Květen 2010

Paranormální jevy v amerických toyotách

Martin Weiss

Nevysvětlitelně rychlé automobily, to už tu jednou bylo. Proč si to ale Američané nechtějí pamatovat? Začalo to koberečky. Loni v září kvůli nim automobilka Toyota svolala na opravy 3,8 milionu vozů. V srpnu totiž v Kalifornii havaroval v rychlosti 190 km/h lexus, jehož řidič před nehodou zavolal na tísňovou linku a říkal, že se mu zasekl plynový pedál. Toyota tvrdila, že její vyšetřování ukázalo, že jiný problém než koberečky, které se mohou posunout a způsobit, že se plynový pedál zadrhne, neobjevila. To je „neúplné a zavádějící“, kontroval státní úřad pověřený bezpečností automobilů, aniž ovšem dokázal s jistotou říci, co tedy tento „případ náhlé akcelerace“, jak se jim začalo říkat, způsobilo. Načež se toyoty začaly plašit, houfně odmítají poslouchat své majitele a vyrážejí kupředu. Jen od konce ledna, kdy Toyota dočasně přestala prodávat osm modelů, dotyčný federální úřad zaznamenal zprávy o devíti smrtelných haváriích způsobených náhlou akcelerací. Opravárenská akce se nakonec dotkla více než pěti milionů vozů. Automechanici při ní zkracovali plynové pedály. Zároveň se ovšem objevilo podezření, že problém může způsobit cosi v elektronice ovládající motor. Do toho se náhle objevil ještě další, nesouvisející problém s brzdami u módního hybridu prius.

Americkým politikům se ulevilo, že se mohou na chvíli přestat věnovat potupným problémům amerických automobilek, a vrhli se s gustem na Toyotu. Kongres si předvolal manažery firmy a ministr dopravy se nechal slyšet, že by Američané měli s postiženými modely přestat jezdit. Advokáti svižně nasadili velký dar amerického práva světu – skupinovou žalobu. Prezident Toyoty se omlouvá všude od Davosu přes Washington po Čínu, ale napravit škody na reputaci jistě potrvá dlouho. Kdekdo si je jistý, že Toyota něco tají. Ale v čem přesně příčina náhlých samovolných rozjezdů spočívá, nikdo neví.

Zajímavé je, že celá událost může budit intenzivní pocit déjŕ vu, a ještě zajímavější je, že tento pocit příliš nebudí. Americkým řidičům se totiž plaší auta s nápadnou pravidelností. V únoru 1986 vyšel o náhlých akceleracích článek v New York Times. Bylo v něm mezi mnoha jinými modely zmíněno i Audi 5000. Článek si přečetla jakási paní z New Yorku, které se prý s jejím audim něco takového přihodilo hned dvakrát. Kontaktovala aktivisty za spotřebitelská práva a založila spolek, v němž se shromáždilo 40 lidí tvrdících, že jejich audi si taky dělá, co chce. Na podzim natočila o audi reportáž televize a během následujícího měsíce ohlásilo zážitky s neovladatelným německým vozem 1400 lidí. Stát nemohl zůstat nečinný, a tak federální úřad (tentýž, který nyní zkoumá toyoty) vypracoval studii. Pečlivé zkoumání došlo ke stejnému závěru jako všichni odborníci předtím: audi žádný defekt nemá. Co tedy bylo příčinou nehod? Snaha úřadu neurazit daňové poplatníky vedla k vynálezu originálního termínu „chybná aplikace pedálu“. V doprovodné tiskové zprávě ministerstvo uvedlo: „Úřad odmítl charakterizovat příčinu náhlé akcelerace jako chybu řidiče. To by mohlo budit dojem, že řidič si z nepozornosti či záměrně počínal nesprávně při ovládání automobilu. To, k čemu dochází, lépe vystihuje pojem chybná aplikace pedálu. Může se přihodit i tomu nejpozornějšímu řidiči, který bezděky zvolí špatný pedál a nevědomky v tom pokračuje.“

Proč právě Audi 5000? Lze to ze zprávy vyvodit. Evropská auta přicházela do módy a audi z nich bylo nejlevnější. Mělo pedály blíž u sebe než typický americký vůz, což je kvůli rychlému brzdění zcela správné. Incidenty také potkávaly hlavně řidiče menšího vzrůstu a starší lidi. Například Honda Civic měla pedály stejně blízko u sebe jako audi, ale žádné případy svévolných startů u ní hlášeny nebyly, zatímco Mercury Marquis, oblíbené auto amerických důchodců, jimi byl postižen, ačkoli měl pedály dál od sebe. Problém se zkrátka nenacházel v automobilu, ale v oblasti mezi sedačkou a pedály. Ale zkuste říci do očí, že si spletl brzdu s plynem, někomu, kdo třeba přišel o člena rodiny, zvlášť když má právníka. Úřady se proto chovaly, jako by žádná autoritativní studie nebyla, dál incidenty zkoumaly a vymýšlely různá iluzorní zlepšení. A američtí novináři ochotně popisovali srdceryvná líčení účastníků nevysvětlitelných havárií. Dnes mají i vysvětlení pro to, že se vadná auta vyskytují převážně pouze v USA: v Japonsku za to prý může málo rozvinutá spotřebitelská kultura, v Evropě zase roztříštěný systém státních dozorujících orgánů (v ČR si podle zastoupení automobilky zatím na zdivočelé toyoty nikdo nestěžoval).

Blogerka Megan McArdleová si nicméně dala tu práci a vynesla na graf údaje o věku postižených řidičů. Naprostá většina z nich je starší 55 let; nejvíce je jich ve věku 70–80 let; nejméně od 22 do 30 let. Na první pohled je to nepochopitelné: nejen masy důvěřivých spotřebitelů, ale i novináři a úředníci Obamovy vlády, samí lidé s tituly z nejprestižnějších univerzit, věří (nebo předstírají, že věří) tomu nejnepravděpodobnějšímu vysvětlení. Přináší to psychologický komfort – lidé radši žijí s tím, že je ohrožuje korporace ochotná jít v honbě za ziskem přes mrtvoly, než by si připustili, že jsou nedokonalí. Než aby Obama řekl důchodcům, že jsou zkrátka na řízení staří, radši uvažuje o tom, že by každé auto mělo být povinně vybaveno černou skříňkou jako letadla.

Když si obyvatelé jednoho domku ve Strašicích vymýšleli, že u nich dochází k paranormálním jevům, bylo to podezřelé od začátku. A přesto trvalo přes čtyři měsíce, než se úřady odvážily říct, že za vším je lidský faktor, a nescházelo vědců nabízejících roztodivné hypotézy. Co když se paranormální hysterie zmocní většiny? Jít proti ní je prakticky nemožné, anebo příliš nákladné. Stačí, aby plnila nějakou psychologickou potřebu, a pokud se navíc někomu vyplácí, je prakticky nevykořenitelná. Takže velké většiny nadále věří třeba tomu, že důkazy o globálním oteplování způsobeném člověkem jsou jednoznačné a geneticky upravené potraviny jsou nebezpečné, a nikdo už není ochoten vidět cokoli, co by jednou osvojeným závěrem mohlo otřást. Na těchto masových bludech není nic nového. Společnost, která si o sobě myslí, že je racionální a vědecká, je ovšem vůči nim zranitelnější než jiná.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)