Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Srpen 2009


Kuffnerův nenaplněný velkočeský sen

Lukáš Beer

V roce 1918 skončila I. světová válka. Vítězné mocnosti diktovaly poraženým státům své podmínky. Výsledkem byly, kromě jiného, nejenom změny hranic řady již existujících států, ale i vznik států nových. A právě v tomto období, kdy nový mnohonárodnostní stát „národa československého“ hledá své místo v nově narýsované Evropě, vychází v listopadu roku 1918 (tedy ještě před zahájením mírové konference v Paříži dne 19. 1. 1919) nákladem Českého lidového knihkupectví a antikvariátu (Josef Springer), Praha 1, Jilská ul. čís. 24, ve filiálce na Královských Vinohradech dílo znalce historie českého válečnictví Hanuše Kuffnera Náš stát a světový mír, obohacené o 5 map, na kterých autor velmi směle ukazuje své návrhy na nové územní uspořádání Střední Evropy a propaguje prosazení všeslovanských myšlenek.

Hanuš Kuffner (narozen 12. 1. 1861 v Mirovicích , zemřel 20. 5. 1929 v Praze) byl důstojníkem a znalcem historie českého válečnictví. Svou důstojnickou kariéru (1883-1889) ukončil pro své národní cítění. Usiloval totiž o prosazení etnických principů v rakousko-uherské armádě, protože se zasazoval o zřizování vojenských jednotek na základě národnostní příslušnosti. Po opuštění armády se stal redaktorem, lépe řečeno na tuto činnost navázal, protože již dříve psal anonymně články mj. pro noviny Národní politika. Dále pak přispíval do Časopisu českého musea (články o taktickém umění Jana Žižky a Prokopa Holého) a vypracoval rozsáhlý Atlas husitských válek. Vydal tématicky příbuzné knihy Husitské vojny v obrazech (1907), Bitva u Lipan (spolu s Miškovským Josefem v roce 1898) a další.

Byl obráncem Rukopisů královédvorského a zelenohorského a za zmínku stojí také dílo Obrazy starého českého válečnictví doby předkřesťanské. Právě v posledně jmenované knize razil Kuffner zajímavou teorii. Tvrdil, že slovanský živel vládl středu Evropy již za dob antického Říma a že tehdejší autoři jen omylem považovali Slovany za Germány. Údajným dokladem toho byla mj. jména téměř všech míst ve Švýcarsku: Bern byl pojmenován podle slovanského válečníka Brena či Brna, Basilej zase podle palice a Hospental podle hospody. A protože své podřízené nazývali slovanští vůdci čeleď, což antičtí autoři psali jako celet, vzniklo i slovo celt neboli kelt, kterým byl podle jeho teorie označován nikdy neexistující národ. Tedy Keltové dle Kuffnerovy teorie neexistovali, byli to vlastně Slované.

Vše tedy naznačuje tomu, že Kuffnerovy návrhy územního uspořádání Evropy prezentované ve spisu Náš stát a světový mír budou psány v podobně odvážném duchu. Tato brožurka byla údajně dokonce v počtu 150 exemplářů rozdána delegacím mírových jednání v Paříži a jejích předměstích. A v poznámce v úvodu originálního českému vydání knihy z listopadu 1918 (kniha totiž o 4 roky později vyšla i v německém překladu) se taktéž praví: „Caveant consules! Tresť Memoranda, podaného povolaným činitelům koncem léta r. 1917. V Nuslích, dne 28. listopadu 1918". Fantasmagorické Kuffnerovy návrhy, se kterými se za chvíli seznámíme, byly tedy skutečně předloženy delegátům konference.

Brožura se zabývá nutnými teritoriálními změnami v Evropě z českého nacionálního hlediska, a to tak, aby definitivním řešením tzv. všeslovanské otázky byl zajištěn trvalý mír v Evropě. Svou roli má přitom podle Kuffnera sehrát i nově se formující útvar, který má nést název Čechy (sahající však až po město Užhorod na dnešní Ukrajině). Kuffner se pohoršuje nad územními návrhy nového československého státu (a také i nad jeho oficiálním názvem), poněvadž považuje navrhovaný tvar republiky za neschopný života. V kapitole Nedochůdče vysvětluje, že nový český stát svými hranicemi vytváří základ pro svou nezvratnou zkázu, což dokazuje v první mapce, kde šipkami ukazuje možné směry útoků ze strany Němectva a Maďarstva. Mapky československého státu, jehož skutečná a pevná podoba ještě nebyla stanovena, rozšiřované v té době mezi veřejností, autor ostře zavrhoval.

Podmínky pro trvalý mír mají být dle tohoto návrhu zaručeny tím, že se Němectvo zatlačí zhruba na území dnešního Švábska v trochu větší podobě, a tento územní celek autor patřičně označuje: Německá reservace. Nutno proto rozdělit Evropu v zájmová pásma – soušové (kontinentální) v čele s Ruskem, středozemní na čele s Francií a oceánské na čele s Anglií. Hranicí soušového zájmového pásma je linie Hamburk – Čechy –Terst – Jadran - Kréta. Mír ve střední Evropě má být zajištěn systémem netýkavek (nárazníků) vzniklých z území Německa - Vezeřanska (Wesergebiet), Dolnolabí a Odrolabí na styku oceánského a soušového pásma a francouzský hornorýnský nárazník na styku s Německou reservací (část Bavorska, Bádensko-Württembersko, Hesensko, Vestfálsko, Durynsko a část Saska až po Labe). Rakousko má být rozděleno mezi Švýcarsko (Vorarlbersko, Tyrolsko), Itálii a Srbii (Korutany, Štýrsko). Obdobně je okrájeno Maďarsko. Zbylé území tvoří Středozemí.

Na druhé straně má „Obec Českého Národa“ cestou ohromných územních zisků na úkor Německa a Rakousko-Uherska zesílit natolik, aby Češi jako „nejvyspělejší slovanský národ“ byli dokonalým „strážcem míru“ na západním cípu Slovanstva a mohli tak spolehlivě zůstat „na hrdle Němectvu“. Kuffner považuje vzniklý stát “Obec Českého Národa” za hlavní stráž na západním pomezí Soušového svazu a hlavní bojovou linii proti Němcům. Proto rozvádí, jak je třeba upravit jeho odolnost a zajistit budoucnost v kapitole Diktát vytouženého míru s přiloženou mapou. Československo je zde uvedeno jako Čechy. Na mapě jsou pak zakreslené územní nároky vůči Německu – zábor celého pruského Slezska a obou Lužic až k Berlínu a odtud po Labi až po Drážďany a dále ke Krušným horám; zábor části Bavorska od Aše po řeku Naab a Regensburg (Řezno), které by byly součásti Čech, stejně jako Bayerischer Wald (Bavorský les, zde zvaný Bajařský les) až k Passau (Pasovu). Obdobný byl zábor části Rakousko od hranic německých po Dunaji až k Vídni a odtud k Neusiedlerskému jezeru (Neziderskému) a zábor části Maďarsko s Györem, Budínem (část Budapešti) a Miskolcem. Součástí nového státu je také Obchodní stát slovanský na Istrii s přístavem Terstem (Triest).

Uvnitř tohoto českého státu pak musí dojít k dokonalému odněmčení a to včetně oblasti dnešních Dolních a Horních Rakous, protože trpět Němectvo v této oblasti by podle Kuffnera pro český stát znamenalo politickou sebevraždu. Autor rozvádí představu českého programu na mírové konferenci a široký plán likvidace němectví. Němci, žijící v tomto prostoru, se musí počeštit. Všichni Slované musí usilovat o vytvoření politické vlasti v prostoru od Českého lesa k Bajkalu a dále až k břehům Tichého oceánu. Češi by měli být jejím průkopníkem, tak jako mají být neporazitelnou hrází proti němectví. Slovákům a světové veřejnosti (jejichž vlast nazývá Slovač) pak autor vzkazuje, že všichni jsme Češi a celý prostor od Českého lesa po Užhorod tvoří nedělitelná česká národní pospolitost.

Následující úsek článku je mírně zkrácený text původního českého vydání brožury Náš stát a světový mír“ od Hanuše Kuffnera, vydané v listopadu 1918 v Praze.

NÁŠ STÁT A SVĚTOVÝ MÍR

Úvod

Němci, zdá se, nechápou dosud plný význam utrpěné porážky svých snů o světovládě. Mírový sjezd bude se tentokráte valně lišiti od obvyklých dosud sjezdů diplomatických. Nebude pouhým zakončením souboje dvou či několika států nebo monarchů. Nechápou však ani mnozí z našinců, jak dokazuje náčrtek „československého státu“, kolující po vlastech a vystrkovaný za výkladními skříněmi. Třeba rázně se ozvat proti takovýmhle, velmi nevhod projevovaným představám: Nedochůdče toho druhu nezachovalo by svobody v ohni života ni na sto let. Neobstálo by.

Náměty a záměry doby jsou tentokráte vyšší pouhého tvorstva trůnů: změna základů všesvětových poměrů. Tak aspoň hlásají věrohodní členové dohody, a v jejich čele zástupcové nejmohutnějšího, hotového již světového bloku: národů a států anglického jazyka. (...)

Především nadešla doba vyřešiti trvale již otázku všeslovanskou. Teď, anebo nikdy více! (...) Na řádné úpravě obvodních poměrů závisí veškerá budoucnost Slovanstva, jeho rovnosti mezi národy, jeho svobody; leč i také trvalost vytouženého světového míru. Proto jest otázka úpravy poměrů všeslovanských zároveň otázkou všesvětovou, nejpalčivějších všech. (...) Směle ... mohou a musí naši zástupci sjezdoví vystoupit především s návrhy a nároky s tohoto zřetele. Jim zvláště náleží tak, co vyslancům národa ze slovanských nejvyspělejšího. (...)

Nedochůdče

Není trefnějšího názvu pro navrhovaný, v obchodech úsilně rozšiřovaný obraz „Československé republiky“. Pro stát nelze ani horšího tvaru zvolit. Dvě strašlivé vady vytýkáme: přílišně protáhlý (šlejškovitý) tvar; a druhou, že souvisí s oporou pouze na jednom z konců. Se tří stran délky zůstává „republika“ obklopena nepřítelem. (...) Našim státníkům je dnes úkol velice usnadněn. Zájmy naše budoucí jsou totožny s propagovanými zájmy světa, Dohody. Záleží Dohodě dokonale osvětlit užší vnitřní poměry a požadavky středoevropské. Upozornit jak třeba zařídit Němectvo i nás, novotvary, má-li býti proveditelnou idea světového míru.

Rozhodují poměry a okolnosti. Dnešní hledisko třeba lišit od včerejšího, kdy byli jsme pod karabáčem vševlády německé a maďarské. Máme na mysli hlavně vžilou bázeň před „hlasovým počtem Němců“. Typický pro bývalé poměry, dnes však zhola zbytečný strach, že bychom „neztrávili své Němce“ přibrané. (...) Dnes Němectvo a Maďarstvo je poraženo. Třeba dovršit bezohledně dílo svobody a myslet do budoucna: navždy vyhubit ideu panstev a rytířů. Němectvo ve všem opíralo se o svou početní převahu. Ryze vojácká zásada, zásada vlků. Tu třeba nasadit páky: oslabit počet Němectva. Bezpráví se nespůsobí: všecko Němectvo je potomstvo násilně zněmčených národů. Gallové jako Slované – všecko bylo násilně němčeno. Jádro Němectva, jižní, chtít odněmčovat, nemělo by už smyslu. Obvod však severní, Prusko, u nás pak Rakousy a naše země alpské, nesmí být šetřeny. Území vrácená vlastníkům pravým (Elsasy-Lotrinsko, Lužice, Slezsko, Holštýnsko atd. atd.) odejmou Němectvu výbojnosti. Zánikem Pruska zbaví se i Němectvo upíra. Převrácený poměr politický i mocenských poměrů ve světě, zvrátí i setrvačnost německou. Známo konečně, že není národně chabějšího lidu nad Němce. Tahle rostlina postrádá kořenů. Pruské němectví je naveskrz výplodkem nové, místy nejnovější doby. (...) Zbytečné obavy z?počtu Němců. Vliv na poněmčilce nebude už pouze s?naší strany. (...) Snaha českých vládců, rozšířit Čechy a Lužice a Slezsko měla vždy vojensky politický podnět: získat širší základnu a zjednodušit frontu vůči rostoucímu panství německému. (...)

Mapka v obchodech prodávaná uznává Němectvu práva, ohrožovat nás i v budoucnosti. Sankcionuje německé klíny mezi državou Slovanů západních, severních a jižních. Usnadňuje Němectvu útočit oblíbeným způsobem: obchvatem. (...) Nedbalou o naše zájmy habsburskou politikou ztraceny Slezsko i obě Lužice na severu. Němectvo zaklínovalo se mezi nás a bratry Jihoslovany v zemích alpských na důležitém Dunaji, zaklínilo se mocně i mezi nás a polský kmen na severovýchodě. Smrtelný obchvat vyvrcholen jednotou Němectva s Maďarstvem. Nic platno dnešní vítězství světa, ostavíte-li německé klíny ve slovanském těle. Osten budoucích sporů a zápasů! Němectvo bude mít spolehlivých základen, pokračovat u výboji dnes přerušeném. (...)

.

Příliš široké vrstvy světa jsou dnes súčastněny. Ani nelze předpokládat, že by všecky stejně mohly být zasvěceny a zainteresovány do podrobnosti naší otázky. Třeba je zasvěcovat, vysvětlovat. (...) Třeba základy tak rozmyslně upravit, aby nevzniklo ni chuti na změny: zřídit silné samostatné státy neněmecké, vystrojit je silně a zaručit dobu, aby se zakořenily. Vložit do Němec silné garanční posádky na dobu lidského věku, ze všech národů Dohody složené, rok co rok střídané. Kdy pak naskytne se znova takové solidarity celého světa! Tak nadšené přímo choutky „osvobozovat“ a právě od Němců! Třeba v?osvobozených krajištích vracet osvobozencům i původní jazyk mateřský. Nemíníme rvát jazyk nynější generaci. Do dálky, budoucnosti, však třeba důsledně již teď pracovat školní i politickou výchovou.

.

Zuby nehty třeba však bránit, aby nešťastný tvar dnes malovaného obrazu „československé“ republiky nebyl trvale sankciován mírovou konferencí! (...) Proč tedy, kdy Němectvo právě katastrofálně poraženo, vojna ještě není zakoncována a poslední slovo nevyřeknuto, proč nepotřít současně hned i bezprávnou ješitnost německou, chlubí-li se početní svou silou, kdyžtě ta síla záleží v prvkách příslušnictva cizích, neněmeckých národů a plemen? Proč nesáhnout hned teď na tenhle kořen zla, kdy nevzejdou z toho už pražádné větší oběti? – Relativně trvalý mír lze zabezpečit pouze trvalou osvobodou Frýzů, Dánů, Pomořanů baltických na severu, našich Lužičanů, Slezanů našich i polských., Srbů v Nižňansku a Zavidovsku, Javorčanů v Zášumaví a kmene českého i slovinského původu v Rakousích a zemích alpských, na důležitém středním Dunaji. Totéž platí o příslušnících národů Maďarstvem porobených a maďarisovaných. Ze zsílených takto novotvarů nevzejde Dohodě pražádného nebezpečí. (...) Jak prospějí naopak celkovému zájmu, obecnému pokoji světovému svým zmohutněním!

Tenkráte teprv, sám-li náležitě silen, vystrojen a zabezpečen, stane se kterýkoli z nárazníků, zřízených na obvodu zbylého Němectva, i schopným článkem celku. Pouze takovými nárazníky zaštítěn, bude svět s to, oddati se klidnému dalšímu rozvoji. (...) Nedochůdče, znázorněné zmíněnou už mapou, nebylo by však ani schopným „nárazníkem“.

Zájmová pásma

Povaha a prostředky sídliště určují povahu i zájmy národů a plemen. Tvar Evropy – známá podoba ženy. Pás této nachází se v prostoru mezi ústím Labe a Jadranem. (...) Obyvatelstvo převahou slovanské! Význačný jeho rys: záliba v klidu a pohodlí. V té základní vlastnosti povahové koření i základní zlo: sklon k nesvornosti a snadnému rozkladu svazů. Nápadná nehybnost, ba lhostejnost ve chvílích hrozícího nebezpečí. Náhle se vzchopit k činu je slovanské duši zhloubí duše protivno. (...) Nebyla bez podkladu známá hříčka slov platící u Němců o Slovanech: Slave – Sklave; t.j. Slovan – otrok (vlastně „žlaban“, požitkář)! (...)

Slovanstvo tíhlo vždy ke svobodářskému tvaru státu. (...) Obcím slovanským valně se nedařívalo, nebyl-li v čele státnicky silný jedinec. V žádném z plemen světových nevyskytovalo se tolik zrádců společné věci z důvodů ryze osobních, pohodlnářských. (...) Naproti, s druhé strany Evropina pásu, jeví se jiný vývoj. (...) Vysvětlitelna je živá strhující letora středozemního plemene Románů. Řada mužů světoborců odtud vyšla. Zde kotví i zocelená povaha podnikavého širokomořského plemene anglického. Obdobně našlo tu podmínky vzniku, když římské císařství zahynulo, i výbojné Němectví. Záhy začalo se tlačit směrem nejslabšího odporu, do zemí politické soustavy hromadných vlád. Drang nach Osten! zahájen strašlivým zápasem německo-slovanským.

Boj o Labskou čáru a Dunajské koryto! (...) Důvěřivost slovanská nechápala životní přímo zájem plemene, který mu káže, aby se nedalo odtlačit od čáry svého životního bezpečí, od pásu Evropy. Životní zájem kázal, zachovat si přístavů širomořských. Labskou čáru a přímou spojku odtud k jihu přes Čechy do Terstu a odtud po Jadranu ke Koryntu a Smyrně. Za tu čáru být zatlačeno, znamená vězení pro všechno východoevropské plémě, nenáhlé chřadnutí a smutný zánik svobody. (...) Přístavy Hamburk, Terst, Valona, a silně odolné Čechy tvoří nezbytnou oporu slovanské budoucnosti. Slovanstvo, a všecko zájmové pásmo východní Souše ... musí vládnout svými vhodnými přístavy, na jihu i severu. (...) Zkusilo už Slovanstvo, jaké byly následky, že labská čára a Dunajské koryto byly mu vyrvány, a Praha že zbavena schopnosti ovládat oba veletoky. Pán Labské čáry je pánem i Jutských průlivů i celého Baltu. A Dunaj v moci Němectva poltí, tříští a zdolává jednotnou sílu Slovanstva. (...)

Světovému míru zdrávo je pouze přirozené trojí pásmo evropských zájmů (...):

Soušové: na východ od čáry Hamburk – Čechy – Terst – Jadran – Kreta.

Středozemní (Románské): na západ od Rýna alpského rozvodí přítoků Dunaje a Jadranu.

Pásmo oceánské (anglického jazyka): všecko zámoří vůbec s pobřežím severomořským, vlastí Frýzů na pevnině; a nezbytnými spojkami se zámořím.

Němectvo sluší směsnat do rámce odkud se zvedlo: prostor mezi pásmy, mezi Rýn a podnož Šumavy. Příčinám třeba bránit; nikoli (pozdě) pouhým následkům zla! (...) Němectvo svým počtem i po vojně zůstane nebezpečným silákem. Čas hojí všechny rány. I německé se zahojí. (...) Úzké meze otčiny nepostačí množícímu se pokolení Němců. Spůsobí, že obživne časem opět i rozpínavost Němectva. Nebezpečnost jeho zvyšuje poloha jeho sídel. Sedí na třecí ploše životních zájmů všech tří skupin velikých evropských plemen. V pásu Evropy!

Patnáct set let poučilo Evropu i celý svět, že Němectví je kazimír nenapravitelný. Bezohledný rušitel práv a pokoje. Z toho vyplývá, že Němectvo i po vojně zůstane v popředí úvah a péče světové Dohody. (...)

.

Je zjevno, že nelze kazimíra ušetřit velmi značných ztrát územních i početních. Že je nezbytno rozmetat Prusko a bývalé Rakousko-Uhersko úplně; zřídit na jejich místě kordon strážných, relativně silných, odolných „netýkavek“; upravit jejich hranice s hlediska vojensky výhodného. (...) Němectvo zbavené schopnosti dobývačné, obemknuté ze všech stran státními útvary, jichž ráz a zájem národní by nepřipouštěl, dobrovolně znovu splynout s Němectvem. (...) Němectvo zbavené přímého styku s velmocemi a moři. Ani vodní dráhy světového obchodu po Rýnu, Vezeře, Labi a Dunaji nesmějí být více vlastní doménou Němců. (...)

Podmínkou další; odebrat Němectvu všecku nadbytečnou válečnou výstroj a výzbroj vůbec. (...) Žádoucno, aby budoucí mapa nevykazovala leč prostor těchto někdejších článků někdejšího Německa: Vestfálska, Saska, Bavorska, Hesenska, Virtemberska a Badenska. (...) Jinak – po našem českém názoru – nebude Evropě ni světu překážet, spojí-li se tento zbytek „Německa“ po způsobu ostatních jiných velkých plemen, třeba i v jednotný svaz německých států. (...)

Dnes je příležitost, napravit násilné zločiny, do dnes na nás Němectvem páchané. I náš vlastní, český zájem káže zasadit se na konferencích mírových o přímé a volné obchodní dráhy k mořím. (...)

O novotvarech na Labské čáře a nezbytnosti odněmčit, co kdy politicky bylo němčeno, byla již zmínka. Na ostatní části severního Německa bývalého mají se věci jinak. Ty kraje spadají v dosah Širokomořské skupiny zájmové, svojí protektorky přirozené. (...) Samostatný drobnostát, Vezeransko, zřízený z Hannoverska, Brunšvicka, Oldenburska a z čistě severních Vestfal, nebude nijak vadit zájmům Soušové skupiny. (...)

Do zájmového pásma již románského náleží rozhodně všeliké ostatní, západní a jižní okraje rezervací německých: Belgie až k Rýnu (místy i za řeku) zvětšená. (...) Francouzské Středorýní (...) s rozlehlými zámostími v Kobylancích, Mohuči a Stražburku. Stejně i s „nárazníkem“ na jihu, spolkovým státem švýcarským. K němu radno připojit, co zbyde z Tyrolska a Vorarlberska po vtělení jižního Tyrolska do Italie. (...)

Celý jihovýchod Evropy ... náleží rozhodně do pásma životních zájmů Soušového plemene, východního. Našemu českému kmeni, leč i celému slovanskému plemeni, nesmírně musí záležet na plné obrodě volného Jihoslovanstva. Od našich hranic t.j. od Dunaje až na jih Balkánu. Síla a vhodné zřízení alpských našich pobratimů, s pevnou oporou v nás a v ostatním Slovanstvu; zabrání, aby se opakoval osudný vlom německého klínu Dunajskými vraty. I Srbové panonští nejednou mívali své pluky v těsné družbě bojové po našem boku. Netřeba dbáti německy tendenčních výkladů dřevních dějin. Třeba stříci se jen starých slovanských chyb. (...) S naprostým výhostem Turků a německého vlivu bude lze uklidnit a sloučit i rozvaděné bratrstvo Srbínů a Bulharů. Sloučením Bulharů se Srby a Slovinci, leč také Albánie a konečně i celého Štýrska, Korutan i Krajiny, bude dána půda a prostor, na němž se bratři i majetkově dovedou srovnat. Středomezí, na mapce znázorněné, je novotvar pouze případný, nestranné pásmo styků hospodářských mezi Čechy a Jihoslovany. Krajiště, jež naprosto třeba odněmčit. Ryze obchodnická spojka, zajišťující Čechám najmě i sůl, po vlastech českých nikde nedobytnou. Zahrnuje Solnohradsko s Reichenhalskem, zbytky Rakous obojích, pokud nebudou české či srbské a západní pás Uher jižně od Možaně,. A západně od čáry Ráb – Stol, Bělehrad – jižní břeh Blatenského jezera a celou Šomoď. (...)

Zbývá oblasť pro Maďarstvo. Nárůdek od počátku svých dějin do konce důsledný: žil a panoval vždy jen krutě na cizí útraty. Strašných spoust natropilo jeho řádění v poslední době na naší Slovači. Leč i v Srbstvu a Rumunstvu. Nelze trpět, aby plemeni, všemu mírumilovnému lidstvu nepřátelskému, zůstavena byla jazyková a majetková kořisť sotva pár desítek let stará a způsobem nejhanebnějšího násilí nabytá. Všech důkazů a pák bude třeba nasadit na konferencích, aby sraženo bylo Maďarstvo do mezí, i tak jemu sotva ještě příslušných: na oblasť Kumánů a Jazygů mezi Tisou a Dunajem; a do prostoru mezi Dunajem, Drávou a Blatenským jezerem s druhé strany Dunaje. Vše, co leží jižně mezií, vytčených české obci a co leží severně Srbské i západně Rumunské říše.

Taková tedy mapa budoucí Střední Evropy se stanoviska potřeby a zájmů našeho národa (...). Výslovně žádat na dohodě, aby tak prosadila; aby dala, co je nezbytno pro naši budoucnost a její bezpečnosť, je povinností našich zástupců. Na ochotě Dohody poznáme neklamně, co pravdy a kolik upřímnosti je v popěvku o zaslíbené „trvalé svobodě a věčném míru“.

Co jsou „Nárazníky“ ?

Politický „nárazník“ – jako u parních strojů: chránidlo pro případ srážek. Vložka tudíž mezi velmoce, aby nebylo mezi nimi bezprostředně třecí plochy: hádek o pomezí; o jednotlivá, oběma stranám vojensky či politicky důležitá územíčka. (...) Vlastní zájem tudíž, nikoli útrpná laskavost, káže velmocem Dohody světové, zřídit kolem nebezpečného Němectva řetěz silných, vojensky dobře zřízených nárazníků. (...) Zájem náš národní, specielně, ukládá povinnost našim zástupcům na konferencích světových, hájiti tyto podmínky svobodného vývoje našeho do posledních důsledků, neslevovat a neustupovat, kdekoliv sleva či ústup od práva zavinit by mohly budoucí těžké národní ztráty. Mohou tak směle u vědomí, že mocnosti světové dobře jsou si vědomy zisku z?národa, jehož pouhá trpná bytost ochromovala moc centrálů v zápase světovém.

I po vojně zůstaneme na hrdle Němectvu. Zájmy naše s německými nejsou slučitelny. Praha-li mocna dle práva a životních zájmů, jsou Berlín s Vídní nemožny. Už pouhá zeměpisná poloha Prahy nepřipouští jinak. Chce-li se Praha udržet, musí ovládat Labe až k ústí, a Dunaj od Řezna po Budín. Dohoda, chce-li se zbavit rivality Němectva na souši i na mořích, nemůže si přát leč silný český národ ve středu Evropy na úkor Němectva. Je tudíž reciprocita zájmů našich a dohodových mocností, a naši zástupcové na konferencích mírových mohou směle vystupovat. (...).

Diktát vytouženého míru

Třeba smiřovat se s ideou, že národy slovanské poškozuje všeliký separatism. I v životě jedince člověka je nemístná ješitnost škodlivou. (...) Český, polský, srbský, ruský, švédský, dánský i řecký stát o sobě nejsou už myslitelny vně společného svazu zájmového. Doba separatismu přestala zánikem panstev a idey poddanství národů jednotlivým rodům. Ze slovanských národů náš jediný nejlépe chápal význam všeslovanské idey, tolik blízké idei Soušové. Nepřetržitý řetěz bojů s dravým Němectvem zbystřil jeho soudnost politickou. U nás vědomí téhle potřeby sevšeobecnělo, kdežto v druhých kmenech slovanských, se skrovnějšími zkušenostmi, sotva osvícení jedinci chápou plný význam nezbytné přerody vůdčích ideí. Z toho veliké nesnáze, a pramen staré slovanské škodliviny: politické pochybovačství o výsledku. Doufejme, že světová vojna rozmnožila počet osvícených hlav, zkušenosti, jí nabyté, že poučily pobratímce o nezbytnosti, zasadit se na mírových konferencích o konečnou spasnou dohodu, především mezi Slovany. Události na Rusi ukázaly cenu vzájemnosti a výchovy všeslovanského ducha. Jakých služeb prokázalo tu jádro našinců největšímu ze slovanských národů! A jakých škod natropila z venčí uměle živená žárlivost mezi Slovany! Nebylo by bolševismu mezi Slovanstvem, kdyby všeslovanská idea byly v něm zakořeněna stejně všeobecně, jako v junácké, národně slovansky smýšlející mládeži „legionářů“ našich. Slovanské a slavjanské smýšlení, sevšeobecněné, bylo by nejpůsobivější přehradou nepřátelským pokusům, rozeštvati bratrské národy dosavadními hesly a prostředky Němectva: žárlivostí, vzbuzovanou v národech.

Nebylo by žalostného sebevražedného zápasu mezi Poláky a „Ukrajinci“. Bude i veliká potíž přesvědčit zástupce východních kmenů slovanských, že jedinou zárukou blahobytu a trvalého pokoje budoucího je právě odhodlanost, umrtvit v sobě pošetilou separatickou dravou zpanštělost, zhoubnou to pozůstalost po přežilém Němectví. Nahlédnout, že každý z kmenů slovanských je pouhým článkem celku Slovanstva, a že zájem životní káže všecky páky nasadit, aby každý z nich na svém místě byl skutečně s to, celku a tudíž i všem článkům jednotlivě prospět. Za dnešních i budoucích poměrů neobejdou se Čechy bez opory o bratry Poláky a Srby, všichni pak bez opory veliké Rusi. Rovněž pak všichni bez odolných Čech. Obtížno bude přesvědčiti rozvaděná bratrstva, že mír jejich bude závislý na řádné výstrojbě českého předvoje Slovanstva. Že bude třeba stanovit pouhé meze hospodářského majetku jednotlivých našich kmenů, a že kmenové meze mohou být mezi námi pojmem pouze geografickým a správovým, že všecko Slovanstvo splynouti musí časem v jediný národ. Všem, že jedinou vlastí politickou musí být celé prostranství od Šumavy až po Bajkal či Tichý Oceán. Čas že nastal uvésti bratrství slovanských kmenů v praksi životní. (...)

Budoucí správní území slovanského bloku, Obec Českého Národa zůstane, čím bývalo na labské a šumavské čáře: předvojem a přední stráží východní „Slavy“ národů. A jest třeba náležitě je vystrojit, aby za ním klidně a bezpečně před nepřátelským přepadem kvésti mohlo ovoce světové války, světový mír. (...) Válečnicky vyloženo, zní římanské heslo tak: odstranit, co nepříteli usnadňuje útočit a nám brání hájit se prospěšně; opatřit, co nám usnadňuje kazimíra povalit a ztrestat. (...) Ze zásad těch vyplývá úkol našich zástupců na mírových poradách:

Nezbytnost, obě Lužice i Slezsko (t. zv. Pruské) vrátit do svazu i správy České Obce Národní. Východní, zaoderskou část, zvětšiny polským živlem zalidněnou, klidně lze přenechati Polské Obci (...) Tím získá se i široká opora Čech o slovanská pozadí. Na jihu, na středním Dunaji a ve východních Alpách musí být zrušeny německy politické útvary všecky. Poříčí Dunaje v té oblasti třeba osadit slovanským obyvatelstvem Vídně a zpět povolanou českou i slovinskou emigrací, která by k tomu byla svolna. Celé levé pobřeží Dunaje nezbytno je vtělit do České Obce (...). Jižně Dunaje zřídit novotvar, ryze obchodnický svobodný stát Středomezí, pouto mezi Českou a Jihoslovanskou Obcí se správou českoslovinskou tak, aby v západní (rakouské) části převaha správy byla česká, ve východní (uherské) jihoslovanská. Za případné vojny s Němectvem náleží vojenský lid rakouské částě do vojsk správy vojsk českých, druhá do srbských. Hranice Lužic je nezbytno posunouti k západu až k Labi, od dnešní hranice Čech až po dnešní severní hranici Saska u Střehly (Strehla), severně od Rjezy (Riesy). Labskou bránu na severu Čech a průchody Krušnohořím z Čech do Saska sluší zabezpečit záborem někdejšího Hvožďanska a Nižanska (...) od severní meze Donínska lehkým obloukem k západu přes severní meze Zavidovska (oběho) až k východní mezi obce Marienberské, kde nová mez vtéká do nynější českosaské.

Zkušenosti světové války poučily, že vlastní hřbet Šumavský nelze už pokládati za bezpečnou ochranu České kotliny. Do pásma hajby Čech vůči německému přepadu a náporu je nezbytno zahrnouti celou západní podnož Českého lesa i Šumavy, na jihu až k Dunaji mezi Pasovem a Řeznem, na západě až po Nábu a Haide Nábu s celou Smrčinou (západní mez někdejšího Chebska, leč s celým západním hřbetem Smrčiny). České přední stráže na dnešní bajarské (bavorské) části Dunaje, a Nábě získají Soušovým silám času, rozvinouti se (případně) tamními průsmyky, hájit vlasť účinněji na půdě Němectva.

Za žádných podmínek nelze upustit od požadavku, aby na jihu zabezpečeny byly Čechám trvale spojky s Jadranem, Černým mořem a solí solnohradskou. Čechy budoucnosti naprosto se neobejdou bez državy středního Dunaje a dostatečných zámostí na něm, v prostoru od Řezna až po Budín, obou budoucích hlavních celnic českých na jihozápadě i jihovýchodě. Střední Dunaj je pro Českou Obec Národní veledůležitou podmínkou národněhospodářského života. I pro případ politické potřeby hospodářského nátlaku na kazimírské Němectvo. Strpět i nadále bezprávnou německopolitickou osadu na Dunaji v označeném prostoru bylo by páchat znovu sebevraždu. Svobodná Praha je nemyslitelná, nevládne-li neobmezeně na středním Dunaji. Němectvo dobře to vystihlo kdysi, když tudy vetřelo se mezi pobratimstvo českoslovinské. Strašlivých následků tohoto vpádu Němectva pocítili jsme ztrátou své svobody a politickými fiasky po celou dobu dunajské nadvlády Vídně. Nesmí se více přihodit, aby mezi námi a Jihoslovanstvem bylo nepřátelského klínu ideového. (...) Nezbytností je pro nás država měst a širokých zámostí: v Bavorsku Řezna a Pasova, v Rakousích Doliny (Tullnu) s celým hejtmanstvím (po pravém břehu řeky) Medlickým (Mölk) a sv. Hypolitským až po pruh území, provázející rovnoběžně trať železniční z Peklar do Vídně na 10 km vzdálenosti jižně od dráhy, až po hřeben Vídeňského Lesa. Odtud pak podél hřebenu k západnímu lemu vlastní obce Vídeňské a tu, s výlukou Vídně, obloukem k severu do Nusdorfu (Nouzova), jež připadne České Obci. Dále kraj Hainburku a Mostu n. L.

Na dnešní půdě Uher je nepostrádatelným chránítkem českého Středního Dunaje územní pás na jihu veletoku, obsahující celé Možansko (Mosony) s Hansagem, Komárensko, Ostříhomsko a pravobřežní část stolice Pešť-Pilišské, s hradem i městem Budínem. Východně za Dunajem přicházejí k platnosti ohledy na bezpečí vůči dravému pasořitnickému Maďarstvu. Čára hraniční, kolportovanou dnes mapou doporučovaná, nikterak nechrání naši Slovač. Maďarstvo nebude drženo v mezích slušnosti, nezabezpečí-li si Čechy přechodů přes Tisu a možnosti ohrozit kazimíra i v zatisanské části jeho vlasti. Nelze také ostavit silně slovácké osady v Piliši a Zabločsku (Sabolcs) osudu, propadnouti trvalé maďarisaci. Třeba upraviti tu jižní hranici České Obce Národní tak, aby běžela od Budína, s výlukou Pešťské obce městské, leč zahrnujíc železničnici Pešť-Szolnockou až na jih obce Piliše, odtud pak ostrým obloukem k severu na hranici Heveše a napodél stoliční meze jižní od Zátisí. Další mezí až po Tisza Eszlar tvořit musí východní břeh řeky Tisy. Od Tisza Eszlaru odbočuje hranice od řeky východním směrem podél jižních mezí obce na jižní mez slováckých obcí Nyiregyházských a odtud přímočarně k ostrému ohbí Tisy východní odtud. Dálo k severu pak podél pravého břehu řeky k východní mezi obce Čapu, kde spadá v jedno s východní mezí Kapušanské obce a přímočarně k jz. cípu obce města Užhorodu. Odtud, město Užhorod vylučujíc, podél severovýchodních a východních mezí obcí slováckých až po Stropsku. S mezí stolic Zemplinské a Spižské vpadá pak do hranic dnešní Haliče.

Na zábor prostranstva východně k Marmorošské Sihoti nebylo by rozumno pomýšlet. Z důvodů národnostních i strategických. Tam obvod již Ruské Obce. Chvost, tak vyčouhlý, nebylo by ani lze úspěšně hájit. Lépe opatřeny budou v těch krajinách naše Čechy, usadí-li tam – a tudíž i jižně hlavního hřebene Karpat – posádky svoje za míru sama Rus. Zabezpečí se tak, nejlépe od počátku hned, případné výpravy k jihu, součinnosť ruských sil s našimi.

Doslovem zmínka o názvu našeho „státu“ po stránce politiky. Není prozíravo užívati názvu, zeslabujícího význam národa. Neradno nazývati stát náš ve smyslu německého hesla „rozděl – ovládneš“. Patnáct set let snaží se nepřátelstvo naše dokazovati světu, že Čechové a Slováci nejsou totožni. Vkořenil u nás i jed ješitnosti a žárlivosti snahou nepřátelstva našeho, loučit národově i Čechy od Moravců! Malicherno by bylo, leč i nebezpečno do budoucna, začínati novou dobu názvy námi zaváděnými, leč zjevně, úředně takřka, potvrzovati se zdají oprávněnost německých snah a záměrů. Poučme Slováky naše i celý svět, že není rozdílu mezi námi, že všickni jsme Čechy, od Šumavy až po Užhorod, že všecko správné je nedělitelným celkem Obce Českého Národa!

KONEC

Nelze se tedy divit obavám Němců z nového slovanského státu. V tomto prostředí se pak stala a stále je jedním z argumentů vysvětlujících nedůvěru v nový československý stát. Mnozí tuto knihu považují za dílo Benešovo resp. považují Beneše za duchovního otce tohoto díla. Vždyť rozdělení Německa a Evropy do zájmových zón se v mnohém shoduje s plány vkreslenými do map této knihy. Ze soušového pásma (kontinentální zóny) se podařilo dostat jen skandinávským zemím a Řecku a později Rakousku, jehož část však po jedno desetiletí byla v sovětské okupační zóně.

Kniha důvěrníka Edvarda Beneše, Hanuše Kuffnera, se octla i na programu diskusí v československém Senátu. Řeč senátora Jánose Richtera z Maďarské národní strany (MNP) 7. 4. 1927 napovídá, že Kuffnerova knížka nebyla veřejnosti vyloženě neznámá. Richter tehdy pronesl: „Nyní chci ještě uvažovati o jedné skutečnosti, kterou nám československý generální štáb stále drží před očima, totiž strategicky nemožné hranice republiky. Před šesti nebo sedmi lety dostala se mně do rukou brožurka, nazvaná Náš stát a světový mír od Hanuše Kuffnera. Pročetl a prostudoval jsem tuto brožurku. K brožurce je připojeno 5 map, ze kterých mne 2 velice zajímaly, zajisté také pány. Kdo Hanuš Kuffner je, nepotřebuji slavnému senátu vykládati, že ne! To je pravda, byl důvěrníkem oněch pánů a míst, jež spoluúčinkovala při Versailleské mírové smlouvě. Byl tedy vlastně spolutvůrcem Československé republiky. Jedna mapa představuje nám asi nynější Československo, rozšířené poněkud proti Maďarsku, neboť na této mapě patří ještě Miskolcz a Vácov k Československu. Tuto mapu zdobí nadpis Nedochůdče. Na této mapě jsou zakresleny kolony, které od severu, západu a jihu napadají Československou republiku, a jak Hanuš Kuffner v brožurce sám udává, jednoho dne by mohly celou republiku zničiti, anebo alespoň ochromiti celé československé vojsko. Proto prohlašuje, že toto Nedochůdče nelze udržeti a ukazuje svým stoupencům, jak by vlastně republika měla vypadati. Jak vidíte, nahoře na Odře až k bránám Berlína, pak dolů k západu, kol Drážďan pak dále k jihu a u Bratislavy s předmostím, u Komárna s předmostím, které sahá až k Mooru a odtud do Budína. Ten byl by ještě československým územím. Pešť byla hlavním městem Maďarska, scvrklého na malý komitát. Jak víte, je situace v Budapešti úplně táž, jako zde v Praze: Budín jsou Hradčany, Pešť dolním městem. Děla nad Peští, nikoli děla, nýbrž strojní pušky mohly by vše udržovati v šachu. Pod Budapeští táhne se hranice u Piliše až k nížině, odtud k Tise a přes Tisu skoro až k Debrecínu a tatu má býti ještě jedno předmostí. Tu mne napadá, myslím, že se nemýlím: pánové Clemenceau, Poincaré, obzvláště však také generalissimus Foch tento plán prý úplně přijali a schvalovali.“

Předně je třeba také uvést, že Hanuš Kuffner zdaleka nebyl jediným, kdo se odvážil touto formou publikovat relativně opovážlivé územní nároky vůči našim neslovanským sousedům. Jeho názory na strategickou nutnost záboru Dolních Rakous, tj. posunutí hranic až bývalému hlavnímu městu monarchie, zdaleka nejsou ojedinělé. Tak například v těch časech, kdy přestala existovat rakousko-uherská monarchie a Německo bylo už poraženo, si národní cítění Čechů ve Vídni a Dolních Rakousích, které bývalo předtím po celá desetiletí citelně vystavováno malicherným urážkám a částečným znevýhodněním ze strany němectví, začalo hledat ventil. Ve spisu Česká Vídeň ( autoři knihy, která v roce 1918 vyšla ve Vídni v českém nakladatelství Melantrich, byli: A. Machát, V. Hrdina, Dr. F. Jetel a E. Chalupný) se navzájem předhánělo více autorů v fantasmagorických nacionalistických požadavcích, které vedle známých plánů na vybudování koridoru mezi Československem a Jugoslávií „s Vídní jako železničním dopravním uzlem“ obsahovaly také ještě začlenění Vídně a části Dolních Rakous do československého státu, tak aby hranice probíhaly od jižního cípu Čech po Melk nebo Krems, pak podél Dunaje k Tullnu a odtud přes Baden až k Neusiedlersee. Části těchto velkočeských plánů byly skutečně předloženy v sedmi z jedenácti memorand vítězným mocnostem na mírových konferencích.

V roce 1918 vzniká velká část textu knihy Ladislava Stěhuleho Československý stát v mezinárodním právu a styku (nakladatel Jan Laichter, Praha 1919) určená pro "obhájení našeho práva" na pařížské mírové konferenci. Stěhule zde vše staví na protikladu, německý národ je podle něj národ Herrenvolku panského vládnutí, Slované prý vládnou jemně a měkce. Proto německý národ z důvodu rozdílného národního charakteru nemůže být tedy přijat do rodiny národů a „nemůže pro sebe požadovat právo sebeurčovací“. Stěhule vznáší otázku, zda Německo může být uznáno jako stát. Avšak státy sousedící s Německem musí vytvářet silnou hráz spočívající v silném Slovanstvu. Území poněmčená musí být navrácena do rodiny jazyků slovanských. Stěhule požadoval teritoriální úpravy ve formě koridoru jdoucím mezi Polskem, Československem, rakouským Burgenlandem a Jugoslávií. Popsal ideální hranici československého státu, která sahala po Dunaj k dolnorakouské Kremži a na východ až po maďarský Vác. Požadoval také části Slezska a Kladsko. Sice by tím došlo k záboru území s převahou Němců, avšak vyšší slovanská porodnost by dle autora zředila počty Němců a tato území by takto byla rozmělněna. Jak mimo jiné napsal: „Jestli by proces ten nepokračoval dosti rychle, přikročíme k vysídlování německého elementu, pokud by ohrožoval naši bezpečnost“.

Fantasmagorie Kuffnera či Stěhuleho a dalších byly výrazem myšlení politiků i obyvatel na území rodícího se Československa. Již v květnu 1915, když T. G. Masaryk předkládal britskému ministru zahraničí Greyovi memorandum Independent Bohemia (Samostatné Čechy), v němž načrtl program „znovuzřízení Čech jako samostatného státu" se v odstavci Samostatný český stát: rozloha a obyvatelstvo objevuje náčrt samostatného státu s připojenými slovenskými kraji (jižní hranice Slovenska by měly kopírovat národopisnou hranici) a v odstavci Svobodné Čechy a Srbochorvatsko, sousední země požaduje vytvoření koridoru spojující obě země vytvořeny z okresu prešpurského (Poszony), šoproňského (Oedenburg) mosovského (Wieselburg) a vaského (Eisenburg). Hranice nového státu, do něhož zařadil Dolní a Horní Lužici, jih Kladska, Hlubčicko, Hlučínsko, Vitorazko a Valticko spolu s koridorem zakreslil Masaryk osobně do mapy. Dle něj vytvořením českého a srbochorvatského státu, spojených navzájem koridorem, by vznikla „slovanská bariéra“ proti německému pochodu na Cařihrad a Bagdád. Také Edvard Beneš ve svých Memorandech pustil uzdu své fantazii.

Český národ se ústy svých politiků a literátů vždy považoval za mesiánský, samozářící, jedinečně vzorový. Ačkoliv vznesené požadavky v knize určitě vyznívají přehnaně a je také třeba je vidět v kontextu dané doby a koneckonců také nebyly mocnostmi v tomto měřítku akceptovány, odkrývají Kuffnerovy myšlenky mnohé „nadčasové“ ideje, přežívající v některých formách až dodnes. Na jedné straně lze na Kuffnerovy návrhy nahlížet jako na fantasmagorii nějakého méně známého „exota“. Jeho myšlenkové pochody však nebyly zdaleka cizí jiným činitelům a architektům nové poválečné Evropy, ačkoliv měli tito poněkud realističtější nároky. Jednak je zde konkrétně v tomto případě vidět snaha některých českých činitelů, ovlivnit ve formě návrhů poválečné uspořádání ve střední Evropě ještě před vlastním ukončením válečného konfliktu ve vlastní nacionalistický prospěch. Podstatné ale je, že podobné ideje „odněmčení“ a protiněmecké strategie v mnohém naznačovaly, o co půjde v nově vzniklém, reálně existujícím československém státě a jaký strategický postoj bude Praha v národnostních otázkách v budoucnu zaujímat. Bohužel, ve svých základech se toto myšlení zachovalo nejen i v období ukončení 2. světové války, ale některé rysy setrvávají v hlavách mnohých politiků a u části obyvatelstva ve svých základech dodnes.

Autor článku děkuje za cenné doplňující informace panu Franzi Chocholatému Grögerovi a panu Markwartu Lindenthalovi z www.mitteleuropa.de za poskytnutí obrázkového materiálu k textu.

Prameny:

Pramen:Konzultace s p. Franzem Chocholatým Grögerem. Zamyšlení nad jednou knihou a vznikem státu, Franz Chocholatý-Gröger (CS-Magazin, http://www.cs-magazin.com)/

http//www.senat.cz/zajimavosti/tisky/2vo/stena/074schuz/S074004.htm

Budoucí republika československá, text RNDr. Grim Tomáš, Český úřad zeměměřický a katastrální, Praha 2008

Die Wiener Tschechen und der „Anschluß“, Walter Hummelberger in:Forschungen und Beiträge zur Wiener Stadtgeschichte, Wien 1938 (Verein für Geschichte der Stadt Wien, Wien 1978)

Galandauer, Jan, Vznik československé republiky 1918, Svoboda Praha 1988, text INDEPENDENT BOHEMIA z května 1945 s. 260 - 275.

Gordon, Helmut, Die Beneš-Denkschriften, Verlaggemeinschaft Berg 1990

Texty memorand No. 1, 3, 4, 4a, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11 v Ungarisches Institut München viz http://redir.netcentrum.cz/?noaudit&url=http%3A%2F%2Fwww%2Eforost%2Eungarisches%2Dinstitut%2Ede%2F v http://redir.netcentrum.cz/?noaudit&url=http%3A%2F%2Fwww%2Eforost%2Eungarisches%2Dinstitut%2Ede%2Fsammlung%2Ephp%3Fq%3D001 v němčině

Kalvoda, Josef, Genese Československa, Panevropa Praha 1998, Nový stát na pařížské konferenci s. 400-426

Kuffner, Hanuš, Náš stát a světový mír, s 5 mapami, 32 s., Nákladem Českého lidového knihkupectví a antikvariátu (Josef Springer) Praha I, Jilská ul. čís. 24, Filiálka na Král. Vinohradech 1918

Kuffner, Hanuš, Unser Staat und der Weltfrieden, mit fünf Landkarten, 32 S., Verlegt bei Ed. Strache, Warnsdorf (Böhmen) 1922

Paulová Milada, Dějiny Maffie, odboj Čechů a Jihoslovanů za světové války 1914 – 1918, díl první V Praze: Československá grafická Unie, 1937, Masarykova mapa s. 512

Samostatný československý stát na mapových pohlednicích, text RNDr. Grim Tomáš, Český úřad zeměměřický a katastrální, Praha 2008

Stěhule, Ladislav, Československý stát v mezinárodním právu a styku, 93 s. 1 mapka, V Praze Nakladatel Jan Laichter 1919

Von Reval bis Bukarest, Statistisch-Biographisches Handbuch der Parlamentarier der deutschen Minderheiten in Ostmittel-und Südosteuropa 1919-1945, Mands Ole Balling, Kopenhagen 1991, Band I. S. 245 -450 Tschechoslowakei, s. 447 Richter).

(http://nassmer.blogspot.com)



Zpátky