Leden 2009

První česká recese

Luděk Niedermayer

Světová krize výrazně zpomalí českou ekonomiku, to však může být výzvou s pozitivním dopadem. Českou ekonomiku čeká velké zpomalení růstu. Všimli si toho už analytici i politici. Zdá se být zatím nepravděpodobné, že se dočkáme skutečné recese (tedy tří po sobě jdoucích čtvrtletí se záporným růstem ekonomiky), ale pokles prosperity pocítí většina z nás už poměrně brzy.

Záporné hodnoty růstu ekonomiky jsme již v minulých letech zažili. Bylo to na začátku ekonomické transformace (pokles v roce 1991 přesáhl 10 procent) i koncem 90. let, kdy země čelila mimo jiné důsledkům transformačních chyb předchozích let (v letech 1997 a 1998 zpomalila ekonomika o necelé jedno procento). Nynější epizoda však přináší zcela novou zkušenost, neboť se utkáme s krizí, která zasáhla naši dobře fungující domácí ekonomiku zvenčí. Důsledky světové finanční krize a celosvětového snížení poptávky nemohou zvrátit ani sebelepší domácí politiky. Dokonce i stabilní a efektivní české podniky budou novou situací vážně postiženy. Dnes jde tedy už o to, zda přibrzdění naší ekonomiky bude jen tak dlouhé a hluboké, jak vyplyne z vývoje v našem okolí, anebo zda si je špatnými rozhodnutími prodloužíme, či dokonce prohloubíme.

Malá a otevřená ekonomika

Tímto termínem se rozumí země, které jsou ekonomicky malé a přitom mají vůči své velikosti vysoký poměr zahraničního obchodu. Zatímco ekonomiky typu USA nebo eurozóny exportují zhruba jen ekvivalent 10 až 20 procent svého domácího produktu (jsou velké a uzavřené), u nás (a třeba také u Slovenska) jsou hodnoty mnohonásobně vyšší – v případě Česka dosahuje vývoz zboží a služeb 80 procent domácího produktu. Pokles zahraniční poptávky zasáhne do života takovýchto ekonomik neodvratně a výrazně.

Česko a Slovensko se postupně stávají v přepočtu na množství obyvatel největšími výrobci aut v Evropě (a další nemalý podíl na HDP tvoří vývoz automobilových součástek). Prosperitu naší země proto dramaticky ovlivní každý pokles prodejů aut na evropských trzích. Zatímco některé z nich se drží v blízkosti loňských prodejů (náš trh v říjnu klesl jen o 1,6 procenta), celkově jsou čísla více alarmující – některé země, třeba Španělsko, vykazují propady prodejů kolem 40 procent (více, než je pokles v USA, který dosáhl v říjnu 32 procent).

Jakkoli se zdá, že naše největší automobilka Škoda patří mezi méně zasažené (a odstávky se zatím počítají spíše na dny než týdny, jako je tomu u některých konkurentů), odhaduje se, že dojde ke snížení výroby do konce roku o řádově 30 000 aut, což jsou ztráty tržeb za miliardy. Nejde o abstraktní pojem – za touto hodnotou se skrývá ztráta práce pro některé zaměstnance a nižší předvánoční platy pro ostatní.

Situace v další podstatné části naší ekonomiky, oblasti elektrotechnického průmyslu a počítačových technologií, není pravděpodobně o mnoho lepší.

Proč krize?

Na první pohled se nezdá být jasné, proč krize na trhu s hypotékami a nemovitostmi v USA či problémy amerických a západoevropských bank dopadnou na naše výrobce aut či na firmy montující počítače. Logika tohoto procesu je však neúprosná.

Oslabené finanční instituce a kolaps kapitálových trhů mají za následek omezení přístupu k úvěrům. To se dotýká nejen lidí (hypotéky jsou hůře dostupné, což snižuje poptávku po domech a bytech a snižuje stavební výrobu), ale i firem, které nemají prostředky na financování investic a mnohým se nedostává ani pracovní kapitál.

Záporné hodnoty růstu ekonomiky jsme již zažili.Toto „první kolo špatných zpráv“ ovlivňuje chování dalších firem a podvědomí lidí. Podniky ořezávají náklady (třeba vzdělávání, cestovné, odložitelné investice včetně počítačů a strojů), aby byly finančně co nejsilnější v blížící se těžké době. Obdobně se chovají i domácnosti, pro něž jsou úspory snazší – nákup nového auta lze obvykle odložit i na delší dobu a také velkou část jiných nákupů, od oblečení po novou televizi, je možno pozdržet do lepších časů. Toto chování ovlivňuje další firmy a jejich zaměstnance.

Souhrn těchto vynucených úspor a obezřetného chování může mít dramatický dopad na ekonomiku. A údaje z trhu aut to ilustrují. Přibývá nezaměstnaných či lidí s nižšími než očekávanými příjmy (třeba tím, že firmy omezují přesčasy), a krize tak proniká i do oblastí, které o světovém zmatku na finančním trhu nemají ani ponětí. Poznenáhlu je neobvykle ticho i ve vaší oblíbené kavárně na rohu, neboť část štamgastů vyměnila místní espreso za domácího turka.

Všeho do času

Zpomalení ekonomik neznamená konec světa. Obávaný nulový růst značí jen to, že ekonomika produkuje stejné množství služeb a zboží jako loni, nikoliv žádné! I během zpomalení růstu bude fungovat většina sektorů ekonomiky. Jen poptávka (tedy tržby) bude nižší a změní se typ prodávaného zboží a služeb, ty levnější půjdou lépe na odbyt (opravdu luxusního zboží se však ani recese obvykle příliš nedotkne).

Epizody poklesu poptávky a zpomalení ekonomik nejsou ničím novým (i když obvykle se nedotýkaly tak širokého spektra zemí). Navíc se zdá, že finanční systém je již na cestě ven z krize a banky dříve či později začnou opět ochotněji půjčovat. Ochráněny jsou i peníze střadatelů a podniků a jen čekají na návrat důvěry a lepší vyhlídky pro podnikání.

Pokles cen aktiv (nejen nemovitostí, ale třeba i firem) vytváří nové příležitosti pro levný nákup a zahájení nové výroby či jiných aktivit. Také odkládání investic netrvá věčně, neboť fungující firmy si to mohou dovolit jen nakrátko. Například obnovení investic do počítačového vybavení stojí často na začátku ekonomického oživení. Svoji roli může v této době sehrát i správná státní politika.

Jak mocný je stát?

Zpomalení růstu ekonomiky komplikuje vždy život strážcům státní pokladny. Klesající ziskovost firem a vyšší čerpání sociálních dávek (díky růstu nezaměstnanosti) vedou ke zvýšení státních deficitů. Ekonomická teorie takový růst deficitu toleruje (nazývá jej automatický stabilizér). Čím lépe však hospodařil stát před krizí, tím méně ho to zatíží.

Není pochyb, že mnohé vlády se budou chtít utkat s recesí i pomocí jiných zbraní. Jejich rozhodnutí spadají do tří kategorií – vysloveně škodlivá (například protekcionismus, tedy snaha pomoci své zemi na úkor jiných), rozhodnutí teoreticky správná, leč nerealizovatelná a kroky, které opravdu mohou ekonomice pomoci.

V kategorii teoreticky správných receptů stojí keynesiánský pohled na ekonomiku, ve kterém během zpomalení růstu stát zvýší své výdaje (investice). V cestě mu však stojí nejedna obtíž – příprava investičních projektů trvá státu dlouho (realizace přijde až poté, co země pokles překoná), rozhodnutí jsou často neefektivní a realizace drahé. Peněz také nemá stát nekonečné množství, „volných zdrojů“ bude rychle ubývat (například na hypotetický nákup nevyrobených 30 tisíc škodovek by stát musel dát více než 10 miliard).

Slibnější jsou proto opatření sice méně nápadná, ale účinnější. Bohužel, jejich seznam se podobá těm, která by se měla provádět i v „mírových dobách“ (a která nejedna naše vláda slíbila). Patří sem kromě nižšího zdanění (ponechá se tak více prostředků lidem i firmám na nákupy a investice) zvýšení flexibility ekonomiky a hlavně pracovního trhu, zlepšení podmínek pro podnikání či kvalitnější vzdělávání.

Česká specifika

Výhodou naší země je, že ji světová krize zasáhla v čase, kdy má stabilní a výkonnou ekonomiku s nepříliš vysokým fiskálním schodkem. Nevýhodou je zaměření na citlivé exportní sektory a také velké posílení kurzu, které výrazně oslabilo naši ekonomiku již na počátku roku. Z makroekonomického hlediska je navíc zřejmé, že potenciál pro snížení daní do značné míry vyčerpaly letošní změny, a tak stimuly z této oblasti by byly malé a pro hospodaření státu až nebezpečné.

Nad naší ekonomikou se navíc vznáší riziko kolísání směnného kurzu, které podnikům neprospívá. Bylo by vítané, kdyby koruna mírně oslabila a tím zlepšila pozici exportujících firem, ale toto oslabení nesmí přesáhnout míru, která by mohla podpořit odliv úspor do cizí měny, a tak donutit centrální banku zvýšit úrokové sazby (odstrašujícím příkladem jsou potíže maďarské ekonomiky). O tom, že naopak posílení kurzu by firmám ještě více přitížilo, se není třeba rozepisovat.

Před naší politicky slabou vládou tedy stojí nelehký úkol. Pokusit se alespoň o nějaké akce na podporu ekonomiky (veřejnost na ně čeká a mohou vyvolat trochu optimismu), ale zachovat také makroekonomickou stabilitu (neutratit příliš a umožnit nízké úroky) a soustředit se na tržně konformní a i ve střednědobém horizontu funkční nástroje. Zejména poslední dva úkoly nebude lehké splnit, protože do hry vstoupí populismus.

Čeho se možná dočkáme

Lze doufat, že vláda i parlament zvýší svou aktivitu a budou se snažit usnadnit podnikání. Zjednodušení pravidel (včetně daňových) a omezení byrokracie by snad mohlo být společným zájmem politiků.

Vláda by v době zpomalení ekonomiky neměla brzdit infrastrukturální (a třeba i ekologické) investice. Naprostou prioritou by mělo být maximální zapojení evropských fondů.

Na zvážení by mohla být podpora ekologicky orientované výroby. Například vyšší zdanění neekologických aut (i veřejné dopravy) a naopak daňové slevy na ta ekologicky šetrná by mohly mít ekonomický potenciál (povzbudit zájem o nová auta). Obdobnou zásadu mixu podpory střednědobých cílů a tržní konformity lze hledat i v jiných oblastech.

Zato představa, že ekonomiku podpoří zvýšení platů státních zaměstnanců, je mírně řečeno absurdní (je to zhruba to samé, jako kdyby se snižovaly daně jen státním úředníkům). V době špatných očekávání totiž lidé často uloží zvýšenou část příjmu do úspor (tady krok pomůže jen málo), zejména však takový krok v delším horizontu ohrozí státní finance (maďarskou spirálu deficitů odstartovalo právě takové zvýšení).

Jedna z důležitých otázek je přijetí eura – zda a kdy (technicky je ještě vždy možný leden 2012). Názor, že i vzhledem ke světové krizi je českou korunu třeba držet při životě co nejdéle, dnes sdílejí snad jen ideologičtí souputníci pana prezidenta. Na druhou stranu, tlak opozice na přijetí eura musí být spojen s jednoznačným závazkem opatrné fiskální politiky, což se v praxi může ukázat jako nemalá překážka.

Trocha optimismu na závěr

S trochou nadsázky lze říci, že problémem naší společnosti v posledních letech byla její neochota vážit si toho, jak dobře se naše zem vyvíjela. Ačkoli každá krize může podpořit extremismus ve společnosti, lze stejně tak doufat, že první skutečný velký pokles růstu (i zpomalení z loňských šesti procent na možná dvě procenta za rok je obrovská změna) může přinést něco pozitivního. Například poznání, že úspěch není zadarmo, a také obezřetnost vůči prvoplánovým populistickým slibům, jimiž trpí česká politika.

Takovéto poznání by mohlo vést také k hledání skutečně kompetentních lidí do politických, ale i technokratických funkcí. I přes omezenou „přímou“ sílu státu v souboji s ekonomickou krizí zkušenosti z historie ukazují, že země s kvalitními elitami a efektivní státní byrokracií si s obdobnými obtížemi poradí lépe. A to je to, co by dnes měli daňoví poplatníci od svých představitelů žádat.

(Respekt, www.respekt.cz)