Zaří 2008

Armádní piloti bojují s ministerstvem o ztracenou čest

Jaroslav Spurný

Vyšetřování, šikana, zákaz létání a hrozba kriminálem za hovor s novináři. Tohle všechno dnes zažívají piloti vrtulníků, kteří před půl rokem upozornili dopisem ministryni obrany Vlastu Parkanovou na špatnou situaci v jejich útvaru a na zbytečné (a korupční) vyhazování armádních peněz. Armáda své vzpurné piloty vykreslila jako zbabělce, kteří se bojí nasazení ve válce. Respekt má ale k dispozici dokumenty, z nichž vyplývá, že s tou zbabělostí je to trochu jinak. Příběh o „nedostatku odvahy“ českých vojáků je spíš zprávou o diletantismu armádního velení, neschopného dobře zorganizovat tak jednoduchou záležitost, jako vyslání tří vrtulníků do boje.

Sedal na ně prach

V nejbližších měsících opustí letectvo dvacítka vrtulníkových pilotů a členů „létajícího personálu“. Kdyby zůstali, asi by je čekala od příštího léta služba v české misi NATO v Afghánistánu. Nikdo z nich nepřipouští ani na vteřinu, že by za jejich odchodem stál strach z nasazení ve válce, jak to proklamuje česká generalita. Bohužel ani jeden z pilotů nechce podepsat svá tvrzení jménem: hovor s novinářem je porušením rozkazu a hrozí za něj kriminál.

Ten zamotaný příběh začal už před čtyřmi lety. Tehdy česká vláda rozhodla ve složitém, nepřehledném – a korupcí zavánějícím – jednání o deblokaci ruského dluhu vůči Česku tak, že část dluhu si nechá proplatit v dodávce šestnácti ruských vrtulníků typu MI 171. Stalo se: armáda nafasovala z Ruska třicet let staré stroje s prehistorickou výbavou. Zakonzervovala je a strčila do hangáru, kde na ně padal prach. Na modernizaci strojů, na jejich vybavení současnou technikou a zbraněmi prostě nebyly v české armádě peníze.

Další kolo se odehrálo loni, kdy velení NATO změnilo bojovou strategii v Afghánistánu. Válečníky a bojové jednotky začaly doplňovat vojenské útvary zabezpečující opravu afghánské infrastruktury. Tyto rekonstrukční týmy musí být zabezpečeny – kromě jiných technických záležitostí – moderními dopravními vrtulníky schopnými své vlastní obrany. NATO požádalo Německo, aby do Afghánistánu vyslalo třicet strojů, ale tamní ministerstvo odmítlo, přesněji řečeno vyslalo jen stroje podporující německé jednotky. Mezinárodní rekonstrukční týmy (mezi nimi i český) se musely postarat o zajištění vrtulníků samy. Čeští generálové si vzpomněli na zaprášené MI 171 a loni předběžně slíbili alianci vyslat do Afghánistánu tři stroje. A tady tikal průšvih.

Chirurg internistou

Klíčový zlom přišel letos v lednu. Třináct pilotů vrtulníků a palubních inženýrů – jejich jména jsou totožná se jmény „zbabělců“, bojících se údajně mise v Afghánistánu – napsalo ministryni Parkanové rozhořčený dopis. Signatáři dnes tvrdí, že tehdy ještě neměli o připravovaném výsadku ponětí a v dopise opravdu není o afghánské misi ani slovo. První dvě stránky dopisu působí jako ne zcela přehledný popis pro laika nepochopitelného vojenského problému. Ale teď s odstupem času jsou ta slova důkazem, že piloti ukazovali na problémy s vrtulníky dříve, než padlo rozhodnutí o jejich nasazení v Afghánistánu. Už tehdy si uvědomovali, že jejich drzost, či odvaha, s níž generály kritizovali, je možná sestřelí do civilu. Obviňovat je dnes ze strachu z boje je tedy průhledná manipulace.

Selhalo vedení armády, nikoli piloti vrtulníků. Vraťme se ale k dopisu. Přerovští piloti deset let intenzivně cvičili na lehkých dopravních vrtulnících typu Sokol. Specializovali se především na záchranářskou činnost a i naše generalita je řadila do evropské záchranářské špičky. Koncem loňského roku přišel z generálního štábu nepochopitelný rozkaz: vrtulníky Sokol se vyřazují z výzbroje, nahradí je MI 171, vyměněné za odpis ruského dluhu. „Tyto vrtulníky se pro záchranu nehodí, jsou těžké, neumějí spoustu manévrů, změnou stroje rušíte nejen záchrannou letku, ale házíte za hlavu deset let výcviku pilotů, navigátorů. A taky spoustu peněz,“ upozorňovali piloti, kteří nechápali logiku rozhodnutí. „Výcvik pilotů je specifický, předělat záchranáře na dopravního pilota je jako v medicíně předělat chirurga na internistu,“ tvrdili piloti s tím, že nechápou, proč je někdo nutí učit se létat na zastaralých ruských strojích.

Dopis také kritizoval nesmyslné a s nikým nekonzultované přesuny vrtulníkových útvarů, nejistotu, co bude dál, a naprostý nedostatek koncepce budování vrtulníkového vojska. Pustil se i do kritiky nesmyslných a korupčních vojenských nákupů a dokonce zmínil slavnou zpronevěru peněz na generálním štábu, kterou dodnes řeší policie.

Piloti se dostali do složité pozice. Část armády je vnímala jako hrdiny, pro jiné představovali rebely, kteří udělali v armádě zcela nepřípustný krok. Na jaře se vrtulníkovou misí do Afghánistánu poprvé oficiálně zabývala tuzemská vláda a piloti se dozvěděli o možném nasazení ve válce. V tu samou dobu řešili formální úřední proceduru, které se říká podepsání závazku. Jinými slovy profesionální pracovní smlouvy s armádou. O co jde?

Ministerstvo vcelku logicky požaduje po vojenských profesionálech, aby podepisovali novou smlouvu minimálně rok předtím, než jim skončí ta současná, aby armáda měla čas na případné hledání náhrady. Devatenáct pilotů vrtulníků a palubních inženýrů ale na jaře odmítlo smlouvu prodloužit s odkazem na to, že armádní šachy s rušením a přesunováním vrtulníkových jednotek a nutnost přeučení se na zastaralý typ vrtulníku MI 171 jim nedávají žádnou perspektivu. Generálové začali mít rázem problém s dostatkem pilotů, které by mohli vyslat do Afghánistánu. A když se o pár dnů později nejmenovaný generál „uřekl“ před médii, že piloti vrtulníků se bojí do Afghánistánu, byla aféra o zbabělcích na světě.

Hrdinové bez výcviku

Důvodů pro pochybnost o zajištění mise v Afghánistánu je víc. Nad vším ale ční fakt, že úplně všichni piloti, kteří přicházejí v úvahu pro působení v Afghánistánu (je jich celkem sedmdesát) upozorňovali, že na křápech dodaných z Ruska se prostě mise nedá absolvovat. Navíc všichni piloti prošli během svého školení kapitolu v odborných učebnicích, která připomínala, že Sovětský svaz přišel během své neslavné invaze v Afghánistánu v 80. letech o 338 vrtulníků. Většina tehdy sestřelených strojů byl právě typ, který tam chce nyní vyslat česká generalita. To se určitě na přístupu pilotů k akci podepsalo.

Bylo pochopitelné, že piloti chtěli, aby armáda stroje modernizovala podle předpisů NATO. A skutečně generalita připomínkám pilotů vyhověla a dnes se modernizuje pět vrtulníků, z nichž tři by měly být vyslány do Afghánistánu. Piloti by ale asi prosazovali své požadavky hůře, kdyby jim nepomohla jedna tragická nehoda. Na jaře zahynuli v Afghánistánu dva čeští vojáci ze speciálního průzkumného oddílu. Smrt jednoho byla možná zbytečná: obrněné auto typu Humvee, které Čechům půjčili Američané, se pro nasazení speciálních průzkumníků nehodí. Riziko, že je zabije v neznámém a nepřátelském území nastražená bomba, je v tomto lehkém obrněném autě příliš velké. Smrt českého vojáka přinutila generalitu uvolnit miliardu korun na nákup stabilnějších a odolnějších obrněnců, které budou průzkumníci používat. A vzápětí našli v kase 500 milionů, které jsou nyní použity na modernizaci pěti vrtulníků.

Mlčení

Čeští piloti – i když to asi nebyl jejich původní úmysl – poukázali na šokující fakt. Zahraniční mise jsou chloubou tuzemské armády. Generálové poslouchají chválu z NATO i od místních politiků. Piloti vrtulníků teď otevřeli otázku, nakolik jsou „výstavní“ mise profesionálně zajištěny. „Vypadá to, že generálové něco slíbí a potom bez ohledu na hrozící rizika na svém záměru trvají,“ říká jeden z pilotů. Mimochodem, jeden z odpovědných generálů, Jiří Halaška, přesvědčoval před měsícem piloty na uzavřeném jednání, že by jejich vzorem mělo být pět dobrovolníků, kteří nedávno v Afghánistánu nahradili naše zabité a zraněné vojáky-průzkumníky. „Šli tam bez speciálního výcviku,“ pyšnil se generálmajor. U pilotů to vyvolalo zděšení: u průzkumníků to možná s přimhouřením oka funguje, ale říkat tohle úzce specializovaným letcům, kteří potřebují pro Afghánistán důkladný výcvik v podmínkách co nejbližších této divoké zemi, je zcela absurdní.

Vedení armády se navzdory těmto trapasům rozhodlo o naznačených problémech mlčet. Generální štáb vydal vnitřní nařízení, ve kterém podřízené upozorňuje, že jakákoli další „medializace vrtulníkové mise do Lógaru může uškodit mediálnímu obrazu armády“. A co na ten zmatek říká ministerstvo obrany? „Rozhodli jsme se nadále problém nekomentovat,“ zní oficiální odpověď.

Štábní kultura po česku

V pátek prvního srpna nastoupili tři piloti vrtulníků a jeden palubní inženýr (všichni signatáři kritického dopisu pro ministryni Parkanovou) službu na generálním štábu v Praze. Šlo o trest za odmítnutí podpisu smlouvy o prodloužení služby u armády. Byli převeleni z jednotky v Přerově, kde má letka záchranářů rázem nedostatek pilotů. Většina jejich kolegů se zlomyslně ptá, co je to za trest, když jsou piloti převeleni na generální štáb, který by se měl – a v NATO je to běžné – stát vrcholem vojenské kariéry každého profesionála. Piloti ještě den před přeložením nevěděli, co budou na generálním štábu vlastně dělat. A proč byli „potrestáni“ zrovna oni čtyři, a ne také dalších devět signatářů dopisu. „Bez komentáře,“ zní odpověď generálního štábu.

Jediným vysvětlením šikany je, že tři z těchto provinilců podali už loni na podzim žalobu proti ministerstvu obrany, že jim dluží statisíce korun za neproplácení přesčasů a pohotovostních služeb. „Nečekáme, že něco vysoudíme, ale byli bychom rádi, kdyby verdikt nějak pomohl při odměňování našich nástupců,“ říká rebelující pilot, jehož čistý měsíční příjem je prý dvacet dva tisíc korun.

(Respekt, www.respekt.cz)