Červenec 2008

O švýcarské xenofobii

Luděk Frýbort

Přistěhovalci jeho kulturní kořeny nikdo nebere, ale nesmí je klást nad zvyklosti hostitelské země. Klade-li, nesmí se divit výzvám, že má mazat, odkud přišel. Pěkně zvysoka se pohoršit nad něčí mrzkostí, inu, to už si jeden polebedí; to už hned vypadá jako duch spravedlivý, vyčnívající svou ušlechtilostí z tupé měšťácké masy. Celé generace filozofických nabadatelů se takto povznášely nad nedostatečnostmi lidského pokolení; prozkoumáme-li však blíže rub jejich vznešeného pláště, shledáme obvykle, že je podšit povrchností.

Abych uvedl, co mě přimělo napsat tyto věty: našel jsem v jednom z loňských čísel týdeníku Respekt článek, který uvedené věty výborně potvrzuje, takže mi stojí za to se k němu o ten půlrok vrátit. Jeho autorem jest jistý pan J. Rozkošný, abych ho anonymitou nepřipravil o tu zásluhu, a nazývá se »Roztomilé helvétské ovečky.«

Oč jde: v jednu neděli koncem loňského října proběhly ve Švýcarsku spolkové volby, o nichž jsem sice psal už začerstva, ale napadá mě, že by k nim bylo ještě co dodat. Může být, že ne tak svým lokálním významem jako přeložením svých akcentů mimo obvyklá témata mohou vejít v dějiny jako zlom. Zvítězila v nich strana SVP/UDC (Schweizerische Volkspartei/Union Démocratique du Centre) 29,0 procenty hlasů, což se nám nemusí zdát zvlášť moc; jsou kouty světa, kde se vítězívá až 99 procenty, že ano. V hluboce demokratickém Švýcarsku s jeho názorovou pestrostí je to však podíl, jakého nedosáhla žádná strana od zavedení poměrného volebního systému. To se nestalo náhodou; švýcarští lidovci museli přijít s něčím, co voliče mimořádně zaujalo. S řešením, o něž se dosud nikdo jiný buď nepokusil, nebo v něm selhal. Jelikož výše zmíněný článek vzbuzuje dojem, že je švýcarský volič tupec, který neví, proč a nač hlasuje, uveďme, že takovou kvalifikaci je možno přičíst - aniž chci prstem ukazovat - ledakomu, ale staletí přímé demokracie vychovala voliče ve srovnání s jinými patrně nejvyspělejšího, ve věci, o níž hlasuje, nejpoučenějšího, který se ze všech nejméně nechá vodit za nos žvásty tlučhubů. Krásný úsměv, dobře ušité sako a jalové sliby rozhodně nebývají ve Švýcarsku příčinou volebních úspěchů.

K okolnostem voleb ještě dodejme, že SVP nemusela tak vysoko zvítězit a švýcarští socialisté se nemuseli dočkat té bžundy, kdyby si krajní levice bývala odpustila své zamilované demonstrování provázené zapalováním automobilů, vytloukáním oken, kamenováním policajtů a takovými žerty. Rozhorlení demonstrantíci se nejspíš domnívali, že tak přesvědčí o své pravdě přiboudlé měšťáctvo, ale dostavil se opak. Rovněž se po volebním debaklu levice ozvalo standardní tvrzení: no bóže, to je toho, hlasovalo pro ty lidovce třicet procent voličů, to tedy nevývratně znamená, že sedmdesát procent jich je proti nim. Můžeme tuto eskamotáž slyšet po každých zvrzaných volbách: ti, kteří nedali hlas soupeři, jako by jej eo ipso dali nám; jsme tudíž nad všechnu pochybnost vítězi my hoši, co máme pravdu. O něco zákeřnější je označování každého, kdo není ochoten pochodovat za praporem intelektuální levice, nálepkou pravicového extremisty, neřku-li rovnou fašisty. Naštěstí tomu tak není; voliči SVP jsou lidé dobře demokratičtí, extrémům neholdující, zařaditelní spíš do měšťanského středu (jak je obsaženo ve francouzském znění názvu řečené strany) než na pravé křídlo politiky. Ostatně, kde vůbec má politika pravé křídlo. Významnější partaj, vyznávající skutečné pravicové hodnoty, aby v Evropě hledal v poledne s lucernou.

Téma, jímž šéf strany SVP pan Christoph Blocher tak zaujal švýcarskou veřejnost, byl návrh způsobu, jak nakládat s kriminálními cizinci: ti, kteří se dopouštějí těžkých zločinů, nechť jsou bez velkých okolků vypovězeni tam, odkud přišli. Ne tedy chudák, který ukradl v samoobsluze housku, ale pachatelé loupežných přepadení a členové profesionálních zločineckých band. Bohužel se takových v přistěhovalecké komunitě vyskytuje nemálo a jsou příčinou toho, proč obvykle tolerantním Švýcarům jaksi dochází trpělivost. Duchem politické korektnosti vedený pan Rozkošný obrací věc naruby, když zaměňuje příčinu za následek: nebyla zde nejdřív jakási bezdůvodná xenofobie, po níž pak následovaly ty mordy a loupeže, nýbrž naopak: vysoký výskyt zločinnosti mezi přistěhovalci - mluví se o čtyřnásobku procenta, jímž je tento způsob obživy zastoupen v domorodém obyvatelstvu - přivedl švýcarskou veřejnost k závěru, že si takové móresy nemusí dávat líbit. Duch politické korektnosti se mýlí: lidé nikdy na své bližní nenazírali a ani nazírat nebudou jako na nepopsaný list papíru, nýbrž jim udělují známky z chování v podobě dobré či naopak špatné pověsti. Druhý jev, jejž řečený duch nebere v úvahu, je jisté nevyhnutelné zevšeobecnění: bezohledný lotr kazí pověst celé etnické, náboženské či jiné skupině, z níž vychází. V tom nejsou Švýcaři jiní než podobným osudem navštívení národové Evropy, ledaže jako první dali své nevoli průchod ve volbách. Příčinou toho je, že jejich ojedinělý politický systém řeší převážnou část finančních, sociálních a jiných takových záležitostí na obecní či kantonální úrovni, takže se volebním tématem číslo jedna mohl stát problém, jenž jinde zatím zůstává v pozadí za nezaměstnaností a sociálními dávkami. Jak dlouho ještě tam zůstane ... nu, uvidíme. Patálií s nepřizpůsobivými komunitami, v islámském případě dokonce hostitelské zemi nepřátelskými, neubývá, spíš strmě narůstají, a ani všichni politicky korektní svatí nezabrání, aby se i jinde časem nestaly volebním tématem číslo jedna. Pak mohou vznešení duchové mluvit o xenofobii.

Když už jsme u toho: pravím, že xenofobie není v naprosté většině případů víc než slovo bez obsahu, fráze do pokryteckých hub. Rozeberme si jeho význam: je jím, jak již překlad z řečtiny naznačuje, apriorní, bezdůvodná zášť vůči cizincům. Kdyby existovala, musel bych ji pocítit i já sám, neboť i já jsem a nadosmrti už zůstanu cizincem v zemi, jejíhož občanství požívám: každý pozná, že nejsem zdejší, jak jen tu svou českou hubu otevřu. Ostatně bych nepsal články do tohoto listu, kdybych nebyl exulant, nechávající kus své identity v rodné zemi. Totéž se týká i mnoha tisíc českých lidí ve Švýcarsku, jakkoli naturalizovaných; i oni by se měli stát objektem nedůvěry - ha, bídný cizinec. Ale nestávají se. Znám Švýcarsko dobře; mám mezi tamními našinci řádku čtenářů, z nichž někteří se stali mými přáteli, a mohu dosvědčit, že se nejen nesetkávají se žádnou xenofobií, nýbrž jsou - ó hrůzo - z velkého dílu voliči páně Blocherovy strany SVP. Duch tohoto pokryteckého času zase všechno obrátil vzhůru nohama, když zapomněl nebo z úmyslu nedbá, že je i jakýsi rodný bratr práva, jehož jméno je povinnost; a že není, nemůže být nároku na právo, aniž by povinnost byla naplněna skutkem. Pan Rozkošný s ošklivostí ukazuje na volební plakát strany SVP, na němž lze zřít bílé ovečky, vykopávající černou (zločineckou) ovečku z červené plochy s helvétským křížem uprostřed. Jak je politické korektnosti vlastní, i zde je kladena správná volba slov a symbolů nad jakkoli povážlivou skutečnost. Nikoliv. Jsem toho zpátečnického názoru, že kdo nalezl útulek v cizí zemi, ať před bídou nebo pronásledováním, měl by jí být přinejmenším vděčný. Neměl by přijímat z jejího způsobu jen to, co se mu hodí, nýbrž má zachovávat její zákon a mrav ještě o něco důsledněji než domorodec. Hříšků, opominutelných v případě domorodcově, se nemá a nesmí dopouštět on, a to ve vlastním zájmu svém a dobré pověsti komunity, k níž se hlásí. Jeho kulturní kořeny mu nikdo nebere, ale nesmí je povýšeně a bezohledně klást nad zvyklosti své hostitelské země. Klade-li, nesmí se divit výzvám, že má mazat, odkud přišel. Jsem ochoten z toho vyvodit důsledek i sám pro sebe: uděluji tímto souhlas německým úřadům, aby mě okamžitě zbavily občanství a vyhostily, jakmile bych začal krást a vraždit. K doplnění toho pak někdo může vydat plakát s vyobrazením žluto-červeno-černého praporu, z jehož plochy je vykopávána černá ovečka jménem Frýbort.

Opustím na závěr půdu Švýcarského spříseženectví a dovolím si podotknout toto: jest jakási civilizační oblast, jejíž jméno je Západ. Je to naše širší vlast, dost možná významnější než to klubko vlastí etnických, jež na mapě Západu během tisíciletí vznikaly a zase zanikaly. Tato naše širší vlast se nachází v dosti už pokročilém existenčním zápase, v němž jde o bytí či nebytí všeho, co je nám vlastní a čeho si vážíme - nebo bychom si aspoň měli vážit. Je zaslepeností, pokrytectvím a snad i zlou vůlí mnohých, že si neváží; že přiznávají každé civilizaci tohoto světa právo hájit cizí zájmy, jen své vlastní ne; že usilovně shledávají blechy pochybení a hříchů ve svém vlastním západním kožiše a pokorně se za ně kdekomu omlouvají, aniž by je napadlo vyžadovat totéž za mnohdy daleko obludnější hříchy civilizací jiných, jejichž výčet není účelem tohoto článku, ale mohu jej na požádání dodat. Tepání vlastních hlav, sypání soli do vlastních ran, bičování vlastního hřbetu se stalo velkou módou této doby. Důvodem toho počínání je ... no, asi jako u mnou kritizovaného článku: jest tak krásné se vyvýšit nad tu zabedněnou konzumní společnost, předvést jí svou nebývalou ušlechtilost. Sem všichni pohlédněte, na mne přepřísně, nesmlouvavě spravedlivého! Je tomu tak, že dvě kvality dal člověku Bůh: jednou je inteligence, druhou rozum. A je této doby neštěstím, že nárok být morálními vůdci si osvojili kazatelé povrchností, kteří běželi dvakrát, když se rozdávala inteligence, a zůstali sedět, když se tvořila fronta na rozum. Nikdo je do funkce etických arbitrů nezvolil, pasovali se do ní sami, což by v čase, aspoň slovně vzývajícím demokracii, mělo být vzato v úvahu. Není naší povinností je následovat, jejich povrchnosti opakovat. Je totiž nebezpečí, že nevymaní-li se Západ z jejich vlivu dost brzy, mohou naši potomci mít multikulturní společnost jako malinu, až je bude zrak i sluch přecházet. Vsadil bych se, že se pak z úst politických korektorů ozve onen věčný žalozpěv zklamaného spásonoše - to jsme nechtěli, tak jsme si to nepředstavovali, za to jsme nebojovali. Už v roce 1939, už v roce 1948 se ozýval. A možná i nesčíslněkrát předtím, když dějiny vystavily svůj účet hlouposti. Nu, než se tak stane, jistě ještě napíší nějaký moudrý článek o xenofobii.

Ze svého stanoviska vnějšího pozorovatele ostatně podotýkám, že se řeči o xenofobii obzvlášť dobře poslouchají ze země, jejíž politika podnes trvá na věčné platnosti vyháněcích dekretů. Ale to je povídka z jiné kapsy.

Poznámka redakce CS-magazinu. Každý cizinec v Německu, který spáchá úmyslný trestný čin, za který hrozí trestní sazba i čtyři a více let vězení, je automaticky vypověditelný. Ústava SRN zakazuje odnětí německého státního občanství.