Červenec 2009

Domluva s hluchými a bezbřehá jurisdikce

Otto Ulč

V listopadu 2008 došlo k uspořádání dvou mezinárodních setkání s cílem dopídit se k harmonii mezi následovníky víry křesťanské a mohamedánské. Dějištěm jedné té události byl New York, pod záštitou OSN, z iniciativy saúdského krále Abdulláha, za přítomnosti hlav dvaceti států, diskutovat o „kultuře míru“. Druhým místem byl Řím, kde ve Vatikánu se sešli vědci z obou světonázorů pohroužit se do dialogu s názvem „společný svět“.

V obou případech obě strany zdůrazňovaly mír a toleranci se zcela odlišnými představami o jejich mínění. Pro zastánce západní civilizace onou kýženou smířlivostí se rozumí respekt pro náboženskou svobodu, právo jedince se rozhodnout pro volbu té či oné víry, nebo žádné víry. Mluvčí mohamedánští však onu toleranci interpretovali jako potřebu ochrany jejich víry a domáhali se zákazu jakékoliv kritiky islámu.

O totéž už desetiletí usiluje Organization of the Islamic Conference (OIC), adresou v Saúdské Arábii. V OSN opakovaně prosazuje rezoluci o univerzálním zákazu tzv. defaming (pomluvy, očerňování) islámu, namířeno nejen proti dánským karikaturistům, ale proti komukoliv kdekoliv – publicisté, vědci, umělci, obhájci lidských práv, disidenti, všelijací aktivisté. Takové zákony – trestající blasphemy (rouhání) či dokonce apostasy (odpadlictví) – jsou již součástí saúdského domácího právního pořádku. Potěšuje však novinka, že provinilcům vesměs nehrozí trest smrti stětím či ukamenováním, ale pouze dlouholetý žalář.

Král Abdulláh, sponzor listopadové konference v New Yorku, nabídl tuto mírumilovnou dohodu: Západ nechť se vyvaruje jakékoliv kritiky islámu a bude odměněn ujištěním, že ho nepostihne žádná násilná odveta.

Taková nabídka prozatím nevyvolala jednoznačný jásot druhé strany, ale porozumění s tolik chamberlainovskou ozvěnou lze postřehnout v některých západních státech jako Francie, Itálie, Nizozemsko. Též Kanada už přizpůsobuje domácí zákonodárství se záměrem zakazovat a trestat neposlušná slova.

Nic takového snad prozatím nehrozí v naší rodné zemi, ani zde v zemi adoptivní, jakkoliv si zvolivší prezidenta s islámským jménem Hussein. Nemyslím, že by mě Obama chtěl vydat k potrestání za neuctivé, prostořeké články. Však nedávno jsem se zmínil o své reakci po zhlédnutí videa, jak muslim uřezává hlavu jinému muslimovi, potok krve, popravčí má potíže hlavu oddělit od trupu, pak se mu do přece jen podaří a on jásá, slávu Alláhovi vykřikuje.

Své nedostatečně pochvalné ocenění tak barbarského počínání píši česky. Vzhledem k tristní, mnohokrát ověřené tradici, že udavačství v českém národě nevyšlo a patrně nikdy nevyjde z módy, co když někdo, třeba v Muslimských listech na mne bude žalovat v Rijádu? Nemyslím však, že by Topolánek nařídil mou deportaci k potrestání. Snad ani Paroubek by nevyhověl, ale hlavu svou jedinou a potenciálně ohroženou bych na to nesázel.

Čímž se dostávám k navazujícímu tématu, jak napsáno v titulu tohoto článku.

Stát má právo a vlastně i povinnost dbát na dodržování zákonů na svém území. Však to je výlučná záležitost státní suverenity. Nebude vlídně reagovat na zásah cizích policajtů, prokurátorů, soudců, věznitelů či dokonce popravčích. Rovněž zpravidla nevítáme cizí příchozí do našich manželských postelí.

Výjimkou jsou pravidla mezinárodního práva univerzálního, obyčejového jako v případě pirátství a otroctví, nebo práva založeného na mezinárodních smlouvách zavazujících pouze signatáře. Například o reciprocitě vydávat osoby, ať už vlastní či cizí státní příslušníky, k potrestání.

Takové iniciativy vyhovět jedné straně mohou ale vést ke konfliktu se stranou jinou. Uvedu příklad, který je teď předmětem důkladné mezinárodní diplomatické rozmíšky. K jejímu prapůvodu došlo před víc než desetiletím, když v dubnu 1994 raketa vystřelená ve Rwandě v hlavním městě Kigali zasáhla letadlo s francouzskou posádkou a nejen s jedním, ale s dvěma prezidenty na palubě: rwandským a ze sousední Burundi. Incident pak vedl ke genocidální odvetě většinového kmene Hutů, mačetami odpravivších zejména spoluobčany Tutsi - odhadovaný počet 800 000 mrtvol.

Francie a Rwanda již delší dobu se vzájemně obviňují v souvislosti s odpovědností za horory roku 1994. V nynější době Paul Kagame, prezident Rwandy, se připravoval v Německu vyjednávat jakési investičních záležitosti. Na cestu předem poslal svou pobočnici Rose Kabuye, vysokou štíhlou ženu, bývalou bojovnici s hodností plukovníka či plukovnice. Zatímco jednomu rwandskému komandantu jednotek OSN hrozí zatčení za počínání v Dárfúru, v případě prezidentovy pobočnice, obviněné ze smrti burundského prezidenta, již na žádost Francie došlo. Němci vyhověli a strčili ji za mříže, kde ji, místo vyjednávání o investicích, navštívil přispěchavší rwandský prezident Kagame. Jemu, jako úřadující hlavě státu, zatčení nehrozí.

Rwanda již sáhla k odvetě. Nejenže vykázala německého velvyslance z Kigali, ale též hrozí vydáním příkazů k zatčení významných francouzských důstojníků a politických představitelů, mezi nimiž jsou bývalí premiéři Edouard Balladur, Alain Juppé a Dominique de Villepin, též básník značně protiamerického zaměření.

Konflikt tedy značný, leč s miniaturním významem, v porovnání s interpretacemi islámské tolerance a jejího dopadu.