Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Zaří 2008


Mladá fronta nekupuje Economii

Bohumil Doležal

V poslední době vzbudila u nás jakýsi rozruch zpráva o tom, že německá vydavatelská skupina Handelsblatt hodlá prodat svůj většinový podíl v českém vydavatelství Economia. Lépe řečeno svérázné okolnosti tohoto prodeje. O věci se u nás hodně psalo. Zaznamenal ji i zahraniční tisk. Mezi tuzemskými a zahraničními zájemci na sebe upozornila akciová společnost Mladá fronta, vydavatel knih a časopisů, která rozhodně nepatří k nejvýznamnějším subjektům na českém mediálním trhu. Hovořilo se o neprůhledných vlastnických vztazích, o souvislosti s podezřelými obchodními transakcemi a o možnosti, že za nabídkou stojí kapitál z území někdejšího SSSR. Mladá fronta nyní rozhodně dementovala, že se uchází o koupi Economie a že za ní stojí ruský kapitál. Učinila tak poněkud nestandardním způsobem (prostřednictvím mediální agentury Donath-Burson-Marsteller), vyjádřil se tak člen představenstva firmy Michael Dědeček (je třeba věřit, že jeho názor v představenstvu převládá), a neřekl, že by se Mladá fronta o koupi Ekonomie neucházela nikdy, nýbrž že se o ni neuchází. Nicméně věřme, že tato etapa prodeje Economie je uzavřena. Pan Dědeček ve svém prohlášení mj. praví: „Z médií jsem se také dozvěděl, že naším prostřednictvím pak bude obsah Hospodářských novin a týdeníku Ekonom údajně ovlivňovat ruská mafie nebo snad dokonce rovnou Kreml a manipulovat tak českým veřejným míněním. Média, která takové informace šíří, lituji.“ Následující řádky nechť jsou chápány jako jakýsi pokus zmírnit údiv pana Dědečka.

To, že média zajímá „ruská stopa“ je docela přirozené: v Rusku tradičně existuje velmi úzká souvislost mezi podnikáním ve strategických oblastech (k nim se počítá energetika stejně jako média) a exekutivou. Jakkoli se poměry v Rusku po pádu bolševismu změnily, tato souvislost trvá.

A za druhé, Rusko má strategické zájmy v oblastech, která kdysi patřily ke komunistickému impériu (v tzv. „blízkém zahraničí“). Rádo by tam posílilo svůj vliv. Je to přirozené, nemá smysl se nad tím pohoršovat. Jediné, co smysl má, je zvažovat, nakolik je v našem státním zájmu, aby se tu takový vliv opravdu prosadil. Jsem přesvědčen, že ne. Po převratu se česká společnost rozhodla (i když to podle stanovisek prezidenta Klause a nacionalistické frakce ODS leckdy tak nevypadá), že se ČR po skoro půlstoletí navrátí k euroatlantickému společenství a vstoupí do jeho institucí, což se taky podařilo. To nevylučuje korektní a přátelské vztahy k Rusku, i když Rusko to svým bývalým evropským koloniím nedělá dvakrát snadným.

Pozornost, kterou Rusové věnují ČR, není náhodná: jsme malá, ale strategicky významná země. Existuje tu mohutná proruská lobby, kterou představuje KSČM a významné části ČSSD (pokus obnovit výrazně nekomunistickou ČSSD se Špidlovi nepovedl). Pro českou veřejnost je instinktivní odpor vůči Německu a Rakousku natolik významný, že docela přehlušuje skoro půlstoletou zkušeností s pobytem v komunistickém Rusku. Důsledkem jsou choromyslné projekty, pocházející z okruhu ODS: ohrožuje nás Německo, EU (a možná i Rusko), je třeba jim čelit spojenectvím s USA (přitom spojenectví s Německem, USA a Evropou tvoří organický celek). Česká (a ještě mocněji polská) politika pečuje nechtě o to, aby ve významných strategických otázkách vehnala Němce do náruče Ruska. Řev o přepisování výsledků druhé světové války nám bude ve věcech jako je tato málo platný.

Česká veřejnost a česká politika projevuje podivuhodnou bezstarostnost (jedním důkazem je přebudování armády na expediční sbor pro šíření Pravdy a Lásky). Jsme vůbec ještě schopni starat se o vlastní bezpečnost? Nebo jsme přesvědčeni, že se nám nemůže nic stát, když budeme dostatečně podělaní? Pokusme se uvěřit tomu, že jedna kapitola s prodejem Economie se uzavřela. Ale nevěřme tomu, že je všem dnům konec.

(www.bohumildolezal.cz)



Zpátky