Červenec 2010

Vídeňští Češi a loajalita ke státu

Lukáš Beer

O postoji politických představitelů německé menšiny po celou dobu trvání první československé republiky a vůbec o odmítavých náladách německy hovořícího obyvatelstva k začlenění do nově vzniklého „státu Čechoslováků“ v letech 1918-19 toho bylo napsáno mnoho. Sudetským Němcům jako takovým je vlastně dávána za vinu „zrada vůči naší republice“ a v mnoha případech aktivní činnost proti novému státu. V této souvislosti bude zajímavé podívat se na ve srovnání se jmenovaným příkladem méně známé okolnosti politických postojů nacionálně vždy velmi dobře uvědomělé české minority v hlavním městě habsburské monarchie, ve Vídni, a to během první světové války a k jejímu konci. Jisté je, že srovnání má své mouchy, zejména proto, že narozdíl od českých a moravských Němců nemohli vídeňští Češi ve své historii poukázat na několik staletí budování a zakládání v kulturní a hospodářské oblasti na území své působnosti, ačkoliv přínos Čechů pro charakter a tvářnost Vídně samozřejmě také nelze přehlížet, stejně jako že mnohé z toho, co dnes ve Vídni stojí, vybudovaly české ruce. Ale tento vliv se projevoval zejména koncem 19. století. Pak také početní poměry menšiny vůči většině byly poněkud jiné než poměry německého obyvatelstva v našich zemích, kde byl každý třetí obyvatel německé národnosti.

Až do 28. října 1918, do dne založení Československa, tvořili vídeňští Češi část populace, která byla v 19. století nerozlučitelně spjata s rozvojem města. To však vyžadovalo stálé přistěhovalectví, které se ze sousední Moravy dělo dlouhou dobu téměř automaticky a které bylo z oblasti Čech a Slezska citelné až od konce 18. století a dosáhlo svého vrcholu v posledních dvou desetiletích 19. století. Tento proud přistěhovalectví pak začátkem 20. století nejen že náhle zeslábl, ale obrátil se v proces odstěhovávání a reemigrace. Ukázalo se, že rozhodujícím motivem pro tuto silnou vnitřní migraci byla vždy přitažlivost Vídně jako průmyslového centra pro Čechy, kteří jsem přicházeli v hojném počtu ve svém nejproduktivnějším věku, což mělo významný přínos pro hospodářský rozvoj města.

Při posledním sčítání lidu v monarchii v roce 1910 se dle tehdejšího kritéria „obcovacího jazyka“ (Umgangssprache) hlásilo ve Vídni k Čechům nebo Slovákům 98.467 lidí. To se zdá být na první pohled relativně málo, ale musíme vzít v potaz, že se tehdy značný počet obyvatel českého původu z různých důvodů k české národnosti nehlásil a že velká část těchto lidí sezónně pendlovala mezi původní vlastí a Vídní. Historici proto odhadují, že ještě před rokem 1918 muselo ve Vídni žít alespoň 200.000 Čechů, přičemž v tomto počtu nehledejme samozřejmě např. Čechy asimilované, kteří se už v první a druhé generaci k českému národnímu uvědomění již nehlásili. V roce 1900 žilo ve Vídni kolem 1,6 miliónu lidí a některé odhady hovoří až o 250.000-300.000 lidech české národnosti, kteří se v té době v hlavním městě nacházeli.

Narozdíl od fakticky bezproblémové integrace Čechů v rámci městského hospodářství Vídně vznikaly ovšem třenice v souvislosti s čím dál více požadovaným zřízením škol s českým vyučováním s tehdejší správou města, která byla v rukách křesťansko-sociální strany, vztahy s ní byly často velmi napjaté (zato pak sociálně demokratické vedení města za první rakouské republiky bylo české menšině nakloněné). Zde kořenila četná vzájemná nacionálně politická obvinění, která dlouhou dobu zatěžovala soužití české menšiny s německy hovořící většinou, kterou ovšem paradoxně z nemalé části tvořily složky pocházející v druhé a někdy dokonce i v první generaci právě z řad těchto českých přistěhovalců. Česko-slovanský spolek dělnický ve Vídni požadoval již v roce 1868 převážně z praktických důvodů, avšak bezúspěšně, zřízení řemeslné školy pro mladé Čechy, kteří neovládali němčinu. O čtyři roky později, 21. dubna 1872, vzešel z tohoto spolku školský spolek Komenský, který existuje dodnes. Dal si za úkol zřízení české školy z vlastních finančních prostředků. A po deseti letech sbírky mohla být skutečně 16. září 1883 v městské části Favoriten skutečně otevřena první česká škola s třemi třídami a mateřskou školkou. Významnou roli hrály samozřejmě i tělocvičné spolky, jako byl Sokol (měl v župě rakouské celkem 14 jednot), Rakouský kraj dělnických tělocvičných jednot s 15 tělocvičnými jednotami ve Vídni a v Linci a Orel. Samozřejmě, že se přiostřující se nacionální pozice v českých zemích reflektovaly i v pozicích nacionálních táborů ve Vídni. U Německých ochranných svazů kulminovaly obavy ze slavizace a čechizace Vídně a Dolních Rakous paradoxně nejvíce právě v době, kdy se Češi odstěhovávali do Prahy a jiných průmyslových oblastí v původní vlasti.

Těsně před první světovou válkou byla česká menšina politikou vídeňské radnice zatlačena do defenzívy, ačkoliv však měla celkově dobré vyhlídky na zlepšení své situace. Česká menšina přešla do ofenzívy a plánovala zřízení českého gymnázia, čeští studenti přišli dokonce s nerealistickým požadavkem na zřízení české univerzity ve Vídni. A z čista jasna do toho zasáhla zpráva o zavraždění následníka trůnu v Sarajevu. Už krátce po atentátu došlo ve Vídni k protisrbským demonstracím, které následně vedly k výpadům proti vídeňským Čechům. Pouze díky zásahu vídeňské policie mohlo být zabráněno hrubějším potyčkám. Ale odnesly do okenní tabule české školy Komenského.

Poté co Srbsko neodpovědělo dostatečně na ultimátum rakousko-uherské monarchie, vyhlásila monarchie jižnímu sousedu 28. července 1918 válku. Vypuknutím války byl školský spolek Komenský, který hrál i v letech 1914 až 1918 centrální roli v české Vídni, těžce postižen. Jednak v první řadě narukováním mladších učitelů na frontu a později stále rostoucími finančními problémy. Literatura mimochodem neuvádí, kolik vídeňských Čechů za války na straně monarchie položilo své životy. Koneckonců už samotný fakt, že za první světové války padlo na frontách na straně Rakouska-Uherska podle některých odhadů možná až na 300.000 Čechů, je vlivem intenzivního prvorepublikovému legionářského proplachování mozků málo povědomý, nemluvě o tom, že český národ by tak vlivem toho měl za první světové války desetkrát větší počet obětí než za druhé světové války, aniž započteme nesrovnatelný zlomek Čechů padlých v legiích. Nejhrubší údaje hovoří o nejméně 139 tisících Češích z ryze českých okresů padlých v rakousko-uherských uniformách do roku 1917. Jedna ze školních budov spolku Komenského ve 3. městském okrsku sloužila během války jako vojenský lazaret. Češi nechtěli během války vídeňské radnici zavdávat příčinu k ukončení činnosti spolku. Aby nevzbudili podezření, probíhala korespondence spolku Komenský s ostatními českými organizacemi pod hlavičkou Svazu mlynářů (Verband der Müller).

Odchodem mužské populace na frontu se logicky snižoval o počet aktivně cvičícího členstva v jednotlivých českých organizacích. Například Sokol přišel během války sezónně až o 40 procent svých členů, protože až do konce války bylo povoláno na frontu 1244 mužských příslušníků Sokola. Ačkoliv ve Vídni nikdy nedocházelo z české strany ke zdráhání se vůči vojenské službě, vznikal pro několik jedinců a obzvláště členů nacionálních spolků vnitřní konflikt v souvislosti s povoláním na ruskou nebo srbskou frontu. Především u sokolů, kteří obzvláště pěstovali všeslovanskou myšlenku, představovala myšlenka přímého boje se slovanskými bratry značný problém. Je znám i případ sebevraždy jistého Hájka, který byl učitelem na Komenského škole a chtěl takto uniknout bezvýchodné situaci. Není také náhodou, že už v roce 1915 byla zrušena střešní organizace Sokola. Ale především díky obětavé činnosti ženského členstva mohly sokolské jednoty ve Vídni zachovat svou činnost. Členstvo Sokola se intenzivně chopilo charitativní a nacionální činnosti. Rozdávaly se potraviny a dokonce i české noviny a česká literatura raněným vojákům ve vídeňských lazaretech, dokud to nebylo úředně zakázáno.

Během první světové války se aktivity českých organizací ve Vídni přirozeně ztenčily, ale projevovala se přesto intenzivní snaha nenechat zaniknout turistické a sportovní akce, koncerty, divadelní představení a přednášky všeho druhu. Rakouské úřady jejich činnost sice kontrolovaly, ale v žádném případě to nevedlo k nějakému rozpouštění spolků. Ještě těsně před koncem války některé spolky dokázaly uspořádat divadelní program. V posledním roce existence monarchie byly české spolky obohaceny o další významnou organizaci. Dne 1. února 1918 se ve Vídni konalo zakládací shromáždění Českého srdce. Oficiálně se jednalo o humanitární organizaci, která v tomto směru své úkoly skutečně plnila, ale ve skutečnosti se jednalo o neoficiálního následníka České národní rady, která v roce 1915 fakticky přestala existovat. Takřka přes noc byl ve Vídni vybudován nový významný a silný český spolek.

Po celé trvání války vycházely ve Vídni dva české deníky – Vídeňský deník a Vídeňské Dělnické listy. V prvních letech války se tyto noviny tvářily k monarchii skutečně velmi loajálně. Tak například když rakousko-uherská armáda zaznamenávala úspěchy, psaly tyto noviny o „našem vítězství“ nebo o „našich statečných vojácích“. Obzvláště detailní bylo válečnické zpravodajství Dělnických listů, které dlouhou dobu vycházelo pod titulkem Válka. Vídeňští Češi se velmi dlouhou dobu ztotožňovali s rakousko-uherskou monarchií a kritické články vycházely pouze tehdy, když se jednalo o národnostní politiku. V prvních letech války skutečně nebyly náznaky toho, že by se Češi chtěli odtrhnout od svazku monarchie. Obě vídeňské české noviny sice byly pozorně sledovány cenzurou, ale ta nebyla tak přísná nebo důsledná jako v Čechách. Historik Karl Maria Brousek se domnívá, že tomu bylo proto, že nebyl zájem na tom, aby byl poškozen image Vídně jako loajálního hlavního města. Dalším vysvětlením by ale mohla být skutečnost, že vídeňští cenzoři plně neovládali češtinu. Tak se například stávalo, že v českých novinách se objevovala pověstná bílá místa zrovna vedle článků, které mohly být pádně považovány za závadné. Dělnické listy vycházely v roce 1914 v nákladu 13.700 výtisků a předpokládá se, že za války počet výtisků o něco klesl. Naproti tomu zaznamenal Vídeňský deník za války velký vzestup. Spolupracovníci tohoto listu velmi obratně ovládali obcházení cenzury. Noviny se kolportovaly dokonce na Slovensku, na bojových frontách a samozřejmě i v Čechách. Na vrcholu svého rozkvětu zaznamenal Vídeňský deník náklad až 25.000 výtisků denně.

Zatímco v prvních letech války se český vídeňský tisk choval loajálně či zdrženlivě, vše se měnilo s blížícím se koncem. Je až překvapující, s jakou otevřeností tyto noviny přibližně od ledna roku 1918 referovaly o T. G. Masarykovi, Benešovi a jejich zahraničním úsilí anebo dokonce o českých legiích. Důkazem špatné souhry a nekoncepčnosti rakouské cenzury jsou dva články, které se v těchto novinách objevily v září 1918. Česká armáda v nich byla líčena jako samostatný protivník stojící ve válečném stavu s Rakousko-Uherskem. Tisková cenzura tyto články jednoduše přehlédla. Vůbec lze pro celé období války říci, že český vídeňský tisk i přes (ledabylou) cenzuru mohl relativně otevřeně a svobodně psát o nacionálních otázkách. Leden 1918 byl jakýmsi zřetelným zlomem, kdy už vídeňští Češi signalizovali, že již nebudou akceptovat nadvládu Habsburků. 19. října 1918 byl ve Vídeňském deníku na jedné stránce otištěn Manifest císaře Karla a na stejné stránce byl tentýž kriticky okomentován.

Nemělo by se také zapomenout na skutečnost, že ve Vídni byla velmi aktivní česká Maffie. Exponentem této tajné organizace ve Vídni byl J. S. Machar, který měl přes prostředníka přístup k důvěrným dokumentům ministerstva vnitra. Tímto způsobem mohlo být české podzemí obeznámeno s důležitými plány vlády a bylo tedy možno na tyto plány včas a obratně reagovat. Sám T. G. Masaryk se před svým vycestováním z Rakousko-Uherska dokonce s Macharem setkal a získal od něho důležité pokyny. Ze strany vídeňských Čechů vycházely impulsy k založení samostatného československého státu. A to navzdory skutečnosti, že zpočátku války se snažili zdůrazňovat svou loajalitu k habsburskému dvoru. Tento postoj se během války změnil a byl zdůvodňován neměnným postojem vlády či neochotě k výraznějším ústupkům. V momentu, kdy se v rakouských vládních kruzích vyskytly snahy najít řešení, která by Čechy uspokojovala, už bylo očividně pozdě a Češi na nic neslyšeli. Deset dní před 28. říjnem 1918 vyšel ve Vídeňském deníku pozoruhodný článek, který byl ve skutečnosti apelem směřovaným České národní radě. Z jeho obsahu vyplývalo, že vídeňští Češi se na blížící se změny vzniku Československa dívají nejen se značnou radostí, ale i s obavami, aby se při utváření nových skutečností nezapomnělo na „dvanáctinu československého národa“, která podle deníku ve Vídni žila. List požadoval, aby byla prostřednictvím kompenzace a reciprocity vytvořena existenční báze české menšiny ve Vídni.

Krátce po rozpadu monarchie a porážce Německé říše si zraněný český národní cit hledal při různých příležitostech ve Vídni a v Dolních Rakousech ventil. V polemickém spisu Česká Vídeň se autoři navzájem předháněli v abstruzních nacionalistických požadavcích (tento spis dokonce vyšel přímo ve Vídni). Spoluautorem tohoto spisu byl pozdější nejprominentnější český menšinový politik z období mezi světovými válkami Antonín Machát (1880-1967), který se po volbách v roce 1927 dostal jako sociálně-demokratický poslanec do vídeňského obecního sněmu (dalšími autory byli V. Hrdina, dr. F. Jetel a E. Chalupný). Ve spisu byly navrhnuty plány na vytvoření koridoru mezi Československem a Jugoslávií, kde by Vídeň převzala roli železničního dopravního uzlu. Vídeň měla být vůbec společně s částí Dolních Rakous přičleněna k československému státu, tak že by „hranice probíhaly od jižního cípu Čech po Melk nebo Kremži (Krems), pak podél Dunaje až k Tullnu a odtud přes Vídeňský les (Wienerwald) a přes Baden až po Neziderské jezero (Neusiedlersee)“. Části těchto velkočeských návrhů byly skutečně Spojencům předloženy jako memoranda na mírových konferencích, ale byly odmítnuty. Jako mnohem účinnější než tato verbální propaganda ve formě zmíněného spisu se ukázalo založení Československého národního výboru pro Dolní Rakousy dne 5. listopadu 1918, který se staral o organizaci transportu potravin z Československa a jejich rozdělování českým konzumům.

I když nebudeme zbytečně mnoho přehánět, tak přeci jenom shledáváme v historii české minority ve Vídni jemné paralely k německé menšině v Československu, některé rysy jejich snah a nacionálních ambic jsou si trochu podobné. A jako by toho nebylo dost, tak se ještě dnes člověku může docela jednoduše stát, že když se dá v Rakousku do řeči s nějakým nositelem česky znějícího příjmení a zároveň německého křestního jména, nikdy si nemůže být jist, jestli má před sebou potomka sudetských Němců nebo rakouských Čechů.

Literatura:

Brousek, Karl. M.: Wien und seine Tschechen, R. Oldenburg Verlag München, 1980

Hummelberger, Walter: Die Wiener Tschechen und der „Anschluss“, In: Forschungen und Beiträge zur Wiener Stadtgeschichte, Verein für Geschichte der Stadt Wien, Wien 1978

(http://nassmer.blogspot.com)