Říjen 2009

Janotův pokus

Luděk Niedermayer

V příštím roce dosáhne schodek státního rozpočtu podle nejnovějšího názoru ministerstva financí až 230 miliard korun. Znamenalo by to, že se schodkem ve výši kolem 6,5 % hrubého domácího produktu se nám zásadně vzdaluje euro, navíc Česko vykročí pevným krokem na cestu do velké ekonomické šlamastyky. Není tedy divu, že technokratický ministr Eduard Janota představil i kroky, kterými by se, podle jeho názoru, měl tento deficit snížit na stále vysokých, ale poněkud přijatelnějších 160 miliard (4,5 % HDP).

Pochvaly se však nedočkal, naopak to „schytal“ zleva i zprava. Přesto je dobře, že takto razantně problém pojmenoval. Ministrovo prohlášení, že bez podstatných zásahů na straně příjmů i výdajů se české veřejné finance a s nimi do jisté míry i celá ekonomika řítí do velkých problémů, teď nikdo z politiků nemůže brát na lehkou váhu.

Poplatky mimo debatu

Janotův balíček začíná snížením výdajů – počínaje zmrazením důchodů, konče snahou ušetřit na rozmařilém a smysl postrádajícím stavebním spoření. Nepomíjí potřebu zvýšit daně – zejména daň z přidané hodnoty a spotřební daň na pohonné hmoty – ale zahrnuje i zdvojnásobení daně z nemovitosti. Vyšší daně čekají na bohaté, a to kvůli zvýšení stropu na pojistné. Rozpočtu má pomoci i odložení již dohodnutého snížení podnikové daně.

Z menu kroků, které mohou veřejné finance uzdravit, si pan ministr vybral jednodušší a v jisté míře „politicky korektní“ položky. Dost z nich míří na bohaté spoluobčany (zvýšení stropu pojistného či majetkové daně), což by měla kvitovat levice a jiné zase v souladu s převažujícím názorem ekonomů hledají snadno dostupné zdroje příjmů (daň z přidané hodnoty či spotřební daň na benzin). Tímto se Janota pokusil přijít nejen s ekonomicky smysluplným, ale i politicky přijatelným mixem.

Asi proto řada opatření v balíčku chybí. Není pochyb o tom, že v současné době si stát nemůže dovolit zdarma rozdávat emisní povolenky za desítky miliard, které poslanci přihráli hlavně bohaté (a mocné) firmě ČEZ. Také podivná megazakázka na likvidaci ekologických škod s nejasnou kontrolou státu není to pravé pro potížemi zasaženou státní pokladnu. A pod větší kontrolu jak veřejnosti, tak i ministerstva financí je třeba dostat celý rozpočtový proces a udělování zakázek.

Přechod na vyšší progresi daňových sazeb sice není ODS po chuti, šlo by ale o transparentnější krok než „upatlaná“ hra se stropy na pojištění. Stejně tak neexistuje dobrý argument proti růstu dalších spotřebních daní (alkohol a cigarety). Balíček také rezignuje na ekologicky fungující daně třeba na automobily, ke kterým se řada zemí již dávno uchýlila.

Je politicky pochopitelné, že ministr financí se vyhýbá tématům typu školného či zdravotním poplatkům, Česko však potřebuje jasnou deklaraci, že rušení zdravotních poplatků je nyní mimo debatu. Školné by zase mohlo snížit tok státních peněz do rostoucího počtu vysokých škol.

Co na to levice a pravice

I když se Janotův balíček setkal s kritikou ze všech stran politického spektra, dává postoj nelevicových stran větší šanci, že se maďarské, či dokonce lotyšské cestě vyhneme. Ač těmto stranám jednotlivé návrhy nekonvenují (dílem z čistě předvolebních důvodů), zdá se, že pravice se může odhodlat k podpoře balíčku. Oproti tomu postoje ČSSD či KSČM takovouto naději zdaleka neskýtají.

Pro ODS by přijetí záchranných kroků znamenalo bolestivé uznání reality, že daně se dál snižovat nebudou, mnohé dokonce stoupnou, a že to strana s „modrou šancí“ opravdu přehnala. TOP 09 by hledání kompromisu měla být otevřena – pro ni, stejně jako pro ODS, by měla být „odpustkem“ za zvýšení daní záchrana občanů před enormním růstem státního dluhu. Vstřícnost k fiskální zodpovědnosti lze do jisté míry čekat dokonce i od lidovců, neboť ani pro ně není přenášení dluhů na děti atraktivním volebním sloganem.

Horší je situace v ČSSD, která již dříve dokázala, že deficity, zejména krátkodobé, ji moc netrápí. Její hlavní předvolební strategie – zdanění lidí s vysokými příjmy a nezhoršení situace pro ostatní – státní kasu nenaplní, aniž by kategorie „bohatých“ začala zahrnovat rostoucí podíl obyvatel. A tak i když v Lidovém domě lidé s ekonomickou kompetencí problému rozumějí, není zdaleka jasné, zda je tato strana připravena vydat se na cestu hledání funkčního kompromisu. Ještě horší je situace v KSČM.

Bohužel je jen málo pochyb o tom, že závod s časem o to, jak moc nás všechny bude stát fiskální nedisciplinovanost posledních let, již začal. I když překonání recese státní pokladně trochu pomůže, částku, kterou postupně přinesou vyšší daňové příjmy, bude polykat mimo jiné rostoucí účet za splácení úroků za předchozí, lehkovážně nahromaděné dluhy.

Takže je čas, aby se politici vznikající hrozbě razantně a rychle postavili. Za této situace návrh stratéga TOP 09 Miroslava Kalouska, celý Janotův balíček před volbami schválit, není jen dobrý politický kalkul, ale i nejlepší ze špatných řešení.

O strategii lidovců toho moc nevíme a návrh ODS na „konsolidační super rozpočet“ od poloviny roku 2010 do konce roku 2011 ukazuje jen to, že tato strana teď neví nebo není ochotna říci, jak hodlá problém řešit.

Skutečné obavy ale budí přístup levé části politického spektra. Postoj KSČM snad není třeba komentovat, ovšem sázka ČSSD na bagatelizaci hrozícího rizika, jak to předvedli minulý týden zástupci této strany mimo jiné i útokem na kompetenci ministra Janoty, nepředstavuje o mnoho menší nebezpečí.

(www.respekt.cz)