Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Červenec 2010


Germanizace českomoravského prostoru - K. V. Müller, H. J. Beyer

Lukáš Beer

Karl Valentin Müller (1896 – 1963) byl eugenicky orientovaný sociolog, sociální antropolog a odborář s nacionálně socialistickým zaměřením. Po první světové válce studoval v Lipsku nejprve germanistiku a poté státní a sociální vědy, promoval v roce 1922. Od roku 1927 působil Müller v nejrůznějších referátech tehdy sociálně demokratickou stranou vedeného saského ministerstva kultury. Po převzetí moci nacionálními socialisty byl Müller kvůli své příslušnosti k sociálně demokratické straně nejprve propuštěn ze státních služeb, ale po nějaké době se na ministerstvo kultury mohl vrátit. V roce 1935 vyšla jeho kniha Vzestup dělníka prostřednictvím rasy a dovednosti (Der Aufstieg des Arbeiters durch Rasse und Meisterschaft), která, jak už napovídá samotný název, používala běžného nacionálně socialistického slovníku, obsahově však na druhou stranu obcházela některé dogmatické nacionálně socialistické výklady. V roce 1938 se stal docentem a od roku 1939 působil jako profesor sociologie na Technické vysoké škole v Drážďanech, kde přednášel na téma Rasa, národ a společnost a Národ a prostor. V roce 1941 byl povolán na pražskou univerzitu jako specialista na rasovou nauku a historiografii českých zemí. Jedním z jeho badatelských cílů bylo „zacházení s národnostně politickou dispoziční masou“ ve východní Evropě a pak také přeměna národnosti Čechů (Umvolkung). Ve svých pojednáních Zákonitost při proměnách v sociálně antropologické struktuře rasově blízkých sousedních národů prostřednictvím přenárodňovacích procesů (Gesetzmäßigkeit bei Wandlungen im sozialanthropologischen Gefüge von rassisch nahestehenden Nachbarvölkern durch Umvolkungsvorgänge) z roku 1937 a Význam německé krve v češství (Die Bedeutung des deutschen Blutes im Tschechentum) z roku 1939 zastával názor, aby byl český národ prostřednictvím přenárodnění „rozpuštěn“ v národ německý. Ze své pozice zvláštního pověřence pro rasové otázky napsal v roce 1940 vědeckou úvahu, ve které navrhoval, aby byl celý českomoravský prostor „převrstven německy určenou vedoucí vrstvou“, aby se získaly zpět „odněmčené výkonnostní rody“ (entdeutschte Leistungssippen) v českém národě a „německý národní ráz byl pročištěn od… méně (stejně) urozených rodů“ (minderebenbürtige Sippen). Na pražské univerzitě působil Müller až do roku 1945.

V souvislosti s Müllerovou osobou je na místě nejprve si připomenout činnost Nadace Reinharda Heydricha (Reinhard-Heydrich-Stiftung) v Praze v letech 1942-1945, s jejímž působením je jméno K. V. Müllera jako jejího spolupracovníka taktéž do jisté míry svázáno, ačkoliv jeho institut s nadací spolupracoval externě. Podrobné informace k Heydrichově nadaci podává ve své práci, která vyšla také česky, Andreas Wiedemann (Nadace Reinharda Heydricha v Praze, Pražská edice, Praha 2004) a informace zde uvedené z ní čerpají.

V roce 1942 ve svém proslovu k zahájení činnosti nadace potvrdil Karl Hermann Frank společně s určující osobností nadace, Hansem J. Beyerem, v návrzích a projektech k tzv. českému výzkumu, že cílem germanizace českého obyvatelstva a s ní spojené „neutralizace“ a „odnárodnění“ byly hlavními součástmi badatelské práce Heydrichovy nadace. Pomocí různých prací, které zdůrazňovaly rozdíly mezi obyvatelstvem Čech a Moravy, měly být obě části země od sebe odděleny a mělo být potlačeno pojetí českého obyvatelstva jako svébytného národa. V jednotlivých příspěvcích stále zdůrazňovaný, po staletí trvající německý vliv v Čechách a na Moravě, sloužil jednak k legitimizaci příslušnosti protektorátu k Německé říši, tak i k zničení národního uvědomění Čechů jako samostatného národa. Těchto cílů mělo být dosaženo představením takzvaných „procesů přeměny národnosti“.

Hans Joachim Beyer zde načrtl spojnici od středověkého německého stěhování na východ až do současnosti, popsal odnárodnění (Entvolkung) na příkladu tohoto stěhování na východ a tvrdil, že „podíly německé krve“ vyvolaly „výběr nadaných lidí“ u Čechů. Jen tak prý bylo možné, aby český národ docílil mimořádných výsledků a aby vzniklo národní hnutí. Podle této konstrukce byl protektorát „praněmeckým“ územím a Češi byli pouze národem „odněmčeným“, který teď musí být opět regermanizován. Nepočítalo se ale s germanizací všech Čechů. Podle Heydrichových a Frankových představ se měl provést „rasově národnostní soupis stavu“. Toho se mělo dosáhnout v první řadě lékařským a rasově biologickým výzkumem. Pro Heydrichovu nadaci uskutečnil Karl Valentin Müller sociálně antropologické výzkumy vybraných vrstev společnosti. K jejich objasnění měl přispět příklad výzkumu protektorátní policie. Müllerovým hlavním požadavkem bylo zjistit německé vlivy u zkoumaných osob během několika generací. Další s badatelů, Rudolf Hippius, se soustředil na aspekty národnostní psychologie. Zkoumal důsledky tzv. míšení národů,nově prověřoval rasovou vhodnost českých studentů, kteří měli být připuštěni ke studiu na německých vysokých školách.

Aspekt německého vlivu na český národ byl v Heydrichově nadaci, popř. jejími externími spolupracovníky osvětlován z pohledu různých vědeckých disciplín. Wilhelm Weizsäcker označil německé městské právo v dějinách za nacionálně-politickou oporu německé národnosti a činil je odpovědným za to, že se i u Čechů rozvinula městská kultura. Národopisec Josef Hanika probádal chodské sedláky v západních Čechách a zjistil u nich silné proniknutí německou krví a německou národní kulturou. Dál se pokusil prokázat pomocí německých prvků na lidových stavbách proniknutí německé kultury a krve do českého národa. Mírnější forma německé okupační politiky v Čechách a na Moravě a vyšší rasové ohodnocení Čechů ve srovnání s Poláky a Rusy nacionálněsocialistickou rasovou ideologií vedly k tomu, že se Heydrichova nadace zabývala především tajně formulovanými vzdálenými cíly.

Zahájení činnosti Heydrichovy nadace bylo oznámeno v červenci roku 1942 (vlastní činnost však odstartovala na jaře roku 1943) a při té příležitosti přednesl projev Karl Hermann Frank. Ve své řeči (kterou však ve skutečnosti sepsal Hans Joachim Beyer) vytýčil Frank hlavní cíle nadace. Jmenoval zde na prvním místě zpracování otázek, které vyvstávají na cestě ke konečnému bojovému cíli, tj. germanizaci. Těžištěm bádání měl být český národ a jeho regionální a sociální skupiny. Prostřednictvím rasové nauky, národopisu a psychologie se mělo dosáhnout následujícího cíle: „Nejdříve musíme vědět, jaké je složení určité skupiny lidí co do krve a rasy. Potom se musíme pokusit proniknout do duševního systému těchto lidí, musíme prozkoumat jejich smýšlení, jejich ovlivnitelnost, jejich světonázorové vazby a podobné duševní danosti.“ (Úkoly nadace byly však ještě rozsáhlejší a čtenář se s nimi může seznámit ve jmenované publikaci.)

Podívejme se ještě na práci jedné z vůdčí osobností Nadace Reinharda Heydricha. Hans Joachim Beyer (1908-1971) byl odpovědný za veškeré vybudování nadace, udržoval intenzívní styk s Úřadem říšského protektora a SD. V roce 1933 vstoupil do SA a v roce 1934 se stal docentem na ústavu pro vzdělávání učitelů v Danzigu, kde sepsal svůj první národnostně politický spis o výstavbě a vývoji východoněmeckého národního prostoru. V něm tvrdil, že středověká německá expanze na Východ přinesla slovanským národům rozkvět měst a uspořádané rozdělení půdy. Vlny německých osídlenců prý byly po husitských válkách odnárodněny, což vzhledem k zvláštním schopnostem německé rasy vedlo ke zvýšení výkonnosti východních a jihovýchodních národů. Tento proces přeměny jedné národnosti v druhou se musí podle jeho mínění zastavit a vrátit zpět. V roce 1936 vstoupil Beyer do NSDAP a v roce 1938 se stal čestným spolupracovníkem bezpečnostní služby SD. Již v roce 1936 odešel Beyer do Berlína, aby byl činný jako placený spolupracovník centrály SD. Po krátké službě v armádě se Beyer vrátil kolem roku 1939 zpět do RSHA a pracoval v úřadu III (Německá životní území) jako referent pro Ukrajinu a na jaře roku 1940 byl povýšen na SS-Obersturmführera. V červnu 1941 se hlásil ve své funkci jako referent pro Ukrajinu na místo poradce skupiny nasazení C u Sicherheitsdienstu. Dne 23. června 1941 vpochodoval společně s ní do Haliče. Jednotky sovětské NKVD povraždily krátce po ústupu Rudé armády po jednom z povstání ukrajinského nacionálního hnutí OUN tisíc lidí. OUN se pak mstila na komunistech a židovských obyvatelích. Skupina nasazení C, která dne 30. června 1941 krátce po obsazení Lvova zvláštním plukem armádního abwehru narukovala do Lvova, získala kontrolu nad jednotkami OUN a od této chvíle řídila akce, jimž padlo za oběť asi 5000 lidí. Jednotky nasazené skupiny C počátkem července zastřelily přibližně 3000 Židů na lvovském stadionu. V dalších dnech bylo zhruba 40 polských intelektuálů na lvovské univerzitě mučeno a potom zastřeleno. Je prokázáno, že Beyer se těchto vražd zastřelením zúčastnil.

Po svém nasazení uveřejnil Beyer knihu s titulem Osud Poláků. Rasa – charakter národa – kmenový druh (Das Schicksal der Polen. Rasse – Volkscharakter – Stammesart). Beyer v knize zkoumá různé polské kraje a kmeny, a to kmeny co do jejich biologické hodnoty a jejich výkonnosti. Dochází k závěru, že Poláky nelze označit za jednotný národ, protože netvoří rasově ani duševně jednotu. Poláci nejsou údajně schopní utvářet svůj vlastní osídlovací prostor vlastními silami státní, hospodářskou a kulturní cestou. Ovládnutí oblastí je možné jedině tak, že se realizují výpůjčky u sousedních národů. Úkol německé politiky Východu musí proto spočívat v tom, že ani kapka německé krve nebude využita pro polství. O polských ženách Beyer píše, že mají v sexuálním ohledu zvlášť širokou schopnost variací. Rozdíl mezi manželkou a nevěstkou, zřetelný u jiných evropských národů, se prý u Polek z větší části nepozná, neboť často spojují oba životní způsoby. Toto ženství může poutat protivníkovy síly a již často uvolnilo mužské ruce od kormidla, které mělo zajistit zřetelný kurs národnostní politiky. Polská vedoucí vrstva prý stojí vzhledem k silné vazbě na židovské prvky mimo kontinentální řád, a proto nelze brát před dějinami odpovědnost za jejich opětné zapojení. V těchto úvahách zřetelně vystupuje na povrch Beyerova averze k Polákům a antisemitismus. Beyerova kniha nebyla zpočátku veřejně dostupná, měla se používat jen k úředním účelům. V roce 1944 vyšla v ukrajinském překladu.

V únoru 1942 podnikl Hans Joachim Beyer cestu do Generálního gouvernementu, aby sestavil na objednávku katalog vesnic kmenového německého obyvatelstva, poté ho Reinhard Heydrich na jaře 1942 povolal na německou Karlo-Ferdinandovu univerzitu v Praze. Beyer byl 1. září 1942 povýšen na SS-Hauptsturmführera a roku 1943 obdržel válečný záslužný kříž 2. třídy.

Beyer formuloval své první teorie o procesech přeměny národnosti již ve své knize z roku 1935 o vybudování východoněmeckého národnostního prostoru, v níž popisuje odnárodnění středověké německé expanze na východ. Kvalita německé rasy vedla prý k zvýšení výkonnosti sousedních národů, takže se mohl vytvořit střední měšťanský stav, který byl velmi významný pro vybudování národních států. Kde nebylo německé přistěhovalectví – podle Beyera – dostatečné, tam se usadil židovský živel. Tento proces je nutno zastavit a vrátit zpět.

Klíčové pojmy Bayerovy nauky byly změna národnosti (asimilace) a odnárodnění (disimilace). Jako změnu národnosti Beyer označoval vědomou nebo nevědomou proměnu rasové jedinečnosti, přičemž velký význam přisuzoval smíšenému manželství. Změna národnosti podle něj nárokuje více generací, aby bylo dosaženo úplné změny rasy. Beyer dál dovozuje, že opravdová změna národnosti (asimilace) se může uskutečnit jen mezi národy příbuzného druhu, a proto se musí americká asimilace různých národů nazývat amalgamací, protože vzájemně slučuje národy příbuzného druhu a národy cizího druhu. Z toho podle jeho mínění nemůže vzniknout žádná kulturně schopná, harmonická národnost (Volkstum). I historická chemie má prý své zákonitosti, které se nesmí beztrestně porušit. Tavící kelímek (melting-pot) údajně prospívá jen Židům, neboť jedině oni si mohou uchovat svou svébytnost, jejich přizpůsobení je pouhé mimikry. Beyer stavěl Ameriku v otázkách národnosti na roveň Sovětskému svazu, neboť v SSSR je odmítáno svébytné národovectví (Volkstum). Právě v tomto bodě je třeba spatřovat jejich nepřátelství k Evropě. Také masová maďarizace v 19. století – jak ji pojmenoval Beyer – proběhla pro oba národy neúspěšně, protože mezi Němci a Maďary neexistuje rasová afinita. Většina asimilovaných lidí ztrácela nadání a kladné charakterové hodnoty.

Zásady budoucího jednání se pro Beyera utvářely takto: přístupnost smíšeného manželství pouze mezi druhově příbuznými národy; vyloučení takzvaného židovského mimikry; znovuzískání německé dědičné výkonnosti, tedy tzv. disimilace a zhodnocení východoevropských národních kmenů podle jejich německého rázu, přičemž podle Beyera z národů východní a středovýchodní Evropy se Češi mají zařadit před Ukrajince a ti zase před Poláky. Beyerova teze, že nacionální hnutí v středovýchodním evropském prostoru v 19. století mohlo uplatnit vliv jen prostřednictvím vysokého podílu německé krve a jeho tvrzení, že Poláky nelze označit za svébytný národ, se dala aplikovat také na české prostředí. Nadace Reinharda Heydricha poskytovala k tomu potřebný rámec.

Po zakladatelském období nadace mělo dojít k proměně ohlašovaných cílů a úkolů v praktickou badatelskou práci. Za tímto účelem založil Beyer národovědný tématický okruh Čechy-Morava. Cílem bylo duchovní a názorové začlenění obyvatelstva slovanských jazyků Čech a Moravy, zejména mládeže, do Říše. Pro Beyera byl nejdůležitější prací výzkum významu židovství pro německo- český vztah v Čechách a na Moravě od osvícenství. Pod tento název seřadil jednotlivá témata a otázky: Židovský vzestup do akademické oblasti od Josefa II., Úloha Židů a jejich postavení v národnostních střetech mezi Němci a Čechy, Židovské socialistické Německo výmarského systému jako odstrašující obraz pro českou měšťanskou národní demokracii, „Vliv Richarda Wagnera na české spisovatele – zvláště na Nerudu – s ohledem na rasové poznatky o židovstvu.

Tím, že Výmarská republika byla prezentována jako socialisticko-židovský systém a zároveň se zdůraznilo patřičné negativní stanovisko českých národních demokratů k tomuto systému, byla zjednodušena příslušná argumentace, v níž bylo židovstvo vylíčeno jako moment vnášející rozkol mezi národy, v tomto případě mezi Čechy a Němce. Prozkoumání významu městského průmyslového, obchodního a publicistického židovstva pro egoisticko-kapitalistický obraz němectví v českém zorném poli až do roku 1938 sledovalo stejný záměr.

Výzkum národního vývoje němectví byl rozdělen do dvou oblastí: němectví uvnitř Čech a němectví na Moravě. Měl se popsat genealogický a národní vývoj německých rodin v městě i na venkově a měly se shromáždit poznatky o odněmčování a počešťování německých rodin v starém rakouském období. Tímto formulováním úkolů byl sledován cíl dokázat v genealogii českých buditelů 19. století německou krev. Beyer tvrdil, že jednoznačná německá převaha způsobila u Čechů výběr nadaných. Přesné prozkoumání jednotlivostí by dokázalo promísení krve obou národů v dnešním protektorátu.

Záměr prokázat německou genealogii vůdčích osobností českého nacionálního hnutí by cíl, který sledoval odnárodnění českého obyvatelstva prostřednictvím zničení interpretace jeho dějin. Na plánovací poradě u Reinharda Heydricha padl návrh, aby byly vedoucí české osobnosti napříště označovány jako velcí mistři tohoto prostoru, aby se docílilo odstranění českých nacionálních citů. Pro odnárodnění se též hodil výzkum dějin názorových vztahů v Čechách a na Moravě od osvícenství. V něm se měly vyzdvihnout rasové a kmenové rozdíly mezi silně germanizovaným češstvím a spíše svébytným slovansky hovořícím moravanstvím. Obyvatele Čech Beyer označoval jako svou povahou schopné vedení a pokrokové, kdežto obyvatelstvo Moravy charakterizuje jako selské, nepolitické a oddané církvi. Kromě jiného se měly probrat také politické tendence moravské svébytnosti a boj moravských a slezských zástupců proti pražskému centralismu.

Tato problematika měla jistou prioritu i u SD. SS-Sturmbannführer Walter Jacobi označil tento úsek jako vysoce aktuální a zvlášť cenný pro politickou převahu Moravy nad Čechami. Do oddílu, který se měl zabývat sudetskými Němci jako budovatelskými silami v Čechách a na Moravě od doby osvícenství, chtěl Walter Jacobi zařadit probádání celé vedoucí role Sokola. Služebna SD Praha údajně měla dostatek materiálu, který může prokázat účast německých sil při zakládání a vedení organizace Sokola. I tzv. smíšená manželství měla být probádána. Beyer hodlal porovnat politické důsledky smíšených německo-českých manželství s důsledky americko-českých nebo rusko-českých sňatků. Zájem vzbudily i psychologické aspekty smíšených manželství a především nadání a charakter dětí z těchto manželství. Dalšími tématy měly být např.: proněmecké chování českých kolonistů v Chorvatsku a Slavonsku před a během světové války, protipolské chování Čechů v Rusku před a během světové války, Chodové v českém výzkumu a v obecném povědomí, německá hlásná trouba v české vůdčí vrstvě, Západ, Východ a český národní charakter a další.

Institut pro sociální antropologii a biologii národa (Institut für Sozialanthropologie und Volksbiologie) pod vedením Karla Valentina Müllera sice formálně nepatřil k Nadaci Reinharda Heydricha, dostával ale od ní řadu významných úkolů, které nadace též financovala. Hans Joachim Beyer zdůrazňoval dobrou a těsnou spolupráci s Müllerovým institutem.

Poznámka autora: podstatnou část tohoto článku tvoří úryvky z knihy Nadace Reinharda Heydricha v Praze od Andrease Wiedemanna (do češtiny přeložila Věra Macháčková-Riegerová), vyšla v Pražské edici v roce 2004, ISBN: 80-86239-08-8, EAN: 9788086239088

(http://nassmer.blogspot.com)



Zpátky