Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Zaří 2010


Zlatá horečka

Jaroslav Spurný, Tomáš Sacher

Je to velká úleva: kabinet Petra Nečase ještě ani nezačal pracovat a už má po starostech s polovinou svých plánovaných 50 miliard škrtů na léčbu českého rozpočtu. A nejlepší je, že to nikoho z občanů nebude bolet. Ke dvacetimiliardové injekci do státních účtů totiž stačí jediná věc. Podívat se znovu na plánovanou přestavbu tří hnědouhelných elektráren – Tušimic, Ledvic a Prunéřova –, na kterou má padnout téměř sto miliard korun. Veřejnosti byly teď zpřístupněny analýzy renomovaných expertů, podle nichž je celá akce nejméně o třetinu předražená.

Nad celým šťastným zázrakem ovšem visí poměrně velké „jenže“. Podobné informace o zbytečně vyhozených penězích za předražené státní zakázky – od staveb dálnic až po armádní nákupy a stamilionové odměny různým poradenským firmám – jsou v posledních letech odhalovány jako na běžícím pásu. Žádnou závratnou změnu směrem k šetření to ale v politických kruzích zatím nepřineslo a ze zjištěných odpovědí se zdá, že jiné to nebude ani v případě elektráren ČEZ.

Nicméně informace expertů z organizace Ekologický právní servis (EPS) o předražených elektrárnách posloužila už teď jednomu důležitému účelu. Díky ní a následnému pátrání v útrobách rodících se nových hnědouhelných kolosů se dnes zájemcům o veřejné dění nabídla možnost o něco lépe poznat, jakou mocí a kontakty dnes ČEZ disponuje a co všechno si dokáže firma bez ohledu na zákony a zájmy státu prosadit. Korunou celé věci je totiž fakt, že na stavbu dvou z těchto elektráren neměl vůbec ČEZ dostat od českých úřadů povolení.

Jak se Uvíra ztotožnil

Na výkop stručná zpráva. Tým Ekologického právního servisu spočítal, že tři zmíněné uhelné elektrárny, které dnes v severních Čechách staví ČEZ za celkem skoro sto miliard korun, by v Německu nebo Polsku investor pořídil o třetinu levněji – a to dokonce s vyšší účinností spalování, kterou kvůli čistotě vzduchu a zdraví obyvatel požadují předpisy Evropské unie.

Pokud jsou výpočty expertů servisu správné, přijde stát na dividendách ČEZ zbytečně o dvacet miliard korun, soukromí akcionáři o dalších deset. Pokud jde o stát, ty peníze by bohatě stačily třeba na požadované zvýšení učitelských platů, zabránily by šestimiliardovým škrtům sociálních dávek pro nejpotřebnější a ještě by zbyly dvě a půl miliardy, o které přijdou třeba policisté. Dvě z těchto draze stavěných tuzemských elektráren navíc nedosahují Evropou požadovaných norem čistoty a vychrlí na nás ročně o pět set tisíc tun (!) škodlivých emisí více než požadované výkonnější zdroje a podle EPS neměly od tuzemských institucí, především ministerstva životního prostředí, nikdy dostat povolení ke stavbě. Bývalý ministr životního prostředí Martin Bursík ještě k tomu tvrdí, že minimálně jednu nebo dokonce dvě elektrárny z dotčeného trojlístku není vůbec nutné stavět, neboť jejich výroba půjde na export a zisky z této energie budou za cenu vyššího znečištění Česka.

Argumenty EPS a dalších expertů se zdají být neprůstřelné. A EPS nezůstal jen u formálního zveřejňování svých objevů. Po dlouholeté zkušenosti s ČEZ jako s firmou, která nikomu zvenčí neodpovídá na dotazy a výhrady ke svým velkým projektům (a to ani poté, co Ústavní soud před půl rokem rozhodl, že coby státní podnik je ČEZ ve své podstatě veřejnou institucí a je povinen informace zpřístupňovat), koupili lidé ze servisu dvě akcie společnosti a získali tím přístup na firemní valnou hromadu. Ta se konala před třemi týdny a odborníci servisu se na ní pokusili položit šéfům ČEZ třináct otázek ohledně předražení staveb, neochoty ČEZ vypracovat alternativní projekty na zvýšenou účinnost elektráren a o pozadí celého rozhodovacího procesu. „Nebavili se s námi,“ říká právník EPS Martin Fadrný. „Proto jsme navrhli valné hromadě usnesení, které by vedení ČEZ přinutilo odpovědět. Ale zástupci státu smetli ten návrh svojí dvoutřetinovou většinou ze stolu.“

Co na předražení a problémy s emisemi říkají drobní akcionáři, nelze zjistit: ČEZ má ze zákona povinnost zveřejňovat pouze majitele akcií nad tři procenta a žádní takoví kromě státu nejsou. Zjistitelné je pouze to, že část drobných akcionářů (celkem deset procent) reprezentuje UniCredit Bank Czech Republic. „My jsme jen správci. Žádné kroky ohledně prověření informací o možném předražení nebo překročení zákona nechystáme, takové analýzy neprovádíme,“ píše v e-mailu mluvčí banky Tomáš Pavlík s tím, že banka se stará o pouhou administraci, o výplatu dividend a neúčastní se ani valných hromad. Nezájem státu o úspory ovšem na rozdíl od malých akcionářů by měl být ověřitelný. „Úředník pověřený ministrem Janotou hlasoval proti usnesení, protože společnost ČEZ neshledává věcné ani právní důvody pro schválení návrhu usnesení EPS, a my jsme se s tímto názorem ztotožnili,“ píše vrchní ředitel ministerstva financí Tomáš Uvíra.

S otázkami EPS, konkrétně proč je jejich elektrárenský projekt tak masivně dražší než srovnatelné stavby v zahraničí a proč německé elektrárny za menší ceny vykazují výrazně vyšší účinnost, se na ČEZ obrátil i Respekt. Ani tentokrát se však s odpovědí nelze spokojit. „Podle našich interních srovnání usuzujeme, že náklady na výstavbu zdrojů ČEZ jsou porovnatelné s ostatními projekty v Evropě,“ píše mluvčí společnosti Ladislav Kříž. Do těchto „vlastních interních studií“ ovšem bohužel nelze nahlédnout.

Tím jsme se dostali až na zdejší obvyklou novinářskou hranici. EPS a s ním řada expertů tvrdí, že jsou elektrárny předražené, že vypouštějí víc emisí, než pro ně stanovuje předpis, takže neměly dostat povolení ke stavbě. ČEZ to s odkazem na svoje vlastní neveřejná data odmítá. A politická reprezentace je na jeho straně. Podobných historek známe z minulosti mnoho. Předražené obrněnce Pandur, které po nákupu nepotřebujeme, drahé stíhačky Gripen, o které NATO nestojí, dálnice stavěné za dvakrát víc peněz než v Německu a stovky dalších podobných „kauz“ na celostátní i komunální úrovni. Dodnes se nám nepovedlo dostat na tyto informace uspokojivou odpověď, poučit se z rozhazování, najít jeho viníky nebo rozkrýt, jak to vlastně představitelé moci dokážou, že v této zemi policie nikdy nic z těchto věcí neobjasní.

Zkusme to nyní s ČEZ, tou „agenturou vlivnější než řada ministerstev“, jak už před čtyřmi lety nazval firmu tehdejší šéf rozpočtového výboru sněmovny Miroslav Kalousek. Představitelé zelených si zase – když ještě byli vládní stranou – stěžovali, že česká energetická koncepce je šitá výhradně podle potřeb ČEZ a politici jdou koncernu na ruku. Ostatně spor o povolení ke stavbě elektrárny Prunéřov byl podle kuloárních informací jedním z možných důvodů pádu Topolánkovy vlády a jen kvůli tlaku na povolení Prunéřova se během roku vystřídali čtyři ministři životního prostředí, než konečně poslední ministryně – bývalá mluvčí ČEZ Rut Bízková – povolenku ke stavbě za více než třicet miliard korun udělila. To je dost důvodů, proč příběh obnovy tří elektráren začít rozmotávat. Proč zjišťovat, jakými prošel peripetiemi, jakou roli v něm hráli politici a jak je možné, že se tu staví to, co by podle evropských i tuzemských předpisů stát vůbec nemělo.

Máme plán

Příběh tří uhelných elektráren začíná dlouho před pádem Topolánkovy vlády. Ještě v roce 2002 vypadal ČEZ pro stát dost neperspektivně. Byl zadlužen po pětinásobně prodražené stavbě Temelína, měl problémy se zastaralými dosluhujícími elektrárnami, chrlícími škodlivé emise a nízká cena elektřiny neslibovala žádný zlom. Zemanova vláda chtěla firmu dokonce privatizovat. Jenže v následujících dvou letech vylétla cena elektřiny v Evropě prudce nahoru, najednou šlo o žádané lukrativní zboží. Ve vládě Stanislava Grosse se projednala nová energetická koncepce, která počítala se stavbou dvou bloků Temelína a rekonstrukcí několika hnědouhelných elektráren.

Rozhodnutí o stavbě tří nových hnědouhelných provozů schválila dozorčí rada ČEZ – tvořená většinově delegáty dvou nejsilnějších stran ODS a ČSSD – už koncem března 2005. „Pro plán musíme zajistit dostatek uhlí,“ zdůraznili tehdy členové dozorčí rady. Další premiér Jiří Paroubek podporoval prolomení limitů těžby uhlí a plánům ČEZ hrálo vše do karet. Dokonce i vláda: ministr průmyslu Milan Urban privatizoval elektrárenskému gigantu státní Severočeské doly – bez výběrového řízení a přes výhrady expertů z Česka i Evropské komise. Po předchozím spojení elektrárenského producenta ČEZ s rozvodnými sítěmi provedeném Zemanovou vládou šlo o další zásadní krok dávající už tak mocné firmě do rukou téměř neomezenou kontrolu nad energetikou.

V roce 2006 podepsala dceřiná společnost ČEZ a hlavní investor stavby trojlístku elektráren Škoda Invest bez jakékoli soutěže smlouvy o stavbě Tušimic s dodavateli, mezi kterými hrály klíčovou roli dvě firmy – výrobce turbín Škoda Power a dodavatel kotlů Vítkovice Machinery. Proč se na tu zakázku nevypsala soutěž? „Zákon nám takový postup umožňuje,“ odpovídá na otázku mluvčí ČEZ Ladislav Kříž. Má jistě pravdu. Nicméně jak už před časem spočítal ekonom Jan Pavel, soutěž více firem o zakázku sráží výslednou cenu až o třicet procent níž, než když se dá zadání jedné oslovené firmě. Podle Kříže to v tomto případě neplatí, protože generální dodavatel měl možnost domluvit různé slevy a nízké ceny,

Pro hlavní dodavatele zakázky se stal podíl na stavbě Tušimic zlatou žilou. „Je to pro nás zakázka století,“ komentoval to šéf Vítkovic Jan Světlík. „Pro naši budoucnost je to klíčový kontrakt,“ radoval se šéf Škody Power Jiří Zapletal. A radost mohla být dokonce násobná. Spolu s dohodou o Tušimicích totiž ČEZ podepsal s oběma firmami též opci na budoucí výstavbu Prunéřova za použití prakticky totožných technologií. Právě toto je z dnešního pohledu další klíčový moment.

Dohromady tu jde o zakázky za šedesát miliard korun, nic dražšího nebylo v historii České republiky nikdy vypsáno a vybrané firmy přitom nemusely v nějakých výběrových řízeních prokazovat, co umějí, že jsou jejich ceny nejlepší a výrobky nejkvalitnější. A když se v roce 2008 přidal k šedesáti miliardám třetí projekt, elektrárna Ledvice za čtyřicet miliard, jde tu o akci desetiletí. Akcie dodavatelů byly nebývale zhodnoceny, na čemž vydělala především společnost Škoda Power, která má velmi úzké propojení na šéfa ČEZ Martina Romana. V kuloárech se mluví o tom, že vydělal i samotný Roman.

Zároveň se objevily první indicie, že to, co Milan Urban označoval za logické spojení zefektivňující naši energetiku, může sloužit i jako korupční studna a že peníze investované skrze polostátní ČEZ do staveb elektráren mohou mizet v kapsách dodavatelů, zadavatelů a možná i politiků.

Velkolepé plány

Projekt výstavby elektráren vznikal v době, kdy premiér Stanislav Gross čelil podezření, že jeho rodinné finance sytí penězovod z prostituce, kdy marně vysvětloval, kde vzal peníze na svůj byt, kdy pak za jeho nástupce Jiřího Paroubka řešila veřejnost klíčové korupční kauzy jako biolíh nebo Unipetrol a začínaly se objevovat indicie o propojení šéfa podsvětí Františka Mrázka s politiky. Plánovaná výstavba elektráren se ocitla téměř mimo zájem médií a žádnou viditelnou pozornost jí nevěnovaly ani ekologické organizace. Šéfem zelených byl tehdy Jan Beránek a v tisku nenajdeme jeho jedinou reakci na zprávu o výstavbě elektráren. „My jsme to tehdy taky prošvihli,“ připouští dnes Martin Fadrný z EPS. Politická opozice občanských demokratů neměla důvod protestovat: v dozorčí radě ČEZ hráli jednu z hlavních rolí členové ODS.

Představitelé EPS, ale třeba i Martin Bursík a další experti dnes upozorňují, že už první renovovaná elektrárna Tušimice neměla dostat od ministerstva životního prostředí (MŽP) povolení k provozu. Zjednodušeně řečeno, její plánovaná spalovací účinnost (tedy to, co se využije a nejde jako emise do ovzduší) byla nižší, než povolovaly tuzemské i evropské normy. Kvůli omezení spadu emisí a šetření spalovaného uhlí mají členské země Unie od roku 2002 povinnost stavět vysoce účinné elektrárny. Prostě musejí vždy používat na stavbu elektrárny nejlepší dostupné technologie s minimální účinností 42 %. Tušimická elektrárna ji měla o pět procent nižší, což znamená o půl milionu tun emisí ročně navíc.

Pátrání po tom, jak je možné, že povolení v roce 2005 dostala, není až tak složité. ČEZ tvrdil, že nejde o stavbu nové elektrárny, ale obnovu staré, na niž se přísné předpisy nevztahují a ministerstvo životního prostředí vedené lidovcem Liborem Ambrozkem dalo na povolení razítko, aniž by okolnosti stavby a její dopad na životní prostředí kontrolovalo podle nového zákona.

Na fintu pouhé rekonstrukce však nepřistoupil další ministr životního prostředí Martin Bursík. Tentokrát šlo o povolení pro elektrárnu Prunéřov, která má projít naprosto totožnou obměnou jako Tušimice. „Abych měl jistotu, poslal jsem projekt Prunéřova na Evropskou komisi,“ vzpomíná Bursík. Z Evropské komise přišel verdikt, který ČEZ komplikoval život. V Prunéřově se staví zbrusu nová elektrárna, takže musí splňovat všechny náležitosti nových zákonů. Předložený prunéřovský projekt je však nesplňoval. A tudíž nemohl dostat povolovací razítko.

Velkolepé plány ČEZ byly najednou ohroženy. Nejenže se zeleným podařilo dostat do vládního programu Topolánkovy vlády slib o stopce další výstavbě jaderných elektráren a ČEZ se nemohl pustit do několikasetmiliardové stavby dvou dalších temelínských bloků, ale ránu dostal i projekt nových hnědouhelných elektráren. Navíc ČEZ věděl, že ve výhledu několika let bude muset zavřít další hnědouhelné elektrárny, kterým končí životnost a které jsou jedním z největších znečišťovatelů vzduchu v Evropě – pokud by to neudělal, měla by Česká republika problém s dodržováním snížení emisí.

Nepopsatelný, ale byl

Pod ministrem Bursíkem se za celou dobu ve funkci ministra životního prostředí třásla kvůli vztahu k „jádru“ i uhelným elektrárnám židle. A pak krátce poté, co přišla zpráva z Evropské komise o Prunéřovu jako zbrusu nové stavbě, skončila celá Topolánkova vláda, takže šéf rezortu životního prostředí už nestačil o osudu Prunéřova rozhodnout. Jak dnes už bývalý ministr Bursík říká, kdyby to stihl, doporučil by zamítavé stanovisko. To by stálo řadu firem, které už rozjely na základě opce výrobu prunéřovských komponentů, proinvestované stamiliony. V případě Vítkovic dokonce skoro miliardu.

To se psal už rok 2009. „Nemohu to popsat konkrétně. Nikdo mi nevolal, abych Prunéřov za každou cenu povolil, ani ve vládě mi to nikdo přímo nedoporučoval, ale cítil jsem v pozadí obrovský tlak, abych to udělal,“ vzpomíná dnes Bursík. Jaký tlak? „Tak třeba náznaky, že pokud to neudělám, spadne ve sněmovně pod stůl můj návrh na definitivní možnost zákazu prolomení limitů uhlí. Nebo někteří ministři na vládě naprosto jasně podporovali plány elektrárenské i uhelné lobby. Vznikala energetická koncepce, která se stavbou Prunéřova počítala. Byly to nepřímé vzkazy, ale tušil jsem, že jde hlavně o schválení Prunéřova,“ říká dnes Bursík.

Nominálně zařídili pád Topolánkovy vlády uprostřed českého předsednictví EU předseda ČSSD Jiří Paroubek a prezident republiky Václav Klaus, vydělal na něm ale především ČEZ. Úřednická vláda, přesně řečeno ministr průmyslu Vladimír Tošovský, předložila už měsíc po nástupu do funkce státní energetickou koncepci, která zase vracela trumfy do rukou Martina Romana a jeho lidí. Dostavbu Temelína, prolomení limitů těžby uhlí, vývoz elektřiny. A samozřejmě stavbu uhelných elektráren.

„ČEZ měl od začátku jasno,“ vzpomíná Bursík. „V roce 2007 nám firma předala dokumentaci, kde stálo, že Prunéřov bude postaven nejlepší dosažitelnou technikou pro české podmínky. Ta ale nesplňovala přijaté evropské normy, a podnik proto žádal o výjimku ze zákona, což je možné.“ ČEZ v tu chvíli tvrdil, že varianta požadovaná Bruselem by byla drahá a investice nenávratná kvůli omezeným zásobám tuzemského uhlí, a tedy i zkrácené možnosti využívat elektrárnu. Ministr Bursík požádal ČEZ, aby své vývody doložil, což ČEZ nikdy neudělal. „Nebyl důvod předkládat nějakou jinou variantu, prostě jsme tu nejlepší předložili,“ tvrdí mluvčí ČEZ dnes. Jenže odborníci, včetně světově renomované norské společnosti DNV, která se audity podobných projektů zabývá, si myslí opak. „Pokud neexistuje varianta dokazující, že ČEZ může jít jen cestou vyžadující výjimku, nesplňuje projekt podmínky k udělení povolenky,“ píše se ve zprávě norské společnosti.

Ale to jsme trochu předběhli. Bursíka po pádu Topolánkova kabinetu dočasně ve funkci nahradil Ladislav Miko, který s Evropskou komisí jednal o možnosti udělit ČEZ v případě Prunéřova výjimku. „Evropská komise řekla, že rozhodnutí je na nás,“ říká Miko, který pak odešel pracovat do Bruselu a horký brambor od něj převzal dosavadní náměstek Jan Dusík. Právě ten nechal posoudit projekt norskou společností DNV.

ČEZ ovšem přes doporučení Norů trval na svém: Předložili jsme nejlepší možnou variantu, žádná jiná neexistuje, pouze nulová, tedy nic nestavět a jen prodloužit o deset let životnost starého Prunéřova – druhého největšího znečišťovatele ovzduší v Česku. „To byly mé mantinely. A také velké tlaky. Na jedné straně ekologické organizace a usnesení zelených o záporném stanovisku k Prunéřovu, na druhé straně ministři, především Vladimír Tošovský z průmyslu, kteří operovali připravovanou energetickou koncepcí a pořád mi naznačovali, že bych měl Prunéřov schválit,“ říká Dusík. Mimochodem, kolikrát třeba jeho ministerstvo urgovalo ČEZ, aby požadovanou alternativní studii předložil? Požádal někdy kolegy z vlády, hlavně z ministerstva financí, které mezi akcionáři zastupuje stát, aby na ČEZ tlačili? „Urgovali jsme to u ČEZ, neoficiálně jsem se bavil i s ministrem financí, a ten nám říkal, že u ČEZ intervenoval,“ říká Dusík. Nic se ale nestalo.

Proč tedy v takovém případě povolení nezamítl rovnou? „Nebylo to jednoduché, ČEZ je firma s velkým vlivem na ekonomiku, a já uvažoval i o tom, že možná by mohlo být lepší postavit elektrárnu s účinností, která sice nesplňuje všechny normy, ale na druhou stranu omezí stovky tisíc tun emisí ročně, než kdyby zůstal starý Prunéřov v provozu ještě deset let,“ říká Dusík. Ani druhý Bursíkův nástupce verdikt nevydal a raději odešel dobrovolně z funkce. „Necítil jsem, že mám dost informací, abych mohl rozhodnout, a tak jsem skončil,“ vysvětluje své kroky Dusík.

Jeho nástupkyně, bývalá mluvčí elektráren ČEZ Rut Bízková pak povolení udělila. Stalo se tak po dohodě s ČEZ, že emise, které bude Prunéřov vypouštět navíc nad úpravu podle evropských norem, ušetří firma v jiných svých zdrojích. Jak však upozorňují experti, z právního hlediska jde o ryze teoretický a nekontrolovatelný závazek bez jasného vymáhacího mechanismu. Poté, co sekretářka slíbí, že s námi nynější náměstkyně MŽP za půl hodiny promluví, telefon týden nikdo nezvedá.

Nová vláda zatím problém předražených elektráren ani pochyby nad jejich povolením neřeší. Podle nového šéfa rezortu životního prostředí Pavla Drobila prošel Prunéřov klasickým schvalovacím řízením – „A tím to pro mne končí.“ Stejný názor má i Petr Nečas s tím, že pokud dostane do ruky skutečné důkazy o předražení stavby, nechá to prověřit dozorčí radou.

Ještě je tu několik šancí. Prunéřov musí požádat ještě o jedno tzv. integrované povolení. „Neměli by ho dostat, nesplňují normy,“ říkají členové EPS. Nicméně i oni přiznávají, že ústecký krajský úřad, který povolení uděluje, zřejmě nepůjde proti rozhodnutí Bízkové. Nicméně EPS a několik dalších expertů se rozhodlo, že se pokusí svá tvrzení o předražených investicích i porušených normách prokázat definitivně. Chtějí například porovnat naprosto konkrétní ceny jednotlivých komponentů elektráren v Česku a Německu. Ústavní soud jim dává právo přístupu k informacím. „Prunéřov už asi nezastavíme,“ říkají lidé z EPS, „ale věříme, že to bude první krok k tomu, aby do budoucna už podobné praktiky nebyly možné.“

Předražené zakázky a síla Škody

„Srovnat ceny českých uhelných elektráren se zahraničními nás napadlo, když jsme zjistili, že německá elektrárna v Boxbergu má při vyšší účinnosti a srovnatelném výkonu nižší cenu než ty tuzemské,“ vzpomíná Martin Fadrný z Ekologického právního servisu. Lidé z EPS začali hledat informace ve veřejně dostupných zdrojích. Vycházeli především z údajů o cenách elektráren, zveřejňovaných pravidelně renomovanou Mezinárodní energetickou agenturou a Nukleární energetickou agenturou. Zabývali se uhelnými elektrárnami o výkonu od dvou set do tisíce megawattů v Německu, Polsku, na Slovensku a několika dalších zemích OECD. Tedy typem elektráren, do kterého spadají projekty Tušimic, Prunéřova a Ledvic.

Srovnávali samozřejmě výkon, spalovací účinnost a další technické údaje, jako třeba druh chlazení, zachycování emisí CO2. Koeficient porovnali s investičními náklady. Vyšlo jim například, že tři německé elektrárny (Neurath, Boxberg, Niederaussem), které mají o pět procent vyšší spalovací účinnost než Prunéřov a ještě o procento vyšší než Tušimice a používají nejmodernější technologie, vycházejí přesto v přepočtu investovaných peněz na výkon o třetinu levněji než ty české. Přesně řečeno, poměrná investice do stavby elektráren v přepočtu na jeden kilowatt výkonu je v Německu dva tisíce dvě stě dolarů, v Česku tři a půl tisíce dolarů. Podobná čísla vyšla ve srovnání s polskými, slovenskými nebo dokonce australskými elektrárnami. Například špičkové slovenské uhelné elektrárny přijdou v přepočtu na jeden kilowatt výkonu na dva tisíce sedm set dolarů. EPS ceny opakovaně zkontroloval za účasti řady specialistů na energetiku. „Všichni došli při svých výpočtech ke stejnému výsledku,“ tvrdí EPS. ČEZ sice analýzy a grafy od EPS obdržel, ale tvrdí, že nemůže na vypočtené rozdíly reagovat, protože dodnes nezná metodiku a podklady, podle nichž EPS při svých výpočtech postupoval, a že z předložených dokumentů nemůže postup EPS hodnotit.

Stejně tak je ovšem z druhé strany složité pochopit, proč by nějaká firma souhlasila s předraženými projekty na úkor svého zisku, proč by místo díků odmítala vůbec hovořit s těmi, kteří ji na ztráty upozorní, a proč by si stát – většinový vlastník – nechal tyto praktiky svých manažerů líbit. Jedno vysvětlení tu samozřejmě je: zisky dodavatelů, z nichž mohou mít profit jak lidé z vedení ČEZ, tak možná politici. Příkladem může být prodej jednoho z hlavních dodavatelů zmiňovaných tří elektráren, společnosti Škoda Power, kterou před osmi měsíci prodala firma Appian Group korejské společnosti Doosan za jedenáct miliard korun. Podle řady spekulací může být právě tento prodej bonusem pro Martina Romana, který je svým dřívějším manažerským postem i přátelskými vztahy s firmou Škoda Power úzce propojen. Je jisté, že mnohamiliardové zakázky pro Škodu Power na stavbu tří zmíněných elektráren od Romanova ČEZ vyhnaly hodnotu podniku velmi vysoko, na třicetinásobek ceny, za jakou jej Appian Group před sedmi lety pořídil. Tváří v tvář nelogickému (protože dražšímu) zadávání zakázky bez soutěže a vzhledem k vytrvalému lpění na nedostatečné technologii (nasmlouvané se Škodou Power) se spekuluje i o tom, že šéf ČEZ nějak na prodeji firmy profitoval jako tichý společník Škody Power. Dokázat to však nelze a Martin Roman to kategoricky popírá.

(Respekt, www.respekt.cz)



Zpátky