Zaří 2009

Hluboko pod vodou

Luděk Niedermayer

Relativní klid, který postihuje ekonomické dění o prázdninách i v době světové finanční krize, přerušila v naší zemi zpráva, že se vládě jen obtížně podaří sestavit na příští rok rozpočet s deficitem nižším než 200 miliard korun. A takovéto vyjádření od ministra financí Eduarda Janoty, který za své dlouholeté praxe při sestavování rozpočtu zná jeho vnitřnosti lépe než kdokoli jiný a je také poměrně málo ovlivněn politickými zájmy, je třeba brát velmi vážně. Určitě to tak učinil prezident Klaus, který po jednání s premiérem Fischerem dal najevo, že šetřit se musí všude (i když jeho osobní vzpomínky na úsporné balíčky, které jeho vláda sestavovala v roce 1997, jistě nejsou nejlepší). Zatímco tedy v oblasti světové ekonomiky, podniků či bank se množí náznaky, že svět je pomalu na cestě z nejhoršího ven, našim veřejným financím hrozí propad, o kterém se nám dřív ani nesnilo.

Není to překvapení

Velké překvapení však není namístě. Především, přechod od růstu kolem 5 % k poklesu, který letos dosáhne zřejmě 4 %, představuje obrovský propad ekonomiky (v řádu vyšším než 300 miliard), který zasáhne každého z nás, a pochopitelně i státní kasu.

Náš rozpočet si v době prosperity zvykal na velmi malá omezení a mnohdy je šokující vidět, jak si představují příjemci státních peněz své oprávněné nároky. Začít můžeme u neuvěřitelně drahých a nedomyšlených vládních zakázek (bývalý šéf generálního štábu označil nové armádní transportéry za „mercedesy mezi transportéry“) a skončit třeba u prezidenta NKÚ Dohnala a jeho představ o servisu poskytovaném státním úředníkům.

Ještě větší komplikace však představuje nulový politický mandát současné vlády zasahovat do zákonů, které ovlivňují drtivou většinu výdajů i příjmů. Kvůli předčasným volbám je příliš pozdě na to podávat návrhy změn stávajícímu parlamentu a politické strany jsou velmi obezřetné v tom, aby se k čemukoli na povolební období před říjnovým hlasováním zavázaly.

Šest tisíc za vteřinu

Politická realita neúprosně směřuje k návrhu rozpočtu s deficitem kolem 200 miliard korun pro příští rok. Co to v reálném životě znamená, kromě toho, že za jeden rok se tím zvýší státní dluh téměř o pětinu?

Nejlépe představitelná je kalkulace, že se každou vteřinu zvýší zadlužení naší země o více než 6000 korun, což je třeba šestinásobek toho, co před pěti lety. Navíc to znamená, že stát bude potřebovat získat na finančním trhu mnohem větší objem půjček než kdykoli předtím. Dojde tím, alespoň do určité míry, k růstu úroků, který postihne každého z nás, ale nejvíce právě stát. Již nyní platíme za výpůjčky v podobě státních dluhopisů s delší splatností úrok více než 5,5 % (při poslední aukci desetiletých obligací), a při takovémto apetitu státní kasy a možném oživení ekonomiky se asi nižších cen stát jen tak nedočká.

Státní dluh se tedy nejen zvýší, ale i zdraží. A to značně. Loňská hodnota přibližně 1000 miliard korun se příští rok zvýší nejméně na 1300 miliard, za které budeme platit úroky, které budou vyšší než kdykoli za posledních osm let. Bude-li cena výpůjček průměrně kolem 4,5 %, jen samotné splátky úroků zatíží státní rozpočet částkou kolem 60 miliard, což bude dvojnásobek sumy, na niž byli ministři financí v minulosti zvyklí. Jsou to odhadem dvě třetiny toho, co stát ročně zaplatí na sociálních dávkách, nebo na armádu a policii, či skoro stejná suma, kterou spolknou výdaje na dopravu nebo na státní správu.

Kudy ven

Vysoký deficit je nejen politicky nepřijatelný (což tvrdí většina politiků), ale velice nebezpečný i ekonomicky. Zatímco propad hospodaření státu při neočekávaném příchodu recese lze tolerovat, neplatí to již o plánu na příští rok, kdy se s největší pravděpodobností ekonomika začne vzpamatovávat z poklesu. Navíc uvedené málo povzbudivé kalkulace jsou založeny na tom, že finanční trhy a investoři pomohou český státní dluh financovat bez větších známek nechuti, což, jak vidíme na příkladu většiny okolních zemí, není zdaleka zajištěno. V takovém případě by naše budoucnost vypadala notně černěji – stačí se podívat na drastická opatření v Maďarsku či Pobaltí.

Rozsah problému, do kterého se naše veřejné finance v důsledku laxního přístupu politiků k fiskální reformě dostaly, je tak velký, že nemůžeme pominout snad ani jedinou položku státních financí při hledání toho, jak zlepšit naši situaci.

Úspory je nutno hledat jednak ve výdajích na provoz státních institucí (zejména je třeba snížit počty zaměstnanců na platební listině státu, ale i náklady, které vyvolávají), jednak v oblasti investic. Je pochopitelné, že tato opatření nejsou zrovna v souladu se stavem ekonomiky oslabené krizí, ale hazardovat s růstem dluhu bez toho, abychom znali „cestu ven“, je ještě horší. Což platí koneckonců i o opatřeních ke zvýšení příjmů. Zvyšovat daně v jakékoli formě totiž až na výjimky (třeba u alkoholu a cigaret) také k obnovení růstu ekonomiky jistě nepřispěje.

Tváří v tvář k realitě, raději již dnes

Náraz reality na naše hospodaření se státními prostředky snad nemohl být větší. Nedocenili jsme, jak moc státu pomáhala prosperita ekonomiky, a zdály se nám velice vzdálené „hrozby“ typu demografických změn, obrovského rozvoje ne zrovna levného (a ani kvalitního) vysokého školství i výzkumu či dostupnosti kvalitnější, ale drahé zdravotní péče. Tak malá schopnost předvídat riziko by dostala pod tlak veřejné rozpočty i při menším zvolnění ekonomického růstu. Snad jedinou „výhodou“ příchodu krize je, že problém již dál čeští politici nemohou ignorovat, i když se o to zatím snaží.

Zatímco levice stále ještě přinejmenším lavíruje v oblasti zdravotních poplatků a zvýšení důchodů (přitom v prvním pololetí tohoto roku stát zaplatil na důchodech víc, než vybral na odpovídajícím pojištění – vzrostl totiž počet důchodců a poklesla zaměstnanost), opačná část politického spektra se zaklíná tím, že nechce zvyšovat daně. Přitom je jasné, že bez kombinace opatření, která nebudou po vůli někdy té a jindy oné části politiků, nás čeká cesta do velkých problémů.

Návrh ministra Janoty zvýšit DPH je jen prvním, poměrně málo bolestivým krokem. Respekt již několikrát shrnul argumenty pro to, že by bylo třeba nejen přistoupit k rozsáhlým úsporám, ale také zvýšit výnosy pro stát. Nejen pokud jde o málo bolestivé, o to však více lobbisty střežené oblasti, jako je zdražení cigaret a alkoholu, je pravý čas třeba i pro stále ještě rozumné zvýšení daní na energie (což je koneckonců to nejúčinnější ekologické opatření). Zapomenout naopak musíme na snižování přímých daní a je více než pravděpodobné, že dojde k renesanci daňového systému s více daňovými sazbami pro zaměstnance.

Veličenstvo kompromis

Menu je ekonomům dobře známé a dá se z něj vytvořit řada koktejlů, které budou navigovat naše veřejné finance do klidnějších vod. Právě ona možnost rozličného přístupu k opatřením však v sobě skýtá nemalé riziko. Na první pohled je jasné, že snad žádné opatření nevzbudí nadšení poslanců (dokonce ani zvýšení daně na cigarety – vzpomeňme na neuvěřitelný příběh českého protikuřáckého zákona z dílny tabákového průmyslu). Ovšem čím více tabuizovaných oblastí bude existovat, tím drastičtější budou muset být opatření v oblastech „přijatelných“. Malý rozptyl opatření zároveň zvyšuje riziko, že jejich efekty mohou způsobit více škody než užitku.

Nezbývá tedy než apelovat na zdravý úsudek a zodpovědnost českých politiků: měli by omezit politické ambice na míru, která neohrozí stabilitu naší země, a hledat funkční kompromis. Ten může předložit i současná vláda, neboť její ministr financí je, nechají-li ho politici dělat tuto práci, schopný s rozumným návrhem přijít. Jsem přesvědčen, že voliči jsou na tento kompromis mnohem lépe připraveni než sami politici.

(Respekt, www.respekt.cz)