam přijeli „zmocněnci USA a EU“. To, co pan prezident říká, je mimořádně nestydatá demagogie.

Do předvolební kampaně ČSSD se v Lidových novinách otevřeně zapojil Václav Havel. Ve svém článku se ujímá divadelníků proti magistrátu, dělá totéž, co Paroubek s blobem, jenže ve věci daleko míň přehledné, a uzavírá: „Nenapadá mne nic lepšího než doporučit Pražanům, aby v blížících se volbách nevolili stranu, která už tak dlouho Praze vládne a která už tolik nedobrého dopustila, pokud se na tom přímo osobními zájmy svých pražských předáků nepodílela.“ Je pozoruhodné, s jakou jistotou si ten člověk dokáže ze všech variant, které má k dispozici, vybrat vždycky tu nejhorší. (Havlovo doporučení se může vztahovat jen na senátní volby, do městského zastupitelstva se bude volit až za dva roky).

Pondělí 2. června

„Hladovkáři“ Tamáš a Bauer se rozhodli svou akci „přerušit“. Nahradí je sociálně demokratické osobnosti, které však nebudou hladovět furt pryč (to je osobností nedůstojné), ale postupně, každý jen 48 hodin, načež ho vystřídá jiný a on se může svobodně nadlábnout. Dobrou chuť, totiž přesněji řečeno dobrý hlad.

Miloš Zeman poskytl Právu rozhovor v souvislosti se svou sice nevyžádanou, avšak ohlášenou kandidaturou na prezidentský stolec (kandidatura se týká roku 2013, takže pan Zeman má dost času na přípravu). Kandidatura poněkud rozzlobila předsedu ČSSD Paroubka, i když se zdá, že ve straně už Zemana podporuje jen pár lidí, kteří se uplatňují jen na regionální úrovni (exministři Palas a Schling, náš čtenář-korespondent Foldyna). Zeman se ve vzpomínkách vrací k hvězdným dnům opoziční smlouvy a s opovržením se vyjadřuje k možné spolupráci ČSSD s malými stranami. Pan Paroubek je ovšem v lepší situaci, než byl kdysi on, bude moci spolupracovat se všemi střídavě a najednou – s komunisty, s ODS i malými stranami. Jinak pokud Zeman vzpomíná na své období jako na období, kdy „pravice“ a „levice“ (řekněme obecněji „politické strany“) spolu ještě dokázaly komunikovat, má v něčem pravdu. Paroubek dovedl k dokonalosti pojetí politiky jako pokračování války jinými prostředky.

Podle MfD vznikl konflikt mezi Zemanem a Paroubkem proto, že Zeman chtěl, aby Paroubek odstranil z vlivných pozic jeho osobní nepřátele a uzavřel opoziční smlouvu s ODS, kdežto Paroubek odstranit ty lidi odmítl a byl pro koalici s ODS. To bych se hrozně divil, Zeman toho chtěl nepochybně o hodně víc.

Poslanec Tlustý vypověděl válku předsedovi ODS Topolánkovi a vládě všeobecně. Obvinil Topolánka, že „táhne ODS ke dnu“ a že mlží ohledně cesty do Itálie, která byla „tak trochu dovolená, trochu výlet s kamarády a trochu jednání s ministry“. Kritika je poněkud nesmyslná, když je někdo na dovolené, může podnikat výlety s kamarády i jednat s ministry, problém je kolem financování cesty letadlem do Itálie. Prohlásil rovněž, že nepodpoří Langrovy zákony o tajných službách a policii, protože prý posilují policejní stát, a aby nadzvedl ministra Kalouska, který sedí na jeho křesle, podpoří poslance Urbana v návrhu na snížení DPH u pohonných hmot. Jiří Paroubek má ve své straně větší pořádek, politiky s takovou přebujelou iniciativou bez váhání vyhazuje. Topolánkovi zjevně nezbývá, než se omezit na rozhořčené verbální protesty, protože Tlustý má ve straně jakousi nezanedbatelnou podporu. Otázka ovšem je buď, anebo. Buď to dokáže Tlustému zatrhnout, nebo vláda končí. Třeba ne hned, ale čím později, tím hůř pro ni.

Špatným znamením je i to, že ministr Liška nehodlá při hlasování ve Sněmovně podpořit smlouvu o radaru. V této důležité věci nemá už zjevně vláda, hladovka sem, hladovka tam, dostatečnou podporu, a není divu, že ministryně Riceová nespěchá s návštěvou Prahy: bude nejspíš zbytečná.

Komentářové stránky Práva se stávají platformou nespokojených poslanců koalice. Dnes tam kritizuje zdravotní reformu poslanec KDU-ČSL Carbol, vyrovnání s církvemi poslanec ODS Schwippel. A Alexandr Mitrofanov píše: „ČSSD si musí vybrat. Buď je ODS skutečné zlo, a pak se s ní nelze spojit nikdy. Anebo jsou to partneři v politickém kšeftování a veškeré bububu z Lidového domu jde jenom kouřová clona, za níž se budou rozdělovat posty a peníze jako za opoziční smlouvy.“ Normální politika se v civilizovaných zemích odehrává mezi těmito dvěma krajnostmi.

Vstoupení stínového prezidenta Švejnara na konferenci ČSSD se v ČSSD nesetkalo s velkým souhlasem. Dr. Rath např. prohlásil, že strana bude, když se koalice rozpadne, usilovat o předčasné volby v příštím roce. S velkou koalicí ani s opoziční smlouvou nepočítají. Též nepočítají s tím, že by vládli s malými stranami. Z toho plyne, že po pádu vlády zavládne zřejmě na rok anarchie.

Ministr Liška chce zavést povinné mateřské školy. Nejlepší by možná bylo odebrat dítě hned po narození matce a svěřit ho státním institucím. Zaplať pánbůh, že jsem se narodil v roce 1940, za protektorátu bylo sice možné leccos, ale tohle ještě ne.

Úterý 3. června

Premiér Topolánek prohlásil, že už nepokládá Vlastimila Tlustého za svého poslance. Nejde o to, za koho ho pokládá nebo ne, ale jaký je jeho status ve straně a v poslaneckém klubu. Sám Tlustý řekl, že se za poslance a člena ODS pokládá. Ze strany ho může vyloučit jen členská organizace, která se k tomu ani trochu nechystá. Topolánek má v poslaneckých řadách renegáta, který nesouhlasí s vládní politikou v nejvýznamnějších bodech, nejspíš není schopný s ním nic dělat a zbývají mu jen bezmocné verbální výpady. Tlustému zjevně nejde o věcné záležitosti (nebo nejde mu jen o ty věcné záležitosti, kdo to má rozsoudit), ale o Topolánkův pád. Ve chvíli, kdy vládní koalice disponuje jen minimální většinou a Tlustý má na své straně další lidi, je něco takového nesnesitelné a neudržitelné.

Koalice se dohodla-nedohodla na úpravě manipulačních poplatků ve zdravotnictví. Úprava je malá (zruší se poplatky za novorozence, výhledově i poplatky dětí do šesti let a důchodců v ústavech). Není jasné, zda s ní budou spokojeni i lidé jako Hovorka nebo Carbol, kverulovat hodlá i poslankyně Šojdrová. Zdravotnická reforma je choulostivá věc: nejprve se prosadí jeden dva ústupky, a pak se celá sesype, respektive to, co z ní zbude, bude natolik na obtíž, že to ničemu nepomůže, jen to bude vládu kompromitovat.

Stínový prezident Švejnar poskytl Právu rozhovor, v němž se přimlouvá za koalici ČSSD, lidovců a zelených. To už tu prosím bylo. Nejdřív za Špidly, který se zuby nehty bránil spolupráci s komunisty a byl proto často vůči koaličním partnerům bezmocný. Pak za Paroubka, který se spolupráci s komunisty ani trochu nebránil a bezmocní byli na oplátku koaliční partneři. Není těžké uhádnout, jak by vypadala švejnarovská koalice teď.

Petr Uhl vytýká v Právu ministryni Parkanové zbabělost, protože za totáče neprojevila žádný odpor proti režimu, „hladovkový ani nehladovkový“. Jak to může vědět? Spousta lidí se za totáče snažilo dělat tam, kam je život postavil, v práci, ve svém okolí, kloudné věci, leckdy se značným osobním nasazením. Nekončili v kriminále, dokonce se jim občas něco povedlo, Svobodná Evropa o nich ovšem neinformovala a oni by o to ani nestáli. Přesto takové iniciativy byly možná důležitější než spektakulární aktivity Charty 77, udržovaly v českém prostředí nenápadné zbytky civilizace. Nejde mi teď o paní Parkanovou osobně, ale o typicky chartistické pohrdání českou veřejností, s nímž Uhl a jemu podobní vstupovali v listopadu 1989 do politiky. Jejich vzkaz české veřejnosti zněl (a zjevně dosud zní): chovali jste se jako srabi, bando ničemná, a proto budete v příštích letech poslouchat a držet hubu. Když ne, omlátíme vám o hlavu vaši někdejší zbabělost. Naštěstí jako oslovení voličů tohle zrovna dvakrát nefunguje.

Taktéž v Právu vytýkají Chorvatům „poklonkování“ před Němci a Rakušany (nezapomeňme, jsou to úhlavní nepřátelé Slovanstva!) v souvislosti s tím, že Chorvati zakázali turistům dovážet si na dovolenou proviant (masné a mléčné výrobky). Opatření potrefí turisty s chudších zemí EU (mj. Čechy). Že by Chorvati rádi na turistech vydělali víc než dosud a donutili je u moře nejen bydlit, ale i stravovat se, je svým způsobem pochopitelné. Zároveň je absurdní, aby si lidé nemohli vzít s sebou ani jídlo na cestu. Taky je u nás asi hodně lidí, kteří na pobyt v Chorvatsku po této úpravě mít nebudou, a je otázka, zda na ní Chorvatsko spíš neprodělá. Je to ale jejich problém a ublíženecké skučení je nedůstojné a směšné.

Tlustého přátelé Schwippel a Raninec podpořili výzvu ČSSD uspořádat předčasné volby do PS (Tlustý se tomu opatrně vyhnul). Předčasné volby by pro ODS v každém případě znamenaly velkou porážku. Je tato vstřícnost jakousi nabídkou Paroubkovi na příští spolupráci? ODS prohraje podzimní volby do Senátu a krajských samospráv, kongres svrhne Topolánka, do čela se dostane Tlustý a preference se dají zase jakž takž do pořádku. To je hodně odvážný kalkul. V každém případě platí, že účet za současný chaos v koalici zaplatí především, ne-li výlučně ODS.

Pana Tlustého láká do svých řad europoslankyně Bobošíková. Vzhledem k tomu, že své řady tvoří pouze ona, dá se to vyložit tak, že by si ráda pana Tlustého a jeho dva kolegy osedlala, případně použila jako trojspřeží. To si vyhlídla toho pravého.

Jiří Přibáň v zajímavém článku v dnešních LN dochází k tomuto závěru: „Aby právo ve společnosti fungovalo, musí být předvídatelné a konzistentní. Nález ve věci zdravotnických poplatků je potom výmluvným příkladem, jak ztráta konzistence v rozhodování Ústavního soudu vede i ke ztrátě jeho předvídatelnosti, a nakonec i k paralýze schopnosti autoritativně interpretovat obsah ústavních práv. K tomu, aby soud změnil své předchozí rozhodnutí, je totiž třeba kvalifikované většiny devíti soudců, což se v případě poplatků ve zdravotnictví nestalo. Dnes tak existuje hned několik protichůdných názorů soudu na to, co je z hlediska ústavnosti bezplatná zdravotní péče. Přitom se zdá, že ústavní soudci nedokáží tyto rozpory odstranit a judikaturu opětovně sjednotit. A to je z ústavního hlediska špatná zpráva stejně tak pro odpůrce poplatků, jako i pro jejich stoupence.“ Myslím, že nejde o čistě právní problém, špatné je to, že se Ústavní soud stal potenciálním klackem opozice na vládní koalici (ten vývoj probíhá už od dob koaliční smlouvy, ale teď kulminuje), že se o něj opozice s koalicí přetahují, a že žádný soudní orgán není schopen v tak necivilizovaném prostředí obstát.

Středa 4. června

Poslanci Tlustému a jeho dvěma kolegům se podařilo těsnou většinou odložit projednání zákona o vyrovnání s církvemi na dobu po prázdninách: to je pro vládu krajně nevýhodné, protože se rozjede kampaň před senátními a krajskými volbami a vyrovnání s církvemi je věc nepopulární. Kromě toho Tlustý prosadil ještě zřízení komise, která má konce roku navrhnout kompromisní řešení. Trio Tlustý, Raninec, Schwippel prokázalo, že je schopné v případě potřeby spolu s opozicí přehlasovat vládu. A že to budou dělat při každé příležitosti, dali všichni tři pánové najevo hned vzápětí, když se postavili proti „antidiskriminačnímu“ zákonu, který vetoval prezident. Protože ČSSD cítí šanci k svržení vlády, zákon tentokrát na rozdíl od předchozího projednávání rovněž nepodpoří. Zákon přitom vyžaduje Evropská unie, a vláda svým neúspěchem Bruselu nechtě předvede, že už nedrží otěže v rukou.

„Cesta premiérovy party“ (rozuměj na dovolenou) „stála přes milion“, zní jásavý titulek v Právu. Co je komu do toho? Problém by nastal, kdyby si premiér platil dovolenou ze státního, kdyby použil služeb letecké společnosti tak říkajíc za protislužbu, nebo kdyby se ukázalo, že nemohl mít dost peněz na zaplacení.

Jen co se koalice dohodla na změnách v placení manipulačních poplatků, dali nespokojení poslanci zelených a KDU-ČSL najevo, že je neuspokojují a že budou chtít další: „Je to přijatelné, ale nestačí to“, řekla kulantně poslankyně Zubová. Přidat musíš, holoubku. Přitom chystané zrušení poplatků za děti do 6 let znevýhodní pediatry vůči ostatním lékařům. Poplatky mají smysl buď plošné, nebo vůbec ne. A koalice má smysl jen tenkrát, když jsou její poslanci schopni aspoň v nejzásadnějších věcech udržovat elementární kázeň. Což zjevně nejsou.

ODS chce změnit počty poslanců ve výborech tak, aby v nich koalice získala většinu (nevím, zda je teď k tomu ta nejpříhodnější doba). Poslanec Rath k tomu prohlásil: „Nerespektují elementární politickou kulturu. Tím pádem my musíme oplácet podobnými prostředky.“ Budeme tedy napříště mít na rozdíl od minulosti politiku bez elementární politické kultury. Zajímá mne, zda si toho vůbec všimneme.

A nakonec dobrá zpráva: Praha ztratila šanci uspořádat v r. 2016 letní olympijské hry. Budeme tedy ušetřeni obludné šaškárny a obrovského prodělku.

Čtvrtek 5. června

Je pozoruhodné, že Melčákovi s Pohankou se říká odpadlíci, případně přeběhlíci (což do jisté míry chápu), ale lidem jako Tlustý, Hovorka, Zubová, Jakubková, Kuchtová, Carbol ad.) „rebelové“ (tak se, pokud se nemýlím, jmenuje jakási regionální značka piva odněkud z Vysočiny). V podstatě jde o stejné ptáky, jen s jinak vybarvenými brky na ocase. V čem jsou ušlechtilejší pohnutky paní Kuchtové nebo pana Tlustého, které Topolánek vypudil z jejich vyhřátých ministerských křesel, od pohnutek „přeběhlíků“ z ČSSD? A je, zcela obecně vzato (nemluvím teď o žádných konkrétních případech), např. rozdíl mezi fanatickým blbem a cynickým vyčůránkem opravdu tak velký ve prospěch prvního?

ODS by chtěla nějakým způsobem posílit svůj vliv v zdravotním a rozpočtovém výboru, který ovládají sociálně demokratická „esa“ Rath a Sobotka. Zároveň se zelení hlásí o funkci místopředsedy (místopředsedkyně) PS. Vnitřní opozice v SZ ovšem nepodporuje ani jedno, ani druhé. Vládní koalice v tuto chvíli vyniká jedinou schopností: vynulovat všechny své iniciativy.

Podle nejmenovaných politologů (tak aspoň tvrdí v Právu) jsou pro Topolánka krizové situace něco jako živá voda, Topolánek prý vyniká schopností využít krizové situace ve svůj prospěch. Myslím, že by si to premiér neměl nechat namluvit, situace, do níž se teď vláda dostala, je stoprocentně hrozivá a jako ryba ve vodě se v ní může cítit jedině Paroubek.

Několik českých novin uvádí, že Strana zelených získala ve volbách pouhých cca 22 tisíc hlasů. To je nehorázná sprosťárna. Každý, kdo si jen malininko přičuchl k tomu, jak se podle dosavadních variant volebního zákona přepočítávají voličské hlasy na mandáty, ví, že 22 tisíc hlasů nestačí ani na jeden mandát a ani náhodou to nemůže být 5% hlasů ve volbách odevzdaných. Ve skutečnosti, kterou si každý může zjistit na stránkách statistického úřadu www.volby.cz, získali zelení 336 487 voličských hlasů. Dezinformace tohoto druhu, byť i třeba dezinformace neúmyslné, z nepozornosti, chtě nechtě vzbuzují lynčerské nálady ve veřejnosti vůči „pidistranám“.

Josef Mlejnek jr. vidí v podzimních senátních a krajských volbách jakési šance pro ODS, pokud ovšem Topolánkova vláda do té doby vydrží. ČSSD se tradičně v těchto volbách nedařilo, protože nedokázala mobilizovat své voličské jádro. V této věci s ním bohužel nemohu souhlasit. Jednak se Paroubkovi povedlo ČSSD v českém voličstvu dost solidně „zabydlit“, a všeobecně je situace docela jiná než na podzim roku 2004, kdy ČSSD byla v tak hlubokém úpadku, že v krajských volbách, ať je přepočteme na počet hlasů nebo na mandáty, skončila až za komunisty.

Poslední (nikoli co do významu) zpráva je, že na základě rozhodnutí soudu se „stínová ministryně“ ČSSD Benešová nemusí omlouvat za to, že své bývalé kolegy včetně nejvyšší státní zástupkyně Vesecké označila za mafii. Soudce Cepl udělal na Benešovou jen jakési lehké tytyty, pokud jde o výrazivo a nařídil jí omluvit se náměstkovi Vesecké Grygárkovi, který s kauzou Čunek neměl nic společného. Hlavu Vesecké žádá teď nejen opozice, ale i koaliční poslanci (Kateřina Jacques; v nejbližší době se nepochybně přidá i Čunek, aby KDU-ČSL nezůstala v profilaci pozadu).

Pátek 6. června

Krajský soud v Praze rozhodl, že se bývalá nejvyšší státní zástupkyně Benešová nemusí omlouvat své nástupkyni ve funkci Vesecké a jejím pěti kolegům za to, že o nich mluvila jako o „zákulisní justiční mafii“ (pouze jednomu ze žalobců, náměstkovi Vesecké Grygárkovi, dal za pravdu). To je (zprostředkovaně, samozřejmě) další neúspěch Topolánkova týmu a triumf pro Paroubka a ČSSD. Je pozoruhodné, že zatímco pro Právo a Lidové noviny je tato věc „otvírákem“, Mladá fronta Dnes (nejspíš aby vyšla vstříc potřebám svým čtenářům, kdo to vlastně jsou, ti čtenáři?) informuje o případu podrobněji až na čtvrté stránce. Na první straně zato najdeme zevrubnou informaci o tom, jak na Islandu bez milosti zastřelili ledního medvěda, kterého tam, chudáka zanesla ledová kra. To MfD chválím, i já považuji takové zacházení se zvířátky za skandální.

V Právu proběhla běžným způsobem polemika mezi ministryní Parkanovou a Petrem Uhlem: tj. způsobem běžným pro Právo, protože zveřejnili reakci Parkanové na Uhlův článek z 3. června, o němž jsme se zmínili v této rubrice, a hned pod ní Uhlovu odpověď. Považuji tento způsob zveřejňování polemik za dost velkou nevychovanost. Pan Uhl opět (tentokrát decentně, náznakem) vyčítá Parkanové, že zatímco ona od roku 1970 studovala na právnické fakultě a v r. 1988 obdržela doktorát, on byl v letech 1970 a 1979 dvakrát z politických důvodů dlouhou dobu ve vězení. Je mí líto, ale dlouhodobé věznění samo o sobě nedělá nikoho lepším a studium na vysoké škole v letech normalizace samo o sobě nikoho horším.

V pondělí bude prý masová stávka učitelů (stávkovat se chystá asi polovina škol). Během stávky se o děti musí postarat rodiče. Správně: stávka totiž, když malounko upravíme slavná slova dr. Ratha, musí rodiče bolet.

Ruský prezident Medvěděv navštívil Berlín a jednal se spolkovou kancléřkou Merkelovou mj. o výstavbě plynovodu po dně Baltického moře z Vyborgu do Greifswaldu. Tenhle projekt vzbuzuje velkou nevoli v Polsku, vyhne se mu. Poláci si ho ovšem vykoledovali tím, že vedli studenou válku současně s Německem i s Ruskem. Budou do budoucna muset jeden z těch dvou konfliktů ukončit, a dal bych krk za to, že to bude ten s Ruskem. Sebevražedné sklony mají středoevropští králíci v dědičné výbavě.

Sociálně demokratický poslanec Miroslav Svoboda, který je znám svým poměrně vstřícným postojem k radarové základně, navrhl prostřednictvím médií, aby se ODS s ČSSD dohodla: ODS pustí vyrovnání s církvemi a ČSSD zato schválí radar. Návrh nevzbudil nadšení ani v ODS, ani v ČSSD, vypadá trochu jako provokace vůči Paroubkovi (slovo „kupčení“ tak oblíbené sociálnědemokratickou tiskovou lobby, na něj sedne jako ulité) a navíc vzbuzuje zjevně i v ČSSD podezření, zda si pan Svoboda nepřipravuje rozběhovou dráhu pro přeskok do vládního tábora. Mlhavě se o svém budoucím hlasování v té věci vyjadřuje další sociálně demokratický přívrženec radaru, poslanec Wolf. A zrádce Snítilý, jenž až do nynějška loajálně hlasoval s ČSSD, která jej vyvrhla za to, že dal v prezidentské volbě svůj hlas Klausovi, přestal docházet na schůze parlamentu, čímž pro koalici snižuje kvórum. Takže brzy už nebudeme vědět – my, Topolánek ani Paroubek - kdo je vlastně kdo. Rozdíl bude jen v tom, že Paroubek bude zrádce průběžně vylučovat, Topolánek ne, protože na to nemá. Je to rozdíl pouze formální, ve výsledku to vyjde nastejno.

Podle agentury Median stáhla ODS náskok ČSSD na 4% (Strana zelených by se prý propadla pod 5% hranici). Výsledku rád uvěřím, až ho potvrdí ještě někdo jiný.

Sobota 7. června

Poté, co se ukázalo, že návrh zákona zakazujícího přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti (hodlal ho podat dr. Rath) má oporu i v koaličních řadách, zavázal se premiér Topolánek výslovně, že k této změně nedojde v žádném případě rozhodnutím vlády nebo ministerstva. Změna se může uskutečnit jen zákonem. Přesto pro Rathův návrh hlasovaly i poslankyně Zelených Jakubková a Zubová. Premiérovi se podařilo pacifikovat pouze poslance Hovorku, vzhledem k tomu pak Rathův návrh neprošel. Ministr Julínek nebyl tou dobou v Praze, zdá se, že premiérův slib ho poněkud zaskočil. Premiérova vynucená improvizace není zrovna signál vládní síly.

Strana zelených hodlá ve vládě iniciovat odvolání nejvyšší státní zástupkyně Vesecké. Není příliš pravděpodobné, že by prošel přes ODS a lidovce (Topolánek se za Veseckou postavil a ministr Pospíšil se rozhodne až podle pravomocného rozsudku). Protože pro odvolání je ministr Liška, vypadá to, že v téhle věci by se byl předseda Bursík, i kdyby měl na věc jiný názor, musel ve vedení strany přizpůsobit většině. Jinak se zdá, že Strana zelených je definitivně rozštěpena, poslankyně Jakubková a Zubová uvažují o odchodu z poslaneckého klubu, kde jsou v menšině, a místopředsedkyně Kuchtová se podle MfD sešla na dvouhodinové schůzce s předsedou ČSSD Paroubkem. Měli jednat o možné vládě ČSSD – Zelení, Paroubek pak řekl, že se SZ počítá jako se strategickým partnerem. Taková vláda by sice mohla vládnout jen s podporou KSČM, ale ČSSD by si spíš představovala dočasnou úřednickou vládu a předčasné volby příští rok na jaře. Vládu teď dělí od pádu jeden jediný poslanecký hlas (s Jakubkovou a Zubovou už zjevně nemůže počítat). ČSSD má ovšem jakési problémy s poslancem Snítilým, pravou příčinou neschválení Rathova návrhu (nebyl přítomen).

Jiří Paroubek rozhořčeně dementoval zprávy bulvárního tisku, že trpí dnou. To je, jak známo, nemoc poživačných aristokratů a bonvivánů. Dnou trpěl např. plukovník Gerbich z Haškova Švejka: když dostal záchvat bolesti, ztratil sebeovládání, zařval „všechno ven, podejte mi revolver“, a na poručíka Duba, který nebyl obeznámen s tím, co se v takovém případě má dělat, a zůstal v místnosti, zamňoukal a hodil kalamář. Škoda, něco podobného by velmi zpestřilo zasedání příští vlády.

Návrh poslance ČSSD Miroslava Svobody na výměnu radar za vyrovnání s církvemi (a případně i reformu zdravotnictví), sice špičky ČSSD znepokojil, ale ODS se k němu nestaví zdaleka tak odmítavě, jak by člověk předpokládal. Považuje (asi právem) radar za nejvyšší prioritu. Jenže ochota vzdát se všeho ostatního za tuto jedinou věc svědčí jen o její nejistotě.

Z rozhovoru, který poskytl Právu Vlastimil Tlustý, vyplývá, že jediné, co je ochoten zatím Topolánkovi tolerovat, je existence jeho vlády (nebude hlasovat pro nedůvěru). Nepodpoří Lisabonskou smlouvu, nejspíš ani změnu volebního zákona, je pro radikálnější úpravu manipulačních poplatků pro děti, asi by podpořil snížení daně z příjmu na pohonné hmoty, nesouhlasí se zřízením šestého místopředsednického křesla v PS. Ve věci radaru je „loajální k ODS“, i když se mu nelíbí způsob, jak vláda základnu prezentuje. A ohlásil, že mu jde o radikální změny ve vedení ODS. První místopředseda ODS Bém zaujal po svém zvyku ke konfliktu Topolánek – Tlustý obojetný způsob (v rozhovoru tentokrát pro LN). Tři hlasy si ODS nemůže dovolit ztratit, Topolánek by měl s Tlustým a d. jednat. O čem? O svém odstranění?

A třetí velký víkendový rozhovor, Topolánkův v MfD. Nevyloučil, že vláda může padnout (je opravdu těžké to vyloučit). Vidí budoucnost taky z lepší stránky: „Pokud najdeme kompromisy, tak přežijeme letošní podzim a příští rok české předsednictví EU, a pak si budeme užívat výnosů reforem.“ Problém je, že ten, kdo může už jen nabízet kompromisy, má vlastně prázdné ruce.

Pondělí 9. června

Premiér Topolánek v Otázkách Václava Moravce nadhodil možnost, že koaliční vláda by mohla předčasně skončit, a nastínil několik variant takového předčasného konce. Za klíčovou záležitost považuje předsednictví pro koalici ve zdravotním a rozpočtovém výboru. Vidím to jinak: klíčový je americký radar. Pokud neprojde, může si vláda předsednictví ve výborech strčit za klobouk.

Topolánek a v návaznosti na něj i ministr spravedlnosti Pospíšil nepodpořili požadavek na odvolání nejvyšší státní zástupkyně Vesecké: přesněji řečeno Topolánek se za ni výslovně postavil, Pospíšil v každém případě vyčká pravomocného rozsudku ve sporu s Benešovou. Zejména stanovisko ministra Pospíšila je rozumné, nechci to, co bylo v odůvodnění rozsudku krajského soudu v Praze, nijak bagatelizovat, ale ve věci, která je objektem tak zuřivé politické přetahovačky, by bylo dobré vzít v úvahu až konečné soudní rozhodnutí (problém je, že i ono bude výslednicí zuřivé přetahovačky). Paroubek tu věc politicky využívá a přitom po svém zvyku hystericky přehání, ale je třeba mu přiznat, že on sám měl vždycky cit na to, kdy se některého svého člověka musí zbavit (nikdy to nebyl předseda koaliční strany). Topolánek zcela zjevně svou příležitost zbavit se Čunka fatálně propásl.

Předseda Nejvyššího správního soudu Baxa se v rozhovoru v MfD zmiňuje o údajném výroku místopředsedy Nejvyššího soudu Kučery: „hrozí pád vlády a nezávislost justice musí jít stranou“. Luděk Navara, který rozhovor pořídil, jej zjevně považuje za hotovou věc. Mně se zdá být to, že Kučera něco podobného takto doslova řekl, pravděpodobné asi tak, jako že Jiří Čunek masturboval před svou sekretářkou.

Jakýsi pan Tarif Ali v MfD mj. kritizuje americké imperialisty za to, že podnikli agresi do Iráku, a Havla a Michnika za to, že invazi do Iráku podpořili. Sám přiznává, že byl vždy socialistou (podle reportérky, co s ním dělala rozhovor, komunistou), ale nikdy nepodporoval vládu jedné strany. Řekl bych, že byl určitě vždycky pro vládu mnoha stran – ovšem za toho předpokladu, že všechny budou komunistické. V té souvislosti si vzpomínám na jakéhosi mladého českého komunistického funkcionáře s lidskou tváří, který mi v roce 1968 na Evropském fóru v Alpbachu zajíkavým hlasem sděloval, že on je pro to, aby u nás dostaly prostor dokonce i antisocialistické síly. A díval se na mne s vypoulenýma očima, co říkám této jeho závratné smělosti. Měl jsem dojem, že mluvím s někým, kdo právě uprchl z cvokhausu.

„Myslím, že vyjadřovat nedůvěru této vládě je v tuto chvíli zbytečné, protože tato vláda důvěru veřejnosti prostě nemá“, prohlásil Jiří Paroubek v rozhovoru pro Lidové noviny. Z tohoto výroku se mi zdá být zjevné, že pan Paroubek považuje své spoluobčany za idioty. Huba by mu neupadla, kdyby byl řekl docela normálně, že odhlasovat vládě nedůvěru v tuto chvíli nebude možné, a že si rád počká, protože si myslí, že tak nemůže tratit. Bylo by to věcné. To, proč pana Paroubka považuji za nebezpečí pro Českou republiku, je mj. v tom, že takového střízlivého přístupu, který jeho bližní nedegraduje na hlupáky, není schopen.

Demokratický prezidentský kandidát Barack Obama získal hlas významného volitele. Je jím předseda SPD Kurt Beck. Kdekdo Němcům už přes šedesát let otlouká o hlavu druhou světovou válku. Ve stínu tohoto nesmyslného zahanbování historií přítomná nehorázná drzost snáz projde.

Úterý 10. června

Vojenská policie se odhodlala k akci, a ekologické aktivisty, kteří kótu 718 v Brdech vyhlásili na protest proti zřízení americké základny za samostatný stát, šetrným způsobem z místa odstranila (tj. provedla odsun účastníků na policejní stanic v Příbrami). Jeden aktivista uprchl a pohybuje se kdesi v brdských lesích). Premiér Topolánek vyjádřil naději, že „odsun“ byl proveden citlivě a nebylo ohroženo zdraví ani majetek.

Ministr Schwarzenberg porušil kázeňský řád a zúčastnil se jakési konference v USA, aniž o tom předem informoval národ, vládu, Právo a Paroubka. Nevím, proč by měl, pokud někdo přesvědčivě nedokáže, že nešlo o čistě soukromou věc a že účast byla v rozporu se zájmy ČR.

Jiří Paroubek vyzval předsedy vládních stran, aby zahájili dialog s opozicí o řešení vládní krize. Odkázal na to, že koalice ztrácí většinu v PS a sám Topolánek už mluví o menšinové vládě. Pan Paroubek má přitom v rukou účinný prostředek k tomu, jak vládu přimět k dialogu. Je jím hlasování o nedůvěře vládě. Do toho se mu ale nechce, protože správně tuší, že by v něm zatím ještě neuspěl. V tom případě má pan Paroubek smůlu a musí si ještě trošku počkat.

Skupina významných českých lékařů se ohradila proti samozvané prověrce bdělosti lékařského personálu, kterou před časem uspořádala MfD. Dali jsme zde nad tím najevo svou nelibost,. Ale sebekriticky přiznávám, že to bylo málo a nedůsledné (protest lékařů je zformulován pregnantně a velmi hezky).

Stejné uznání musím vyjádřit dr. Ortmanovi. V dnešních LN vyslovil zcela přesně a odborně fundovaně to, co mi od počátku na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ve věci Vesecká ad. versus Benešová vadilo. Z právního hlediska je věc zcela jednoduchá: civilním soudům nepřísluší přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení (dr. Ortman případně poznamenává, že Kájínek by pak nemusel hledat pracně důvody pro obnovu řízení a stačilo by mu podat žalobu na ochranu osobnosti, jíž by od základu zpochybnil postup orgánů činných v trestním řízení). Jako laikovi se mi od počátku zdálo, že úkolem soudu bylo zkoumat, je-li dr. Benešová sprosťačka nebo ne, a nikoliv, má-li z trestně právního hlediska pravdu nebo ne. A jako laikovi se mi zdálo, že případ není natolik složitý a exponovaný, aby umožnil mladému ctižádostivému soudci okázalé zviditelnění. Dr. Cepl rozhodl, že to, co paní Benešová řekla, nese sice jakési lehké rysy sprosťáctví, ale že jisté sprosťáctví je v tomto případě na místě. S tím si bohužel nemohu být jistý.

Středa 11. června

Jiří Paroubek sdělil čtyři podmínky, za nichž je sociální demokracie ochotna uzavřít příměří s vládou pro období českého předsednictví EU. Je to urychlené schválení Lisabonské smlouvy, shoda o prioritách českého předsednictví, pozastavení všech jednání o radaru po tuto dobu a přijetí zákona zakazujícího privatizaci zdravotnických zařízení. Pan Paroubek zapomněl jen doplnit ještě jeden požadavek, totiž aby byl nad hlavní vchod do Strakovky vyvěšen velký transparent s nápisem „Topolánek je vůl“. Je zjevné to, co bylo zjevné předem, že žádné příměří s vládou uzavřít nechce a neuzavře a ani ho nebude slibovat, zvlášť ve chvíli, kdy má reálnou naději, že vláda může každou chvíli padnout. Slušné by bylo to na rovinu říci. Paroubek zároveň vyzval Topolánka k tomu, aby požádal Sněmovnu o důvěru a zjistil, kolik hlasů vlastně vláda má. Chtěl by toho trochu moc: v ústavě je dáno, že k vyslovení důvěry vládě stačí většina přítomných poslanců, k vyslovení nedůvěry potřebuje opozice většinu zvolených poslanců. Navíc parita sto na sto nestačí na vyslovení nedůvěry vládě ani na vyslovení důvěry vládě. A konečně „rebelové“ (rozuměj kverulanti) zatím ještě nejsou ochotni vyslovit vládě nedůvěru, ale možná by se už zdráhali vyslovit jí důvěru. Z ústavy logicky plyne, že ustavit vládu je o něco jednodušší než ji svrhnout. Pokud se to Paroubkovi nelíbí, ať ústavu změní – a pak by ji změnil znovu, až by se zmocnil vládního kormidla. Výzva „koukej zažádat o důvěru“ je nevěcná a nesmyslná, instrument, který má opozice k dispozici, je vyslovení nedůvěry. Zatím by zjevně pořád ještě neprošlo, proto ten tyátr.

Lid to má ovšem u strýčka Paroubka lepší než zlý Topolánek. Když budeme hodní a budeme ho dost silně podporovat, nadělí nám dědečkům a babičkám pod stromeček každému tři tisíce, děti dostanou o něco méně, dva tisíce (maximum pro rodinu by se stanovilo na šest tisíc). Cesta k moci je pro předsedu ČSSD nákladná věc – tedy nákladná pro státní rozpočet.

Kverulující poslankyně Zubová a Jakubková zablokují zeleným místopředsednické křeslo v PS a koalici většinu ve výborech. Upřímně řečeno, oba nápady byly poněkud nejapné a úplně mimo situaci. Bursík a Topolánek si tuhle ťafku vykoledovali, ať si nedělají iluze,na něco podobného teď ani náhodou nemají. Navíc ta věc s výbory opravdu neodpovídá faktickému rozvržení sil ve sněmovně a těžko se zrovna v tomhle případě Paroubkovi divit, že reaguje odmítnutím párování.

Sdružení „Přátelé Miloše Zemana“ (poté, co předsedal ČSSD, je kroužek zbožňovatelů pro expremiéra přece jen trošku úpadek) si dalo do štítu mj. „přispět ke kultivaci politiky v ČR“. Bylo by možná dobré s tímto bodem počkat do té doby, než vyhynou všichni, co si ještě pamatují, jak Miloš Zeman v letech své politické aktivity kultivoval českou politiku.

V Mladé frontě Dnes zveřejnili včera dopis několika významných českých lékařů, kteří protestují proti nejapné akci „falešní zdravotníci do nemocnic“, zorganizované redakcí MfD minulý měsíc. Akci jsme průběžně komentovali v této rubrice, komentáře shrnujeme, aby je čtenář nemusel pracně vyhledávat. Tématu se navíc týká i naše dnešní glosa. Dopis (který je velmi hezký a trefný) hned po způsobu Práva doplnili redakčním komentářem a jakoby mimochodem i jedním čtenářským dopisem (nepochybuji ovšem, že podobných podpůrných čtenářských dopisů dostanou mraky, milovníci pořádku jako řemen jsou u nás ve většině (požadují ho shodou okolností v drtivé většině po těch druhých).

Čtvrtek 12. června

Sněmovnou cloumá zuřivá rvačka o většinu ve zdravotním a rozpočtovém výboru (a to znamená i o předsednické křeslo dr. Ratha a Bohuslava Sobotky). Vládní koalice už nedokáže ve Sněmovně prosadit skoro nic, ale tohle by možná zvládla za předpokladu, že poslanec Snítilý, který je hospitalizován, se hned tak neuzdraví. Opozice se brání úpornou obstrukcí (upřímně řečeno nedostala jinou šanci). Předseda ČSSD Paroubek prohlásil: „Budeme mít dobrou paměť. Jak se chováte vy k nám, budeme nuceni se chovat v budoucnu my k vám.“ To je jen o fous lepší než „Es kommt der Tag“. Navíc jsem přesvědčen, že Paroubek se k žádné skutečné opozici nikdy nedokáže chovat korektně (v přípravce pro manažery RaJ se korektní chování zřejmě nevyučovalo). Přesto je zbytečné a neslušné poskytovat mu k tomu důvody.

Ruský prezident Medvěděv dospěl k názoru, že NATO není vhodné pro řešení evropské bezpečnosti“, protože není s to řešit její problémy. Jedna z jeho slabin je, že řada evropských zemí není jeho členy a ještě dlouho nebude. Správně, členství by tedy asi podle pana prezidenta mělo být povinné. S tím, jak to zařídit, mají naši slovanští bratři z východu bohaté zkušenosti. „Máme v Evropě řadu problémů, které by se daly řešit u jednacího stolu, s vyloučením armád“. S ruskými jednacími stoly máme zase své zkušenosti my, nacházejí se vesměs v Moskvě a armády jsou vyloučeny, protože se v té době zrovna bez řádného označení prohánějí po Čechách, Moravě a Slovensku. Už se těším, až pan Medvěděv a spol. budou zase řešit naše problémy. Většině lidí v ČR to, jak se zdá, vadit nebude. Hlavně, že tu nebudou žádní zlotřilí Američané.

Podle CVVM jsou dvě třetiny Čechů pro znovuzavedení trestu smrti, jen jedna třetina proti. To je nadějné, pro trest smrti je stejný počet lidí jako proti americké radarové základně. (možná to nejsou ti samí, ale množiny se nepochybně aspoň překrývají už jen vzhledem k hojnému počtu komunistů mezi odpůrci základny). Poměr je však stejně reprezentativní a bude-li se volat v této věci po referendu, volá se stejným právem jako po referendu o americkém radaru. Vzhůru, občané! Zbavme se Američanů a můžeme začít stavět šibenice.

Pátek 13. června

Událostí dne je nepochybně odmítnutí Lisabonské ústavy referendem v Irsku. Přiznám se, že na věc, jak říká pan prezident, nemám silný názor, dovolím si jen dvě poznámky. Z prvé, zdá se, že představa evropské integrace tohoto typu je v současné době nerealizovatelná, evropské země na to (prozatím nebo tak vůbec, nedovedu rozhodnout) nemají. Jsou dvě možnosti: buď myšlenku další integrace opustit, nebo omezit počet integrujících se zemí (zjevným kandidátem na to, by zůstala stranou, je Česká republika). A dále: horlivost obhájců české „suverenity“ (Klaus a jeho zbrojnoši jako Jakl nebo Zahradil) je podezřelá, těm lidem jde hlavně o to, aby jim někdo zvenku nekoukal moc pod prsty a jejich obrana suverenity nápadně připomíná bolševické zdůrazňování „principu nevměšování do vnitřních záležitostí“. Pozoruhodné je také, že se Klaus a spol. s tímto populismem pomalu dostávají v české politice na vedlejší kolej a tak trochu do sousedství směšných iniciativ Miloše Zemana: divoká politická řež se dnes vede o úplně jiné věci. A ještě jen tak mimochodem: představa, že by ta dnešní Evropská unie byla schopna v příštím dvacetiletí zajistit protiraketovou obranu ČR, je mimořádně směšná.

Premiér Topolánek nakonec docela s přehledem zvládl úpornou taktickou bitvu, kterou rozpoutala opozice poté, co bylo soudně zproblematizováno jednání některých vysokých justičních představitelů (rozsudek ovšem dosud není právoplatný). Udělal ovšem ústupek v tom, že připustil vznik parlamentní komise, která se má zabývat vyrovnáním s církvemi. V komisi budou mít koalice a opozice stejný počet zástupců, a to ještě jen v tom případě, že se mezi zástupci ODS nevyskytne nikdo z Tlustého spojenců (v této věci má Tlustý v ODS víc podporovatelů než Ranince a Schwippla). Jde v každém případě o komplikaci a přinejmenším o zdržení v jedné z těch věcí, kvůli nimž si vláda zaslouží jakousi podporu. Za tuto cenu vláda Paroubkovi dokázala, že ještě není na spadnutí. Je otázka, zda ta cena není příliš velká.

Miloš Zeman, poté, co neměl vůbec nic společného se vznikem kruhu jeho ctitelů, hlásá politickou toleranci a snášenlivost. Jiří Paroubek je tím natolik zneklidněn, že vyzvídá u předsedy KSČM Filipa. Pak se vyzvídání pokusil zapřít, leč Filip ho tak říkajíc práskl (médiím, aby nevzniklo nedorozumění). Po prezidentské volbě to mezi ČSSD a KSČM už neklape tak, jako předtím. Paroubek si možná příliš brzy vzal do hlavy, že už komunisty nepotřebuje.

Alexandr Mitrofanov se v Právu hlásí k názoru, že politika je pokračováním války jinými prostředky. V civilizovaném světě platí spíše názor, že politika je snaha řešit spory dohodou, kdežto válka jakýmsi naprosto nenáležitým vykolejením. Politika je tu proto, aby války pokud možno nebyly. Viděl bych to tedy spíš tak, že určitá zcela specifická politika je pokračování války jinými prostředky. Pokud ovšem jde o Paroubka a nynější ČSSD, má pan Mitrofanov do slova a do písmene pravdu.

Sobota 14. června

Jiří Paroubek vydal zvláštní tiskové prohlášení, v němž vehementně popírá, že by se ptal předsedy KSČM Filipa na sdružení „Přátelé Miloše Zemana“. Filip trvá na svém (tj. že o tom mluvili okrajově, že se ho na to Paroubek ptal, že Paroubkovi řekl svůj názor – že sdružení kultivuje politickou scénu -, a že se na tom s Paroubkem neshodnou). Proč na téhle maličkosti Jiřímu Paroubkovi tolik záleží, mi není jasné. Zjevně mu záleží už úplně na všem. Vžil se do role superopozičníka, který, kde to jen trochu jde, kveruluje.

České listy zjevně právem komentují skutečnost, že Topolánek přistoupil na vznik parlamentní komise ohledně vyrovnání s církvemi, jako faktickou rezignaci na tenhle významný bod nynější koaliční agendy. Právo informuje o vyjádření České biskupské konference a Ekumenické rady církví v článku s mezititulkem „Biskupové vyhrožují“. Vyhrožují, sviňáci! Je třeba je proto bít po tlamě. Jako starý, konzervativně založený člověk mám vždycky radost, když věci zůstávají, tak jak byly. Měl bych se tedy vlastně z toho, jak píše Právo, radovat. Zrovna v případě Práva se mi to ale příliš nedaří.

To, že se v opozičních kruzích (ostatně nejen tam) říká poslancům Melčákovi a Pohankovi „přeběhlíci“, chápu. Pro Tlustého a spol., Jakubkovou, Zubovou a Hovorku se naopak razí ušlechtilý titul „rebelové“. Abychom byli vyvážení, budeme je nazývat kverulanty. Jednak u pana Tlustého a paní Kuchtové, jejíž poslaneckou frakci tvoří zmíněné poslankyně, jde velmi zřetelně o zhrzené mocenské ambice (netvrdím, že jen a pouze o ně), a jednak práce ve straně je týmová práce a v situaci, jaká je v PS, vyžaduje od poslanců určitou dávku loajality. Loajalita je pozitivní vlastnost, i když českému člověku se to někdy těžko vysvětluje. Člověk samozřejmě nemůže a dokonce nemusí být vždycky loajální, ale musí to, že nezůstal loajální, nějak přesvědčivě zdůvodnit. Poslanci Tlustý, Raninec a Schwippel, poslankyně Zubová a Jakubková, o poslanci Hovorkovi ani nemluvě, se z hlediska loajality projevili stejně jako poslanci Melčák a Pohanka. Přesvědčivost zdůvodnění, pokud se vůbec o nějaké pokusili, je stejná, tj. nulová. Tedy žádní rebelové, kverulanti.

V USA vyvinuli skenery (pro použití na letištích), které vás virtuálně svléknou, aby zjistili, zda nemáte u sebe zbraň či výbušninu. Prý se už instalují na některých amerických letištích. Technika volně souvisí s případem herečky Bohdalové, kterou kdosi vyfotil na balkoně nějakého tureckého hotelu v Evině rouše a pak fotografie nabídl bulváru, kde je zveřejnili.

„Duel policisty Čermáka s aktivistkou Jacques skončil tak, že při potyčce zmrzačený Čermák je vyhozen od policie, a Jacques sedí v parlamentu, třebaže soud dal zasahujícímu – tehdy ještě – policistovi za pravdu“, píše Ondřej Neff v Lidových novinách. To mi nějak nehraje: úraz utrpěl policista tak, že ho někdo úplně jiný než paní Jacques kopl tam, kde mají civilisté zadnici. O míře vážnosti tohoto úrazu svědčí verva, s jakou pak cpal paní Jacques pendrekem do auta. Ten zásah byl, jak z televizního záznamu vyplývá, přehnaný a zbytečný, a to bez ohledu na to, zda policistu paní Jacques předtím provokovala nebo ne. Tak se slušný mužský k ženě nechová, i když je zrovna policajt. A nerozumím tomu, proč a jak by to všechno mělo ovlivnit její poslanecký mandát.

Pondělí 16. června

Republiková rada zelených se zcela vymkla kontrole Bursíkova (dosud) vedení strany. V poslaneckém klubu sice koalice zjevně ztratila (fakticky, ne formálně) dva hlasy, ale koaličníci tam mají převahu. Zatím. Ministr Liška, jak to tak vypadá, se rozmýšlí. Na kritiku poslankyň Zubové a Jakubkové reagovala předsedkyně Klubu Kateřina Jacques tím, že odstoupila. Jejím nástupcem se má stát poslední z poslanců Zelených, o kterém se zatím nemluví a na něhož se zatím žádná funkce nedostala, Přemysl Rabas. Dosud byl k Bursíkovi loajální.

Prezident Klaus začal z nemocničního lože pohřbívat Lisabonskou smlouvu. Tančit radostí nemůže, je zatím v rekonvalescenci. Stejně razantně se vyjádřil i předseda Senátu Sobotka a první místopředseda ODS Bém, Topolánek a Vondra byli zdrženlivější. Lidovci a ČSSD jsou pro pokračování ratifikace, řekl bych, že mají pravdu, ať se vyjádří všechny členské země. Taky by bylo záhodné, kdyby se vláda a nynější vedení ODS trochu odlišilo od nenávistného ideologického fanatismu Klause a spol. Jde o praktické záležitosti, ne o posvátné ideje. Převálcovat Irsko, i kdyby zůstalo samojediné, ovšem nelze.

Podle sociálně demokratického politologa Jelínka v dnešním Právu se ministr Schwarzenberg provinil tím, že „zarputile postupuje proti usnesení sjezdu strany zelených, která ho do vlády nominovala“. To je skutečně ohavný zločin, doufejme, že obviňování nedojde tak daleko jako v srpnu 1968, kdy s Právem (tehdy rudým) sbratřená ruská komunistická média nazvala jednoho dosti statečného představitele reformního křídla KSČ „pološíleným renegátem“.

(www.bohumildolezal.cz)



Zpátky