Leden 2009

Jak jsem se zastával ženských práv

Ross Hedvíček

Kanada o mne měla zájem, myslím stát, lidi už asi míň. Do Kanady jsem nepřišel jako DP (displaced person), žadatel o azyl nebo exulant, ale zcela oficiálně jako landed immigrant s hnědými papíry, které mi vydala kanadská ambasáda ve Vídni. V Rakousku jsem odmítl politický azyl, nabízený mi snad kvůli zásluhám svých předků, protože jsem se jednak jako politický azylant necítil, moje výhrady k ČSSR daleko převyšovaly politické a stejně jsem chtěl jít do Kanady, tak jsem jim řekl, ať si ten azylový pas ušetří pro někoho potřebnějšího. Rovněž jsme na ambasádě dostali půjčku na letenky do Kanady a jiné „drobné výdaje". Půjčka byla půjčka, nikoli dar a splatil jsem ji pak během prvního roku v Kanadě.

Usadili jsme se v městě jménem St. Catharines, v blízkosti Niagarských vodopádů. Co jsme ale dostali zadarmo, byl asi šestitýdenní kurs angličtiny v Niagara College. Niagara College byla v údolí za Ontario Street, pod křižovatkou s Welland Avenue. Bydleli jsme v činžáku taky na Welland Avenue, ale na opačném konci města. A kurs jsem dostal v prosinci a lednu. Auto jsme ještě neměli - nemít auto v Kanadě nebo USA - to je o život. A tak jsem chodil pěšky, hodinu a půl tam a hodinu a půl zpátky. Jsem člověk všímavý a díval jsem se okolo sebe a bylo to zajímavé - dokud nenapadl sníh. Pak už to bylo jako Hanč a Vrbata v drsnější formě. Kdo nezažil zimu v Kanadě, nezažil nic. Minus 40 stupňů Celsia pod nulou. Venku si odplivnete a než ten plivanec dopadne na zem, tak zmrzne. Na zem dopadne už jen kus ledu, který se roztříští a cinkne! Totéž když se chcete venku vyčurat - s tím rozdílem, že se pak musíte v podstatě ukopnout, protože přimrzáte!

Kousek cesty tam se mnou chodíval místní redneck (v kanadských podmínkách znám jako Newfie, zrzavý i zrzavé fousy, na Newfoundlandu mají asi vlhké byty, pak mají zrzavé potrubí a z toho mají ty zrzavé děti) a povídali jsme si. Já jsem si na něm trénoval angličtinu, on se zřejmě dovídal taky zajímavé věci. A jednou z něj vypadlo „You fucking immigrants, you came here to take my job!" S mírně zlomyslným úsměvem na tváří jsem ho ujistil, že to není můj případ, protože pro jeho fucking job jsem fucking over-qualified. Zdálo se, že ho to uklidnilo, ale mne jeho poznámka v každém případě překvapila. Politická korektnost byla právě vynalezena a obzvlášť v Kanadě řádila jako tyfus. Stejně utrpení kanadskému národu působila ideologie zvaná feminismus nebo lidověji feminonacismus. Já nevím, z čeho měli takový komplex viny, ale nedala se otevřít televize (CBC) nebo místní noviny, aby tam nebylo něco o Lauře Secord, Margaretě Attwood, Anně Murray, K. D. Lang nebo Sarah McLachlan - přičemž nedělali rozdíl mezi feminismem a lesbictvím. No, nedalo se si toho nepovšimnout.

Chodily do té Niagara College různé národnosti z celého světa. Tehdy ještě přicházeli boat people z Vietnamu a tak stejnou cestou po Welland Avenue chodil i Vietnamec z mé třídy, kterému jsme říkali Vinnetou, protože tak vypadal. Co bylo zajímavé a opět se nedalo si toho nepovšimnout, že jeho manželka chodila nikoliv vedle něj, ale zhruba pět kroku za ním. To byly věci! A nebo tam byli i Kambodžani, kteří po nějakém čase objevili, že jiný Kambodžan, který o ně údajně měl pečovat a postarat se o ně, byl v Kambodži oficírem u Pol Potových Rudých Khmérů a teď pracoval pro kanadskou vládu. Situace jako po sametové revoluci v Česku, kde organizaci politických vězňů vedou komunističtí fízlové. A teď se ti WASP-kanadští imigrační pracovníci, takové tlusté tety velmi široké přes boky, snažili přesvědčit ty Kambodžany, že by měli zapomenout na minulost a vyhlásit „usmíření". No, nehorázná sranda.

Já jsem ve třídě seděl s Bosňákem z Mostaru jménem Burhan Husika, což bylo muslimské jméno, ale Burhan byl asi jen vlažný muslim, protože se pětkrát denně nemodlil. Byli jsme z celé třídy s náskokem nejlepší žáci a tak jsme se bavili posloucháním Bjelo dugme z walkmanů a nebo imitováním ostatních spolužáků. Jedna polská spolužačka při odpovídání učiteli vždy tak zajímavě lomila rukama a tak jsme to začali dělat taky a přidali ten snadno rozeznatelný polský přízvuk a etnické napětí se stupňovalo.

Jednou nás ze tříd vyhnali do hlavního sálu, kde měla projev jakási uvědomělá pracovnice z Ottawy a velice patronizujícím tónem nám všem, bývalým Vietnamcům, Kambodžanům, Čechům a Salvadorcům, začala vysvětlovat, že Kanada je civilizovaná země, a tudíž je naprosto nepřípustné mlátit manželku a děti, jinak že si manželka může stěžovat! Přihlásil jsem se o slovo a ujistil jsem ji, že i když jsem přišel z Československa, které má k demokracii dál než do Moskvy (bohužel dodnes), tak že principy nemlácení manželky a dětí jsou i tam všeobecně známy a dodržovány. Co by mne ale zajímalo, proč je trpěno, že v této místnosti přítomni imigranti z Vietnamu nutí své manželky, aby chodili pět kroků za nimi. V Kanadě, po Welland Avenue! Že to považuji za nedůstojné a ponižující pro tu manželku, protože moje manželka chodí VEDLE mne. Moje poznámka vzbudila šum v publiku, který se změnil v potlesk, načež Burhan vstal taky a prohlásil, že je svědek, že to viděl taky.

Politický správná soudružka ukončila přednášku, šli jsme zpátky do tříd a já a Burhan jsme byli okamžitě předvolání k řediteli školy - na kobereček. Myslím, že tam měl jen linoleum. Vyslechli jsme si vyčítání, jak jsme urazil kanadsko-vietnamské spoluobčany a mnohokrát opakovanou tezí o different culture, kterou jsme zdatně odrazili poukazem na lidojedství v Papua-New Guinea a tím, že všeobecná civilizovanost a lidská práva mají precedent před „jinou kulturou". Zakončil jsem to poukazem na svobodu projevu, přičemž jsem vyjádřil pochybnosti, zda to platí i v Kanadě. Zástupkyně ředitele postřehla můj sarkasmus a pravila: „Možná jste si vybral špatnou zemi k emigraci".

Pochopili jsme, že kázání je u konce, povstal jsem a pravil: „Možná máte zcela pravdu!"