Zaří 2009

Obamovo zahraniční počínání

Otto Ulč

Když se Gerard Baker před rokem v londýnských Times o Obamovi vyjádřil, že „odvážně přináší světlo do celého světa“ (ventured forth to bring light to the world), všeobecně se to bralo jako satira. Od té doby jsme však pokročili, jak dokumentuje v mnohých zdrojích citované tvrzení, že Obama je nejen mesiáš, ale de facto Bůh: „Svým působem Obama stojí nad svou vlastí, nad celým světem – je cosi jako Bůh (Obama’s standing above the country, above the world. He’s sort of God). Tak tvrdí Evan Thomas, editor týdeníku Newsweek, kdysi se solidní reputací, poslední dobou přetvořen v hagiografickou trapnost.

Konzervativně laděný Weekly Standard zareagoval poťouchlou hyperbolou, parodií o Obamovi, jak do teleskopu na hoře Palomar pronáší zásadní projev k mimozemšťanům ve vzdálených galaxiích, s omluvami za pozemská provinění, urážky, karikatury o ufonech, zelených mužících. Nebo naopak s pohledem do mocného mikroskopu promlouvá k miliardám mikrobů, rovněž s omluvami a ujišťováním o našich neškodných záměrech. Též by mohl pronést zásadní prezidentský projev k říši zvířat na této naší planetě, s ujišťováním, že vskutku je obeznámen s jejich situací, však je synem předků ze savany východní Afriky se lvy, slony, žirafami.

Ozývají se kritické hlasy, jak tuze je na sebe soustředěný (self-preoccupied and selfdeferential), však jeho ústavní povinností je prosazování zájmu USA a nikoliv jeho osobní popularity, jak se o ni snažil zejména v Evropě opakovanými omluvami za všemožné předchozí americké počínání.

V proslovu v Kahiře, sám se představivší jako Barack Hussein Obama (ono „Hussein“ během volební kampaně bylo tabu, a kdo by se je byl odvážil zmínit, riskoval obvinění z rasismu, xenofobie) navrhl uspořádat Muslim Summit, islámskéshromáždění z celého světa, od Libanonu po Írán, od Saúdské Arábie po Indonésii, víc než miliardu takových, docílit harmonii, vzájemně prospěšný univerzální mír. Přitom jaksi opomenuto, že arabský blok sunnitské verze islámu byl v nesmiřitelné opozici proti Íránu, kde se v roce 1979 šíitští ajatoláhové dostali k moci. V prvním kole utkání, zásluhou svého plného měšce, zvítězila Saúdská Arábie se svou ultrakonzervativní verzí wahhabismu. Teď ale s rostoucí radikalizací, tradiční konflikt sunnitů versus šíitů ustupuje do pozadí, důležitějším je útok proti modernizaci, pronikání západních hodnot, zatracovaných jménem antiamerikanismu, antisemirtismu, antisionismu. K mohamedánské radikalizaci přispívá postupný pokles až kolaps sekulárních, nenáboženských diktatur v oblasti. Egypt nám poslouží příkladem: Po populárním Násirovi stále méně populární, až pak zavražděný Sadat a nyní jeho všeobecně nemilovaný až opovrhovaný Mubarak.

„Buď je Obama nejpozoruhodnější postavou v dějinách, jak tvrdí Newsweek a další vážené informační organizace, nebo to je podivná kombinace arogance a naivity,“ uzavírá citovaný W. S. (15. 6. 2007). Došlo i na přirovnání k podobné nehoráznosti, které by se třeba dopustil čínský prezident Hu Jintao (takto v anglické transkripci), kdyby v Římě, kam se dostavil na schůzku velikánů (a musel pak spěšně odjet kvůli nepokojné situaci v Xinjiangu), byl udělal velikánský projev s oznámením uspořádat světový kongres představitelů křesťanské víry, vyřešit všechny disonance, od Severního Irska po Východní Timor.

Nezřídka se lze dočíst o rozlišování zahraniční politiky buď jako realistické, či idealistické: kritériem je snaha o docílení možného, žádoucího. Značně idealistické například bylo úsilí Woodrow Wilsona zachraňovat svět pro demokracii. Dočítám se, že nejen osm roků administrativy George W. Bushe, ale i těch osmi předchozích, kdy v Bílém domě sídlil William Jefferson Clinton, kvalifikují jako doba idealismu. Však tomu nasvědčuje mnohokrát vyslovené přesvědčení G. W. Bushe o pluralistické demokracii jako té nejlepší, nejkýženější formě vládního uspořádání. Též by se k ilustraci dala dodat jeho diagnóza Vladimíra Putina, že jemu lze věřit, tolik vyčetl z jeho očí.

Svým moralizujícím idealismem proslul James Earl Carter, s nezapomenutelnou fotodokumentací - jeho splynutí, pusinkování s Leonidem Brežněvem. Milosrdně krátkou kariéru takového svatouška přeťala íránská revoluce a zajetí amerických diplomatů po dobu 444 dnů.

Byl to idealismus nebo realismus jeho přemožitele Ronalda Reagana, když hodnotil budoucnost vztahu USA - SSSR slovy „My zvítězíme, oni prohrají“?

Za významného realistu je pokládán Brent Scowcroft, někdejší poradce prezidenta Bushe staršího, který je nyní předním členem Obamova poradního sboru.

K pochybám o realismu ale vede Obamova opakovaná ochota vyjednávat s íránským ultraradikálem Ahmadínežádem, kromě jiného též bažícím po destrukci, absolutním zničení státu Izrael. (Však toto bylo jedno z hodně sporných témat ve volební kampani s tuze nesouhlasící Hillary Clintonovou, nynější ministryni zahraničí jemu teď bok po boku.) Již téměř půl století uplynulo od slov J.F. Kennedyho o ochotě Ameriky přinést jakoukoliv oběť ve prospěch svobody. Jak tuze vzdáleně zní takové závazky! Na zřetelně zmanipulovaný výsledek nedávných voleb v Íránu Washington poskytl jen pár vlažných slov, bez zdůraznění rozdílu mezi Ahmadinežádem a hlavním kandidátem opozice, reformátorem Mousavím. Obama varoval před vměšováním do íránských vnitřních záležitostí a teprve když se vzbouřila podstatná část tamější veřejnosti, následná brutální reakce s mnoha zraněními a též i se zabitím se již nedala přehlédnout, Bílý dům aspoň vyzval k zanechání dalšího násilí. Nedošlo ale k iniciativě jako třeba svolat mezinárodní konferenci k podpoře legitimity íránské opozice.

Zdárně si však Obama počínal během dvoudenní návštěvy v Moskvě. Michael McFaul (Hoover Institute, Stanford Universirty), jeho velmi schopný poradce a specialista na ruské záležitosti, ho připravil neočekávat druh obamomanie, zachvátivší Evropu. Začátkem devadesátých let, velká většina (téměř 80 %) obyvatel tehdejšího končícího Sovětského svazu měla pozitivní mínění o USA. Podle nejposlednějších průzkumů veřejného mínění procento sympatizujících se podstatně smrštilo (na pouhých 12 %). Bývalá supervelmoc, nyní s dvojnásobně vysokou mortalitou v porovnání s vyspělými zeměmi, s ekonomikou závislou na exportu ropy a plynu, s mohutnou korupcí a odlivem zájmu zahraničních investorů. Nepřekvapuje, že se pak daří uraženému nacionalismu, a antimerikanismus převládá i v mladších, vzdělanějších vrstvách. Školní učebnice teď jednoznačně charakterizují Západ jako vždy vůči Rusku nepřátelský. Mentalita z doby studené války zůstává nevymetena.

Obama věru nejel do Moskvy k líbánkám, opatrně si počínal s partnerem, jehož zraněná národní pýcha se ocitala v nebezpečné blízkosti vzdorných pocitů méněcennosti. Přijat byl zdrženlivě, se zdvořilou pozorností , soustřeďoval se na témata, v nichž se zájem obou stran nerozcházel - Írán bez nukleárních zbraní, prospěšnost vyřešení afghánského konfliktu, fundamentalistické vření v Pákistánu, mezinárodní terorismus kdekoliv. Došlo k americko-ruské dohodě o omezení nukleárního arzenálu o zhruba jednu čtvrtinu. Nedošlo však k dohodě a jednoznačnému posuzování sporných bodů – Gruzie a válečné střetnutí v loňském roce, či nepolevující ruské ambice pokládat ztracené části bývalého Sovětského svazu za oblast svého legitimního zájmu a práva vměšování. Však nic takového se ani neočekávalo.

Obama jednal jak s prezidetenm Medveděvem, tak premiérem Putinem, aniž podlehl pokušení vycítit a využít případných rozdílností v jejich postojích. O Medveděvovi posléze prohlásil, že mu důvěřuje, vyjádřil se o něm jako o straightforward (přímočarém) profesionálovi. Méně příjemné či harmonické bylo posezení u snídaně s Putinem. Protáhla se na víc než dvě hodiny, vyplněné zejména Putinovými stížnostmi, rozhořčením, ztrátě nadějí stát se součástí západního světa. Což i stvrzeno jeho rozhodnutím nemít nic společného s WTO (World Trade Organisation). Žádné ovšem iluze o sladění stanoviska týkajícího se Gruzie, žádný pohled do očí, jimž důvěřoval George W. Bush, natož pak líbánky, jak praktikoval Carter s Brežněvem.

Nejzdárněji si Obama zřejmě počínal na následné zastávce v Africe – nikoliv v Keni, odkud pocházel jeho otec, ale v Ghaně, na opačném konci kontinentu. Demokraticky si počínající Ghana (jakož i Botswana, dodávám) jsou výjimky z tristního pravidla mizerného autokratického vládnutí v oné části světa, a proto ta volba. Byl tam přijat s velkou slávou jako navrátivší syn – nyní prezident, nástupce po George W. Bushovi, jenž zdaleka nejvíc ze všech svých předchůdců prosadil nejvíc fondů pro africký rozvoj (např. v Ghaně 547 milionů dolarů na výstavbu silnice, nyní s jménem George W. Bush Motorway). Ve svém proslovu se Obama neomezil jen na kajícnické zatracování bývalé kolonialistické éry, na niž ale nelze svádět přemnoho vlastních nedostatků. Uvedl příklad svého keňského příbuzného, jenž může pouze úplatkem získat zaměstnání. A takto pak komentováno mezi posluchači: „Když běloch jako třeba francouzský prezident vám řekne, abyste si dal vlastní dům do pořádku, bude se to pokládat za urážku. Ale od černého bratra se to přijme jako dobrá rada .“ (Financial Times, 11. 7. 2009 : 2).

Obama se bude muset potýkat s dalšími notnými problémy. Třeba Čína, nejpočetnější stát světa, též největší exportér do USA a největší jeho věřitel. Dojde k odstranění amerického dolaru jako převládajícího platidla? Na tyto a další otázky v Římě na mezinárodním zasedání nedošlo, když, jak již dříve poznamenáno, čínský prezident Hu Jintao se musel spěšně se ztrátou tváře vrátit domů kvůli nepokojům s krvavým dopadem v Urumči v západní provincii. Na rozdíl od svého ruského souseda, kde jen něco málo přes polovinu obyvatelstva tvoří etničtí Rusové, v Číně etnických Číňanů je přes 90 procent, jenže onen Xinjang s 20 miliony Ujgurů (což je víc než všech muslimů v Saúdské Arábii) spolu s Tibetem tvoří oblast jedné třetiny vší Číny. Čína tuze zdůrazňuje, že tamější nepokoje jsou jejich výlučnou domácí záležitostí, mimo legitimní právo vměšování jakéhokoliv outsidera. Hillary Clintonová jako ministryně zahraničních věcí v jednání s čínskými partnery ošidnou záležitost lidských práv nikterak nezdůrazňuje.

Čili zahraniční politika je to spíš realistická než idealistická. Není ale výlučnou domácí záležítostí všímat si počínání severokorejského Kim Jong Ila, nepředvídatelného podivína, autokrata ovládajícího stát ten nejuzavřenější, nejbizárnější a zásluhou svých několika nukleárních zbraní a zřejmě i ochotou je použít, světovou to hrozbou i nejakutnější. Dosud jsem se nedočetl o Obamově ochotě s ním posedět a vyjednávat, tak jak by učinil s Ahmadínežádem. V takovém případě politický realismus by musel ustoupit surrealismu.