Leden 2010

Jsou síly, nad nimiž zvítězit nelze

Petr Zídek

Lubomír Martínek letos vydal dlouhý esej Mýtus o Lynkeovi, za který dostal Cenu Toma Stopparda, a generačně bilanční elektronický rozhovor s grafikem a designérem Karlem Halounem.

* LN V rozhovoru s Karlem Halounem říkáte, že masový turismus je horší než terorismus. Přesto patříte mezi nejzcestovalejší české spisovatele, jste skoro nomád.

Samozřejmě nejsem nevinný, ale snažím se nepodílet na ničení více, než je nezbytně nutné. Cestování k životu potřebuji, a tak využívám i struktury, které jsou k dispozici. Záplava hudby také není důvod přestat chodit na koncerty. Masový turismus, který vypukl někdy na konci 60. let a díky němuž máme třeba laciné letenky, páchá strašlivé masakry měst, pobřeží i hor, je to opravdu zoufalé. Když vidíš pobřeží Turecka mezi Smyrnou a Kyprem nebo části Itálie či Španělska, tak se ptáš sám sebe, proč lidé vlastně jezdí z paneláku do paneláku.

* LN Nejsou tihle lidé, kteří zůstanou v hotelu na pláži, nakonec méně škodliví než ti, kteří s batohem na zádech někde v džungli posouvají hranici, kam šlápla bílá noha?

Civilizace se vždy stýkaly a prolínaly. Pokud chceš poznat sám sebe, jak to požadovali staří Řekové, pak se bez konfrontace s někým odlišným neobejdeš. Tihle lidé nikoho poznat nechtějí. Ani do moře nevlezou, protože se bojí nějakého bebíčka. Proč to všechno podnikají? Jen proto, že to vidí u sousedů. Konformismus je v podstatě pouze jiný výraz pro zbabělost. Jejich vinou je pak svět stále uniformnější. Nechci terorismus ani hájit, ani zlehčovat, ale myslím, že je menším nebezpečím a svým způsobem i odpovědí na tento tlak.

* LN Zažil jste někdy na cestě něco, co by nějak fatálně změnilo váš život?

Na jednu otázku nejméně tři odpovědi. Ano. Ne. Do jisté míry. Moje úplně nejdelší cesta je dvacet let života v kosmopolitní pařížské čtvrti Belleville. Ve čtvrti, kde je sto národností a každá tam má aspoň jednu hospodu. Pokud jde o cestu ve smyslu přesunu z bodu A do bodu B, pak největší cestou byla plavba přes Atlantik. Při tom jsem se dostal do jiné dimenze a našel si nový svět, který mě baví sledovat a odkrývat. Třeba poznávat svět přes námořní historii. Nebo se stýkat s určitým typem lidí, kteří jsou mořem přitahováni. Nebo zkoumat hranici mezi mořem a zemí, která je velmi křehká a zranitelná. Každá cesta je přínosná. Ve vedlejší vesnici můžeš najít něco úžasného, co změní tvůj pohled na život, na druhé straně je spousta idiotů, kteří procestovali mnohem více zemí než já, ale ničeho si nevšimli, nic nepochopili a nic si z toho nevzali. Když se člověk naučí určité technice cestování, pak dokáže i malý výlet přetvořit ve velkou cestu.

* LN Co je na cestování po moři nejzajímavější?

Moře je místo, které rozvrátí nejvíce jistot. Jsi pořád v pohybu, i když spíš, musíš vyrovnávat pohyby lodi. Namáháš úplně jiné svaly než na pevnině. Zjistíš, že všechno je trochu jinak, včetně toho symbolu romantiky a čistoty. Ve skutečnosti jsi při plavbě po moři špinavý, ulepený, upocený. Na moři najdeš určitý smysl pro proporce. Nemůžeš vyzvat na souboj cyklon. Tomu musíš uhnout, jsou síly, nad nimiž zvítězit nelze. Pochopíš, že útěk nemusí být nutně pejorativní pojem. Jsou věci, před kterými je třeba utéci. Naopak moře nedovoluje podléhat náladám a nutí člověka vydat to nejlepší, co v něm je. Nemůžeš si dovolit své hloupé zvyky, o nichž na souši nevíš ani to, že je máš.

* LN Které zvyky máte na mysli?

Všichni známe lidi, kteří se rozsypou, pokud nemohou dodržovat své denní rituály. S tím se na lodi buď zblázníš, nebo s tím musíš něco udělat.

* LN Co vztahy ke zbytku posádky?

I když pluješ s kamarádem, málokdy předem odhadneš, co se z něho na moři vyklube, s kým bude plavba příjemná, a s kým ne. Loď je patrně nejspolehlivější prostředek, jak nahlédnout do duše člověka. Hlavně ale poznáš lépe sám sebe, co je pro tebe důležité, bez čeho se neobejdeš.

* LN Může člověk na lodi zažít něco specifického, co třeba nezažije při túře v horách?

Každý si musí najít, co nejlépe odpovídá jeho skutečné podstatě. Vím, že hory jsou krásné, ale vůbec mě nebaví chodit nahoru a dolů s třicetikilovým batohem. Jsou lidé, kteří propadnou kouzlu pouště. Nejraději mám chůzi po pobřeží. Pořád je tam něco v pohybu, mění se světlo, barvy, výška hladiny, tvar vln.

* LN Mají ti, kteří žijí u moře, nějaké rysy, které nám schází?

Lidé od pobřeží jsou přívětivější k cizincům, protože mají po generace zažité, že někdo připlouvá a zase odplouvá. Ve velkoměstě nemůžeš pozvat každého somráka na večeři. Na ostrově to ale většinou jde. Šel jsem třeba po silnici na Tubuai, to je ostrov ve Francouzské Polynésii, kde si vzbouřenci z Bounty chtěli založit první kolonii, a najednou zastaví auto a řidič povídá: „Nastup si, budeš bydlet u mne.“ Na druhé straně jsi na ostrově pořád pod dohledem, každý ví, kam kdy jdeš a s kým.

* LN Píšete o svém permanentním pocitu cizinectví. Kde a kdy jste ho zažíval nejvíce?

Nejintenzivnější pocit cizinectví jsem cítil v Praze v sedmdesátých letech. Doba, které se říká normalizace, byla hodně podivná a hodně ošklivá. Vždycky mě zajímalo, zda to bylo tou dobou, nebo tím, že my jsme byli takoví slaboši a chcípáci. Když jsem své zážitky později na Západě konfrontoval s těmi, kteří zažili opravdové průšvihy, s Maročany, Chilany nebo třeba Argentinci, tak jsem se trochu styděl. My jsme vlastně nic tak moc hrozného nezažili, o život nešlo, jen o kariéry a klid a sociální postavení, a přesto byl výsledek tak odpudivý. Dodneška v tom nemám úplně jasno. Nicméně si myslím, že zkušenost normalizace je obrovsky poučná právě proto, že to nebyla mezní situace jako koncentrák nebo válka a že svým způsobem vystihovala obecné fungování člověka. Mě ani tak nezajímá česká povaha, jako rozložení lidských povah. A myslím, že zkušenost normalizace vlastně naznačuje, o co ve skutečnosti většinou jde. Na jedné straně skupinka normalizátorů, tedy ne zastánci normality, ale určovatelé norem, na druhé straně pak znormalizovanci, tedy ti, kteří na tyto normy z různých důvodů přistoupí, a nakonec ti, jimž cosi brání na ně přistoupit, i když by si tím usnadnili život. Ať už z důvodů etických, estetických nebo třeba z vrozené nezkrotnosti či hrdosti.

* LN Normalizace tedy není dobově podmíněný fenomén?

Každá doba je založená na nějakém množství nesmyslů, které jsou přijímány jako nezvratný fakt, jako pravda, jako norma. Jestliže není určena hranice mezi obchodem a krádeží, pak je volná ruka trhu stejný nesmysl jako diktatura proletariátu. Noví normalizátoři opět hlásají jisté dogma a noví znormalizovanci jim na to kývají. Před dvaceti lety bylo ještě možné mít pro ně aspoň pochopení. To při pohledu na jejich nehybnost a neochotu myslet už dnes možné není. No a pak jsou ti, kteří říkají, že věci budou asi trošku složitější.

* LN Kdo může z toho „železného zákona normalizace“ uniknout? Někdo programově nekonformní?

Odboj nemusí být jen politický, ale také estetický nebo kulturní. Každý člověk, který se naučí nějaký cizí jazyk, který se nenechá zblbnout, který se postaví trochu mimo, už vlastně svým způsobem brání hlouposti. Podobní lidé přirozeně vždy zůstanou v menšině, ale to nevadí.

* LN Nepřekvapuje vás, že po sovětském vpádu došlo tak rychle k natolik radikální proměně společnosti, která nejprve stojí jako jeden muž za ideály a politiky pražského jara, a během několika měsíců jsou ze všech – s výjimkou těch, co odešli – zastánci „normalizace“?

V roce 1968 mně bylo čtrnáct. Profesor, který nás zapřísahal, že se neoholí, dokud Rusové neodejdou, mě do roka a do dne lákal ke vstupu do SSM. Tenhle fenomén mně skutečně vyrazil dech a strašně dlouho jsem se s ním vyrovnával. V té době jsem skutečně měl pocit, že Češi jsou nejodpornější a nejzbabělejší národ na světě. Pak jsem zjistil, že to asi nebude pravda, že jde o mnohem obecnější jev. Dodneška ale nevím, jak měřit zbabělost a proč je v Česku tak rozšířená. Netvrdím, že jsem hrdina, ale proč jenom čeština má slovo „předposranost“?

* LN Nebyla ta rezignace spíš výrazem beznaděje než zbabělosti?

To je jedna z hypotéz, která by stála za přezkoumání. Pro mne je beznaděj spíš výzvou. Nemáš žádnou šanci? Tak se jí chop. Kořeny tohoto jednání bych viděl spíše v nějakém historickém formování obyvatelstva téhle země, ztrátě aristokratického modelu chování, určitém plebejství, sedláckém vyčůrávání s vrchností. V širším kontextu jde pouze o přirozený vývoj každé utopie: na počátku je pár nadšenců posedlých nápravou světa, a pak se to pod přívalem oportunistů zvrhne. Do roku 1968 byl dogmatický komunismus, zatímco po roce 1968 zavládl oportunistický komunismus, kterému až na pár výjimečných idiotů nevěřil vůbec nikdo a který nepracoval s žádným ideálem.

* LN Ve své poslední knize trochu provokativně píšete, že mezi Woodstockem a budovatelskou brigádou není tak velký rozdíl. Byla tedy opozice proti normalizaci jen trochu jiné stádo?

Doufám, že to takhle schematicky nevyznívá. Když člověk chce něčemu porozumět, měl by si nejdříve zamést před vlastním prahem. Tedy podívat se na sebe, na své vrstevníky, na svou generaci. Já se mohu posmívat svazákům, že zpívali častušky, ale já a moji vrstevníci jsme se zase tlačili před dveřmi různých bigbítů. V určitém období života má asi každý potřebu se shromažďovat, jásat a balit holky. Jestli to dělá na Woodstocku, nebo na stavbě mládeže, to asi nebude velký rozdíl. Spíš jde o to, na jak dlouho v tom člověk uvízne a zda je schopen se z toho poučit, nebo jen nostalgicky vzpomíná na krásnou dobu mládí.

* LN Co nejdůležitějšího jste zjistil o Češích díky tomu, že jste v roce 1979 odešel do Francie a zdejší situaci mohl vnímat z odstupu?

To opravdu nebyla moje starost. Měl jsem plné zuby bezmoci a šikanování. Pokračoval jsem pouze v hledání zajímavých lidí bez ohledu na jejich původ. Vedlejším produktem pátrání bylo rozostření pojmu normalita. Když něco považuješ za přirozené a normální, tak to nevidíš. Teprve když zjistíš, že není úplně samozřejmé jíst příborem, ale že se dá jíst také hůlkami, uvědomíš si, jak složité je jíst příborem.

* LN Vidíte zde po návratu z exilu nějaké změny k lepšímu?

Úředníků vesele přibývá, země se úspěšně zadlužuje, blbost jen kvete, takže pro mě změna není gigantická. Chápu ovšem, že ten, kdo rád tráví víkendy nakupováním, je šťastný. A protože jsem člověk tolerantní... Měl jsem spor se svým nakladatelem, který mi vytýkal, že jsem na Čechy moc přísný, že dnes už to dávno není tak, jak to popisuji, že mladí už mluví suverénně světovými jazyky a jsou zcestovalí. Na tom může něco být, vždyť kolik já potkám dvacetiletých a jakým právem je mohu kritizovat. Shodou okolností jsem se ale v roce 2004 nechal najmout jako tlumočník do automobilky, kam přijížděli na školení mladí čeští techničtí kádři. Šlo o muže, kterým bylo v roce 1989 méně než deset let, takže se o nich těžko dá říci, že by byli nějak poznamenaní komunismem. Ale modely chování byly úplně stereotypní: začínalo to chvástáním „my jim tady ukážeme“, po deseti dnech byla polovina z nich na marodce a po konci školení se všichni šťastně vraceli domů, že už si dají kachničku a zelíčko. Žádnou zvídavost, jak to chodí jinde, neprojevovali, ale o to raději nakupovali. Samozřejmě mezi nimi bylo těch dvacet procent výjimek. Jsem dnes ale v podstatě náramně spokojený člověk. Žijeme v době, která je pro mne velmi vzrušující už tím, že nemůže trvat dlouho. Jsem rád, že si mohu vybírat, čemu se budu věnovat, a nikdo mě do ničeho nenutí. Pro ty, co chtějí mít ke všemu návod, potřebují jasná řešení, nebo dokonce vůdce, ovšem tahle doba představuje problém. A protože je jich moc, tak otravují vzduch. Ale to se dá vydržet, chce to jen trochu zvyku.

Lubomír Martínek se narodil v roce 1954 v Českých Budějovicích. Po studiích na průmyslovce pracoval jako dělník v ČKD a kulisák v Divadle Na zábradlí. V roce 1979 odešel do Francie, odkud v dalších letech podnikl řadu cest po světě. V Paříži spolupracoval s Jiřím Kolářem na jeho edici Revue K, kde také v roce 1986 debutoval experimentální prózou Linka č. 2 (v roce 1992 vyšla i v Praze). Od devadesátých let vydal řadu knih, především sbírky esejů (Nomad’s land, Palimpsest, Mimochodem, Mýtus o Lynkeovi) a reflexivní prózu (Opilost z hloubky, Mezi polednem a půlnocí, Dlouhá partie biliáru). Kromě toho přeložil knihy Pierra Assoulinea Zákaznice a Jacquese Rossiho Útržky životů. Po pádu komunistického režimu žil střídavě v Paříži a v Praze, v posledních letech zakotvil ve Staré Huti u Dobříše.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)