Duben 2009

Ješita z Hradčan

Tomáš Pecina

S Václavem Klausem do svěrací kazajky, nazval svoje zamyšlení nad Klausovým bruselským projevem Jan Berwid-Buquoy, a já s ním nemohu než souhlasit. Země, kde prezident smí vytvářet vlastní zahraniční politiku, na té vládní zcela nezávislou, a vrcholní představitelé jeho zahraniční projevy omlouvají s poukazem na to, že prezident není za své činy odpovědný, nese více než nápadnou podobnost s obcí Kocourkov.

Ústavní neodpovědnost prezidenta si vykládám poněkud jinak; rozhodně si nemyslím, že presidentský mandát bychom měli chápat jako svého druhu "papíry na hlavu" anebo náhradu soudního rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům. V opačném případě by bylo namístě odložit pokrytectví a za své skutky neodpovědného prezidenta svěřit po dobu jeho mandátu citlivé péči Chocholouškových zřízenců.

Zajímavý vývoj dostává kausa justičního čekatele Petra Langera, který poté, co nebyl jmenován soudcem, měl tu opovážlivost jeho presidentskou výsost žalovat – a ve svém sporu byl úspěšný.

Langer nebyl soudcem jmenován dodnes, a Městský soud v Praze svůj nový rozsudek pojal spíše než jako imperativ jako "morální apel", neboť jeho soudci mají za to, že rozhodnutí nelze vůči presidentovi, který není podle čl. 54 odst. 3 Ústavy ČR ze své funkce odpovědný, nijak vynutit.

Mám na věc jiný názor. Neodpovědnost z výkonu funkce vykládám jako imunitu (přesněji: indemnitu) osobní, tedy nemožnost postihnout prezidenta republiky-fyzickou osobu, nikoli jako nemožnost vynutit splnění povinnosti uložené rozsudkem prezidentu republiky-orgánu veřejné moci.

Kdyby "věčný čekatel" Langer navrhl soudní výkon rozhodnutí (nebo exekuci), neměl by soud žádnou možnost, jak takový návrh zamítnout, už proto, že jinak by připustil existenci orgánu veřejné moci, jenž není podřízen soudní moci, což je v rozporu s ustanovením čl. 4 Ústavy ČR a protiřečí to i základním zásadám materiálního právního státu.

http://tompecina.blogspot.com/