Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Duben 2009


„Vlastenci" s čistým štítem?

Zvláštní to všehochuť politických uskupení se 28. října 2008, při příležitosti 90. výročí vzniku „milovaného Československa“, hnijícího mezitím víc jak 15 let na smetišti dějin, zase opět hlasitě přihlásila ke slovu a demonstrovala své vlastenecké cítění. Zástupci rozličných politických uskupení odhodili a přehlíželi vzájemné antipatie a společným hlasem pěli ódy na historický odkaz první republiky, tzv. odboje atd., a přitom neopomínali varovat před údajnými revizionisty, revanšisty a domácími zaprodanci a novodobými kolaboranty.

Předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková si veřejně postěžovala nad tím, že mladí lidé v České republice údajně ztrácejí národní hrdost a zapomínají i na „jeden z nejdůležitějších okamžiků v české historii“, čímž 28. říjen podle ní byl. V Národním muzeu promluvili i primátor města Prahy Pavel Bém a předseda Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček. Ten podpořil stížnost Dvořákové, že zejména mladší generace je vůči historii lhostejná. Podobně se pohoršoval i kolega Dvořákové, činitel Svazu bojovníků Robert Bardfeld. Svaz bojovníků pravidelně fňuká nad tím, že je mu ve veřejnosti dáváno málo prostoru a požaduje ještě větší podporu státu a médií. Svaz už vícekrát vyžadoval veřejné omluvy a „korekce“ od různých českých médií.

Nad Českým svazem bojovníků za svobodu, a především nad jeho náčelnicí, dlouholetou členkou KSČ a přesvědčenou komunistkou a šovinistickou němcožroutkou Dvořákovou, drží ochranou ruku populista Václav Klaus, který o téhle dámě prohlásil: „Je to člověk pevných názorů, nepodléhající módním vlnám a zkresleným výkladům dějinných událostí.“ Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS) sdružuje přes 10.500 členů a vládnou v něm tvrdou rukou představitelé komunistického „protinacistického“ odboje. Kontinuálně navazuje na Svaz protifašistických bojovníků založený komunisty v roce 1951 a v roce 1990 se pouze formálně přejmenoval. Tento svaz proslul za komunistické diktatury svojí extrémní ideologizací a věrnou službou komunistickému režimu, který mu za odměnu dával nesmírný prostor (intenzivní besídky „odbojářů“ a „partyzánů“ s mládeží na školách apod.). Co na tom, že vysoké funkce ve Svazu byly obsazovány pochybnými osobnostmi, jako tomu například bylo v případě masového vraha a válečného zločince Karola Pazúra. Ten společně se svými kumpány v červnu 1945 ve Švédských šancích na Přerovsku chladnokrevně pozabíjel 265 německých civilistů – jednalo se v drtivé většině o ženy, starce, děti a nemluvňata (s největší pravděpodobností byli mezi zavražděnými i Slováci). Zabitím Němců si tehdy chtěl napravit svojí reputaci jako partyzán, byl sám totiž kdysi členem Hlinkových gard.

Obvyklou ozdobou srazů ČSBS je i bývalý komunistický prokurátor Karel Vaš. Tento téměř devadesátiletý kmet se těší pevnému zdraví a jako „protinacistický odbojář“ (působil za války u československých vojsk v SSSR mj. jako agent sovětské tajné služby NKVD) se může těšit i na několikatisícový příspěvek k důchodu podle nového zákona o odškodnění tzv. protinacistických odbojářů. „Jeho trestné činy, kdy posílal desítky lidí, kteří se provinili či znelíbili komunistickému režimu na smrt, jsou promlčeny", napsal o něm časopis Týden. Vaš se účastní jako čestný host všech vzpomínek na „protinacistický odboj“ vedle senátorů, poslanců a členů Svazu bojovníků.

Klaus tak udržuje vřelé vztahy s největší organizací sdružující bývalé odbojáře, která na svých internetových stránkách otevřeně proklamuje nenávist ke všemu německému, a to očividně i za cenu neobjektivního falšování dějin našeho národa. Nenávist proklamují bezostyšně a doslova – jakýsi Jiří Hájek píše na stránkách Svazu pod nadpisem Pravda o duši českého národa: „Už od husitských dob český národ Němce, šlechtu a katolickou církev upřímně nenávidí, a tato vlastnost, podporovaná v 19. století českými spisovateli (A. Jiráskem) a především profesorem – pozdějším prezidentem T. G. Masarykem, je trvalou součástí charakteru českého národa. Ve stopách TGM pokračoval i prezident Edvard Beneš a k naprosté dokonalosti nenávist vůči Němcům, šlechtě a katolické církvi dovedli komunisté… Bojem proti nacistům a sametovou revolucí v roce 1989 byl český národ osvobozen, aby mohl svobodně nenávidět.“ Co dodat, otevřeněji to říci už nejde!

Jistě, kdo se podívá do Národního osvobození, novin vydávaných Svazem, pozná, že v této organizaci mají hlavní slovo lidé plní nenávisti vůči Němcům i lidem prosazujícím smíření. Předsedkyně Svazu Dvořáková byla mezi prvními, kdo děkovali expremiérovi Miloši Zemanovi za jeho sprosté výroky o Rakušanech a sudetských Němcích. Neméně silné je i židovské křídlo uvnitř Svazu, ČSBS inkasoval nemalé peníze z česko-německého fondu budoucnosti. Příliv finančního odškodnění z Německa je lákavý. Symbióza našich odbojářů, sionistických zájmových kruhů a našich pseudovlastenců a populistů šířících pod rouškou údajných národních zájmů nesnášenlivost je viditelná především horlivostí ve falšování historických souvislostí a dat a šíření starých, v zásadě vylhaných národních mýtů. Tak například, pokud jde o tzv. odboj a tzv. československé oběti nacistického teroru, záměrně všechny zúčastněné strany smazávají rozdíly mezi oběťmi rasových a politických postihů. V tisku a na „vlasteneckých“ akcích běžně kolují vylhaná astronomické čísla obětí jako např. „250.000 Němci zabitých Čechů“ a nebo „360.000 zabitých Čechoslováků“, sugeruje se - v tomhle případě to můžeme doslovně říci - výmysl bolševických ideologů, že všichni Češi měli být Němci fyzicky vyhlazeni, židovské oběti bývají vydávány za české oběti.

Český svaz bojovníků za svobodu pořádal několikrát společné akce s KSČM, Klubem českého pohraničí (KČP), kontaktuje se i s Vlasteneckým klubem. KČP věrně oslavuje předlistopadovou diktaturu a popírá její zločiny, řada členů klubu má za sebou působení u Sládkových republikánů. Návštěva oficiálních stránek KČP mluví ale jasně: hned na hlavní stránce narazíme na fotografie z posledních akcí, na kterých – světe div se – účastníci vesele mávají rudými prapory se srpem a kladivem. A při kliknutím na button Hraničář vyskočí obsáhlý článek funkcionáře KSČM vychvalujícího postoje KSČ za první republiky, v krizi let 1938-1939 a za protektorátu. Článek je prošpikován tradičními zkresleními a vylhanými tvrzeními.

Můžeme zde hovořit o neobolševických a levicově nacionalistických skupinách, přičemž levicoví nacionalisté se hlásí k myšlence slovanské vzájemnosti. Neobolševici a nacionalisté se vzájemně prolínají, prorůstají do státních struktur a část z nich usiluje o obnovu mocenské sféry Ruska ve střední Evropě. Hlásají věci, které každého průměrného Čecha chytí za srdce: sociální spravedlnost a slovanské bratrství. České slovanství spočívá na nevyrovnaností nad svou minulostí a na nenávisti k Němcům, mocně živené podvědomým strachem z odplaty za deportaci 3 milionů německého obyvatelstva z Čech a Moravy po konci 2. světové války. Naši pseudovlastenci zcela cíleně vyzdvihují nenávist k sudetským Němcům.

Dnes již víme, že ony dva heroizované milníky českých dějin, které jsou nám stále vyzdvihovány a zdůrazňovány, totiž odboj v éře Protektorátu Čechy a Morava, respektive oběti po Benešem zosnovaném atentátu na Reinharda Heydricha a ono oslavované, de facto poválečné teatrální „Pražské národní povstání“ , bylo jen šikovnou psychologickou hrou nově nastupujících mocipánů. Z vojenskostrategického hlediska se v obou případech jednalo o naprosto zbytečné provokativní akce, které stály mnoho lidských životů. Efekt měl být v první řadě psychologický a historie ukázala, že tento plán nakonec skutečně vyšel. V momentu, kdy se světová veřejnost dozvídala o Lidicích, si Beneš a jeho exilová vláda spokojeně mnuli ruce a věděli, že jejich chladnokrevně naplánovaná akce dosáhla vytouženého efektu – konečně tekla česká krev a mohl se udělat patřičný dojem na spojence. Podobně tomu bylo i s pražským povstáním. Na poslední chvíli bylo nutno ještě něco podniknout, aby si spojenci náhodou neřekli, že Češi protektorát jen pasivně a bez odporu přežili a dokonce byli tací, kteří na masových demonstracích zvedali pravice a vyjadřovali podporu protektorátní vládě a Říši.

A tak tu byl v květnu 1945 nápad stavět se do cesty zdecimovaným německým vojákům, ustupujícím a prchajícím do amerického zajetí. Opět zbytečně tekla česká krev a opět z toho těžil Beneš a bolševici. Edvard Beneš po válce otevřeně řekl, že nebýt odboje heydrichiády, pražského povstání) spojenci by nikdy nedovolili nové uspořádání Československa v předmnichovské podobě, včetně vyhnání Němců.

Beneš ale už daleko dříve, na podzim roku 1943 neváhal navštívit diktátora Stalina, aby získal Sověty pro jeho vytoužené poválečné vyhnání Němců z Čech a Moravy. Dokonce neváhal pokoušet získat Stalina tvrzením, že vysídlení Němců z pohraničí zahájí podle něj socialistickou revoluci v Československu, neboť veškerý jejich majetek přejde do socialistického vlastnictví a bude spravován českým proletariátem. A tato revoluce že se pak přenese i na celý zbytek poválečné ČSR. Prezident Beneš účinně připravil „velký únor 1948“, to je nesporné. Chápal vyhnání Němců a uspořádání nového Československa podle svých představ za prioritu a to i za cenu bolševizace, kterou považoval za menší zlo. Nelze se tedy divit, že „odbojáři“ a „hraničáři“ na tyto tradice rádi navazují a vzpomínají.

Když jsme u našich šovinistických organizací jako Český svaz bojovníků za svobodu nebo Klub českého pohraničí, lze každému doporučit udělat si objektivní obrázek tím, že se pokusíte s těmihle lidmi o diskusi, třeba jen nějakým příspěvkem v jejich „diskusních fórech“. Tak například na stránkách Svazu bojovníků se můžete sice začíst do příspěvků více či méně inteligentních, vesměs psaných v oblíbeném stále omílaném protiněmeckém šovinistickém a devótním čechoslovakistickém duchu. Sebemenší blábol, notující těmhle lidem v jejich nenávisti a šovinismu, si tam najde místo na zveřejnění. V opačném případě ale už neprojdete cenzurou. Podobně je tomu na stránkách Klubu českého pohraničí, kde se sice příspěvek na chvíli objeví, zakrátko je však smazán. Ti lidé totiž nejsou zvyklí na to, že jim někdo oponuje a že jich tvrzení někdo věcně vyvrací. Když se oni rozvypráví kterémkoliv „kolaborantovi“, vykreslí danou osobu samozřejmě vždy jako bezcharakterní, slabošské, oportunisticky vypočítavé a psychicky labilní individuum a ne jako člověka s vlastním mozkem a s vlastním přesvědčením, lišícím se od toho jimi chápaného „vlasteneckého cítění“.

Naši odbojáři, partyzáni, vězni KZs, exletci, sokolové apod. jsou zvyklí na to, že jsou chápáni jako národní autorita, že je celé naše politické kašpárkové divadlo, od Klause až po místního politika, který jim čerstvě odhalil nový Benešův pomník, uctívá jako nějaké národní ikony a obvěšuje je medailemi a vyznamenáními. Jejich kolikrát naprosto překroucené podání našich dějin zůstává totiž bez kritického povšimnutí a hlasů, které si dovolí jim protiřečit, je vskutku málo. Tihle lidé musí být upřímně řečeno v nepříjemném šoku, když je někdo konfrontuje s jinou pravdou a s fakty. Jsou přeci chloubou národa, reprezentace odboje, národní bozi, není-liž pravda? Že si to vůbec někdo může dovolit?! Že je nevhodné je kritizovat a poukazovat na jejich příležitostné lži? Nebo už přeci jen konečně ANO? Víc než 60 let po válce toto téma nesmíme tabuizovat.

O co těmhle lidem jde, se můžeme také přesvědčit mezi řádky – v projevech bubnují na poplach, že je třeba stále, stále a stále zdůrazňovat a připomínat si odboj a minulost, že je třeba uctívat naší bývalou československou státnost, klanět se pomníkům Beneše a Masaryka. Nebo originálními slovy soudružky Dvořákové z ČSBS hrozí, že Česká republika se „rozpustí jako cukr v hnědé kávě“. Tihle lidé jsou vyloženě nervózní z toho, že už nemají ideologicky pod kontrolou naši mládež v takové míře jak tomu bylo za komunistické diktatury, kdy se pravidelně konaly povinné besídky s „partyzány“ a „odbojáři“ z „Československého svazu protifašistických bojovníků“ na školách a jsou znepokojeni, že dnešní mladá generace má díky intenzivním stykům přes hranice svůj objektivnější názor a že je k Němcům „až příliš přátelská“ a imunní k našim „dnešním kolaborantům a zaprodancům“. Chtějí a přiživují nenávist pod záštitou humanismu a vlastenectví. Přitom jejich nenávist a štvaní s humanismem nemá nic společného, ba naopak. Je na čase, aby se upřímné, skutečně sebevědomé české národní cítění těmhle uskupením postavilo. Češi, kteří se staví proti jejich vylhanému šovinismu, to bude pro ně smrtelná rána – ještě než nastane čas jejich věkem podmíněného biologického odchodu ze scény! A bude to triumf nad starými nádory v našem národě.

(http://nassmer.blogspot.com)



Zpátky