Říjen 2009

Konec pražského jara v srpnu 1969

Miroslav Šiška

Je to už 40 let a přímých účastníků ubývá. Ti žijící si jistě vzpomenou, jak na pražském Václavském náměstí i v jiných městech tehdejšího Československa protestovali 21. srpna 1969 – právě rok po vpádu vojsk Varšavské smlouvy na území republiky – proti trvající okupaci a mnozí křičeli: „Ať žije Dubček! Ať žije Svoboda!“

V těch chvílích naděje nemohli tušit, že právě tito dva z obdivované čtyřky „mužů ledna“ podepíší (ještě i s Černíkem) 22. srpna 1969 „zákonné opatření č. 99/1969 o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku“ – což bylo ve skutečnosti smuteční oznámení o definitivním konci „socialismu s lidskou tváří“, známém jako pražské jaro.

Odpor rozbijeme

„Víte dobře, že západní propaganda a všechny domácí opoziční síly budou všemožně usilovat, aby okolo srpna udělaly nějaké ‚bengály‘… Stanovisko vedení je takové, že to, co se odváží aktivního odporu někde na ulici nebo něco podobného, rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo, co stálo.“ Tyto i další apely slyšeli v Praze 10. července 1969 účastníci porady Hlavního štábu Lidových milicí od Gustáva Husáka, který svým vystoupením ujišťoval, že nové vedení komunistické strany je odhodláno ke všemu.

Nemluvil do větru. Když posléze mezi 19. a 22. srpnem vyšly v mnoha městech desetitisíce občanů do ulic, byli k potlačení demonstrací nasazeni příslušníci ministerstva vnitra, Pohraniční stráže, Lidových milicí a poprvé od února 1948 byly využity i jednotky Čs. lidové armády. Zákroky byly tvrdé a padlo jim za oběť pět lidských životů v Praze a Brně. Zatčeno bylo téměř 2,5 tisíce občanů, převážně mladších 25 let.

Obušky z dovozu

Srpnové výročí bylo pro českou veřejnost příležitostí, jak projevit postoje formované ideály předchozího roku a především zážitkem společného odporu proti vojenské intervenci. Nemalý potenciál společenského protestu se od podzimu 1968 z okupantů přenesl také na formující se normalizátorskou kliku.

Do jara 1969 nabízela veřejnost reformním členům vedení KSČ podporu a požadovala, aby dále Moskvě ani jejím domácím kolaborantům neustupovali. Alexander Dubček ani další však neuměli, nebo spíše nebyli schopni tuto energii využít. Svou politikou kompromisů a demontáže reforem se podíleli na postupné pacifikaci společnosti.

V polovině dubna 1969 Dubček odevzdal nejvyšší mocenskou pozici Gustávu Husákovi. Ač to dezorientovanou společnost šokovalo, neznamenalo to konečnou porážku. Její část nehodlala ani poté rezignovat na ideály, pro něž se v uplynulých měsících nadchla. Husákovo vedení mělo mimořádný zájem na tom, aby politická opozice v Československu byla potlačena vnitřními silami. Příprava státní moci byla proto nezvykle důkladná. Kromě propagandistické kampaně ve sdělovacích prostředcích byly během léta horečně budovány a cvičeny pořádkové jednotky Veřejné bezpečnosti, nově vybavené dovezenou výzbrojí a výstrojí k pouličním střetům (štíty, dlouhé obušky, vrhače slzotvorných granátů, speciální brýle) a formovány i vyčleněné jednotky armády a také Lidových milicí (LM). V naprosté tajnosti byly vypracovány podrobné plány a ustaveny operační štáby. Vrcholem bylo vytvoření koordinační komise předsedy vlády Oldřicha Černíka v polovině srpna.

Odpor měl být nenásilný

Začátkem léta 1969 se začaly objevovat letáky a v srpnu zaplavily Prahu a některá větší města. Všechny byly anonymní a formou manifestací vyzývaly k nenásilnému odporu proti okupaci a normalizační politice. Nejrozšířenější byl desetibodový text Drazí spoluobčané s výzvou k pětiminutové symbolické stávce v poledne 21. srpna. Jedinou konkrétní výjimku mezi anonymními tvůrci představovaly letáky nejagilnější opoziční skupiny té doby – Hnutí revoluční mládeže (HRM), které vzniklo v prosinci 1968.

„Neměli jsme žádné radikální představy,“ vzpomínal později Petr Uhl, jeden ze spoluzakladatelů a vůdčích osobností HRM. „Chtěli jsme využít tohoto výročí k apelu na dodržování základních svobod a současně protestovat proti postupující normalizaci. Představovali jsme si, že lidé udělají to, co jsme mimo jiné psali v letáku – že si dají na klopu smuteční stuhu, nebudou kupovat noviny, vstoupí do krátkodobé stávky, budou bojkotovat dopravu atd. Domnívali jsme se, že obyvatelstvo vystoupí masově, ale přitom důstojně. Nenásilně, ale intenzívně. Vůbec jsme nečekali, že by v Praze či jinde mohly vyrůst barikády a že protesty některých, zvláště mladých lidí budou tak intenzívní, že dojde ke střetu s ozbrojenou mocí a budou i mrtví.“

Vyrostly barikády

Již 17. a 18. srpna byly v Praze v prostoru Václavského náměstí rozehnány menší demonstrace. Dalšího dne večer se na stejném místě shromáždilo kolem 10–20 tisíc lidí. K rozehnání bylo použito slzného plynu a obušků. V předvečer výročí okupace začaly incidenty kolem sochy sv. Václava již dopoledne. Náměstí se nedařilo trvale vyklidit a odpoledne 20. srpna bylo zaplněno mnohatisícovým davem. Došlo k ostrým srážkám a s tvrdostí zákroků rostlo i nepřátelství davu vůči pořádkovým silám. Vedle oddílů VB byly nasazeny i jednotky Pohraniční stráže a LM.

K vyklizení náměstí byly použity i obrněné transportéry a srážky se pak přenesly do okolních ulic. Část demonstrantů se bránila házením kamenů. Začaly se stavět barikády. První u Dětského domu, druhá u kina Sevastopol, třetí v Rytířské ulici – ta údajně i za účasti studentů z NSR. Večer přibyly další: v Jungmannově ulici dosáhla asi metrové výšky a prorazily ji teprve obrněné transportéry. Také v Perlové ulici vyrostla barikáda – z vytrhaných dlažebních kostek. Další zátarasy vystavěli demonstranti z dřevěných laviček, různých desek, cívek od kabelů atd. a sami je zapalovali.

Pořádkové jednotky situaci nezvládaly a nestačily rychlým přesunům agilních bojůvek. V půl desáté večer požádal premiér Černík ministra Dzúra o nasazení armády. Za hodinu byly armádní jednotky velícími důstojníky VB nasazovány do akcí a před půlnocí se jim podařilo demonstranty rozptýlit.

Smrt přišla z nákladního auta

Ještě předtím však došlo k tragédii. Nejdříve se cílem střelby příslušníků LM, kteří toho večera demonstrativně projížděli Prahou a byli přitom vystaveni nadávkám i spršce kamenů, bezděky stala osmnáctiletá dívka, vracející se z kina. Byla naštěstí pouze zraněna, zatímco o chvíli později milicionáři panickou střelbou z ložné plochy nákladního automobilu zabili nedaleko Prašné brány dva mladé demonstranty – osmnáctiletého Františka Kohouta a o rok staršího Vladimíra Krubu.

Okolnosti smrtelných zranění lze rekonstruovat na základě dnes přístupných dokumentů – zachovala se svědectví účastníků demonstrace i protokol o vyšetřování případu. V dobové zprávě Městské správy Veřejné bezpečnosti v Praze o dvou zastřelených občanech se mimo jiné uvádí: „Podle předběžného vyjádření pitvajících lékařů bylo bezprostřední příčinou smrti Vladimíra Kruby zakrvácení dutiny hrudní v souvislosti s průstřelem obou plic a srdce… U zemřelého Františka Kohouta je bezprostřední příčinou smrti zhmoždění mozku po zástřelu do lebky… Podle předběžného vyjádření expertů z oboru balistiky se jedná o jádro střely náboje vz. 43, který je určen pro samopaly vz. 58. V našem státě jsou těmito náboji vyzbrojovány jednotky milice a armády.“

Plný Václavák

Zpráva o obětech se Prahou rychle roznesla. Druhého dne se na Invalidovně objevily na zdi nápisy: „Matky, vraždí naše děti“, „Již jsou dva mrtví, kolik jich bude“, „Češi, nestřílejte do nás“. Podle zpravodajské informace StB byla tato hesla v pět hodin ráno smyta. V této i v jiných svodkách z Prahy a dalších míst republiky hlásili příslušníci StB, že výzvy k pasivní rezistenci velká část veřejnosti dodržuje. V desítkách podniků proběhly manifestační stávky, několik továren přerušilo práci úplně.

Václavské náměstí se 21. srpna znovu zaplnilo. Krátce před polednem shromáždění asi 15 tisíc lidí zazpívalo hymnu a složilo přísahu Věrni zůstaneme. Později demonstrantů neustále přibývalo, až jich (podle odhadů západních sdělovacích prostředků) bylo kolem 100 tisíc. Teprve poté bylo náměstí vyklizeno a uzavřeno.

Srážky se opět přenesly do okolních ulic, ale účastnilo se jich mnohem více lidí. Demonstranti používali dlažební kostky, lahve s hořlavinami, železné trubky z lešení, někteří údajně měli (podle záznamů VB) i střelné zbraně. Na několika místech útočili i proti obrněným transportérům. Na Tylově náměstí byl v podvečer střelou vypálenou ze vzdálenosti tří metrů jedním z milicionářů zasažen do břicha čtrnáctiletý Bohumil Siřínek z Písecka, který se do nepokojů připletl nešťastnou náhodou. Vracel se s kamarádem předchozího dne z trampu ve Vysokých Tatrách. Došly jim peníze a na zpáteční cestě museli vystoupit z vlaku v Pardubicích. Ráno 21. srpna se načerno jiným vlakem dostali do Prahy, kde měl Siřínek tetu. Nebyla doma, a tak se oba kluci vydali do města – to se Bohumilovi stalo osudným. Na průstřel břicha zemřel 24. srpna v nemocnici v Londýnské ulici.

Pomohly až tanky

Kritická situace nastala kolem půl osmé večer. „V té době byla pro nás situace v Praze velmi nepříznivá,“ hodnotil později vývoj událostí major Čížek z Městské správy VB. „Začaly se stavět barikády a naše prostředky neměly proti nim účinnost, ani obrněné transportéry nebyly schopny proniknout. Po příjezdu tanků však výtržníci barikády opustili a dali se na ústup. To nám stačilo k tomu, abychom se zformovali a pronásledovali je, rozháněli a předváděli. Tím jsme se znovu stali pány situace.“

Tanků bylo nejdříve nasazeno 25, nakonec ale až 90. Teprve s jejich pomocí se podařilo demonstranty rozptýlit a lidový odpor byl v Praze kolem 22. hodiny zlomen.

Neméně dramatické demonstrace se odehrály také v některých dalších městech, ale především v Liberci a hlavně v Brně, kde pokračovaly ještě 22. srpna. I v moravské metropoli zasahovala armáda, VB a LM, stavěly se barikády, střílelo se a byli dva mrtví. V důsledku střelby jednotek LM zemřela osmnáctiletá Dana Muzikářová a sedmadvacetiletý Stanislav Valehrach.

Vyšetřování v roce 1969 a polistopadové tříleté přešetřovací úsilí Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (1995–1998) nebyly úspěšné – nepodařilo se vypátrat konkrétní původce vražedných výstřelů v Praze ani v Brně.

Bili nás naši

„Něco tehdy v devětašedesátém skončilo,“ popsal v roce 2003 své pocity tehdy 19letý Petr Nalevajko, který byl 21. srpna 1969 mezi stovkami zatčených demonstrantů na Václavském náměstí a propuštěn byl z Pankráce až po třech týdnech. „V srpnu devětašedesátého už to nebyli ruští okupanti. Bili nás naši policajti, naši milicionáři a naši vojáci. A rozkazy jim dali taky naši lidi.“

Lidé na ulicích v srpnu 1969 volali „Ať žije Dubček“. Ten však ve funkci předsedy Federálního shromáždění podepsal 22. srpna zákonnou normu, namířenou právě proti těm, kteří vystupovali ještě i týž den na jeho podporu a riskovali život. Ve svým pamětech i v rozhovorech později uváděl, že tehdy udělal chybu, a opakoval, že toho nikdy nepřestal litovat.

O potrestání stovek zatčených demonstrantů jednala hned 22. srpna 1969 vláda. Přijala návrhy opatření, které jí předložilo předsednictvo ÚV KSČ. Bylo jim však třeba dát zákonný podklad. V situaci, kdy nezasedal parlament, mohlo takovou úlohu splnit jedině předsednictvo Federálního shromáždění (FS), jež mělo ústavní pravomoc přijímat tzv. zákonná opatření s platností zákona. Jednání tohoto grémia svolal čtvrtý místopředseda FS Jozef Gábriška bez vědomí předsedy FS. Dubčekovi bylo odpoledne 22. srpna (jak uvádí ve svých pamětech) „přikázáno cestovat“ a byl ze Slovenska letecky dopraven do Prahy, kde po čtvrté hodině začalo jednání předsednictva FS v přítomnosti G. Husáka a premiéra O. Černíka. Debata trvala pouze tři hodiny. Dubček přednesl několik námitek, ale protože drtivá většina přítomných návrh podporovala a zvláště Husák důrazně prosazoval jeho okamžité schválení, „unavený a rezignovaný“ Dubček (jak sám píše v pamětech) „to vzdal“. Podle zápisu schůze byl návrh zákonného opatření č. 99/1969 přijat všemi přítomnými.

Paradoxem bylo, že předsednictvo FS nebylo v té chvíli usnášeníschopné a zákon byl ve skutečnosti přijat protiústavním způsobem. Platil totiž zákaz majorizace a ten nebyl dodržen pro jednu část předsednictva (slovenská polovina Sněmovny národů byla při jednání zastoupena pouze čtyřmi z deseti členů, ačkoli byla nutná jejich nadpoloviční účast).

Záludné paragrafy

Zákonné opatření č. 99 začalo platit ihned a umožnilo zesílit represe – například u trestných činů typu pobuřování, hanobení republiky a jejího představitele apod. bylo možné zvýšit horní sazbu trestu o polovinu. Zaváděl se institut samosoudce a zkráceného řízení. Nejzáludnějšími byly paragrafy 4 a 5, které umožňovaly „narušitele socialistického společenského řádu“ odvolat z funkce, popřípadě jej i okamžitě propustit ze zaměstnání nebo vyloučit ze studia. Přes veškeré ujišťování o dočasnosti byly některé paragrafy zákonného opatření převzaty do trestního řádu, zákoníku práce a do nového zákona o vysokých školách a víceméně platily až do roku 1989.

(Právo)