Červen 2010

Tolik kostelů může zmizet jen ve válce, zděsil se Charles nad památkami v Česku

Jaroslav Petr

5. dubna 2010

Oprava Karlova mostu budí emoce, ale proti dřívějším metodám obnovy historických budov je šetrná. Donedávna se památky buď celé přestavovaly nebo léčily železobetonem. Agresivní a necitlivé opravy navždy poznamenaly třeba Karlštejn, Pražský hrad, Národní divadlo, vilu Tugendhat či Jihlavské divadlo.

foto: Archiv, MF DNES

Oprava Národního divadla v osmdesátých letech minulého století byla podle odborníků průšvih . Prohlédni fotkyNejnavštěvovanější český hrad Karlštejn je vlastně pseudogotickým paskvilem, který UNESCO odmítlo, když ho Česko navrhovalo zapsat na seznam celosvětově chráněných památek.

Jen o něco lépe je na tom klenot Pražského hradu katedrála svatého Víta, jejíž západní průčelí dokončoval, stejně jako Karlštejn, architekt Josef Mocker.

"Na druhou stranu si uvědomme, že pokud by k podobným a ve své době kritizovaným opravám nedošlo, Karlštejn by už možná nestál, protože byl v roce 1886 v dezolátním stavu," připomíná přední český architekt Zdeněk Lukeš.

Architekt Mocker navrhl průčelí svatovítské katedrály v původním Parléřově stylu, ale už jeho nástupce Kamil Hilbert prosazoval větší ohled k dodatečným úpravám a odmítl gotickou přestavbu horní části hlavní věže katedrály.

"Ponechal jí naštěstí renesanční zakončení, které chtěl naopak Mocker odstranit," říká Lukeš. I proto je na katedrále vidět, jak při její mnohasetleté dostavbě plynul čas a měnily se architektonické styly. Co ale už nikdo nenapraví, je mizerná akustika katedrály. Tohle tajné umění promyšleně rozmístěných dutin či výklenků si vzal Petr Parléř do hrobu a dodatečné úpravy ho zlikvidovaly.

Vše válcoval železobeton

Dnes je podle architekta Lukeše snadné tehdejší stavitele jen kritizovat. Je však třeba přihlédnout i k historickým souvislostem. "Památky mnohdy opravovali, jak nejlépe uměli, s využitím nejmodernějších materiálů. Třeba kdysi tolik populárního železobetonu," připomíná.

V počátcích 60. let minulého století nechal architekt Jaroslav Fragner ze středního křídla Nového královského paláce na Pražském hradě jen obvodové zdi. Cenné stropy i podlahy strhl, nahradil je betonem a do zbytku románské zdi nechal prorazit portály. Dnes by podle památkářů tak drastické stavební zásahy Hradu rozhodně nemohly projít.

Ostatně i rekonstrukci Národního divadla v 80. letech minulého století hodnotí odborníci jako neohleduplnou a nebývale agresivní. Vnitřek zlaté kapličky byl tehdy nemilosrdně "vykuchán". Neuspěly námitky, že není nutné do divadla za každou cenu cpát nejmodernější techniku. Že svůj smysl může mít i zachování originálního rázu první scény. Tento trend se prosadil až v posledních letech, kdy se při opravách památek používají dobové materiály a respektují se i dříve opomíjené detaily.

Proč v Lucerně vládnou tropy?

Necitlivým zásahům neunikl ani pražský palác Lucerna. Pamětníci uvádějí, že v hlavním sále nebylo ani v největších vedrech horko, tak jak je to dnes. I v zimě si můžete "užít" v Lucerně tropy.

Až nedávno se přišlo na to, že při opravě byly zality jakési otvory. Nikoho nenapadlo, že to byl důmyslný systém větrání, nad nímž si dnes inženýři lámou hlavu, jak že to vlastně Václav Havel, děd bývalého českého prezidenta, nechal Lucernu vyprojektovat.

"Divné otvory zalili stavaři betonem také v Křížové kapli, v níž okamžitě vzrostla vlhkost se zhoubnými účinky na deskové malby Mistra Theodorika," vrací se Lukeš k nepromyšlené opravě Karlštejna.

Charles: Tolik kostelů může zmizet jen ve válce!

Není příliš známo, že v první republice, která dnes slouží v mnoha směrech jako vzor, se běžně bouraly mimořádně cenné středověké domy, které překážely nové výstavbě. A ve stejném duchu se později v 70. letech zlikvidovalo unikátní město Most, které muselo ustoupit těžbě uhlí.

Nejde sice o rekonstrukci památky, ale právě příběh starého Mostu podle Lukeše dokumentuje, jak si totalitní režim cenil památek, které vznikaly celá staletí. "Princi Charlesovi jsme ukazovali fotografie starého Mostu a pak ty současné a on to stále nemohl pochopit. Namítal, že tolik kostelů může přece zmizet jen při válečném bombardování, ale ne v míru," vzpomíná Lukeš.

Památky jako zajatci

Hrad si není podobný

Regotizace (přizpůsobení gotickému stylu) nejnavštěvovanějšího hradu Karlštejn vyvolávala diskuse už v 19. století. Podoba "nového" hradu se od té původní značně liší. Pseudogotika však byla na přelomu 19. a 20. století v módě, a tak se jí musel podřídit i Karlštejn. Na druhou stranu – nebýt rekonstrukce, turisté by možná dnes navštěvovali zříceninu, která by se podobala nedalekým troskám hradu Žebrák.

Agresivní a necitlivá rekonstrukce

Oprava Národního divadla v osmdesátých letech minulého století byla podle odborníků průšvih. Na omluvu tehdejším architektům je však nutné uvést, že byli vystaveni velkému tlaku komunistických pohlavárů, kteří si chtěli udělat z opravy kapličky symbol "vzorné" péče

totalitního režimu o kulturu i památky. Oprava divadla proto musela být dokončena stůj co stůj v termínech, které stanovila komunistická strana.

Dobrý úmysl, špatný výsledek

Tak se dá charakterizovat necitlivá úprava interiérů brněnského architektonického skvostu, vily Tugendhat, která je zapsána i v seznamu světově chráněných památek UNESCO. Z vily zmizely například autentické prvky z koupelen či kuchyně. O to obtížnější bude podle architekta Zdeňka Lukeše nynější rekonstrukce.

Sporná oprava Karlova mostu

Pražský magistrát zaplatí pokutu 3,25 milionu za chyby při rekonstrukci Karlova mostu. Prý se některé původní kameny zbytečně vyměňovaly za nové nebo stavebníci použili nevhodnou maltu, kameny špatně spárovali a použili příliš moderní postupy.

Jihlavské divadlo: Neskutečná prasárna

"Neskutečná prasárna," tak expresivně hodnotí odborníci v dobách totality naplánovanou rekonstrukci jihlavského divadla. Dobově unikátní scéna, kde vyrůstaly slavné hudební i herecké osobnosti, měla být nesmyslně rozdělena do dvou sálů, které zcela popíraly původní lodžiový charakter divadla.

Dokončení rekonstrukce zabránil pád režimu. Výsledek dostavby je podle architektů rozumným kompromisem, byť už nešlo mnohým chybám zabránit.

Pražské řádění

Za příklad necitlivé rekonstrukce jsou považovány nedávné zásahy do středověkých, v baroku adaptovaných domů v Celetné a Kamzíkově ulici na hotel.

Za nepovedenou je označována i rekonstrukce Domu U Hybernů, při níž byly bez vědomí památkářů vybourány fragmenty barokního kostela, které přežily i nepodařené adaptace totalitního režimu.

Obnovu kasáren na náměstí Republiky (dnes obchodní centrum Palladium) hodnotí odborníci rozporně: vnitřek jako málo vídaný

kýč, vnější vzhled budovy získal naopak původní historický ráz.

CO SE NAOPAK POVEDLO

Telč

Tamní náměstí je příkladem citlivé rekonstrukce. Bylo proto zapsáno do světově chráněných památek UNESCO.

Praha

Jako vzorové propojení historicky cenné památky s moderní architekturou jsou odborníky považovány Parní mlýny v Holešovicích, kde cihlová "anglická architektura" vyniká v kontrastu s prosklenými plochami. Ze stejného důvodu si architekti cení Sýpky při Šaldově ulici v Karlíně či Karlínského korza.

Písek

Nejstarší most ve střední Evropě (na snímku), byl v roce 2002 poničen povodní a s využitím původních kamenů citlivě opraven.

Autoři:

* Jan Gazdík

MF DNES

Vrcholem prvního samostatného turné

Téma

Téma

Nejen o zbytečném bombardování území ČR na konci války

V polovině února jsme s úctou vzpomněli obětí tragického bombardování Prahy.

Americká vojska však Prahu a další města bombami zasáhla i v čase, kdy bylo jasné, že se válka chýlí ke konci a fašistické Německo bude poraženo. Dodnes se historici přou o to, zda likvidace českých průmyslových a chemických podniků, či důležitých dopravních uzlů byla záměrem nebo omylem.

Již vzpomenuté únorové bombardování Prahy je označováno jako omyl, piloti si prý spletli Prahu s Drážďany. Ne náhodou je proto mnozí považují za zločin, který nesnese žádnou omluvu. Za jasného počasí totiž padaly bomby na místa, kde nebyla žádná vojenská technika ani žádný průmysl důležitý pro skomírající nacistickou armádu.

Březnový nálet na Prahu

Znovu začaly bomby padat na Prahu 25. března 1945. Bylo to za měsíc už podruhé – a lidé po minulé zkušenosti věděli, že Američané bombardují plošně. Březnový nálet byl naštěstí mnohem menší než ten, ke kterému došlo 14. února. Američané útočili přesněji, za cíl si vybrali především průmyslové čtvrti. Nejvíc bomb padalo v Libni a Vysočanech, kde tehdy stály rozsáhlé průmyslové komplexy vyrábějící zbraně. Bomby ale 25. března padaly také ve Kbelích a Letňanech, kde stála strategická letiště. Spekulovalo se také, že hlavním cílem útoku je továrna Marconi Radioslavia. Právě v ní se měla vyrábět německá atomová puma. Tyto spekulace se však nikdy nepotvrdily. Při tomto útoku bylo usmrceno 235 osob a dalších 417 bylo zraněno.

Celkem bylo v Libni a Vysočanech zničeno nebo vážně poškozeno na šedesát továrních objektů. V sutiny se proměnily Českomoravské strojírny, Českomoravská Kolben Daněk, Vysočanská mlékárna, hlavní sklady firmy Julius Meinl, továrna na stroje bratří Prášilů, Ottova chemická továrna, libeňský lihovar, parní mlýny Františka Odkolka nebo továrna na celuloidové zboží a další. Značná část zasažených továren sloužila německému zbrojařství, přesto se dodnes vede mezi historiky diskuse o motivaci a oprávněnosti akce takové intenzity na samém konci války. Během půldruhé hodiny přes poledne dopadlo na Prahu 12 tisíc bomb o průměrné váze 250 kilogramů. Krutou daň si bombardování vybralo také mezi obyvateli obcí Letňany, Satalice, Kbely a Čakovice, které v roce 1945 ještě ležely za hranicemi Prahy. Tisk v následujících dnech nepřinesl o náletu žádné zpravodajství, což je možná jeden z důvodů, proč se na něj postupně zapomínalo a informace o něm se z různých zdrojů liší.

Možná i proto si řada historiků a pamětníků myslí, že cílem březnového útoku byla likvidace továrních komplexů. Tedy, že nálet měl především hospodářský motiv, likvidaci budoucí průmyslové konkurence. »Museli vidět, kam ty jejich bomby dopadají, že to nejsou třeba nějaké objekty v Německu, museli vědět, že jsou v Praze a museli vědět, že jsou mezi továrními objekty, které budou za pár týdnů sloužit míru,« říká k tomu jeden z pamětníků.

Bomby ničily nádraží

Cílem spojeneckých náletů se na konci války stala i jihočeská nádraží, ale nejen ona. Porážky německých vojsk na všech frontách a blížící se konec druhé světové války přinesl obyvatelům českých zemí nejen naději, ale i mnohá utrpení. Spojenci svoji stupňující se ofenzivu podporovali masivním bombardováním, které se nevyhnulo ani Česku. Jeden z nejtragičtějších náletů se odehrál 23. března 1945, při kterém především v jižních Čechách zahynuly stovky osob včetně civilistů. Na jihu Čech sice nebyly rafinerie a ani velké průmyslové podniky, zato zde byly významné železniční křižovatky.

A dopravní tepny byly dalším, často náhradním cílem spojeneckých bombardérů. Nálety na ně totiž byly nejen přímo plánované, ale často sloužily i jako místo pro odhození bomb, které se nepodařilo shodit na původní cíl.

České Velenice

V malém pohraničním městě České Velenice na Třeboňsku bylo koncem války velmi živo. Jelikož se zde křižovaly významné železniční tratě do Vídně, Prahy, Plzně a Lince, bylo především zdejší nádraží stále plné vojáků, zajatců i uprchlíků. Navíc ve městě fungovaly velké železniční opravny, které zaměstnávaly stovky dělníků. První bombardéry se nad Velenicemi objevily 23. března krátce před polednem. Během necelých dvaceti minut celkem 138 letounů B-24 Liberator 55. bombardovací perutě amerického letectva z jihoitalské základny shodilo na město kolem 2600 pum různé hmotnosti od 50 do 500 kg. Následky byly tragické. Zahynulo kolem 150 místních obyvatel a přes 1100 (podle některých zdrojů 1300) vojáků, zajatců, dělníků i uprchlíků v transportech. Byly zcela zničeny železniční dílny i vlastní seřaďovací nádraží a zasaženo bylo i téměř 200 domů souměstí České Velenice - Gmünd.

České Budějovice

Týž den (23. března 1945) při návratu z náletu na cíle v okolí saských Drážďan zamířilo několik létajících pevností B-17 k náhradnímu cíli - českobudějovickému nádraží. Přímý zásah dostaly výtopny, skladiště, nákladní rampy a dva mosty. Zahynulo zhruba 50 osob, převážně železničářů. Následující den nálet spojenců pokračoval. Byl mnohem zhoubnější. Údajně až devadesát amerických strojů B-24 shodilo na město více než tři tisíce pum, které zasáhly krom nádraží i obytné domy, zejména v Havlíčkově kolonii, Pětidomí a Suchém Vrbném. Zničena byla i úřadovna gestapa. Nálet si vyžádal více než 200 obětí a obrovské materiální škody.

Cheb

Americká letadla napadla 25. března 1945 Cheb a zničila i obytné domy v dnešní Žižkově, Havlíčkově, Riegrově a Palackého ulici. Při náletu bylo zabito na 800 osob, včetně mnoha politických vězňů. Americké bomby zasáhly tábor, ve kterém byli u Chebu koncentrováni. Přes 70 francouzských antifašistů a nezjištěný počet sovětských zajatců při tom zahynulo. Další velký nálet spojenců postihl město 8. dubna 1945. Bylo při něm zničeno nejen nádraží, důležitý dopravní uzel, ale v troskách skončila odhadem asi třetina Chebu. Přestože již 18. dubna 1945 překročila americká vojska u Trojmezí české hranice a do Chebu to měla jen několik desítek kilometrů, o dva dni došlo k bombardování chrámu sv. Mikuláše v Chebu. Podle dobových svědectví po lidech, kteří chtěli lokalizovat vzniklý požár kostela, bylo údajně stříleno z palubních zbraní bombardéry doprovázejících amerických stíhaček.

Kralupy nad Vltavou

V roce 1944 byla zahájena bitva o benzin. Německo mělo nedostatek pohonných hmot, vyrábělo syntetický benzin. Ten se vyráběl i u nás, nejvýznamnější rafinerie byla v Záluží u Mostu. Ta se stala společně se Škodovkou v Plzni nejčastějšími cíly britského a posléze amerického taktického letectva. Při bombardování menší rafinerie 22. Března 1945 bylo zničeno také město Kralupy nad Vltavou. Tehdy zahynulo 145 českých obyvatel. Na počátku války byla kralupská rafinerka začleněna do německého koncernu Benzin-Benzol-Verband-Bochum, výroba benzinu v tomto závodě ale byla roku 1943 zastavena jako neefektivní. Objekt byl pečlivě zamaskován a po zbytek války udržován v provozuschopném stavu. Poprvé se Američané o zničení Kralupolu pokusili 28. prosince 1944. Druhý úder pak přišel 22. března 1945. Svůj náklad bomb tehdy shodilo za půl hodiny na město asi 125 letadel…

Cílem masivního útoku bylo kromě rafinerie i vlakové nádraží, které představovalo důležitý dopravní uzel. Hned první vlna náletů zasáhla v Kralupolu plný zásobník ropy. V důsledku vzniklého požáru se město zahalilo do hustého černého dýmu a další bombardování proto bylo prováděno prakticky naslepo. Celkem na město dopadlo 1256 tříštivých bomb o hmotnosti 316 tun. Desetina města byla podle některých zdrojů zničená. »Jen kostel se svou tichou věží zůstal trčet mezi troskami nedotčen,« popsal obraz zkázy básník Jaroslav Seifert, který bombardování Kralup věnoval cyklus šesti básní.

Bombardování ale nezasáhlo jen Kralupy - část letadel zřejmě omylem shodila svůj náklad na nedaleké Neratovice. Jejich bomby zničily desítky obytných domů a usmrtily 52 lidí.

Ústí nad Labem

Koncem války bylo několikrát napadeno i Ústí nad Labem. Tak například krátce po poledni 17. dubna 1945 před 14.00 přiletělo od jihu několik bombardovacích svazů, a otočilo se nad chemičkou. Jejich cílem bylo zřejmě zničit dopravní tepny. Proto bomby dopadaly na nádraží a pozabíjely mnoho zde pracujících vězňů. Zasáhly i centrum města, zničily i početné obytné domy.

I další dubnové nálety způsobily ve městě značné materiální škody. Při nich bylo mimo železničních objektů zničeno 165 domů, těžce poškozeno 65, středně 85, lehce přes 500 objektů, podle tehdejších zpráv zahynulo asi 1200 lidí, a několik set jich bylo bez přístřeší. Celkový život města byl ochromen. Postiženy byly městské komunikace. V jižní části města, do Vaňova a Předlic se vůbec nedalo jezdit, pouliční městská dráha byla přerušena. Značně porušeno bylo vodovodní a kanalizační potrubí. Životy občanů ohrožovaly narušené zdi, které hrozily zřícením, a velké množství nevybuchlých bomb o váze 250 a 500 kg, které byly pomalu odklizovány vězni z Litoměřic. Hlavní cíl opakovaných náletů - železniční křižovatka, byla sice těžce poškozena, ale nacistům se podařilo obnovit železniční provoz už několik hodin po bombardování.

Bombardování Škodových závodů

Plzeň byla díky Škodovým závodům jedním z nejdůležitějších měst v Československu. Společně s německými koncerny Krupp a Rheinmetall patřila mezi tři nejdůležitější zbrojní továrny, pracující v době války pro Třetí říši. Hlavním válečným programem byla v plzeňské Škodovce výroba děl - od polních přes tanková až po námořní. Na počátku války, při nedostatku tanků německé výroby se zde opravovaly tanky československé výroby. Kromě toho se zde vyráběly další komponenty na letadla a ponorky. Od léta 1943 do května 1944 byla Škodovka terčem několika britských náletů z letišť ve Velké Británii.

Proč se však, pouhých dvacet dní po vyhlášení Košického vládního programu, 25. dubna 1945, stala plzeňská Škodovka terčem jednoho z posledních spojeneckých náletů, si lze jen těžko vysvětlit jinak, než jako snahu oslabit český poválečný průmysl. Několik set amerických bombardérů tehdy svrhlo přes pět tisíc tříštivých, fosforových a zápalných bomb, 29 objektů závodu bylo úplně zničeno, 21 velmi těžce poškozeno a 33 poškozeno těžce. Závod byl bez proudu, komunikační spoje prakticky neexistovaly. V té době, těsně před koncem války, nacisté nemohli z Plzně odvézt již ani šroubek pro frontu. Přesto byl tento průmyslový gigant fakticky zničen. Předtím (17. dubna 1945) americké bomby zabíjely v dělnických čtvrtích Škvrňany a Karlov, které byly téměř zničeny, fakticky zničeno bylo plzeňské seřaďovací nádraží.

Přes těžké ztráty na majetku se podařilo již v květnu 1945 obnovit některé základní funkce Škodovky, na něž později navázal další rozvoj výroby.

Stručně závěrem

Nejsem historik a rozhodně nehodlám jejich práci a hodnocení nahrazovat. Vybral jsem z historických análů jen některé příklady, zdaleka nejsou všechny. Tragických událostí způsobených bombami amerických spojenců, často jen náhodných, či proto, že se letci potřebovali zbavit svého nákladu, je mnohem více. O tom, zda mělo jarní bombardování železničních uzlů a průmyslových objektů na území tehdejšího protektorátu těsně před koncem 2. světové války nějaký smysl, se i dnes vedou odborné pře. Z laického hlediska se však ničení majetku, který mohl pomoci osvobozené Československé republice v její poválečné výstavbě, jeví jako nesmyslné. O zbytečných ztrátách na životech civilních obyvatel je snad zbytečné vůbec přemýšlet.

Hodnocení konce děsivé 2. světové války, vítězství Rudé armády a spolupodíl západních spojenců na něm ponechme historikům a politikům. Letos, ostatně tak jako každý jiný rok v čase, kdy si porážku nacistů připomínáme, je k tomu dobrá příležitost.

A tak jen vzpomeňme prvního bodu Programu československé vlády Národní fronty Čechů a Slováků, který byl přijat 5. dubna 1945 v Košicích, který by jim mohl pomoci: »Po více než šesti letech cizácké poroby přišel čas, kdy nad naší těžce zkoušenou vlastí vzchází slunce svobody. Na své slavné vítězné cestě na západ osvobodila Rudá armáda první části Československé republiky. Tak bylo umožněno díky našemu velkému spojenci, Sovětskému svazu, že na osvobozené území se vrátil prezident republiky a byla zde, opět na domácí půdě, vytvořena nová československá vláda.

Nová vláda má býti vládou široké Národní fronty Čechů a Slováků a tvoří ji představitelé všech sociálních složek a politických směrů, které doma i za hranicemi vedly národně osvobozenecký zápas za svržení německé a maďarské tyranie. Nová vláda považuje za svůj úkol, aby po boku Sovětského svazu a ostatních spojenců dovedla tento zápas do konce, do úplného osvobození republiky, přispěla všemi silami českého a slovenského národa k plné porážce hitlerovského Německa a učinila první kroky pro vybudování nového, šťastnějšího života našich národů v osvobozené vlasti.«

Připravil Jiří JANOUŠKOVEC

Foto archiv

12. dubna 2010, Jiří JANOUŠKOVEC

www.halonoviny.cz/index.php?id=95200

Protiústavní Ústavní soud

12. dubna 2010

Jaké jsou právní účinky rozhodnutí založeného ústavním podvodem?

Tuto otázkou jsem si položil poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 11.11.2009, jako soudní orgán „ochrany ústavnosti“, České republiky vydal rozhodnutí, kterým za účasti ČSSD vytknul nižším soudům všech stupňů, že rozhodovaly o závazcích ČSSD podle textu písemné smlouvy, kterou v r. 1997 se mnou ČSSD uzavřela. Zdá se vám to nesmyslné? Nikoliv jen vám.

Ústavní soud odmítl připustit jakékoliv moje vyjádření, přestože je veřejně známo, že druhým, kdo smlouvu za ČSSD podepsal, je Miloš Zeman, který v březnu 2007 odmítl zpochybnit svůj podpis na smlouvě a v souvislosti s nátlakem na jeho osobu z ČSSD vystoupil. Bez mojí účasti rozhodnutí soudů (včetně Nejvyššího soudu ČR) Ústavní soud zrušil s tím, že v rámci přístupu „moderní judikatury“ je, vyjma Ústavního soudu, vůle účastníků v textu písemné smlouvy jinému subjektu (tedy i obecným soudům) „nepoznatelná“.

Chudáci občané, kterým advokáti vyhotovili smlouvy na koupi domu, bytu či jiné existenční jistoty, za které zaplatili advokátům nemalé sumy a klidně spí v přesvědčení své právní jistoty. Ústavní soud nálezem ze dne 11.11.2009 rozhodl, že nejenom občanům či advokátům, ale ani jiným soudům, kromě Ústavního, není bez ohledu na znění textu smlouvy její obsah „poznatelný“.

Jestliže se kterýkoliv občan dostane do sporu s někým, kdo má o jeho majetek zájem, může mít problém. Nález Ústavního soudu by měl mít právní závaznost pro obecné soudy v tom, že ať je smlouva o nabytí majetku občanem napsaná jakkoliv, je vůle stran jinému subjektu než Ústavnímu soudu „nepoznatelná“.

Nálezem Ústavního soudu ztrácí smysl takové právní instituty jako je způsobilost k právním úkonům, ověřování podpisů atd. Popřením gramatického významu slov textu smlouvy ztrácí smysl i gramotnost jako taková.

Není mi známo, že by kterýkoliv soud na světě kdy vydal, v rámci přístupu „moderní judikatury“ tak průlomové rozhodnutí, jakým je nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2009. Kdo chce mít po vydání nálezu Ústavního soudu alespoň nějakou právní jistotu, neměl by otálet s jakoukoliv smlouvou, kterou získal majetek větší hodnoty, předložit ji Ústavnímu soudu k „autorizaci“, zda vůle smluvních stran vyjádřená textem smlouvy je Ústavnímu soudu „poznatelná“. Jinak mu hrozí, že když po letech bude mít kdokoli o jeho majetek zájem, může Ústavní soud textu jeho smlouvy nepřiznat „poznatelnost“ jejího obsahu a vůli toho, kdo smlouvu podepsal, nahradit jakoukoli vůlí svojí.

Ještě pozoruhodnější je, že Ústavní soud „poznal vůli těch, kdo smlouvu podepsali“, tak, že Miloš Zeman za ČSSD neuzavřel smlouvu se mnou, ale s jakýmsi „subjektem“ „pars pro toto“, kterého lze nahradit, jako část za celek, nejen za kteréhokoli advokáta, ale dokonce i za kteréhokoliv notáře.

Bráno vážně, může nejenom kterýkoliv advokát, ale i kterýkoli notář na základě nálezu Ústavního soudu požadovat na ČSSD odměnu za zastupování v kauze Lidového domu.

Co na tom, že s ČSSD jsem smlouvu uzavřel výlučně sám. Co na tom, že podle smlouvy jsem si mohl bez souhlasu ČSSD přizvat k asistenci kteréhokoliv advokáta nebo notáře a pověřit jej jednotlivými úkoly. Že stejně jako za pracovníky své advokátní kanceláře jsem odpovídal ČSSD podle smlouvy i za tyto mnou pověřené advokáty či notáře výlučně výslovně sám. Že podle smlouvy bez mého písemného souhlasu, formou dodatku ke smlouvě, nelze obsah mandátní smlouvy uzavřené s Milošem Zemanem jakkoliv měnit.

V průběhu let zastupování sporu ČSSD o vlastnická práva k Lidovému domu jsem jednotlivými úkoly na plnění smlouvy pověřil několik advokátů. Ústavní soud neuznal nároky na odměnu ČSSD z mojí smlouvy s Milošem Zemanem žádnému z těchto advokátů. Ústavní soud uznal nárok na odměnu notáři, jehož „zásluha“ na „zastupování“ kauzy spočívala v ověření podpisů.

Jak by Ústavní soud poslušně nepřiznal notáři odměnu za ověření podpisů v částce 18ti milionů Kč. Notář přece předložil Ústavnímu soudu dopis Jiřího Paroubka, kterým Jiří Paroubek zpochybnil „související soudní rozhodnutí ohledně technické stránky uhrazení a dělení odměny“. Dopisem Jiří Paroubek rozhodl (notáři „uznal“), že „osobní podíl“ notáře na zastupování ČSSD v kauze Lidového domu ověřením podpisů, je minimálně takový jako můj. Jakpak bych já mohl chtít podílovou odměnu 10 % ze soudně vymoženého majetku ČSSD sjednanou mojí mandátní smlouvou? Vždyť i notář, který má „rozhodnutím Paroubka" „minimálně stejný osobní podíl“ na „zastupování“ ČSSD ověřením podpisů, má „nárok jen“ na odměnu 18 milionů Kč.

Když čtete tyto řádky, nemáte obavu, zda všechno není naruby? Zda chovanci na psychiatrii nakonec nejsou ti normální? Zadržte, to ještě nic není. Ústavní soud „nesměl“ podle návodu v dopise Jiřího Paroubka nerozhodnout. Blížily se volby. Průzkumy „veřejného mínění“ jsou drahé. Majetek, který jsem ČSSD získal zastupováním kauzy Lidového domu, začíná docházet. Kampaň je dlouhá. Bylo zřejmé, že si ČSSD bude muset půjčovat. Švýcarům, na které přešly moje pohledávky za ČSSD, už ČSSD nemá ani na zaplacení dluhu, ke kterému ČSSD odsoudil zatím nepravomocně Obvodní soud pro Prahu 1. Jistina dluhu činí sice jen 18 milionů Kč, ale s přisouzeným příslušenstvím činí jen tato pohledávka za ČSSD k 31.3.2010 okolo 235 milionů Kč. Kde potom jsou ostatní nezaplacené stamilionové dluhy ČSSD a miliardové smluvní sankce za zatajení příjmů?

Na Ústavním soudu se vědělo, že jde o „moc peněz“. Ústavní soud měl proto „svůj nález“ před jednáním soudu na dvanácti stranách předtištěný. A do toho při jednání Ústavního soudu byla vznesena námitka, že ústavní stížnost notáře ani ji doplňující listiny nejsou opatřeny zákonem stanovenou náležitostí. Podpisem osoby zákonem oprávněné podat ústavní stížnost. Podle zákona neměl Ústavní soud pravomoc o stížnosti jednat.

Ústavní soudci však už byli „zavázáni“ podle připraveného nálezu rozhodnout. Co jim zbývalo, než podstatným pozměněním obsahu protokolu o jednání soudu zamlčet, že byla vznesena námitka nedostatku pravomoci soudu podpisem neoprávněné osoby na stížnosti, a protokol o jednání zfalšovat zaprotokolováním, jakoby zástupce mého právního nástupce, společnosti Alba a.s. advokát Mgr. Němec, nenamítl nedostatek pravomoci soudu, ale jen se „snažil zpochybnit formální náležitosti stížnosti“. Tisíce rozhodnutí, kterými Ústavní soud od svého vzniku odmítl ústavní stížnosti pro nedostatek podpisu zmocněného advokáta či dokonce jenom pro jeho opožděné předložení soudu, jsou diskriminační. Může někdo pochybovat, že nález Ústavního soudu je rozhodnutím o závazcích ČSSD, které se účelově „nasadilo“ na „přílepek“ nároků notáře?

Bylo by možno rekapitulovat genezi mého zastupování ČSSD v kauze Lidového domu. V jaké nouzi byla Zemanova ČSSD, když jsem smlouvu podepisoval. Jak roztřeseně nedočkaví byli partajní šibalové, když jsem jejich korupčnické chtivosti získal miliardovou „dojnou krávu“. Jakou „třídní nenávist“ jsem u nich vyvolal, když jsem nepřišel jako každý a nezeptal se jich: „Hoši kolik si můžu nechat?“ S jakým pohrdáním se dívali na smlouvu, kterou jsem uzavřel se Zemanem, počínaje Špidlou, pokračuje Grossem a zejména Paroubkem. Má smysl rekapitulovat, když Ústavní soud na návod Jiřího Paroubka dopisem, na který se Ústavní soud beze studu výslovně odvolává, nálezem ze dne 11.11.2009 toto pohrdání smlouvou prohlásil pro všechny obecné soudy za závazné?

Jak je možné, že předseda jedné politické strany „ukládá“ Ústavnímu soudu jak má rozhodovat? Jak zkorumpovaní musí být soudci, když i za cenu podvodu zfalšováním protokolu o jednání soudu nedokáží odmítnout podepsat nesmysly znamenající civilizační ohrožení všech občanů v zemi, vymykající se jakékoli představě o právu?

Nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2009 dokumentuje ústavní krizi České republiky, tak jak ji definuje čl. 23 Listiny základních práv a svobod. Jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny, mají občané právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou.

Za této situace využívám tohoto práva, práva na svobodu projevu, a plním ústavní povinnost každého občana České republiky chránit podle Preambule Ústavy demokratický řád. S plnou odpovědností prohlašuji, že i podlý násilník, který zneužije převahy své osobní síly k oloupení člověka, není tak opovrženíhodný jako soudce, který hrozby státem organizovaného násilí, kterým je vynucována nejsilnější moc ve státě, státní moc, zneužívá k útisku a oloupení občanů České republiky.

V Praze dne 9.4.2010

Zdeněk Altner

Hrozí nám doba ledová?

12. dubna 2010

Černé zítřky se odkládají. V rozporu s hojně rozšířeným názorem Golfský proud neslábne. Evropa je pojištěna proti nástupu doby ledové na hodně dlouho.

V roce 2005 se dostalo široké publicity vědecké studii zveřejněné prestižním vědeckým týdeníkem Nature, jejíž autoři dokazovali, že Golfský proud slábne a Evropa tak má navzdory globálnímu oteplení na krku dobu ledovou. Globální oteplení mělo být příčinou nastupujícího ochlazení, protože sladká voda z tajících arktických ledovců měla ředit slanou vodu v severním Atlantiku a tím sypat písek do soukolí kolotání mořských mas, jehož je Golfský proud nedílnou součástí. Hrozba nevypadala jako vycucaná z prstu, protože před 13 000 roků už se něco podobného stalo. Tehdy došlo k ochlazení známému jako mladší dryas. Jméno dostala tato „malá doba ledová“ podle chladnomilné květinky dryádky osmiplátečné (Dryas octopetala), které náhlé ochlazení otevřelo cestu k nebývalé expanzi severem Evropy. V mladším dryasu se v Evropě během několika desetiletí se ochladilo o více než 10°C a lesy vytlačila z rozsáhlých území tundra.

Oceánolog Wally Broecker z Columbia University nabídl v roce 1989 pro mladší dryas elegantní vysvětlení. Před 13 000 lety běželo naplno tání laurentidského ledovce na severu Severní Ameriky. Na jižním okraji vznikalo z nahromaděné vody obří jezero Agassiz. Jeho stále slabší „hráze“ se nakonec provalily a do oceánu hrkly najednou tisíce kubických kilometrů sladké vody. Golfský proud, jehož tok je závislý na rozdílech v teplotě a slanosti vody vlastního proudu a okolních vodních mas, za těchto podmínek povážlivě klopýtl. A v Evropě udeřily zimy.

Zmiňovaná studie v Nature z roku 2005 dokazovala, že na úrovni 26° severní šířky už zeslábl Golfský proud asi o třetinu. Tato zpráva převtělená do katastrofických scénářů zdobila weby, titulní stránky novin a prodrala se do hlavních zpravodajských relací televizních i rozhlasových stanic. V následujících letech už se stejné publicity nedostalo zjištění, že síla Golfského proudu významně a ze zcela přirozených příčin kolísá. Měření, jež měla dokazovat slábnutí Golfského proudu, byla zatížena takovou chybou, že se jejich vypovídací hodnota limitně blížila nule. Nejnovější studie zveřejněná v Geophysical Research Letters vychází z měření satelitů a dat získaných z oceánografických bójí. Oceánolog Joshua Willis z Jet Propulsion Laboratory v americké Pasadeně s pomocí těchto informací určil sílu Golského proudu na 41° severní šířky, kde jsou výkyvy v síle proudu výrazně menší. Jeho závěry jsou jasné. Za posledních sedm let Golfský proud nezeslábl. Na základě satelitních dat hodnotí Willis jako nepravděpodobné zeslábnutí Golfského proudu v poledních dvaceti letech. Bohužel, tyto dlouhodobější analýzy nelze doplnit daty z bójí, protože ty byly vypouštěny až po roce 2002.

Podle oceánologa Carla Wunsche z Massachusetts Institute of Technology se nemusíme měřitelného zpomalení Golfského proudu bát ještě dlouhá desetiletí.

Změny jsme se dočkali i v náhledu na příčiny mladšího dryasu. Tým vedený Julianem Mortonem z University of Sussex došel k závěru, že se jezero Agassiz nevylilo do moře směrem na východ – tedy prostorem, kudy dnes teče řeka sv. Vavřince - ale naopak na sever. Gigantický vodní příval vtrhl do Severního ledového oceánu prostorem v povodí dnešních řek Athabasca a Mackenzie. Jezero Agassiz se vyprázdnilo ve dvou povodňových megavlnách. První z nich proběhla právě v době nástupu mladšího dryasu. Otevírá se tak otázka, zda mohl příval sladké vody do Severního ledového oceánu vyvolat „malou dobu ledovou“.

„Kdyby tohle množství vody vteklo do severního Atlantiku, pak by zcela jistě dokázalo zpomalit mořské proudy a vyvolat ochlazení,“ říká geolog James Teller z University of Manitoba, který se na odhalení „severní výpusti“ jezera Agassiz podílel.

Wally Broecker je přesto objevem „severní výpusti“ nadšen.

„Příval vody do Arktidy je přesně to, co moje teorie potřebovala,“ pochvaloval si Broecker v rozhovoru pro vědecký týdeník Nature. „Vpád sladké vody oblastí, kudy dnes teče řeka sv. Vavřince by mořské proudy v Atlantiku asi nijak nepoznamenalo, protože pro jejich běh jsou mnohem důležitější podmínky, jež vládnou dále na severu, u Grónska. Příval sladké vody do Arktidy by se ale nakonec přelil do severního Atlantiku a tam by spustil klimatickou změnu. Pro vodu, která vteče do Severního ledového oceánu není jiné cesty ven než přes severní Atlantik.“

Jak je vidět, vědci se nedostávají se svými teoriemi do úzkých ani v situacích, kdy realita vůbec neodpovídá jejich původním předpokladům. Zcela jistě to bude platit i o zastáncích teorie o zpomalujícím se Golfském proudu. Také oni určitě najdou nějakou kličku a dají tak svému katastrofickému scénáři šanci na zmrtvýchvstání. Nezbývá, než si přát, aby byl tok Golfského proudu v příštích staletích stejně vytrvalý jako vědecké hašteření.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora

Jaroslav Petr

Zpátky