Květen 2009

O fordech, chryslerech, gm, toyotách a jiných vozidlech

Vladimir Cícha

Dost pravděpodobně si teď vykoleduji nelibost nejednoho čtenáře. To, o čem se krátce zmíním, napadlo mne už mnohokrát, procházeje se ulicemi města nebo jimi projížděje. Ano, většinou autem. A to nemám na mysli jenom moje město, ale velmi mnoho měst jiných. A návdavkem ještě občasnou podívanou televizní.

Tedy ... pohled na svět automobilů! Toho fenomenálního vynálezu, který sice kromě mnohé užitečnosti přináší i smrt, výrobku kdysi považovaného za skvělou možnost rychleji než kdykoli dříve dostat se z jednoho místa na jiné, dnes pro velmi mnohé představitel to statutu, majetku, luxusu. Rok po roce automobilový průmysl zaplavuje trh novými, dokonalejšími, silnějšími, rychlejšími s palubní deskou podobající se palubním deskám letadel vybavenými vozidly, pod kapotou stovky koňských sil. Kůň, kdysi obstarávající stejné služby, nemá ponětí o tom, jak je jeho zdatnost a síla použita k hodnocení těchto vozidel.

Nejednou mě napadlo, když jsem uviděl tam či onde, desítky, stovky stojících, naleštěných automobilů nejposlednějších ročníků či sledoval v TV provoz na výrobní lince vozidla sestavující a představoval si vše, co je s výrobou takového automobilu spojeno, dodávka materiálu, jeho zpracování, kanceláře designerů proměňujících rok co rok tvar modelů, ale hlavně, když jsem se díval na ty nekonečné spousty vyrobených vozidel, rok co rok nějak jiných, sofistikovanějších ... kam oko pohlédne, nejen automobily právě sloužící, ale nespočet jiných nových, ten koloběh materiálu ... a to mě nejednou napadlo: prodá se to všechno? A tu jsem si vzpomněl na kamaráda ve Winnipegu, který v době kratičkého přechodného zaměstnání měl za úkol na jakési skládce rozřezávat bruslařské boty dovezené firmou Eaton’s, stejně jako onu nauku marxismu, že kapitalisté háží kávu do moře, aby mohli udržovat výhodnou cenu.

Ale čas oponou trhnul a změnil svět, jak pravil básník. Strach a smutek zmocňuje se tisíců zaměstnanců automobilek. Jejich majitelé, po léta mocní, obracejí se k bankám o pomoc, aby své veletovárny nemuseli zavřít. Proč se tahle všechna panika děje (a to nejen v automobilovém průmyslu), nemám teď v úmyslu laicky rozebírat. Ale chce si mi říci, ač se soucitem pro zaměstnance, kteří musí opustit výrobní linky fordů, chryslerů, gm a snad i toyot toto: Potřebuje snad k člověk se spokojenosti a vůbec k solidnímu životu, aby rok co rok bylo vyráběno tolik vozidel, nových, dražších ... ano, dobré je na tom, že snad i bezpečnějších? Je snad nezbytné, aby majitel nového automobilu zbavil se po dvou, třech letech, ač ještě dobře slouží? A je snad dnes na světě mnohokrát více milovníků divočiny, pro které je SUV vcelku opodstatněným typem bez ohledu na spotřebu paliva, bez ohledu na krizi let sedmdesátých? Je každá rodina SUV vlastnící mnohopočetná? Snad je tato moje úvaha scestná a snad je počínání automobilového průmyslu promyšlené a opodstatněné.

Nicméně pochybuji. Neboť v době, kdy poptávka je v jakési shodě a rovnováze s nabídkou, sotva by mohlo dojít k dnešní situaci, kdy se kapitáni automobilového průmyslu proměňují v žebráky, jejichž existence je v rukou bankéřů. A banka v samé podstatě existuje z rozdílu mezi úrokovou mírou peněz veřejnosti a podniklatelstvu půjčovaných a úrokovou mírou vyplácenou spořilům, kteří jí své peníze svěřily.

Ale k podstatě. Pokud by se množství na kupce čekajících automobilů všeobecně snížilo, nikterak bych kvůli tomu neztratil spánek, ani pocit, že na blahobytu, v němž, přiznejme si to, dneska žijeme, relativně k minulosti vzato, se něco valně změnilo k horšímu. Byly dávné doby, kdy jeden si mohl koupil almaru, jenom když na ni měl dost peněz.

Neptám se ani neříkám, že ty časy byly lepší. Nebyla ale ke zhlédnutí čísla hodnotící stav burzy a tedy stav hospodářství na obrazovkách televizorů. Dnes jsou takové informace značně znepokojující. Ale život je prý jen posloupnost cyklických změn, neboli jak už věděli Voskovec a Werich, že život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře. Bohužel lidská hamižnost na místech vysokých a mocných způsobuje, že nelze být stále nahoře. Zda je to vůbec možné ...toť otázka hodná onoho být či nebýt...