Červen 2010

Tolik kostelů může zmizet jen ve válce, zděsil se Charles nad památkami v Česku

Jan Gazdík

Oprava Karlova mostu budí emoce, ale proti dřívějším metodám obnovy historických budov je šetrná. Donedávna se památky buď celé přestavovaly nebo léčily železobetonem. Agresivní a necitlivé opravy navždy poznamenaly třeba Karlštejn, Pražský hrad, Národní divadlo, vilu Tugendhat či Jihlavské divadlo.

Oprava Národního divadla v osmdesátých letech minulého století byla podle odborníků průšvih. Nejnavštěvovanější český hrad Karlštejn je vlastně pseudogotickým paskvilem, který UNESCO odmítlo, když ho Česko navrhovalo zapsat na seznam celosvětově chráněných památek. Jen o něco lépe je na tom klenot Pražského hradu katedrála svatého Víta, jejíž západní průčelí dokončoval, stejně jako Karlštejn, architekt Josef Mocker. "Na druhou stranu si uvědomme, že pokud by k podobným a ve své době kritizovaným opravám nedošlo, Karlštejn by už možná nestál, protože byl v roce 1886 v dezolátním stavu," připomíná přední český architekt Zdeněk Lukeš.

Architekt Mocker navrhl průčelí svatovítské katedrály v původním Parléřově stylu, ale už jeho nástupce Kamil Hilbert prosazoval větší ohled k dodatečným úpravám a odmítl gotickou přestavbu horní části hlavní věže katedrály. "Ponechal jí naštěstí renesanční zakončení, které chtěl naopak Mocker odstranit," říká Lukeš. I proto je na katedrále vidět, jak při její mnohasetleté dostavbě plynul čas a měnily se architektonické styly. Co ale už nikdo nenapraví, je mizerná akustika katedrály. Tohle tajné umění promyšleně rozmístěných dutin či výklenků si vzal Petr Parléř do hrobu a dodatečné úpravy ho zlikvidovaly.

Dnes je podle architekta Lukeše snadné tehdejší stavitele jen kritizovat. Je však třeba přihlédnout i k historickým souvislostem. "Památky mnohdy opravovali, jak nejlépe uměli, s využitím nejmodernějších materiálů. Třeba kdysi tolik populárního železobetonu," připomíná.

V počátcích 60. let minulého století nechal architekt Jaroslav Fragner ze středního křídla Nového královského paláce na Pražském hradě jen obvodové zdi. Cenné stropy i podlahy strhl, nahradil je betonem a do zbytku románské zdi nechal prorazit portály. Dnes by podle památkářů tak drastické stavební zásahy Hradu rozhodně nemohly projít.

Ostatně i rekonstrukci Národního divadla v 80. letech minulého století hodnotí odborníci jako neohleduplnou a nebývale agresivní. Vnitřek zlaté kapličky byl tehdy nemilosrdně "vykuchán". Neuspěly námitky, že není nutné do divadla za každou cenu cpát nejmodernější techniku. Že svůj smysl může mít i zachování originálního rázu první scény. Tento trend se prosadil až v posledních letech, kdy se při opravách památek používají dobové materiály a respektují se i dříve opomíjené detaily.

Necitlivým zásahům neunikl ani pražský palác Lucerna. Pamětníci uvádějí, že v hlavním sále nebylo ani v největších vedrech horko, tak jak je to dnes. I v zimě si můžete "užít" v Lucerně tropy. Až nedávno se přišlo na to, že při opravě byly zality jakési otvory. Nikoho nenapadlo, že to byl důmyslný systém větrání, nad nímž si dnes inženýři lámou hlavu, jak že to vlastně Václav Havel, děd bývalého českého prezidenta, nechal Lucernu vyprojektovat. "Divné otvory zalili stavaři betonem také v Křížové kapli, v níž okamžitě vzrostla vlhkost se zhoubnými účinky na deskové malby Mistra Theodorika," vrací se Lukeš k nepromyšlené opravě Karlštejna.

Není příliš známo, že v první republice, která dnes slouží v mnoha směrech jako vzor, se běžně bouraly mimořádně cenné středověké domy, které překážely nové výstavbě. A ve stejném duchu se později v 70. letech zlikvidovalo unikátní město Most, které muselo ustoupit těžbě uhlí. Nejde sice o rekonstrukci památky, ale právě příběh starého Mostu podle Lukeše dokumentuje, jak si totalitní režim cenil památek, které vznikaly celá staletí. "Princi Charlesovi jsme ukazovali fotografie starého Mostu a pak ty současné a on to stále nemohl pochopit. Namítal, že tolik kostelů může přece zmizet jen při válečném bombardování, ale ne v míru," vzpomíná Lukeš.

Regotizace (přizpůsobení gotickému stylu) nejnavštěvovanějšího hradu Karlštejn vyvolávala diskuse už v 19. století. Podoba "nového" hradu se od té původní značně liší. Pseudogotika však byla na přelomu 19. a 20. století v módě, a tak se jí musel podřídit i Karlštejn. Na druhou stranu – nebýt rekonstrukce, turisté by možná dnes navštěvovali zříceninu, která by se podobala nedalekým troskám hradu Žebrák.

Dobrý úmysl, špatný výsledek, tak se dá charakterizovat necitlivá úprava interiérů brněnského architektonického skvostu, vily Tugendhat, která je zapsána i v seznamu světově chráněných památek UNESCO. Z vily zmizely například autentické prvky z koupelen či kuchyně. O to obtížnější bude podle architekta Zdeňka Lukeše nynější rekonstrukce.

"Neskutečná prasárna," tak expresivně hodnotí odborníci v dobách totality naplánovanou rekonstrukci jihlavského divadla. Dobově unikátní scéna, kde vyrůstaly slavné hudební i herecké osobnosti, měla být nesmyslně rozdělena do dvou sálů, které zcela popíraly původní lodžiový charakter divadla. Dokončení rekonstrukce zabránil pád režimu. Výsledek dostavby je podle architektů rozumným kompromisem, byť už nešlo mnohým chybám zabránit.

Za příklad necitlivé rekonstrukce jsou považovány nedávné zásahy do středověkých, v baroku adaptovaných domů v Celetné a Kamzíkově ulici na hotel. Za nepovedenou je označována i rekonstrukce Domu U Hybernů, při níž byly bez vědomí památkářů vybourány fragmenty barokního kostela, které přežily i nepodařené adaptace totalitního režimu. Obnovu kasáren na náměstí Republiky (dnes obchodní centrum Palladium) hodnotí odborníci rozporně: vnitřek jako málo vídaný kýč, vnější vzhled budovy získal naopak původní historický ráz.

(MFDNES)