Listopad 2008

Tomáš Krystlík: Zamlčené dějiny

Luděk Frýbort

Česká antilegenda, tak by též mohl znít titul Krystlíkovy knihy, která se vědomě staví do protikladu k běžně přijímanému obrazu novější české historie s důrazem na léta 1918 až 1948. Neboť to, co bylo a dosud je předkládáno pod titulem českého dějepisu, by si zasloužilo spíš názvu legendy se vším, co k ní náleží: vlastní skutky líčí jako rekovné a ušlechtilé, cizí podlé a zbabělé, nic než klad a zápor bez polosvětel a polostínů, jak je přináší skutečný život. Taková je i česká dějepisná legenda: statečnými legionáři a moudrým zahraničním vedením vybojovaný nový stát, první dvě desítiletí jeho existence co ukázkově vzorná demokracie, vůdci mladé republiky jsou mužové téměř nadlidsky dokonalého charakteru, vše je konáno správně a dokonale, a že to nakonec špatně dopadlo… v legendách za takové výsledky obvykle může ďábel, kdežto v českých oficiálních dějinách hrají tu úlohu nevděční Sudeťáci, Henlein, slovenští ľuďáci, posléze pak západní spojenci, kteří, jak známo, rozhoupali zrady zvon. A tak dále až k únorovému debaklu, v němž hraje prezident Beneš roli bezmocného trpitele, což zase tak trochu připomíná vita sanctorum.

Takto pojatý dějepis je ovšem produkt určený povýtce vnitřní konzumaci a nikým jiným nesdílený. Zbytek světa o něm zhusta smýšlí dosti odlišně a má proč. Zůstává zásluhou Krystlíkovy knihy, že do chvalozpěvu pro vlastní potřebu vnáší tento kritický vnější pohled, nezřídka právě očima těch, jež domácí legenda odívá rouchem podlých zrádců. Česká historie zmiňované doby tak ztrácí svůj posvátný charakter a stává se tím, čím obvykle je: výpovědí o střetech protichůdných zájmů, jež však nejsou plodem čísi od přírody zvrácené mysli, nýbrž výsledkem předešlých dějů se všemi jejich chybami a nedomyšlenostmi.

Lze očekávat, že autorovi bude předhazována jednostrannost a nevyváženost, mnozí mu pak vmetou výčitku, že nenávidí svůj národ. To je omyl. Historie každého národa má své temné stránky, jež přikrašlovat či zamlčovat je pokrytectví, ne-li rovnou lež. Tomáš Krystlík na ně poukazuje; je pak na čtenáři, aby jimi doplnil svou znalost a dal obojí do kontextu, čímž teprve vznikne cosi hodného názvu dějin. Jeho kniha je informativní, vesměs bez komentářů a návodů, co si čtenář správně má o historických dějích myslet. U každého údaje je poctivě uveden pramen, a kde je nejistý nebo jde jen o domněnku, autor neváhá to uvést. Jeho dílo je provokativní, ale stojí za zamyšlení.