Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Únor 2009


Snad dostatečně hranaté výročí

Petr Pithart

Předlistopadový režim se zhroutil sám, a na nějakou katarzi jsme proto neměli žádné právo. Letošní nekulaté výročí je vhodné k tomu, aby nemusely být pronášeny uctivě slavnostní řeči. Abychom se mohli - snad beztrestně - pokoušet i o neúhledné pravdy. Hodně lidí je dnes u nás zklamaných a přou se o to, z čeho mají či nemají být zklamáni. Zda se nám dostalo současných poměrů po zásluze či zda je to výsledek působení nějakých zlovolných sil.

Oblíbené je svádět dnešní zklamání na nedokončený boj se starými strukturami, i když krajští tajemníci KSČ se vskutku právě teď stávají krajskými radními za KSČM. Místo jsme jim však udělali my, kteří se střídáme u vlády a děláme chyby, které od nás odhánějí voliče. Od bodu zvratu v listopadu před devatenácti lety si totiž myslím, že se neděje nic nečekaného, nezaslouženého, že zkrátka na zklamání nemáme právo.

Leda snad na zklamání z toho, že pořád ještě přeceňujeme listopadový převrat a připisujeme mu význam, který nikdy neměl. Který nikdy nemohl mít. Jde totiž o to, co se tehdy skutečně stalo, jak to přesně, neiluzivně pojmenovat. Jestli jsme to byli my, kdo svrhl starý režim, či snad dokonce zda jsme to provedli revolucí. Přitom revoluce pro leckoho dodnes neznamená víc než odvahu vytáhnout klíče. Výjimkou jsou odvážní studenti, disidenti a ti, kteří si od režimu zásadně odmítali brát jakékoli zavazující výhody. Anebo zda se režim zhroutil sám (učeně řečeno by šlo o implozi, o zhroucení se dovnitř, do sebe) a my byli u toho. A Václav Havel jako šikovný režisér z toho udělal nádherně vzrušující divadlo, které jsme euforicky prožívali jako revoluci. Nejde o slovíčka: zhroutit se, anebo svrhnout. Jde o vážné věci: svrhnout moc revolucí znamená pak právem očekávat jako odměnu katarzi, nelítostný proces pročištění a očištění společnosti, oddělení dobrého od zlého, dobrých od zlých, hrdinů od zbabělců. Souzení i trestání podle zásluh.

Když se takové následky spojované s katarzí nedostaví, a my máme přitom pocit, že jsme na ně měli právo, že jsme si je zasloužili, nezbývá než být nejen zklamán, frustrován, ale hlavně jednat podle toho: hledat nepřítele, zrádce, čistit, prověřovat, odhalovat skryté agenty, estébáky. Být na stopě spiknutí.

Obráceně platí, že zasloužit si katarzi znamenalo by hodně riskovat, jít do boje, který není předem vyhraný, počítat s oběťmi (ba i s vlastním obětováním). Když jsme ale byli toliko rozjařenými svědky toho, jak to režimní funkcionáři vzdávají bez boje, když jsme se tehdy sami sebe, ale jen potichu, ptali, jak je možné, že jsme ty nýmandy u moci nechali tak dlouho, tak to na žádnou katarzi nevydá. Jeden hodně pravicový novinář tehdy po listopadu upřímně napsal: teď když vím, koho že jsme se to báli, červenám se studem... Žijeme v poměrech, které vznikly zhroucením po všech stránkách opotřebovaného, vyčerpaného režimu, který jsme si netroufli svrhnout dřív. Myslím v době, kdy už by to stálo za pokus. Žijeme v poměrech, o kterých si přitom nalháváme, že jsme si je připravili bůhvíjakou revolucí, a že tedy nutně někdo nebo něco způsobili, že jsme o plody té revoluce, hlavně o očistný průvan ve společnosti, byli někým či něčím okradeni. Tímto sebelichotivým pojetím listopadového převratu jsme se sami odsoudili k tomu, abychom donekonečna hledali nepřítele, a když se neukazuje, vytvářeli si jeho obraz, tedy dělat nepřítele i z toho, kdo je ve skutečnosti jen naším legitimním soupeřem ve volbách či pak v parlamentě, ba i z toho, kdo si v naší vlastní politické straně myslí něco jiného než my.

Dobojováváme boje, které jsme měli, když už, začít někdy s nástupem Gorbačova. Tehdy by bylo proti komu, zatímco dnes se tu vzájemně ničíme konfrontačním stylem politiky, který ovládá debaty v parlamentě, spory uvnitř politických stran i diskuse na internetu, prostě celý náš život. Aby tento hrubý, silácký styl měl svá témata, aby měl do čeho bít, ozývají se v nás staré, dávno jinak zahojené rány, svrbí jizvy, o kterých jsme už nevěděli. Národní, rasové, sociální nevraživosti kvůli naší chuti bít se po hlavě oživují, protože - protože někdo to přece musel zavinit! Měli jsme přece po listopadu právo...

Neměli jsme žádné právo. Režim se zhroutil sám a my jsme se dočkali. Máme dnes povinnost co možná přesně, neiluzivně myslet a jednat. Když nepřijde právo a spravedlnost naráz (to se snad, ale pochybuji o tom, někdy přihází, ale bývá to pak něco jako svátek dějin), musíme být mnohem trpělivější a hlavně nenechat se strhávat dodatečně bojovnými frustráty všude kolem nás.

Jinak budeme pořád zklamáváni i ze všech budoucích poměrů a rozhořčeni na všechny ty, kteří nemyslí jako my. A život se stane peklem. Vzpomeňme proto na listopad před devatenácti lety jako na osvěžující zážitek jedné vydařené divadelní inscenace, provázející útěk těch u moci.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)



Zpátky