Srpen 2008

Podepisovač

Miroslav Václavek

Jsou různé sorty politiků. Je extra třída rozměru Winstona Churchilla. Poté jsou naivky typu Franklina Delano Roosevelta věřící tomu, že s Josifem Džugašvilim se dá kamarádit a hrát kuličky. Jsou i postavy přitroublé a rozumu mdlého jako byl poslední velký předseda KSČ Karel Urbánek jenž světu roku 1989-90 sděloval, že je nádražák, že vlastně vůbec neví, co po něm všichni chtějí a že ho nejvíc těší pěstovat fuchsie a že nerozumí, proč mají všichni jenom ty požadavky. Jsou politici zločinní i alibisté. Jsou takoví, co to dělají pro peníze. Našel by se i mnohý politický Pepek Vyskoč. Jsou dokonce i politici nezávislí - tahle velká záhada zbývá lidstvu k rozluštění. Na čem, že jsou nezávislí. Nakonec zůstávají podepisovači. Smutné figurky z příšeří vládních kabinetů, jež třesoucí se rukou podepisují a podepisují a podepisují.

Tak se tvořily naše české válečné i poválečné dějiny. Rudá plutokracie. Vláda komunistického, tehdy ještě neviditelna zhmotňující se na lejstrech přistrčených k podpisu zlostné a zakomplexované figurce naprosto neschopného prezidenta Beneše. Tak vznikly ony nechvalně proslulé edikty dnes nazývané Benešovy dekrety. Dekrety na krádež a legalizaci obludných zločinů, jež jsou dodnes naší národní hanbou. Tyto dekrety vzaly miliony lidí a vhodily je do jednoho pytle. Zločince, nevinné i oběti. Proč? Protože to vyhovovalo komunistům. Vyhnání etnických Němců mělo jeden hlavní cíl. Tím cílem bylo připravit Československo o miliony nekomunistických volebních hlasů. Tak se povedlo vítězství KSČ ve volbách v roce 1946, aby se poté čtyřicet čtyři let již žádné další skutečné volby nekonaly.

Následné devastace Sudet, které padají dnešním přesídlencům na hlavu jak ekonomicky, tak demograficky svědčí o naprosté bezohlednosti spáchané na Československé republice a jejich obyvatelích. Zvláště v kontextu toho, že v době mobilizace v září 1938 se 70% občanů německé národnosti hlásilo dobrovolně k boji za demokracii v československé armádě. Samozřejmě, že zbytečně. Tehdejší Československá republika o své nečeské občany nestála. Zcela podlehla své vizi nacionalistického miniimperialismu praktikovaného z Prahy. Jestli jakýmsi hlavním heslem k vytvoření tehdejšího Československa bylo lživé tvrzení o rakousko-uherském žaláři národů, ironií osudu došlo jeho naplnění až v první republice.

O tom svědčí nejlépe diskriminační národností pojetí volebního zákona kdy pro zvolení poslance německého muselo být dvojnásobek volebních hlasů než pro poslance českého. Jak se tomu stalo poté, co Sudetoněmecká strana v roce 1935 vyhrála volby a Konrad Henlein -zastánce republiky Československé a antinacista - marně doufal, že na české politické scéně nalezne pochopení pro vytvoření skutečného společného a rovnoprávného domova pro všechny národnosti tehdejšího Československa. Odpovědí byly čachry s hlasy a jejich přepočítávání tak, aby nejsilnější stranou v parlamentu byla strana agrární. Vliv nacistů ze sousedního Německa musel poté zákonitě v SdP sílit a mnozí ze sudetských Němců na to začínali slyšet. Není divu. Další vývoj je již dobře znám. Avšak to, že bychom na něm připustili svůj podíl viny, jsem ještě nikdy nikde z oficiálních míst neslyšel ani nečetl. A proto, když nemá někdo čisté svědomí a nevládne demokraticky, zákonitě se musí dříve nebo později uchýlit k vládě pevné nezákonné ruky. Ke způsobům nemajícím nic společného s tisíciletou křesťanskou civilizací a demokracií, ale patřícím ke způsobům nacistickým nebo bolševickým.

Tak přišly na svět komunistické dekrety, dle podepisovače nazývané Benešovy. Kdo lže (jako Beneš), ten i krade. Krade dokonce i ukradené. Tak jako zcizil vilu židovské rodiny Popletů, předtím již jednou ukradenou nacisty, a daroval ji coby ambasádu příteli nejvěrnějšímu - SSSR. Jak symptomatické. Židi přece nejsou Češi a pro nacisty zase židé nebyli lidé. Inspirace je zcela zřejmá. Tento kabát z ostudy ušitý českým nacionalismem a komunismem je pouze malým promilem onoho obrovského zločinu, který si nezadá s loupežemi a zločiny nacistickými. Nicméně vysvětluje úplně nejlépe.

Jediný z českých politiků za celou poválečnou dobu od spáchání tohoto bezpráví, jež měl odvahu omluvit se pronásledovaným a vyhnaným němcům na základě jejich německé národnosti, byl Jiří Paroubek. Byť tu omluvu zúžil na německé sociální demokraty.

Nebát se a nekrást. To říkal Masaryk. Jeho motto nemohlo v této zemi nikdy dojít naplnění. Hanba nás nemine. Jedna vila se dá vrátit. Čest nikdy. Dokud zločiny budou posvěceny na zákon.