Červenec 2008

Nazí a pod dozorem

Ivan Dvorský

Technologie umožňující sledování lidí už dovedou věci, o nichž nemá řada z nás ani tušení. Nahlédnou pod šaty, poznají člověka podle chůze. Jak vysokou cenu budeme ochotni platit za bezpečnost?

Před několika lety byl Mark Summerton běžným zaměstnancem obecního úřadu v severovýchodní Anglii. Počátkem roku 2006 si však vyslechl verdikt, jímž ho soud poslal na čtyři měsíce do vězení. Vyšlo najevo, že zneužíval bezpečnostní kamery, které měly sledovat rušnou ulici lemovanou řadou obchodů. Summerton pomocí kamer nahlížel do soukromých bytů a sledoval ženy při koupeli, převlékání a milostných aktivitách.

Na bdělé objektivy kamer, které nás neúnavně pozorují na místech, jež pokládáme za veřejná, jsme si již zvykli. Proti nepřetržitému monitorování obchodů, křižovatek, dálnic, nádraží, letišť, bank, úřadů a dalších míst zaznívají jen ojedinělé protesty. Smířlivý postoj k „oku velkého bratra“ pramení mimo jiné z toho, že si lidé neuvědomují, co technika dovede už teď a co umožní v nejbližší době. Od roku 1942, kdy firma Siemens AG instalovala na baltském ostrově Usedom první systém průmyslové televize pro sledování pokusných startů raket V2, se toho přitom změnilo opravdu hodně.

Pohlédnout skrz zeď

Nejsledovanějším městem světa je Londýn. Do srdce britské metropole nahlíží více než půl milionu kamer a každý z návštěvníků centra je nafilmován přibližně 300krát denně. Systém dokáže „přečíst“ poznávací značku vozidla, což nyní souvisí hlavně s výběrem mýta za vjezd do placených oblastí ve středu města. Vhodný software ale dokáže z obrazových záznamů vytáhnout spoustu dalších informací.

V roce 2002 představila Motorola systém pro rozeznávání lidských tváří, který počítači umožňuje identifikovat jednotlivce v davu. Jistě, pokud chcete zůstat nepozorováni, můžete svůj obličej změnit vousem, přiberete či shodíte nějaké to kilo, v krajním případě promění vaše rysy plastická operace. Ani to vám však nejspíš nepomůže. Existuje totiž i počítačový program, který rozpozná člověka, aniž zahlédne jediný rys jeho tváře. Vyhodnocuje charakteristické pohyby, například způsob chůze a vzájemné proporce jednotlivých částí celého těla.

Počítač může také zjistit, zda se ve sledované oblasti neděje něco nekalého. Na trhu jsou k dispozici systémy, které bez pomoci člověka rozpoznají opuštěná vozidla a zavazadla, tvorbu graffiti, prostituci, drobné krádeže v obchodech či galeriích, plundrování květinových záhonů v parcích apod. Jeden z těchto „dohlížitelů“ začal nedávno chránit velké ruské kolo v Londýně, jiný pracuje v afghánském Kábulu, další v Chicagu.

Ani tím však možnosti techniky nekončí. Neviditelná tlaková čidla v podlaze rozpoznají chůzi určitého člověka. K identifikaci osoby lze užít zvukové vlny (sonar) nebo rádiové záření. Policie v USA a některých dalších zemích využívá speciální náramky pro delikventy, podmínečně odsouzené, někde třeba i pro záškoláky – pomocí GPS a spojení přes satelit lze tímto způsobem sledovat, kde se dotyční pohybují. Vzhledem k pokračující miniaturizaci elektroniky si lze představit, časem bude možné podobné zařízení někomu podstrčit bez jeho vědomí.

V posledních letech zaznamenalo obrovský pokrok zobrazování pomocí takzvaných terahertzových vln, tedy elektromagnetických vln o délce 100 mikrometrů až jeden milimetr. Terahertzové kamery už existují a jejich nasazení je zřejmě otázkou blízké budoucnosti. Pomocí nich vidíme nejen v zakouřeném či zamlženém prostředí, ale i skrz betonovou zeď tlustou až 35 cm. Nahlédnou i pod šaty.

Poslední dvě možnosti vzbuzují rozpaky. Jak ukazuje Summertonův případ, někteří operátoři by rádi podobná zařízení používali ke zcela jiným účelům, než k jakým byla vyvinuta. Úplně snadné by sice takové špehování nebylo – kamery odhalí pistoli ukrytou pod sakem, anatomické detaily však dokonale nezachytí; na druhou stranu terahertzové vlny využíváme i při některých lékařských vyšetřeních, a jistý potenciál pro zobrazení lidského těla tedy nepochybně mají. Vznik ilegálního softwaru, který by z terahertzových snímků vytvářel pornografii, tedy úplně vyloučit nelze.

Můžeme samozřejmě namítnout, že se jedná o špičkové technologie, které úřady nasadí jen po zralém uvážení, třeba tam, kde hrozí teroristický útok. Jenže například na Filipínách jste při vstupu do obchodního centra podrobeni kontrole tak přísné, jakou u nás známe jen z letišť. Ohroženou lokalitou se tedy snadno může stát kterékoliv místo, kde se shromažďuje více lidí. Nebuďme překvapeni, až nás při nákupu v hypermarketu bude sledovat malý bezpilotní letoun. Podobné už brzy vzlétnou na Floridě.

Fantazie? Policie na Floridě čeká již jen na povolení Federálního úřadu pro letectví, aby vyslala nad Miami nevelká bezpilotní vznášedla o váze 6,3 kg, která jsou vybavena kamerami a infračervenými senzory. Tito létající strážci se mohou pohybovat i v uzavřených prostorech, tedy například ve velkém obchodním centru, které nabízí dostatek místa k manévrování. S využitím obdobného, jen o něco lehčího létajícího přístroje (3,6 kg) počítá policie rovněž ve floridském Palm Bay.

Soukromí jako překonaná věc

Třeba ale pro „oko velkého bratra“ zůstane typický spíše následující pohled, reprezentovaný nedávným příběhem z Německa: Zaměstnanci dolnosaských prodejen obchodního řetězce Lidl si stěžovali, že byli pomocí kamer sledováni nejen mezi regály, ale i v zázemí obchodů. Během skandálu, který to vyvolalo, zůstala stranou pozornosti příčina dohledu – enormní nárůst krádeží, které páchali přímo pracovníci prodejen. Když to zobecníme: lidé, kteří nedělají nic nekalého, se nemají čeho bát. Naopak teroristé, zloději, prostitutky, sprejeři a další asociálové přijdou zkrátka. Případ Marka Summertona je ojedinělým excesem, nutnou daní za potírání kriminality.

Lze však sotva předejít tomu, aby se nové technologie masivně rozšířily. Nebudou jimi disponovat jen některé vybrané organizace státu, ale prakticky kdokoliv: bezpečnostní agentury, obchodní řetězce, banky, zábavní průmysl... Jak bude kamer a dalších pozorných čidel přibývat, stane se prakticky nemožné zabezpečit získané údaje proti zneužití. Nebezpečí tedy netkví ani tak v systémech samých, jako spíše v tom, že se stanou úplně běžné.

Drobné nepravdy, kterými si usnadňujeme život, by pak mohlo být snadné prokouknout. Kdo z nás se při pozdním příchodu nevymluvil třeba na dopravní zácpu? Skutečně chceme třeba o svém partnerovi vědět úplně všechno? Možná směřujeme do takového světa. Neúspěch videotelefonů, tedy přístrojů, které by mohly snadno odhalit, kde se právě při telefonování nacházíme, přitom naznačuje, že jistou míru anonymity si většina lidí přeje zachovat, i když se nevěnuje kriminálním aktivitám.

Zároveň je pozoruhodné, jak málo veřejnost zneužívání bezpečnostních technologií znepokojuje. Ukázkový případ z Česka máme v čerstvé paměti: únik snímků ze schůzky pánů Šloufa a Weigla v hotelu Savoy, k níž došlo před volbou prezidenta, lidem vlastně nevadil. Rozzlobilo je, že se podivné setkání uskutečnilo, zneužití bezpečnostních kamer však zůstalo poněkud stranou pozornosti. Velký rozruch nevzbudila ani novela telekomunikačního zákona, která – pokud ji schválí Senát a podepíše prezident – tajnou službu oprávní k tomu, aby sledovala náš pohyb prostřednictvím operátorů mobilních telefonů.

Pohlédneme-li ovšem na celou věc prizmatem dějin, můžeme paradoxně zjistit, že ztráta soukromí je vlastně normální. Ještě před dvěma sty lety žila většina rolnických rodin, tedy naprostá většina obyvatelstva, fakticky v jediné místnosti, leckdy i s dobytkem. Také uspořádání interiérů hradů a zámků svědčí o tom, že soukromí si dříve mnoho neužili ani ti, kteří si to mohli dovolit.

Potřeba prostoru, kde by nás nikdo nesledoval a nerušil, se objevuje až po průmyslové revoluci v souvislosti se vznikem velkých průmyslových měst. Anonymita připravila jejich obyvatele o část bezpečí, zároveň jim však zajistila více svobody a života bez slídivého dohledu ostatních.

Potřeba soukromí, kterou současní lidé na Západě pociťují, tedy možná představuje pouze zanedbatelnou epizodu v historii lidstva.

CO PROZRADÍ VLASY

Moderní technologie umožňující sledování lidí se neomezují jen na elektroniku, zajímavé postupy nabízí i genetika nebo mimořádně citlivé metody chemické analýzy, s jejichž pomocí dokážeme stanovit i nepatrná množství nejrůznějších příměsí. Americká FBI nyní zavádí novou metodu, která umožní přibližně určit pohyb osoby na základě analýzy vlasů. Zastoupení jednotlivých izotopů vodíku a kyslíku ve vodě se v jednotlivých oblastech liší. Podle toho, jakou vodu pijeme, se nastaví i poměry těchto izotopů v těle. Vlas tak může vypovídat o místě, kde jsme se nacházeli v době, kdy vyrůstal – poměr izotopů se v něm pak už totiž nemění.

(Respekt, www.respekt.cz)