Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Duben 2009


Výročí začátku konce, nebo důsledku začátku?

Finrod Felagund

15. března jsme si připomněli smutné sedmdesáté výročí počátku nacistické okupace českých zemí. Přesto bych rád v tomto článku, podobně jako v článku, který jsem psal loni o výročí srpna 1968, zkusil spíše tlumit emoce typu "tisíc let jsme trpěli" a, nakolik je to možné, podíval se na situaci reálnýma očima.

Když mocnosti Dohody pod vyhlášeným právem na sebeurčení bořily Rakousko-Uhersko, měly dost pravděpodobně pocit zadostiučinění a zejména Francouzi si opět připadali jako velcí páni, kteří po téměř století určovali, kudy v Evropě povedou jaké hranice. Málokomu došlo, v čem spočívá historická úloha habsburské monarchie, a leckdo podcenil důsledky dvojího metru vůči národům "vítězným" a "poraženým". Výsledkem konferencí ve Versailles, Trianonu a Saint-Germain-en-Laye bylo, že na základě minulých rozhodnutích, při nichž zúčastněné strany nebyly upozorněny na riziko "trestu", byly některé národy přesunuty do druhé kategorie - a nejvíce to pocítili Maďaři. Když si tito v roce 1867 vymohli dualistické Rakousko-Uhersko, šlo o výsledek stejných emancipačních snah, jaké tou dobou měli i Češi a Poláci - pouze s tím rozdílem, že zatímco Češi a Poláci nebyli tak důslední, Maďaři ano a uspěli. Přesně v tomto momentu se rozhodlo o budoucí maďarské spoluvině na účasti v ústředních mocnostech, třebaže se v nich stejně účastnili i "zvítězivší" Češi, Poláci, Chorvaté či Slovinci.

Došlo tak k tomu, že některé národy monarchie byly proti vší logice označovány za "vítězné" a jiné za "poražené", přičemž základním kritériem dohodových sociálních inženýrů byl jazyk, kterým hovoří. Skutečnost, že německy hovořící Rakušané byli kulturně od Němců naprosto odlišní a na rozhodnutích monarchie měli podobný podíl jako Maďaři, Češi, Poláci, Chorvaté atp., samozřejmě nikoho z diplomatů a politiků Dohody příliš nevzrušovala. Všichni tito měli své sněmy, v nichž rozhodovali, a zároveň všichni tito měli své vojáky v císařské armádě – jaký tedy byl mezi nimi rozdíl? Přesto přístup dohodových mocností vůči "vítězům" a "poraženým" byl naprosto diletantský a zrůdný - pokud šlo o "vítěze", ti si směli vzít své "národní sebeurčení" a ještě i něco navíc, co se jim hodilo - typicky Slováci (spíše Češi - pozn. red. CS-magazínu), kteří si přičlenili maďarsky mluvící území, na která neměli sebemenší právo, jakož i Rumuni, kteří udělali totéž v případě území na západě dnešního Rumunska (kde jim šlo o postavenou železniční trať, nic víc a nic méně) a Sedmihradska. Češi aspoň v případě Sudet, Šumavy a jižní Moravy mohli přinést v argument to, že to jsou historické hranice českých zemí. Jenže proč se potom Československo označovalo za stát etnického národa československého a proč se připomínalo právo na sebeurčení, když ani v případě Čech, ani v případě Slovenska se tímto principem nikdo neřídil?

Komu bylo sebeurčení upřeno, byli obyvatelé monarchie německy a maďarsky hovořící. Skutečnost, že se jen tak ze dne na den ocitlo 3,3 milionu etnických Maďarů za hranicemi svého státu, aniž by dostalo sebemenší možnost si na to stěžovat, a mezinárodní společenství to bez problémů odsouhlasilo, byla nutně předzvěstí budoucích problémů. Ale bral to někdo vážně? Všichni z dohodových mocností, zejména Francouzi, věřili, že zajistili "pořádek" v Evropě, a to pokud možno "na věčné časy". Jak se ovšem pletli! Svými rozhodnutími totiž způsobili, že rozdrobili a rozeštvali proti sobě národy středoevropské velmoci, jejíž úloha byla jasná - nedovolit Německu, Rusku a Turecku jakékoliv vojenské dobrodružství v oblasti.

Zahraniční politika všech států střední Evropy tomu v meziválečném období samozřejmě odpovídala. "Vítězné" národy se více než se sousedy uměly dohodnout s mocnostmi Dohody, které samozřejmě měly posléze co dělat s tím, aby zabezpečily samy sebe, nikoliv to, aby ještě za někoho bojovaly, a když se mezi sebou chtěly spojovat národy "poražené", mezinárodní společenství to 1) zakazovalo, 2) když už nemohlo zakazovat, tak to alespoň označovalo za hrozbu míru v Evropě. Chtělo se jim říci: co jste si nadrobili, to si i snězte. Jenže to, že rozdrobením střední Evropy došlo vpravdě ke geopolitické katastrofě si někde uvědomili až s rokem 1938, někde si to neuvědomili dodnes a staví na nesmyslných principech "národního sebeurčení" proti "žaláři národů", jímž se zpravidla myslí rakousko-uherská monarchie. Pro nezávislé pozorovatele, nezatížené nacionalismem "vítězů" první světové války tak muselo už nejpozději v roce 1920 být jasné, že v budoucnu nějaký ten den, který shodou okolností přišel 15. března 1939, je nevyhnutelný. Vzpomeňme si na to, až budeme zase slavit výročí založení republiky.

(www.nekorektne.com)



Zpátky