Prosinec 2009

Úskoky, úklady a dobrá vůle

Jiří Peňás

Člověk se stejně v důležitých chvílích nakonec rozhoduje podle své povahy. Myslím, že nejinak je tomu s národy, přičemž jejich mentalita se může v čase měnit. Například Němci konce třicátých let byli dosti jiným národem, než jsou ti dnešní, a alespoň trochu soudný člověk to uzná. Uzná to, má-li dosti dobré vůle.

Dobrá vůle. Nemohu si pomoci, ale domnívám se, že klíčem k událostem posledního měsíce, k oné historii lisabonské, jež se snad uzavřela předvčerejším prezidentovým podpisem, byla dobrá vůle, respektive její nepřítomnost nebo nedostatečnost.

Dobrá vůle je mentální výbava, která vychází z předpokladu, že druhý člověk je partner, jenž má sice své zájmy, ale ty nemusí být v rozporu s mými, neboť nás spojuje společná (dobrá) vůle se dohodnout. Vím, že se mi vyplatí v něčem i ustoupit, protože předpokládám, že podobně bude jednat i můj partner. Základem je ovšem důvěra, solidarita a nakonec i ryze pragmatická zkušenost, že prospěch toho druhého většinou bývá i mým prospěchem. Například z hospodářské prosperity Západního Německa po druhé světové válce čerpala celá svobodná část Evropy. Když se snažily tytéž státy po té první Německo vysát, bylo z toho víme co. Toto poučení stálo u zrodu Evropské unie a mnoho z toho étosu v ní – při všech problémech – přetrvalo.

Opakem dobré vůle je přesvědčení (a ani to nemusí být přesvědčení, stačí to přijmout jako strategii), že snahou druhého je naopak nás poškodit, oškubat, oslabit, neboť taková je přece lidská přirozenost, a proto i mé chování bude podle toho vypadat – někdy to přináší i efekt, vždy ale krátkodobý. A nejinak je tomu dle tohoto instinktu i mezi národy, které jsou vedeny svými „národními zájmy“, což je jiné slovo pro národní egoismus, jehož pokušení je v národu tím silnější, čím slabší je jeho sebevědomí a – dobrá vůle. Z vlků se nestali beránci, ale partneři Mír, relativní pokoj a prosperita, kterým se velká část Evropy šedesát let těšila a těší, nespadly z nebes, ale jsou výsledkem hledání cesty, jak změnit evropskou vlčí zásadu rvačky „kdo s koho“ v jakýsi perspektivní kompromis. Z vlků se sice nestali beránci, ale partneři k dohodě. Například u nás často jako by vysmívané a někdy i otevřeně pohrdané poválečné partnerství Německa s Francií je ve skutečnosti velkým obratem v evropských dějinách. Obratem z dějinné osy nenávisti a nepřátelství v osu spolupráce. Bylo k tomu potřeba moře krve, po níž přišla dobrá vůle, reprezentovaná stiskem ruky Adenauera s de Gaullem.

Při absenci dobré vůle je naopak možné sáhnout k jakémukoli úskoku a podlosti, jež se omluví hájením národních (osobních) zájmů. Český druh této taktiky jsme viděli v minulých týdnech zřetelně. Osobně jsem přesvědčen, že Václav Klaus ví, že nám ze strany sudetských Němců nehrozí nic jiného než špatné svědomí, přesto do arzenálu včerejšího strachu a, ano nenávisti, vydatně sáhl. Nebral přitom ohled na opravdové zájmy země, jimiž jsou dobré vztahy s národy, zvláště těmi, se kterými máme historicky, geograficky a civilizačně co do činění. Předpokládat zlou vůli u jiných, ba ji přímo vyvolávat, je totéž jako ji sám projevovat. Češi jsou po této samozvané (vím, že toto slovo implikuje nepěkné asociace, ale já ho použiji), byť pak i aplaudované obraně „národních zájmů“ nikoli větším a silnějším, ale slabším a zakomplexovanějším národem. Národem, který nese na své klopě lejno, které už dávno mělo a mohlo být pryč, ale on z něj dělá květ. Bohužel.

Závěrečným číslem hry úskoků a úkladů bylo prezidentovo sdělení, že Česká republika ztrácí podpisem smlouvy, jež je účelovým kompromisem sedmadvaceti suverénních států, svou suverenitu. Jistě. Nejsuverénnější je člověk, stejně jako národ, je-li sám, osamělý a izolovaný. Současné Bělorusko nebo Severní Korea jsou pravděpodobně velmi suverénními státy, dokonce tak, že v nich nemají šance mnohé normy civilizovaného světa. Vstupem do každého lidského společenství ztrácí každý kus své suverenity, neboť ji dobrovolně a k vlastnímu prospěchu odevzdává většímu celku.

To platí pro člověka, stejně jako pro národ či stát. O míře a účelu tohoto odevzdání suverenity je možné a nutné vést trvalou diskusi a člověk s dobrou vůlí by měl uznat, že Evropská unie tuto diskusi umožňuje. Diskuse ale není vydírání. Obávám se, že Václav Klaus nediskutoval, nýbrž vydíral. Nezbývá než politovat ty, kterým se tento způsob jednání jeví jako imponující. Je-li zásada nějakého kolektivu založena na všeobecném konsenzu, pak není nic snazšího než tento kolektiv vydírat. K tomu věru moc statečnosti potřeba není. Stačí zlá vůle.

Slovy prezidenta Václava Klause se jeho vlastním podpisem stala Česká republika nesuverénním státem. Logické a morální by bylo odstoupit, což však neučiní. On totiž nejspíš ví, že se ve skutečnosti nic tak tragického a fatálního nestalo a nikdo mu nebude bránit dál vykonávat suverénní úřad v docela suverénním státě. K tomu mu vůle nechybí.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)