Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Prosinec 2009


Nechtěla jsem, musela jsem...

Luděk Frýbort

Nechtěla jsem, musela jsem do trávy lehnout, sukýnku zvednout... (Česká národní)

Ale ale, milí čtenáři, copak si to hned nemyslíte. Já tady cituji z pokladnice lidové poezie, a vy v tom hledáte narážku na pana prezidenta Klause, jak taky nechtěl a musel podepsat tu Lisabonskou smlouvu, co nám usiluje o naši suverenitu. V tom budu každému co nejrozhodněji odporovat. Pan prezident žádnou sukýnku zvednout nemusel! Zvedl ji, protože ... ale abych začal odjinud. Byl, žil král saský Friedrich August III., jenž nucen svým okolím k rozhodnutí odporujícímu jeho svědomí a smyslu pro čest, pronesl památnou větu: „Machd doch eiern Drägg alleene“ (kdyby někdo nebyl mocen saského dialektu: „Dělejte si svoji sr..čku sami“) a abdikoval. Než by propůjčil své jméno k tomu, co mu bylo z té duše protivné, raději se vzdal trůnu a dožil v soukromí na zámku Sibyllenort ve Slezsku. To byl, řekl bych, charakter. Král, ne šašek.

Náš znamenitý pan prezident ... ne že bych ho chtěl přirovnávat k šaškovi, ó nikoliv, toho jsem dalek. Ale do krále mu také cosi chybí. I jemu dějiny připravily dilema: má stvrdit svým podpisem listinu, jejíž obsah mu je z duše protivný? Zvednout sukýnku, nebo nezvednout? „Respektuji rozhodnutí Ústavního soudu“, brunátněl hněvy nad bruselským diktátem, „i když s jeho obsahem a zdůvodněním zásadně nesouhlasím. Vstoupením Lisabonské smlouvy v platnost ... Česká republika přestane být suverénním státem“, vyslovil věštbu a doplnil ji nepříliš zastřenou výzvou k sabotáži: „Tato změna ... legitimizuje snahy té části české veřejnosti, které není věc naší státní a národní existence lhostejná a která se s tímto výsledkem nechce smiřovat.“ To řekl, popadl potupný dokument, uzavřel se s ním do odlehlých komnat Hradu pražského (kolují chýry o věži Daliborce) a zachvívaje se nechutí vzal do prstů pero, a ... podepsal.

Že musel? Ale kdepak. Mohl, podoben králi Friedrichu Augustovi, propovědět něco o sr...., k níž není ochoten připojit své jméno, prásknout dveřmi a odebrat se na výměnek. Ví Bůh, že není pan Klaus favorit srdce mého, a třiceti lety života v jednom ze zakládajících států EU se ze mne stal, jak se tak pěkně říká, spíš eurohujer; přesto, kdyby tak býval učinil, mohl bych si jej vážit. Říkal bych - ať je ten Klaus jaký je, má čest a charakter. Takhle ... až příliš mi připomíná jednoho ze svých předchůdců v úřadě, který když ho lstivé dějiny zavedly rovněž do jakéhosi dilematu, zvedl sukýnku před Gottwaldem a dřepěl pak dál na prezidentském křesle jako přilepený, přihlížel, jak rudá chátra zatýká a zčásti i okny vyhazuje jeho spolupracovníky, až ho z něj komunisté museli sesadit sami. Zemřel pak zakrátko na svém venkovském sídle, ne však v úctě a vděčné vzpomínce jako saský král August, nýbrž zanechav své stoupence v rozpacích a pohrdán těmi, kdož nehledají omluvy pro zvedače sukýnek.

Co se teď asi bude dál dít s Václavem Klausem ... svou hvězdnou chvíli, tuším, má za sebou. Mohl si získat pověst osaměle vzdorujícího zbojníka, ale získal si pověst hniličky. Nejspíš nějak doprezidentuje, něco bude říkat a nějaké knihy psát, ale velké odezvy se už stěží dočká, a dočká-li se, nebude oč stát. Jeho stoupenci mu budou vytýkat povolnost a jeho kritici se mu budou vyšklebovat, až to obojí omrzí. Přijdou nové problémy a nová dilemata, a Lisabonská smlouva, co kolem ní bylo takového rámusu ... nu, přinese něco kladného a něco záporného, jak to už tak bývá, až si nakonec i na ni všichni zvyknou. Čas poplyne, a pokud si vůbec někdo vzpomene, bude říkat - Klaus? Jaký Klaus? Ten, co má ty fousy a červenou čepici? Nebo nějaký politik? Kdo si je má pamatovat, jsou jeden jako druhý.

Za hraničními horami však, lze se obávati, to bude trochu jiné. Tam se otec Klaus svému národu zasloužil o pověst naschválníků, nespolehlivců, povýšenců a poučovatelů, jíž se bude zbavovat stejně nesnadno jako svého postavení ne právě vysoko v evropském pořadí obliby, a to za předpokladu, že ji žádný domýšlivý trouba znovu nepřiživí. Hrubosti a nejapnosti, slazení Evropě či pohrdlivé dílo veleumělce pana Černého mají bohužel delší poločas rozpadu než vcelku zdařilé unijní předsednictví páně Topolánkovo, jediný kladný moment, jímž se Česká republika zapsala do evropské paměti. Kéž by už aspoň byli zticha čeští klausiáni. Kéž by se třikrát rozmysleli, až je zase posedne chuť vypustit z úst něco poučného, nějaké další kolečko k trakaři čerstvě vynalezené, na něž natvrdlá Evropa dosud nepřipadla. Hlas hlouposti vždy vzbuzuje větší odezvu než hlas rozumu; a clonou diplomatické zdvořilosti mohou prosakovat otázky ... co ti Češi vlastně chtějí? Proč z EU zase nevystoupí, když se jim na ní pranic nelíbí a vším se cítí ohroženi? Proč se derou o místa komisařů a štrasburských poslanců, když nemají pro evropské instituce nic než slova opovržení? Pro ty pěkné platy? Co takhle jim přiškrtit přívod evropských peněz, aby zjistili, jak také může vypadat ničím neomezená suverenita?

Ostatně suverenita. Slovo vznešené, záleží však na tom, kdo a za jakých okolností je vypouští z úst. Komunista například se rád oháněl vznešeným slovem mír, velké víry mu však přikládat nebylo radno. Ještě víc záleží na tom, kdo je suverenity provozovatelem. Poddaná pakáž to věru není, té stačí přijít nebo také nepřijít jednou za čas k volbám; a ti, kteří si nikoli bez důvodu vysloužili titul termitů a trubců, se v provozu suverenity neosvědčili a ani do budoucnosti takovou naději právě nevzbuzují. Stojí vůbec za to se klát o suverenitu vykonávanou těmi, jimž už ani pes slova nevěří a nic kalého od nich nikdo nečeká? Nebo je snad účelem suverenity, aby postkomunistické vrchnosti nebylo vidět na prsty? Čím plnější huby suverenity, tím naléhavěji se něco takového zdá.

Četl jsem v novinách po tom prezidentském podpisu, co všechno se teď stane, oč budeme zkráceni ve svých právech a oč ošizeni. Bude nám poroučet bruselská byrokracie ... no, a je snad někdo té mínky, že česká byrokracie poroučí líp? Rozumněji? Poctivěji? Je méně zašmodrchaná, neschopná, korupcí prolezlá? Jinak řečeno: hrozí zemím českým větší újma z bruselských sekretariátů, nebo z pražských? Lze se nadít víc ohledu k českým zájmům od pánů Blaira či Blankenendeho, nebo od proslulých šíbrů české politiky? On i tomu národnímu zájmu může leckdo rozumět lecjak. A hlas Česka prý teď bude v Unii oslaben, hleďme. I v tomto případě však záleží na tom, čími ústy takový hlas hovoří; jak tak věci stojí, byl bych spíš pro oslabení. A tak dále. Není vše dílo ďáblovo, co z Bruselu přichází, a ne vše dílo andělské, co z luhů českých. „Komu není věc naší státní a národní existence lhostejná..“. nabádal pan prezident... No pravda. Měl by si dát dobrý pozor, komu ji svěřuje do rukou, lze doplnit tu sentenci. Je na tom božím světě na dvě stě všelijakých suverenit a většina jich nestojí za půl zlámané grešle. I Zimbabwe požívá plné suverenity. I Barma, i Bohem prokleté Somálsko, třebaže se dávno rozpadl stát, jenž se jí odíval. Nepochybíme příliš, odhadneme-li, že leckteré zvůlí zkorumpovaných papalášů trýzněné končině by spíš než suverenita slušel vlídný, leč důsledný dozor ze strany někoho, kdo si s ní dokáže poradit líp. Kam v tom smyslu zařadit republiku Českou těchto dnů ... zdržím se přímých doporučení, abych zase někomu nebyl za národního vyvrhele, uvážlivý čtenář (neuvážliví tuto rubriku beztak nečtou) si jistě udělá svůj úsudek sám.



Zpátky