Říjen 2009

Podivnosti španělského počínání

Otto Ulč

Slovy „to je pro mne úplná španělská vesnice“ aspoň v době mého mládí se připouštěla rezignace něčemu nerozumět, se nevyznat. Nikdy jsem se pořádně španělsky nenaučil, ke svému žalu zejména při občasném vandrování Latinskou Amerikou, v porovnávání kontrastu mezi jižní a severní polovinou onoho kontinentu. Jak by asi dnes vypadal tamější život, kdyby se tehdy Anglosasové a Hispánci byli vydali opačným směrem?

Pořádní kruťasové Hernán Cortes, Francisco Pizarro, tahle sorta hrdlořezů. Národ, jehož velikánskou vášní je podívaná na nerovná utkání v aréně se smrtelným propichováním býků. Aspoň v sousedním Portugalsku při takové příležitosti nedochází k jejich zabíjení. Až do poloviny sedmdesátých let dvacátého století, kdy končil svou pozemskou dráhu Francisco Franco a tak končila jeho nedemokratická éra, trest smrti se vykonával posazením odsouzence na židli jako u holiče, kde nástroj zvaný garrotte se připevnil k jeho hrdlu, ten uškrtil, vaz zlomil. Jiné tedy řešení než rázné použití gilotiny – šmik, šmik. (Ale přece jen méně barbarské, než řešení v našem údajně holubičím národě za komunistické éry oním strangulatio – škrcením na šibenici, kde dotyčný se v agonii zmítal deset až patnáct minut.)

Dva dny po Francově smrti (20. listopadu 1975) král Juan Carlos složil přísahu, došlo k obnovení monarchie na území přesahujícím půl milionu čtverečních kilometrů, včetně ostrovů Baleárských ve Středozemním moři a Kanárských ostrovů v Atlantiku, známých již rekordnímu počtu z někdejší totalitní klece vypuštěných Čechů.

Demografové odhadují počet všeho obyvatelstva na 40,5 milionů, ale zřejmě jich zásluhou neutuchající ilegální imigrace bude značně víc.

Nahlédněme do historie: je dost podivná. V 8. století tam, na jižní části evropského kontinentu, severoafričtí Arabové a Berbeři vytvořili kvetoucí, prosperující (florishing) islámskou civilizaci – toť kalifát Al-Andalus. Dál pronikal k severu, zastaven však za Pyrenejemi v tuze významné bitvě a islámské porážce u Poitier (rok 732, vítěz Charles Martel). Křesťanství tak v Evropě zachráněno, tvrdí historici – aniž se s výsledkem smířili naši současní islamisté včetně Usámy bin Ládina, bažící po znovuobnovení globálního kalifátu.

K pozvolnému dovršení křesťanské převahy došlo v historicky i jinak významném roce 1492 (objev Ameriky, kalendářní přechod od středověku do novověku), dobytí Granady, muslimové a židé byli buď přinuceni se vzdát své víry nebo vypuzeni ze země.

Španělské, přísně katolické impérium dosáhlo svého vrcholu v 16. století, král Carlos V. (1516-1556) se stal hlavou údajně Svaté římské říše, jeho pokladna sice bohatla přiváženým zlatem a stříbrem ze zámoří (zejména z Mexika a Peru), ale současně ji vyčerpávala válečná utkání proti Francouzům, Turkům, luteránům, kalvinistům, zbytečné šarvátky, dynastické hádanice v severních oblastech kontinentu, jemuž nerozuměli. Zámořské državy se rozklížily, v 19. století došlo k emancipaci, vyhlášení nezávislosti jihoamerických kolonií, jedné za druhou.

Začátkem dvacátého století monarchie dodýchala. A nastaly jiné problémy. Diktátor Miguel Primo de Rivera vládl v období 1923 až 1930. Rok 1931, republika s několika disharmonickými politickými stranami, rostoucí posun levicovým směrem, v roce 1936 vznik Lidové fronty, hodně ovlivněné, až dominované radikálními socialisty, komunisty, trockisty, anarchisty. Seskupení na opačném konci politického spektra rovněž nepostrádalo na mnohotvárnosti - monarchisté, fašisté, klerikálové a ovšem i separatisté, od Basků po Katalánce. Načež se objevili radikální nacionalisté pod komandem Francisco Franca a následovaly tři tuze ošklivé roky občanské války, děsivé vraždění s mnoha krutostmi a krveprolitím na všech frontách.

Španělsko se stalo předpremiérou druhé světové války, k vyzkoušení nových zbraní, technologie - náznak hororů, které svět teprve čekaly. Přijížděli dobrovolníci i z českých zemích (mnozí z přeživších veteránů pak absolventi nacistických koncentráků, po válce nejeden jako třeba Osvald Závodský v krvelačných službách StB, případně i končící na šibenici), z Británie se účastnil George Orwell, z Ameriky se dostavila tzv. Lincolnova brigáda, z literatury nejlíp je asi znám Ernest Hemingway a jeho opus Komu zvoní hrana, Gary Cooper a Ingrid Bergmanová v hollywoodském zpracování.

Tolik trápená země, kde si budoucí válečníci ověřovali svůj zabijácký um, se ale druhého světového utkání, jatečních obřadů globálního rozsahu, nezúčastnila, k značné nelibosti Adolfa Hitlera, který se vlakem vydal přimět váhajícího diktátora Franca, aby zanechal své politováníhodné neutrality. Jenže tento caudillo se nedal přesvědčit, vždy mnohoslovného Hitlera zavaloval svým monologem, což zklamaného návštěvníka přimělo posléze k povzdychu, že před takovým znovusetkáním byl dal přednost k návštěvě u zubaře.

Francovi se podařilo neutralitu udržet a po válce, prohrané stranou, s níž sympatizoval, poskytl útočiště prchajícím nacistům, od Rakušana Otto Skorzenyho po Belgičana Leona Degrella. Trvalo několik roků, než se tomuto značně zdiskreditovanému režimu podařilo překonat ostrakismus, uniknout z izolace, stát se členem Organizace spojených národů.

Devastace druhého světového konfliktu ušetřená země se začala zdárně vyvíjet. Její ekonomika se období 1960 až 1972 zpětinásobila. Značná výstavba, bující turismus ze Západního Německa, sychravé Skandinávie a Británie přibývalo množství zájemců dávajících přednost slunečnímu žáru. (Tam si pořídili alternativní adresy i čeští exulanti. Jeden z nich – tuze úspěšný lékař – ve své luxusní tvrzi na strmém svahu s pár kroky k mořskému břehu hostil mnohé celebrity a při jedné takové příležitosti se zasloužil o českou literaturu: podařilo se totiž ze Salzburgu přilákat legendární Lídu Baarovou a přimět ji k důkladnému popovídání, z něhož vznikla v Torontu u Škvoreckých vydaná kniha jejích memoárů.)

Poprvé jsem do Španělska přijel začátkem sedmdesárých let a tamější ještě Francovu doménu důkladně prošmejdil – ale jen jako outsider, pouhý turista, bez konexí k nějakým potentátům. Po přejetí Pyrenejí pašeráckým rájem Andorra, s přibližováním nížiny a ubýváním zeleně, podivoval jsem se malé viditelnosti katolictví: tam přece v kolébce někdejší tuhé protireformace, a klérus nebyl téměř vůbec k vidění. Převládalo baroko písčité barvy, dojmy z návštěvy kostelů a katedrál dost splývaly. Pokud možno nepozorován, fotografoval jsem četníky s jejich podivně formovanými klobouky, černými kornouty, dojem dost zlověstný.

Pochvaluji systém paradorů, státem vlastněných prostorů k ubytování, nezřídka v bývalých zámcích, ba i hradech. Velenáramný parador v místě Javea, středověká krása, večeřadlo pro maximálně tucet návštěvníků, luxusní zážitek tehdy za pakatel. Parador v Toledu, snad celoživotní adresa velmistra El Greca, též kumštýřů pracujících s kovem, umných výrobců mečů, a ovšem podrobná prohlídka Alcázaru, proslulé pevnosti a posléze pro nacionalisty tuze památného místa, kde po víc než dva měsíce se velící plukovník José Moscardo s posádkou několika set mužů (a několika set žen a dětí) bránil za vědomí, že v případě zajetí následovat bude krutá smrt. Táž smrt, která jeho zásluhou postihla odhadovaný počet 250 levicových rukojmí. Dobře to ale pro nacionalisty nakonec dopadlo. Jiný plukovník se svou jednotkou je v posledním okamžiku osvobodil. Takových se nám tehdy dostalo informací, s promítnutím filmu historicky problematické věrohodnosti.

Pryč odtud, však mnohé náramné, povznášející je k vidění. Avilla, Segovia, Madrid ovšem a zejména Barcelona, druhá největší metropole země, kumštýřský unikát. Opačným směrem dolů k jihu, Sevilla, Cordoba, s mešitami předělanými v katolické svatostánky. Algeciras, v sousedství britského Gibraltaru, jehož vlastnického nároku se Španělé nevzdali, a proto hranici nechávali permanentně zavřenou. Auto jsme naložili na loď, která nás přepravila k africkému břehu a při té příležitosti připravila další překvapení: ačkoliv španělské koloniální panství v Africe již řadu let neexistovalo, tam na severu ještě se udržovaly - a patrně i dodnes tak setrvávají - dvě enklávy. V jedné, jménem Ceuta, jsme tedy přistáli a pak pídili do Maroka.

V listopadu 1975 zesnulý Caudillo Francisco Franco byl pohřben způsobem faraonského rozsahu a nad vším tam je vztyčen kříž sto padesát metrů vysoký. Neméně značný byl konečný výsledek ztrát na životech za občanské války na obou stranách. Nicméně, vzdor všemu utrpení – a provinění – v roce 1977, tedy nedlouho po přechodu k demokracii, došlo k vyhlášení amnestie o beztrestnosti za všechna předchozí provinění spáchaná během tří roků krutého konfliktu: žádné tedy zpětné zrcátko. Čo bolo, to bolo, neotvírat staré rány v národě, kde snad není rodiny, jež neztratila někoho ze svých bližních. Výjimkou není ani nynější ministerský předseda José Luis Rodrígez Zapatero, jehož dědečka zastřelila popravčí četa. V roce 2007, čili celých deset let po vyhlášení amnestie, došlo k přijetí jakéhosi „zákona národní paměti“, z hlediska politické levice příliš vlažného, bezzubého, zatímco z opačných důvodů vehementně kritizovaného v konzervativních kruzích.

Došlo však i k jinému druhu amnestie, k prospěchu ilegálně se dostavivších vetřelců. Za poslední desetiletí do Španělska dorazilo pět milionů přistěhovalců – po USA ten největší počet kdekoliv na této planetě. Příchozí z Latinské Ameriky (nejvíc jich z Ekvádoru a Bolivie, z karibské oblasti to jsou Kuba a Dominikánská republika) v odhadovaném počtu 1,5 milionů, mají méně problémů s integrací, zejména ovšem zásluhou společného španělského jazyka, ať už v jakémkoliv dialektu. Značný to tedy rozdíl od muslimů (odhadovaný počet 1,1 milionu) zejména z Maroka či i vetřelců z evropského Balkánu (Bulhaři a Rumuni). Nezjistitelný je počet ilegálních imigrantů, dosahujících španělských břehů via Kanárské ostrovy – zejména ubožáci z chudičkých států zejména západní Afriky. Mnozí plavbu nepřežijí, vlny je pohltí i s vratkými plavidélky.

Jenže i nad stavem španělského hospodářství, někdejší to zářící hvězdy Evropské unie, se začaly rozprostírat temné mraky. Po řadu let neutuchající stavební rozmach polevil, až zcela pominul, bublina praskla, například obrovský projekt výstavby Sesena v blízkosti Madridu před dokončením zkolaboval. Rekordní útlum pak vedl k neméně rekordní nezaměstnanosti, začátkem roku 2009 odhadované na 13,4 procenta – téměř milion lidí bez práce (Financial Times, 9. 1. 2009, The Economist, 3. 1. 2009). Skutečné procento bude však ještě vyšší, strachují se experti. A v této ekonomicky obtížné situaci přibývalo velkorysých vládních opatření, kulminujících roku 2005 zákonem o amnestii, k prospěchu zejména afrických imigrantů a dost k zděšení jiných evropských zemí, že takový krok přece bude popudem k ještě značnějšímu zájmu hladových rovněž se vydat tímtéž směrem.

Ve snaze zabránit takové lavině, Mariano Rajoy, současný předák španělské politické opozice, prozatím neuspěl s patrně pošetilou iniciativou přimět přistěhovalce k podpisu jakési „integrační smlouvy“: závazku naučit se španělsky, tvrdě pracovat, o integraci usilovat, v případě dlouhotrvající nezaměstnanosti nebo spáchání zločinu se vrátit do původních domovů. Socialisté ale iniciátory takových návrhů odmítají a obviňují z xenofobie.

Země kdysi tolik katolická , již legalizovala homosexuální manželství. Méně vstřícnosti se ale dalo postřehnout ve vztahu ke státu Izrael, jak jsem si například ověřil na patáliích židovské studentky původem z Polska, která na naší univerzitě se lopotila s dosažením pošetile nepraktického doktorátu v oboru iberské a lusitánské poezie. Posléze mi referovala o potížích s byrokracií ve Španělsku, kde bádala v knihovnách a odkud pak mínila odletět k příbuzným v Tel Avivu.

K zvlášť důkladnému politickému přemetu došlo v zahraničním počínání. Po útoku 11. září v USA a následné invazi do Iráku Španělsko rovněž vyslalo své podpůrné vojenské jednotky a José Maria Aznar, tehdejší předseda vlády, jakož i atraktivní ministryně zahraničních věcí jednoznačně podporovali záměry Washingtonu. Ve Španělsku ale v té době roku 2004 , pouhé tři dny před všeobecnými volbami, došlo k teroristickému útoku na železnici v Madridu, se značným počtem (191) ztrát životů. Vládnoucí konzervativní strana okamžitě zareagovala neopodstatněným obviněním separatistické organizace ETA a z tohoto fiaska jako vítězové vyšli socialisté. Jejich předseda José Luis Rodríguez Zapatero sestavil vládní tým, v němž údajně většinu tvoří a tam dominují ženy. Nic takového nemohu potvrdit, na rozdíl od Zapaterova opakovaného ujišťování, že on je přesvědčený pacifista, že v případě islámských teroristů jde o nedorozumění a jedinou cestou k úspěšnému řešení je vzájemný dialog.

Orientace, politické ledví tohoto NATO spojence, potvrzuje jeho výběr ministerských kádrů. José Martinez, jeho první ministr národní obrany, prohlásil, že raději bude zabit, než aby on zabíjel, a své slovo podpořil činem – okamžitým zákazem španělským vojenským jednotkám v Afghánistánu použít zbraní (using lethal force) proti bojovníkům Talibánu, čímž ovšem potvrdil úplnou zbytečnost jejich přítomnosti. José Antonio Suarez, v pořadí druhý ministr národní obrany, rozhodl, že jeho primárním úkolem je demilitarizace armády a její přetvoření v humanitární organizaci. Svůj záměr stvrdil čistkou vyšších důstojníků, zastávajících již překonaný názor, že hlavním odpovědností branných sil je obrana vlastní země. Carme Chacon, žena ministryně národní obrany, v pořadí již třetí, ujistila národ, že je žena pacifistka a stejně pacifistická je armáda. (Pozoruhodné citáty převzaty z měsíčníku Outpost, č.217, prosinec 2008 : 2).

Na domácí frontě bizarní přemet uskutečnil soudce Baltazar Garzón. Jak poznamenáno v první větě tohoto textu, Francisco Franco umřel v listopadu 1975 a v roce 1977 došlo k vyhlášení amnestie o tlusté čáře za minulostí, čo bolo to bolo. Jenže tenhle soudce v nikterak významném postavení (pouhý magistrate) se prohlásil oprávněným vyšetřovat okolnosti smrti 114.000 osob, rozhodl se zažalovat ducha Franca, jakož i 34 bývalých generálů a ministrů, všichni už ovšem důkladní nebožtíci, obvinit je z genocidy, jež v předmětné době jako specifický zločin ještě neexistovala. Historie však nabízí jeden precedens ze sousední Británie, když kdysi Oliver Cromwell z hrobu byl vyhrabán a posmrtně popraven.

Soudce Garson, po kritice, že poručil exhumaci devatenácti hrobů, v jednom z nich údajně s ostatky básníka Federica Garcii Lorcy, se musel vypořádat s problémem o trestním stíhání amnestovaných. Vyřešil to takto: když není k dispozici identifikovatelné tělo jako důkaz zabití, bude celý případ posuzovat jako „únos“ – čin neamnestovaný, ač tedy únoscům jakož i jejich obětem by muselo teď být víc než sto let.