Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Zaří 2008


Spojené státy vstupují do éry hašení požárů

Jiří Sobota

Když John Bolton, kterého jeho příznivec George Bush kdysi proti vůli Kongresu dosadil na post velvyslance při OSN, nahlas obviňuje Bushovu vládu z „naprostého morálního selhání“ a „intelektuálního kolapsu“, tušíte, že se v Americe něco důležitého děje. Když další představitel neokonzervativního hnutí Michael Rubin tvrdí, že Bushova politika je diplomatickým fiaskem hodným Jima Cartera, je vám jasné, že nejde jenom o zhrzené ambice jednoho jestřába. Když editor Čítanky neokonzervatismu (The Neocon Reader) pan Irwin M. Stelzer rozzlobeně píše o nové politické ose Bush–Riceová–Obama, víte už úplně jistě, že se na vedlejší koleji ocitlo celé jedno myšlenkové hnutí, které ovlivňovalo chod americké zahraniční politiky od Bushova nástupu do úřadu.

Stalo se totiž toto: Bílý dům nejdříve nečekaně oznámil, že mění taktiku a vyšle svého zástupce, ve skutečnosti třetího nejvýše postaveného muže ministerstva zahraničí, k přímým multilaterálním rozhovorům s Íránem o jeho jaderném programu. To byl zásadní obrat, ještě na jaře nazýval George Bush jakákoliv jednání s Teheránem bez toho, že Írán nejdříve zastaví obohacování uranu, ustupováním nepříteli. Nebyla to ovšem první sprcha.

Korektní nepřátelé

Bushova administrativa na popud Condoleezzy Riceové již dříve vstoupila do podobných přímých šestistranných jednání se Severní Koreou. Rozhovory před měsícem přinesly první plody v podobě symbolického odpálení chladicí věže severokorejského reaktoru a předání seznamu severokorejských nukleárních zařízení a zbraní výměnou za vyškrtnutí země z amerického seznamu států podporujících terorismus.

Aby zvratů nebylo málo, přistoupil ještě v posledních dnech George Bush pod tlakem irácké vlády poprvé na časový rámec stažení z Iráku. Během pouhých několika týdnů se tak jeho přístup k zásadním problémům zahraniční politiky přiblížil návrhům demokrata Baracka Obamy natolik, že je od nich obtížně rozeznatelný.

Není přitom vůbec divu, že se lidé jako John Bolton zlobí. Bushovy otočky v přístupu k zemím usilujícím o jaderné zbraně totiž budou mít i v případě úspěchu dalekosáhlé důsledky. Přistoupení na časový plán odchodu z Iráku pak především podkopává pozici republikánského kandidáta Johna McCaina.

Dosavadní přístup k Íránu a Severní Koreji totiž nabízel pouze bezpodmínečnou rezignaci totalitních režimů na zisk nukleárních zbraní nebo násilnou změnu režimu. Dokonce ani John Bolton si nemyslí, že by k zastavení íránského jaderného programu silou stačilo „pouhé“ bombardování nukleárních zařízení. I podle Boltona by tak Američané a jejich spojenci pouze získali čas. K čemu? Ke změně režimu v Teheránu. Jak by takové změny dosáhli? Podle Boltona podporou opozičních skupin a národnostních menšin. A tady je zakopaný pes.

Málo síly, žádná chuť

Ani jestřáb Bolton se již ve svých rozzlobených textech nezmiňuje o velké operaci podobné svržení Saddáma Husajna. I jemu je jasné, že na ni nemají Spojené státy kvůli iráckému tažení ani dost síly (budou v Iráku ještě dlouhé měsíce), ani chuť. Pokud však Američané nemohou reálně hrozit svržením nepřátelských režimů, znamená to, že s Irákem skončila také doba zásadních řezů mířících na podstatu problémů. Na programu dne není demokratizace, ale dočasné hašení jednotlivých požárů, které z existence despotických režimů plynou.

Posun totiž v praxi míří k „pouhému“ jadernému odzbrojení výměnou za uznání vlád v Teheránu a Pchjongjangu, ekonomickou pomoc a bezpečnostní záruky. Výsledkem, pokud rozhovory nezkrachují, by byla Severní Korea proměňující se postupně v obdobu ekonomicky probuzeného, ale autoritářského Vietnamu a Írán vystupující jako „spořádaná“ autokratická obdoba Saúdské Arábie nebo Egypta, tedy zemí, které sice mají k demokracii a svobodě hodně daleko, přesto však udržují se Západem přátelské vztahy. Odvrácenou mincí takového řešení je ovšem alespoň v případě Blízkého východu al-Káida, která právě z frustrace obyvatel uvězněných v despotických režimech spřátelených se Západem čerpá velkou část svojí energie. I tady se tedy bude hasit to nejnaléhavější – po stažení z Iráku se naskytne možnost vyslat posily proti sílícím džihádistům v Afghánistánu.

Labutí píseň

Opožděný pragmatismus Bílého domu ovšem vnesl také chaos do předvolební kampaně. V té až dosud ostře kontrastoval odlišný přístup „naivního“ Baracka Obamy se „zásadovým“ postojem Johna McCaina, jenž byl v základních obrysech k Bílému domu vždy loajální a nabízel v podstatě pokračování neokonzervativní zahraniční politiky.

Po Bushově dezerci však republikánský kandidát se svým předvolebním popěvkem „Bombarduj, bombarduj, bombarduj Írán“ a silnými prohlášeními o stovce let, které v případě potřeby američtí vojáci stráví v Iráku, náhle působí jako pověstný kůl v plotě. Neokonzervativní kácení diktátorů ztratilo v iráckých pouštích na dlouhou dobu půdu pod nohama. Když nedávno líčila budoucnost americké zahraniční politiky republikánská ministryně Riceová, nazvala své pojednání v časopise Foreign Affairs výmluvně: Nový americký realismus.

(Respekt, www.respekt.cz)



Zpátky