Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Červenec 2009


Podivná smrt M. R. Štefánika

Břetislav Ditrych

Doktor filozofie, astronom, badatel, matematik, pilot, rytíř Čestné legie, francouzský generál, diplomat a první ministr války Československé republiky - to vše byl Rastislav Štefánik. Byl ale také člověkem často osamělým, sužovaným vleklou nemocí, tak trochu snílek a dobrodruh v opravdovém smyslu slova. Procestoval svět od severní Afriky po Sibiř a Tahiti. Během první světové války se zasloužil o vznik československých vojenských jednotek ve Francii, v Itálii a Rusku. Ve společnosti měl mnoho přátel, ale i četné nepřátele.

OSUDOVÉ SETKÁNÍ

Když začala válka, Štefánika u odvodu - už jako francouzského občana - odmítli. Kvůli nemoci a tělesné slabosti. Trpěl vleklými žaludečními a nervovými obtížemi. Teprve po přímluvě přátel mohl nastoupit do aviatické školy a stát se pilotem. Sám za války létal nad italská města a shazoval letáky s výzvou rakousko-uherským vojákům, aby se vzdávali italské armádě. Průzkumné lety podnikal na srbské frontě a po dobrodružném ústupu se těžce nemocný vrátil 4. prosince 1915 přes Řím do Paříže. K létání se po několika měsících ještě nakrátko vrátil, ale pak ho čekal velký životní úkol: náročná politická a diplomatická práce, směřující ke vzniku Československé republiky.

V pařížském bytě malíře Ludvíka Strimpla došlo 13. prosince 1915 k osudovému setkání Štefánika s Edvardem Benešem. "Prošel všecky spojenecké země jako meteor a na svých cestách získal mnoho přátel, my ostatní jsme šli za ním a takto jím dotčenou půdu jsme zpracovávali, jeho apoštolskou prací narychlo získané lidi jsme podchytávali a jejich sympatie měnili v přesvědčení", vzpomínal později Edvard Beneš.

Od prvního setkání s Benešem uplynuly čtyři roky, když koncem března zastihl v Římě Štefánika telegram z Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Obsahoval Masarykovo přání, aby přijel do Prahy a pomohl urovnat kompetenční spory mezi francouzskou a italskou vojenskou misí. Ze stejného důvodu ho zval na Slovensko dávný přítel, nyní ministr pro správu Slovenska dr. Vavro Šrobár. Štefánik se rozhodl k návratu do vlasti. Konečně. Již dlouho o něm snil.

PŘED STARTEM

V Padově požádal náčelníka generálního štábu italské armády generála Badoglia o přidělení aeroplánu Caproni 450. Badoglio mu úmysl letět do vlasti rozmlouval. Marně. Stejně dopadl v Miláně generál Graziani. Neuspěl ani Jan Šeba s nabídkou sanitního vlaku se zvláštním vagónem.

Generál Štefánik se dostavil na velitelství italských leteckých sil ve středu 30. dubna 1919. Při jednání s plukovníkem Gavigliem vyslovil přání, aby letadlo nepřistálo ve Vídni, kde byl zkušený letecký personál a spolehlivé letiště, ale až v Bratislavě. Nechtěl, jak zdůrazňoval, kráčet po nepřátelské půdě a vyjednávat se starými nepřáteli při přechodu hranic. Důstojníci namítali, že piloti podmínky přistání v Bratislavě neznají, ale Štefánik je ubezpečil, že sám létal na italské a srbské frontě a že přistávací plocha u Bratislavy je pro aeroplán Caproni 450 vhodná. Štefánik opravdu létal, ale pokud víme, jen na strojích typu Voisin a Farman, v dvouplošníku Caproni byl při výzvědných letech jen členem osádky. Navíc bratislavskou přistávací plochu mohl sotva znát. Jeho jistota neměla v tomto případě žádné oprávnění.

Po prostudování mapy také navrhl, aby odstartovali z Campoformida, které je zhruba o 100 kilometrů blíže Bratislavě než dosud uvažované letiště San Pelagio u Padovy. Tím chtěl zřejmě zcela vyloučit případné mezipřistání ve Vídni. Po poradě poslal velitel letectva Gaviglio fonogram do Bratislavy, který byl určen veliteli československých vojsk na Slovensku - italskému generálu Piccionovi. Sděloval v něm, že generál Štefánik poletí 2. května nebo v následujících dnech až do Bratislavy, a žádal o provedení potřebných příprav na přistání. To znamenalo vybrat vhodnou plochu, viditelně ji označit bílými plachtami a připravit sudy s hořlavinou, jejíž kouř bude signalizovat směr větru. Let s generálem Štefánikem byl od samého začátku příprav označen jako tajný. To bylo pro další vývoj událostí důležité. Zřejmě proto nemělo letadlo radiostanici, anténní drát však mechanici neodstranili.

Prvního května letadlo přilétlo na vojenské letiště u městečka Campoformido nedaleko Udine, mechanici ho znovu pečlivě prohlédli a přikryli plachtou. Stroj měl kostru z ocelových trubek a profilů, zbytek tvořily dřevěné lišty a nosníky s plátěným potahem. Dřevěná byla rovněž křídla.

Z Bratislavy přišla odpověď až 2. května. Vlastně přišly telegrafické zprávy dvě. V první generál Piccione sděloval, že přistávací plocha je vzdálená osm kilometrů severovýchodně od Bratislavy, terén je pevný a vynikající. Druhá, pod níž jsou podepsáni Štefánikův pobočník major Gaston Fournier a generál Luigi Piccione, oznamovala, že upravená a označená plocha se nachází 12 kilometrů severovýchodně od města u Vajnor. Doporučená místa přistání byla tedy dvě.

POSLEDNÍ DOPIS

Krátce před tím, než nasedl Štefánik do letadla, napsal dopis snoubence Giulianě Benzoniové do Říma. Na jedné straně se s ní loučí, omlouvá se, že od ní odchází, aby viděl svou vlast, na druhé ji ujišťuje, že se vrátí: "Letadlo mě volá ... Na shledanou, má ženo jediná a zbožňovaná!" Na Štefánika to byl dopis poměrně dlouhý, psal totiž dost nerad, s pracovními texty mu dříve často vypomáhal jeho přítel generál Maurice Janin a pobočník Ferdinand Písecký. Dopis však neodeslal, později jej v kapse Štefánikovy uniformy nalezl ministerský úředník dr. Ján Halla. Proč? Rozmyslel si shledání se ženou jedinou a zbožňovanou, jak v dopise naznačil? V létě 1918, které strávil v Giulianině milé blízkosti v Římě, si překvapivě poznamenal: "Jednoduše jsem jí řekl, že není možné pomýšlet na uskutečnění naší lásky svatbou. Co v budoucnosti, nevím. Budoucnost nenáleží nikomu. A to byla největší oběť, jakou jsem přinesl." Jiná svědectví však hovoří o svatbě připravované na červen 1919.

START

Letadlo Caproni 450 měli řídit dva zkušení piloti - poručík Giotto Mancinelli-Scotti a četař Umberto Merlini, doplňoval je mechanik-radista Gabriele Aggiusti. Všichni byli teple oblečeni, protože toho nedělního rána 4. května bylo zamračeno a foukal silný vítr. Poletí ve výšce zhruba 3000 metrů a místa pro osádku jsou otevřená. Štefánik měl koženou kombinézu, dva svetry, generálskou uniformu s řádovými stuhami a českým lvem na výložkách a několik vrstev spodního prádla.

Kde generál Štefánik při startu seděl? Podle informace, kterou si později vyžádal generál Piccione, vpředu na místě pozorovatele. Je však pravděpodobné, že si Štefánik na poslední chvíli přesedl na místo levého pilota. S tím, že stroj bude řídit poručík Mancinelli-Scotti, jen při klidném letu a snad symbolicky při přistání v Bratislavě Štefánik. Tuto možnost později připomněl i kapitán Federico Zapelloni, jenž byl pověřen vyšetřováním příčin katastrofy. "Sám plukovník Gaviglio před časem v Padově na to upozornil podepsaného a ministr v okamžiku odjezdu vyslovil znovu toto přání," píše ve své zprávě kapitán Zapelloni. Gaviglio měl toto rozsazení oznámit na výslovné Štefánikovo přání do Bratislavy zvláštním telegramem, doklad o tom však nemáme.

V osm hodin sedm minut stroj Caproni 11495 odstartoval. Teprve dvě hodiny po startu byla z Campoformida odeslána zpráva do Bratislavy. O důvodu zdržení se můžeme jen domýšlet. Byla jím jenom snaha o utajení letu?

Malý problém vznikl už před Vídní. Potvrzoval to zápisník nalezený u mechanika. Někdo z osádky, pravděpodobně pilot, zjistil přetržený drát ovinutý kolem táhla kormidla. Na lístku zápisníku se ptal ostatních, jestli přistanou na vídeňském letišti. Zřejmě to za nebezpečné nepovažovali a rozhodli se v cestě pokračovat.

POKUS O PŘISTÁNÍ

V pátek 2. a v sobotu 3. května celý den pršelo, i v neděli bylo zataženo, ale už nepršelo. Půda však byla rozmoklá, travnaté plochy měkké a nasáklé vodou. Tuto zásadní změnu počasí však nikdo do Campoformida neoznámil.

Byla neděle kolem poledního. Místní občané i vojáci sledovali velký dvouplošník, který se pokoušel o přistání na prvním vybraném místě. Marně. Pilota zřejmě překvapila mokřina a stříkající voda pod koly stroje a znovu se vznesl. Aeroplán pak několikrát zakroužil poblíž Bratislavy a hledal druhé označené místo přistání, jež popsal ve svém fonogramu major Fournier. Po dalším pokusu o přiblížení k zemi se pilot znovu snažil nabrat výšku, ale stroj se naklonil na stranu a nosem se zřítil k zemi. Ručička výškoměru se zastavila na 68 metrech. Všichni muži byli na místě mrtvi. Někteří autoři vracející se k této události se stále pozastavují nad tím, že pro tak významného cestujícího, jakým Milan Rastislav Štefánik nepochybně byl, nikdo nepřipravoval odpovídající slavnostní uvítání, jiní naopak popisují málem davy vítajících včetně Štefánikovy rodiny. Znovu ale připomeňme, že všechny zprávy o příletu byly tajné, generál Piccione i ministr pro správu Slovenska Vavro Šrobár samozřejmě věděli, že Štefánik přiletí, ale ani oni nevěděli kdy přesně. Historik Jozef Husár připomíná, že dr. Milan Ivanka ze zmíněného ministerstva dostal zprávu o odletu Štefánika v 11.15 hodin s tím, že v Bratislavě přistane okolo poledne. Snažil se o rychlé spojení se Skalicí, kde se Piccione a Šrobár účastnili slavnostního vysazení "lip svobody", ale neuspěl. Šrobárovi proto zanechal jen vzkaz. V té době oznámili představitelé italského velení Štefánikův přílet také novinářům.

Ve vzpomínkové knize Štefánik píše Ján Halla, že to byl on, kdo zůstal 4. května sám ve vládní budově a po 11. hodině přijal telefonickou zprávu vojenského velitele, že generál Štefánik je na cestě a kolem 12. hodiny přistane. Přílet byl podle něho hlášen už ve čtvrtek, pak radiogramem odvolán, totéž se opakovalo v pátek. Neprodleně sehnal automobily, zjistil, kdo je ještě v budově přítomen, a s dr. Ivankem a dr. Medveckým vyrazili k předpokládanému místu přistání. V dálce spatřili nad Dunajem letadlo, jež se najednou obloukem vracelo nad Vajnory - a pak ho z dohledu ztratili.

VYŠETŘOVÁNÍ KATASTROFY

Vyšetřením příčin katastrofy byl bezprostředně pověřen kapitán italského letectva Federico Zapelloni. Přijel do Bratislavy 5. května, nemohl tedy vidět stav letadla ani polohu osob těsně po neštěstí. Vyslechl svědky, prohlédl si trosky stroje, analyzoval zranění osádky. Ve své zprávě ze 6. května vyloučil jako příčinu neštěstí náraz větru, chybu pilota při manévrování i přetržení řídicích táhel. Naopak popisuje dva možné důvody katastrofy. První: Štefánik omdlel a upadl na výškové kormidlo. Druhý: přetržený drát antény omezil pohyb výškového kormidla.

V roce 1927 napsal údajný svědek Michal Lechta dopis prezidentu republiky se žádostí o přijetí a s tvrzením, že na letadlo střílelo naše vojsko v domnění, že se jedná o stroj maďarský. Přijel prý na kole k místu neštěstí a viděl jednoho z Italů s prostřelenou hlavou. Masaryk ho sice nepřijal, ale nařídil nové vyšetřování. Ministerstvo národní obrany ustavilo komisi, která vyslechla na padesát očitých svědků - četníků, vojáků i civilistů. Vyšetřování nic nového nepřineslo. V závěrečném stanovisku odborníků je však uveden další pravděpodobný důvod katastrofy: nepříznivé počasí s prudkým nárazovým větrem. I současná letecká meteorologie hovoří o zadním nárazu větru, způsobeném aktivní turbulentní vrstvou za Malými Karpaty. O jejím výskytu nemohli mít tehdejší piloti tušení.

SEBEVRAŽDA?

Ohledání a následnou pitvu obětí vedl vojenský lékař MUDr. Kabelík. V pitevním protokolu nalezneme i větu: "Dutina břišní prohlédnuta, jen pokud dovoloval řez."

Po padesáti letech v rozhovoru pro časopis Reportér MUDr. Kabelík upřesnil, že pitva byla zastavena z pietních důvodů vzhledem k rodině, příčina katastrofy už byla jasná. Žaludek přesto prohlédl, ale byl bez patologického nálezu. Rakovinu žaludku už dříve vyloučili američtí i francouzští lékaři. Štefánik se domníval, že je nevyléčitelně nemocný, ale zřejmě trpěl silnou vagotonií, tedy chorobou nervovou. Proto poměrně často upadal do mdlob a z dlouhého nervového vyčerpání trpěl depresemi. Kvůli žaludečním potížím dodržoval přísnou dietu.

První hlasy o možnosti Štefánikovy sebevraždy se objevily už ve třicátých letech minulého století, v poslední době je posílilo zveřejnění názoru francouzského generála Maurice Janina. Byl velitelem československých legií v Rusku, a třebaže o sedmnáct let starší, stal se Štefánikovým blízkým přítelem. "Jsem absolutně přesvědčen," napsal Janin v roce 1932, "že si sám přivodil smrt." O důvodech svého přesvědčení sepsal osmistránkový dokument a předal ho Edvardu Benešovi s přáním, aby byl uložen do archívu a zůstal v tajnosti až do roku 2000. Beneš jeho přání nesplnil a dokument přechovával u sebe až do své smrti. Možná z obavy, aby se nedostal na veřejnost. Obsah ovšem téměř jistě znal i T. G. Masaryk.

Po zprávě o katastrofě se Janin nejdříve domníval, že Štefánik ze své krize nenašel východisko. Když se vzápětí dověděl, že s ním zahynuli i tři italští vojáci, začal o sebevraždě pochybovat. Nemohl připustit, že by mohl být v tak beznadějné životní situaci, aby připravil o život nejen sebe, ale i tři další nevinné lidi. Také byl přesvědčen, že by jako charakterní a čestný člověk a voják nepochybně nalezl jinou cestu, jak ze života odejít.

K přesvědčení o Štefánikově sebevraždě dospěl Janin znovu až po tom, co mu sochař Otakar Španiel při práci na jeho bustě v Mensu vyprávěl zajímavou příhodu. Po Štefánikově smrti byl povolán do Bratislavy, aby jako dávný přítel vytvořil za pomoci MUDr. Kabelíka posmrtnou masku a odlitek pravé ruky. V jedné z kapes Štefánikovy uniformy nalezl prý lístek s několika narychlo napsanými slovy. Štefánik se s Giulianou loučil. "To vyvrátilo všechny pochybnosti, které jsem ještě mohl mít," píše Janin. Také Španiel byl přesvědčen o Štefánikově sebevraždě.

Měl to být opravdu poslední vzkaz? A kam se poděl? Další osud lístku neznáme. Dostala ho Giuliana Benzoniová? Stín pochybností zůstává. V předchozím známém dopise se Štefánik se svou snoubenkou neloučí, naopak, těší se na shledání.

Štefánikovi bylo pouhých 39 let, když zemřel. Veřejný pohřeb obětí katastrofy se konal 10. května v Bratislavě. Hlavní projev přednesl ministr národní obrany Václav Klofáč. Edvard Beneš byl v Paříži, Tomáš Garrigue Masaryk nepřijel. "Zemřel," psalo se v novinách, "a vlast ho ještě tolik potřebovala."

MASARYK S BENEŠEM NEMĚLI ŠTEFÁNIKA RÁDI

Jiří Ješ

Všimněme si některých méně známých faktů, které návratu Milana Rastislava Štefánika do vlasti předcházely. Už Ferdinand Peroutka v Budování státu poukázal na Štefánikovo roztrpčení z neochoty Masaryka a Beneše vzít ho od počátku do práce na budování Československa. V říjnu 1918 ho poslali za našimi legiemi do Ruska, aniž byl uvítán ve vlasti. Podle deníku generála Janina si stěžoval, že v Praze by zřejmě nebyl vítán a že uvažuje o funkci viceprezidenta pro Slovensko.

Na jaře 1919 tvořila hlavní obsah sporu mezi Štefánikem a Benešem orientace naší nově vytvářené armády v době vojenského konfliktu s Maďarskem. Štefánik oproti francouzsko-republikánské pozici Benešově zastával více orientaci italsko-monarchistickou.

To bylo jedno z hlavních témat konfliktu mezi Benešem a Štefánikem v Paříži v dubnu 1919, který se odehrál před více osobami, kde Štefánik nařkl Beneše z různých defraudací. Beneš se cítil na smrt uražen. Jak vyplývá z dochované korespondence, napsal Masarykovi, že se Štefánikem nadosmrti skončil. Podle knihy Cesta demokracie, v níž Masarykův tajemník Škrach zachytil doslovná znění všech projevů TGM od návratu z emigrace, je patrné, že v týdnu mezi Štefánikovou smrtí a jeho pohřbem se o něm TGM ve svých projevech ani slovem nezmínil.

V pamětech akademika Charváta čteme svědectví ministra vnitra Antonína Švehly. Masaryk byl prý u něj 4. května 1919 na obědě, když zazvonil telefon se zprávou, co se stalo u Vajnor. TGM prý chvíli mlčel a pak údajně řekl: "To je dobře."

Podle svědectví kronikářky Anny Gašparíkové-Horákové jí Masaryk po deseti letech od Štefánikovy smrti přiznal, že ho vždycky tak trochu považoval za intrikána a hochštaplera, což mu ovšem nikterak neubíralo na jeho ušlechtilosti a šarmu. Alespoň tato uvedená fakta by veřejnost měla znát, než začne luštit konec této detektivky.

(Reflex 20/2009)



Zpátky
 
cheapest viagra online