Červen 2009

Armáda znásilňovatelka

Miroslav Václavek

„Zabíjejte! Neexistuje Němec, který by byl nevinný, ani živý, ani dosud nenarozený. Uposlechněte příkazu soudruha Stalina a rozdrťte navždy fašistickou bestii v jejím doupěti. Zlomte násilím rasovou pýchu německých žen. Vezměte si kořist, na niž máte právo." Ilja Erenburg pro vojáky sovětské armády.

V květnových dnech, letech ne tak dávno minulých, se pravidelně otevírala stavidla těch nejprimitivnějších pudů, založených na dlouholeté víře ve slovanské pobratimství dokázané prý takzvaným osvobozením v roce 1945. Komunisté žvanili až jim tekly sliny jedu po pionýrských šátcích, a klaka místních blbů dobrovolně se nacházejících v dosahu těchto odporností, náležitě přitakávala tleskaje sborem a mávaje radostně mávátky ve svém kolektivním idiotství. Nic není větší - a dodnes u nás obecně přijímaná - lež, než to, že Rudá armáda v roce 1945 přinesla mír, nebo svobodu, těm zemím kam vstoupila noha sovětského vojáka.

Druhá světová válka byla totiž především střetem dvou stejně hnusných ideologií válčících o území a zdroje. Nacistické a komunistické. Jen díky existenci Velké Británie, zemí Commonwealthu a především USA, svět neupadl do otroctví ideologie jedné, nebo druhé.

Rudá armáda byla stáda lidského dobytka hnaného komunistickým barbarstvím a ruskou zaostalostí coby potrava pro děla. Davaj. V zádech kulomet NKVD a pod nohama metr lidských těl. Těch, co padli před tím. Davaj, za Stalina, vpřed. Když přitáhli k nám, tak kradli. I zlato ukradené nacisty zavražděným židům a odtáhli si ho do svého brlohu spolu s celými fabrikami a nesčetnou jinou válečnou kořistí. O odvlečení našich občanů na otrocké práce na Sibiř nemluvě.

Ale jinde to bylo i jinak. Jakou asi mohl mít cenu lidský život civilních obyvatel právě obsazovaného Německa pro zrůdnou komunistickou společnost, pro níž nemělo cenu milion nebo deset milionů životů vlastních spoluobčanů? Asi takovou, k jaké nabádal sovětský válečný zločinec Ilja Erenburg ve stranickém tisku. Nic než pravdu. Z dopisů sovětských vojáků.

„Co se teď všeobecně děje, je prostě hrozné. Teprve nyní jsme rozpoutali válku v jejím pravém slova smyslu. Drtíme hady v jejich doupěti ve Východním Prusku. Nyní i naši vojáci konečně vidí hořet jejich útočiště, a jejich potulující se rodiny bez domova s sebou táhnou svoji hadí podlost. Oni opravdu věří, že zůstanou naživu, ale my s nimi nemáme žádné slitování." 1. února 1945 voják S. ve svém dopisu rodičům do Alma-Aty.

„Německých žen je dostatek. Není třeba je přemlouvat, jednoduše přiložíš k hlavě nagant a zavelíš ,Lehni!´. Pak to uděláš a zase jdeš dál. Teď dáváme Prušákům tak pokouřit, že z nich peří lítá. Naši kluci už ,vyzkoušeli´ všechny německé ženy. Obecně je tady vůbec hodně trofejí." Kapitán sovětské armády E. v dopise ze dne 3. února 1945.

„Jak strašně nenávidíme Německo a Němce, v jednom domě, jsme například viděli zavražděnou ženu, i s jejími 2 dětmi. A na ulici je vidět spousta zabitých civilistů. Samozřejmě, že je neuvěřitelně kruté - zabíjet děti. Ale Němci si ta zvěrstva zaslouží." Deník sovětského důstojníka, 27. leden 1945

„V jedné místnosti jsme našli ležet mrtvého muže a ženu, ruce svázané za zády společně jedním provazem. V dalším statku jsme uviděli 5 dětí, s jazyky přibitými k velkému stolu. I přes intenzivní hledání, jsme nenašli žádné stopy po jejich matce. Na cestě jsme našli pět dívek svázaných jednou šňůrou s oblečením téměř zcela pryč, jejich záda byly sedřena z kůže. Bylo zřejmé, že dívky byly smýkány dlouho zaživa po zemi až na toto místo." Tak osvobozoval od nacismu 93. střelecký sbor 43. armády Baltského frontu v Memelské oblasti.

„Vojáci shodili povoz přes krajnici cesty a vrhli se na ženy. Ty ženy, které se přišly na pomoc svým dětem, zastřelili. Současně sovětský plukovník reguloval pořadí násilí páchaného na ženách, zatímco jiný důstojník střílel malé děti a starší lidi." Svědectví ze západního Pruska.

„Část civilistů, většinou ženy a děti, zapřáhli vozy a snažili se uniknout, ale z mnohých se poté, co bolševici zahájili palbu, staly živé pochodně. Jen několika se podařilo zachránit. Mrtvoly žen, starších osob, a dětí, spolu s horami šatů a převrácených vozů, se rozprostíraly od strany silnice až k obzoru." Svědectví o tom jak tankisté 5. gardové armády polili prchající civilisty benzínem a zahájili do nich palbu.

Gettendorf, Prusko, zpráva velitelství armádní skupiny Sever o „osvobození" 10. sovětským tankovým sborem, 2. února 1945: „V jedné místnosti bylo nalezeno sedm zabitých civilistů, včetně dvou starších žen, dvou mužů, a chlapce asi 14 let starého. V rohu byl nalezen skrčený asi devítiletý chlapec s rozdrcenou lebkou, a asi patnáctileté děvče s přelámanými pažemi a břichem rozpáraným bajonetem s řezem sahajícím od hrudníku po břicho, dolní část jejího těla byla obnažena. Asi osmdesátiletý muž ležel zastřelen před dveřmi".

Vám poděkování a lásku vám! Komunistická zvířata! V civilizovaných zemích jsou pachatelé takových zrůdností postaveni před soud a poté buď pověšeni, nebo doživotně izolováni od lidské společnost. V naší zemi se jim kladou věnce a na pomníky jsou domácími kolaboranty reinstalovány znaky této bestie spočívající v srpu a kladivu, a místní darebáci se jim chodí klanět.

Ti spravedliví sovětští vojáci, co zemřeli a ničím se neprovinili, tak leží ve věčné hanbě.

A my v ní žijeme.