Prosinec 2008

Noc zničených domovů

Michal Frankl

Československo se po „křišťálové noci“ bránilo přijímání židovských uprchlíků. Paní Ela Weissbergerová na noc z 10. na 11. listopadu 1938 ani sedmdesát let poté nemůže zapomenout: „Byla to nejdelší noc mého života,“ říká. Večer k jejich domu v Lomu u Mostu pochodoval dav složený z Hitlerjugend a zřejmě příslušníků SA. Zatímco se vystrašená rodina skrývala na půdě, nacisté ničili a rabovali. Následujícího dne musela matka s dětmi (otce předtím zatklo gestapo a už ho nikdy neviděly) okamžitě opustit území Německé říše – v obavách o život rodina ještě týž den překročila českou hranici. Tak přišla osmiletá Ela o domov.

Spolu s ní přišla o domov také velká část Židů v Německu, v obsazeném Rakousku a v okupovaném pohraničí českých zemí. V rámci listopadového pogromu nacisté zabili téměř sto Židů a na třicet tisíc jich odvlekli do koncentračních táborů Dachau, Sachsenhausenu a Buchenwaldu. Když nacistické hordy vpadaly do bytů, ničily vybavení a odvlékaly dospělé muže, bylo to pro mnoho Židů poprvé, kdy otevřené násilí zasáhlo až do bezpečí jejich domova. Tisíce židovských obchodů byly napadeny, poničeny a vyloupeny. Na některých berlínských třídách se lidé v následujících dnech doslova brodili ve střepech z rozbitých výloh – z toho se údajně brzy vyvinul eufemistický výraz „křišťálová noc“. Přes tento idylicky znějící název byl listopadový pogrom znamením, že pro Židy v Německu nebude místo.

Hořící temply

„Křišťálová noc“ byla – na rozdíl od dřívějších výbuchů protižidovského násilí – organizována státem a jejími vykonavateli se stali hlavně příslušníci nacistických organizací: SA, Hitlerjugend, policie a gestapa. Nacistickou propagandou však byla vydávána za spontánní lidovou reakci na vraždu legačního rady německého velvyslanectví v Paříži Ernsta von Ratha, kterého zastřelil židovský mladík Herschel Grünspan. Zřejmě chtěl poukázat na utrpení své rodiny, která byla – spolu s asi sedmnácti tisíci polských Židů žijících v Německu – vypovězena na polskou hranici a musela žít v zemi nikoho či v uprchlických táborech. Nacisté neuvážený čin zoufalého a bezradného jednotlivce vydávali za důkaz židovského světového spiknutí proti Německu a německý tisk, řízený ministrem propagandy Goebbelsem, volal po potrestání všech německých Židů.

Během pogromu vyhořely nebo byly jinak poničeny téměř všechny synagogy na území třetí říše. Velká část z nich byla postavena v druhé polovině 19. či na počátku 20. století a stala se symbolem zrovnoprávnění Židů a jejich integrace do většinové společnosti. Nové svatostánky často stály v centrech měst a svou výstavností se podobaly křesťanským kostelům. Ztělesňovaly rovnost občanů bez ohledu na jejich vyznání, jejich slavnostního vysvěcení se účastnili zástupci obce a nejrůznějších konfesí. S hořícími židovskými „temply“, jak byly tyto moderní reformované synagogy nazývány, zanikalo i soužití Němců a Židů, v pohraničí českých zemí pak Němců, Čechů a Židů.

Židé v Sudetech byli často napadáni už dříve, od září 1938 byly hlášeny masové útoky po celém pohraničí od Krumlova přes Cheb až k Opavě. Města Chomutov a Varnsdorf se dokonce již v září 1938 pyšně prohlásila za „judenrein“, očištěná od Židů. Během „křišťálové noci“ nacisté vypálili nebo jinak poničili přinejmenším 35 synagog a údaje o fyzických útocích, počtu odvlečených do koncentračních táborů či škodách na majetku v pohraničí lze na základě existujících pramenů jen obtížně vyčíslit.

Pogrom se odehrával jen asi šest týdnů po mnichovské dohodě a jeho průběh byl v pohraničí ještě posílen vlnou nadšení z faktu, že Sudety byly připojeny k nacistickému Německu, a ulehčením z toho, že se nestanou válečnou zónou. Vyloučení Židů ze společnosti v pohraničí podporovala též překotná „arizace“ židovského majetku. Němečtí Židé museli zaplatit kontribuci ve výši jedné miliardy říšských marek a na své náklady opravit všechny škody, které vznikly „v důsledku rozhořčení lidu nad štvaním mezinárodního Židovstva proti Německu“.

Pohnuté scény

Podobně jako na jiných územích nově připojených k Německu v roce 1938 (například v rakouském Burgenlandu) se také nacisté v Sudetech snažili co nejrychleji židovské obyvatelstvo vyhnat. Židé tak byli napadáni a vězněni či přímo vyváženi na hranice. Z původních 25–28 tisíc židovských obyvatel pohraničí jich bylo podle odhadu německého historika Jörga Osterloha na 12 tisíc vypuzeno do vnitrozemí ještě před pogromem (mnozí uprchli ještě před mnichovskou dohodou). Spolu s Židy utíkali z pohraničí také Češi a němečtí antinacisté, především sociální demokraté a komunisté.

Židovské rodiny musely zůstat v zemi nikoho, mezi nacisty a českými pohraničníky. Pomnichovská československo-německá improvizovaná hranice byla po „křišťálové noci“ svědkem četných tragédií, které jsou zdokumentovány i v hlášeních české policie a četnictva. Nacisté Židy z pohraničí s nadšením vyháněli a Češi se snažili za každou cenu zabránit jejich vstupu. Na více místech musely židovské rodiny, včetně dětí a starých lidí, přebývat v polích v zemi nikoho, mezi hlídkami obou zemí. Českoslovenští pohraničníci na železniční stanici v Milostíně například hlásili vrácení několika větších skupin židovských vyhnanců z Žatce. Dodávali ovšem, že na nádraží dochází k „pohnutým scénám“, neboť uprchlíci se za každou cenu brání vracení do Německa a argumentují ohrožením na životě.

Odmítání židovských uprchlíků a navíc (bývalých) československých občanů dosud nebylo v českém historickém povědomí téměř vůbec reflektováno. Přitom pohraničníci nejednali svévolně, ale na základě rozkazu z Prahy. Navíc se uzavření hranice pro Židy nedatovalo od mnichovské dohody, ale přinejmenším už od počátku roku 1938: po „anšlusu“ Rakouska v březnu 1938 byly z československé hranice poslány zpět do Rakouska tisíce zoufalých uprchlíků. Jestliže se velká část Židů z pohraničí na území druhé republiky přece jen dostala, bylo to především kvůli různým výjimkám, nedůslednosti, nemožnosti zcela uhlídat hranici a také kvůli nátlaku západních mocností. V pomnichovském Československu se pak od těchto lidí očekávalo, že se rychle vystěhují do zahraničí. Mnoho z nich potom skončilo v prvních transportech do koncentračních táborů.

Přerušená paměť

Na rozdíl od Ely Weissbergerové čeští historici a české učebnice na události „křišťálové noci“ v pohraničí zapomínají. Přitom mnichovská dohoda je pevně a výrazně zapsaná do českého historického povědomí. Obrázky kácených hraničních sloupů či desetitisíců uprchlíků, snažících se na vozících do vnitrozemí odtáhnout alespoň to nejnutnější, lze nalézt v každé české učebnici dějepisu. Také dějiny „křišťálové noci“ jsou již historiky zdokumentovány. Přesto hraje tato událost v dominantním popisu českých dějin jen malou roli.

Jistě zarazí, že v listopadu 1938 český tisk „křišťálové noci“ věnoval jen malou pozornost, a často dokonce přejímal dikci nacistické propagandy. Přitom brutalita tohoto pogromu mohla být vynikající příležitostí ukázat podstatu německého režimu a názorně demonstrovat, co obsazení pohraničí znamenalo. Že jeho odtržení nebylo pouze důsledkem národnostního konfliktu mezi Čechy a Němci, ale také politiky rasistického a totalitního státu, jehož cílem bylo nacifikovat společnost. Jenže v pomnichovském Československu byli Židé považováni za nežádoucí, v tisku se zvedla vlna antisemitismu a vláda připravovala první protižidovské zákony.

Paměť o událostech „křišťálové noci“ jako by byla přetržena tím, že se podařilo v pohraničí zničit vícenárodní pospolitost. Židé byli po Mnichovu vyháněni a nakonec se většina z nich stala obětí „konečného řešení židovské otázky“. Do pohraničí se jich po válce vrátilo minimum – většina členů několika málo obnovených židovských obcí pocházela odjinud, často z Podkarpatské Rusi (odkud odešli před sovětským režimem).

Ve sbírce rozhovorů s přeživšími holocaustu, které od devadesátých let 20. století nahrávalo Židovské muzeum v Praze, by se proto očitá svědectví o „křišťálové noci“ v Sudetech dala spočítat na prstech jedné ruky. Němci v pohraničí byli po osvobození „vysídleni“ a vzpomínka na jejich utrpení často překrývá pronásledování jiných skupin. Navíc není připomínání sudetoněmecké podpory nacismu mnohdy zvláště vítáno. Sudetoněmeckých svědectví o listopadovém pogromu je proto k dispozici velmi málo.

„Křišťálovou noc“ je tak možné vnímat jako jeden z milníků na cestě k vytvoření homogenní, etnicky pouze české společnosti. Ruku v ruce s tím postupovala i homogenizace „národních“ dějin, a to nejen ve vztahu k Němcům, ale též k Židům. Jistá míra etnocentrismu tak dodnes diktuje výklad české historie: příkladem mohou být dva nedávno publikované svazky Velkých dějin zemí Koruny české XV, v nichž se renomovaní historici Jan Kuklík a Jan Gebhart zabývají obdobím od krize v roce 1938 do osvobození v roce 1945. I přes teritoriální definici tématu však sledují osudy německojazyčného pohraničí pouze do mnichovské dohody – po ní jako by sudetští Němci a sudetští Židé, ještě před několika dny českoslovenští občané, téměř ani neexistovali. Výročí „křišťálové noci“ v Sudetech nám proto může sloužit též jako symbolická připomínka již zaniklého multikulturního, byť konfliktního, společenství Čechů, Němců a Židů.

(Respekt, www.respekt.cz)