Říjen 2010

Češi tehdy popravovali nejvíc

Ondřej Nezbeda

S americkým historikem Benjaminem Frommerem (41) o poválečných soudech a tradici udavačství. „Obraz poválečného vyrovnání v Československu zůstává zkreslený,“ říká Benjamin Frommer. Ve své knize Národní očista – Retribuce v poválečném Československu, kterou teď vydalo nakladatelství Academia, dokazuje, že mimořádné lidové soudy nebyly politicky zmanipulované komunisty a nejkontroverznější části zákonů, které napomohly k právní devastaci Československa, byly sepsány exilovou vládou v Londýně: Proti rozsudkům se nebylo možné odvolat, odsouzený měl dvě hodiny na to, aby získal prezidentskou milost.

Kolik lidí u nás soudily mimořádné lidové soudy?

V českých zemích okolo 32 000 lidí, trestní oznámení kvůli nacistickým zločinům a kolaboraci jich ale dostalo 132 000. A na základě takzvaného malého retribučního dekretu, podle kterého byli souzeni většinou Češi za menší delikty, jako bylo provinění proti národní cti, nepřístojné chování a veřejné pohoršení, bylo šetřeno dalších 180 000 lidí a více než čtvrtina z nich byla potrestána. Pak musíte přidat ještě očistné komise v divadlech, fabrikách, na ministerstvech, na místní úrovni, na radnicích a jinde. Tyto případy zatím téměř nikdo nevyšetřoval, přitom jsou to další desetitisíce lidí, kteří kvůli obvinění třeba nedostali osvědčení o národní spolehlivosti a přišli o práci nebo volební právo.

Jsou retribuce u nás něčím výjimečné?

Překvapivě počtem popravených – odsouzeno k smrti bylo 723 lidí a z nich popraveno 686. Ve Francii bylo ze 7000 lidí popraveno jen 791. Počet poprav na osobu byl v českých zemích nejvyšší v Evropě. Tedy s výjimkou Bulharska, kde vláda už byla komunistická a kde poválečné retribuce probíhaly současně s prvními krutými komunistickými čistkami.

Není to paradox vzhledem k tomu, že v českých zemích byl minimální odboj?

Retribuce nemusejí souviset s tím, co se stalo za války, ale s tím, co přišlo po ní. A v českých zemích je vysoký počet popravených důsledkem zákona. Velký dekret sepsali takzvaní londýnští demokrati české exilové vlády – stanovili tu, že proti rozsudku mimořádných lidových soudů, které k tomu účelu byly zřízeny, není možné se odvolat. Co bylo ale v českých zemích výjimečné, byla kombinace zákazu odvolání s tím, že popravy měly být vykonány do dvou hodin. Na výslovnou prosbu odsouzeného mohla být lhůta prodloužena o další hodinu. Dostat prezidentskou milost tak bylo skoro nemožné, uspělo méně než pět procent žadatelů. Toto pokřivení trestního práva bylo v českých zemích osudové.

Jakou měly tedy retribuce podobu jinde v Evropě?

Tam platila možnost odvolání nebo aspoň revize, spousta odsouzených dostala nové tresty poté, co vášně ochladly. Ve Francii nebo i v samotném okupovaném Německu tak i některým důležitým kolaborantům a nacistům byly nakonec tresty smrti sníženy na doživotí, na dvacet nebo deset let. Projevilo se to i na Slovensku, kde lhůta na podání žádosti o milost byla osmačtyřicet hodin.

Z čeho exilová vláda vycházela? Musela přece předpokládat, že kvůli tomu dojde ke spoustě justičních vražd.

Já se domnívám, že předpokládali, že konec druhé světové války nebude hned jednoznačný. Že v českých zemích budou ještě hořet nepokoje, že se tu budou potulovat bandy werwolfů, podobně jako to dělaly freikorpsy (paramilitární jednotky tvořené veterány z první světové války v Německu, pozn. red.) po první světové válce. Proto měly mimořádné lidové soudy charakter spíše polní justice. Mimochodem takto byly definovány i polní soudy za Rakouska-Uherska. Kdyby Čechy a Morava nebyly osvobozeny úplně jako poslední, tak by taková situace na českém území zřejmě nastala. Vezměte si příklad Ukrajiny nebo Polska, kde retribuce probíhaly ještě za války.

Proč vláda daný paragraf nezměnila třeba po prvních třech měsících?

To nevím, ale soudcům se to vůbec nelíbilo, stěžovali si na ministerstvu spravedlnosti. A zákaz odvolání kritizovali také novináři. Každý rozumný člověk chápe, že jsou jednotlivé procesy ovlivňovány osobními názory a dočasnými náladami, že mohou existovat pochybné rozsudky, které s odstupem času nebo ve srovnání s jinými tresty neobstojí. Proto je pro soudce dobré, že existuje vyšší instance a možnost odvolání. Může se spolehnout na to, že když udělá chybu a něco v případu přehlédne, může to být napraveno.

Myslím si, že svou roli hrálo i to, že členové exilové vlády byli po návratu rádi, že komunisté jejich dekret přijali, protože kdyby se v něm začali šťourat, bůhví, kde by to skončilo – komunisti byli zastánci tvrdého přístupu. A právě proto zřejmě retribuční zákon zůstal definován tak, jak byl. A ještě k tomu mám jednu domněnku: Exilová vláda v Londýně čekala, že drtivá většina odsouzených k smrti budou Němci. Nepočítali s tím, že touha po odplatě, spravedlnosti a pomstě bude u Čechů stejně silná i proti vlastním lidem.

Litovali někdy demokratičtí politici podoby zákona o retribuci, který vedl k tolika popraveným?

Ministr spravedlnosti Drtina vyjádřil lítost nad určitými aspekty, třeba že Beneše nepoprosil dříve a častěji o milost pro některé odsouzené k smrti. Jiní emigranti, například Tigrid a Feierabend, retribuci ostře odsoudili.

Ve své knize tvrdíte, že obraz poválečného vyrovnání v Československu zůstává zkreslený, v čem především?

V tom, že se obecně má za to, že šlo jen o soudy zpolitizované komunisty. Nejčastěji tento mylný pohled přetrvával mezi českými emigranty, ale objevuje se ještě stále v publikacích tady i v zahraničí. Já se ve své knize snažím ukázat, že to tak jednoduché nebylo. Retribuce se v povědomí lidí zkrátka spojily s událostmi po roce 1948, kdy byly už v březnu retribuční soudy obnoveny a postupně zmutovaly v politické procesy. Ale lidové soudy nebyly komunistické, a dokonce ani těsně po roce 1948 se zpočátku nedělo všechno podle komunistických představ. Právě proto jsou tak šokující některá statistická čísla – politických vězňů popravených za komunismu byla třetina oproti popraveným během retribucí!

Dají se ale tyto statistické údaje srovnávat? Válečné nebo okupační podmínky byly přece odlišné od totalitních.

Komunistické monstrprocesy byly úplně jiné, byla to divadelní představení. Oproti tomu měl třeba i Karl Hermann Frank během retribučního soudu nejlepšího českého advokáta Kamilla Rösslera a mohl se regulérně obhajovat. Tím srovnáním statistických čísel chci jen naznačit, o jak rozsáhlé a významné události šlo. Zároveň bychom ale neměli zapomínat, že ještě od března roku 1948, kdy byly retribuční soudy obnoveny, až do konce roku měli často obvinění lidé ještě možnost se řádně obhájit a někteří z nich se dočkali i osvobození.

Proč byly retribuční soudy v březnu 1948 obnoveny a v co přesně se změnily?

Komunisté je potřebovali jako nástroj konsolidace své moci v době, kdy ještě nechtěli nebo si netroufali naráz rozvrátit právní systém. Myslím si ale, že je obnovit víceméně museli. Dva roky si přece stěžovali, že soudy soudí nespravedlivě, že kolaboranti unikají spravedlnosti, že by se to mělo dělat jinak. Když konečně soustředili moc ve svých rukou, cítili tlak zdola, od místních činitelů, aby dodrželi slovo. Největší změnou oproti dřívějšku byla možnost revizí, mohl se znovu otevřít vyřešený případ a rozsudek změnit. Během roku 1948 je také poznat určitý posun k horšímu, kdy soudy čím dál více používaly logiku stalinistické justice – například že když někdo emigroval, musí být vinen, protože nevinní se nemuseli ničeho bát. A pak komunisté využili obnovy retribuce jako nástroje k potrestání politických odpůrců, třeba žurnalisty Michala Mareše nebo lidí, kteří vyšetřovali bombový atentát v roce 1947 na Drtinu, Petra Zenkla a Jana Masaryka.

Nepomohla tedy retribuce k devastaci práva u nás?

Pravda je, že fungovala jako ospravedlnění nejen pro odsun Němců, ale také pro vytvoření rozsáhlého bezpečnostního aparátu, který měl vyšetřovat nacisty a kolaboranty, ale častěji byl používán proti současným politickým odpůrcům.

Jací lidé byli vlastně voleni do těchto porot?

Nejvyšší byl Národní soud v Praze, který měl soudit nejvýznamnější české kolaboranty. A pak bylo čtyřiadvacet „lidových soudů“ zřízených v sídlech krajských soudů, přičemž obce měly možnost požádat o vykonání procesů obžalovaných přímo tam, kde spáchali svoje zločiny – třeba v Kladně nebo v Kyjově, kde byl popraven místní nacistický vůdce z řad moravských Němců. Jiná města ale prosila, aby se u nich soudy a popravy nevykonávaly, jako tomu bylo v Mariánských nebo Františkových Lázních. Tamním radním nepřišlo vhodné, aby se v lázeňských městech, kde mají lidé odpočívat a duševně a fyzicky se zotavovat, popravovalo. Vedle profesionála tak při soudu zasedali vždycky čtyři lidoví soudci a jejich status se zaváděl i jinde v Evropě. Převážil totiž názor, že mnoho soudců, kteří soudili i za války, se zkompromitovalo. V dekretu o národním soudu přímo stálo, že lidoví soudci mají mít buď zkušenost z odboje, nebo museli oni sami nebo jejich rodina trpět pod nacistickým terorem. Tím se mělo docílit, že lidové soudy budou soudit tvrdě a odplata bude přísná. Ve skutečnosti však soudci často určovali nižší tresty odnětí svobody, než stanovoval přísný dekret, a s odstupem času byli mírnější a mírnější.

Zájemci se hlásili do lidových soudů dobrovolně, nebo je někdo vybíral?

Nominovaly je národní výbory a vláda je schvalovala. V senátu měla být zastoupena každá legální politická strana, a tak v něm měli vždy zasedat jeden komunista, sociální demokrat, národní socialista a lidovec. Ve skutečnosti bylo někde víc sociálních demokratů a jinde zase komunistů, protože se občas lidový soudce k soudu nedostavil. A pak to byla otázka regionu, okresu. Třeba v pohraničí, kde byli většinou noví přistěhovalci, komunisté měli věci daleko více ve svých rukou. Zatímco třeba v Kutné Hoře stará elita s určitými výjimkami válku přežila a pracovala dál. Praxe každého senátu a každého soudu byla jiná.

Jak dlouho měly lidové soudy pracovat?

Původně měly působit jen jeden rok, jejich činnost ale byla později prodloužena až do května 1947.

Proč vůbec Beneš a exilová vláda s retribucemi tak pospíchali?

Předpokládali, že po válce vypukne touha po odplatě, že lidé budou chtít krev, a tak tomu chtěli dát aspoň nějaký legální rámec. A bylo to potřeba. Vždycky je nutné si uvědomit, že za války se děly strašné zločiny, které musely být potrestány. A také tu byly rodiny emigrantů, které trpěly cílenou nacistickou represí, lidé kteří prošli koncentráky... Exilová vláda pospíchala i proto, že se bála, že ztratí před lidmi tvář, legitimitu. Politik se v té době nemohl zastávat Němců, nemohl se stavět proti odsunu, i kdyby chtěl. To by ho vyloučilo z politiky. Stížnosti na způsob provedení odsunu ze strany Čechů se ale objevovaly, vycházely už tehdy například v týdeníku Dnešek – upozorňovaly, že mezi Němci samozřejmě byli i antinacisté, nebo poukazovaly na složité případy smíšených rodin.

Ovlivnili tedy komunisté nějak významně průběh retribucí, nebo ne?

Ovlivnili ho tím, že tlačili na exilovou vládu, aby dekret byl přísnější a exilová vláda musela přemýšlet o tom, co budou komunisté chtít, a ještě více přemýšleli o tom, jaké hlasy se ozvou z Moskvy. Hlavním důsledkem tlaku bylo přijetí malého retribučního dekretu. Komunisté si totiž stěžovali, že lidové soudy nejsou dostačující, že velký dekret neobsahuje dostatečně široký výklad kolaborace. Vynutili si přijetí „malého dekretu“, který posuzoval případy obyčejné kolaborace z každodenního života.

Například?

Tak mohl být potrestán třeba český číšník, který obsluhoval německé hosty. Nebo někdo, kdo třeba posílal svoji dceru do německé školy. Jeden z nejběžnějších paragrafů postihoval „sociální vztah s Němci“. To znamená, že když někdo chodil do německého divadla nebo když někdo slavil narozeniny Hitlera, chodil k Němcům domů, hrál s nimi karty. Běžným porušením tohoto paragrafu byla takzvaná „horizontální kolaborace“, jak tomu říkají Francouzi. Týkalo se to většinou českých žen, které měly německé přátele nebo s Němci spaly. Nejdůležitějším prvkem malého retribučního dekretu bylo, že na jeho základě mohly být souzeny a potrestány činy spáchané od takzvaného období zvýšeného ohrožení republiky v květnu 1938, kdy začala mobilizace proti Německu, až do 31. prosince 1946. To znamená, že člověk prakticky mohl spáchat kolaboraci i rok po válce. A tady je důležité, že to mohli využít nejenom komunisté, ale skoro každý občan, čímž se zvedla vlna udávání. V tom byl dopad malého dekretu na společnost důležitější než dekretu velkého – nejenom každý odsouzený, ale každý, kdo dostal trestní oznámení, a byl tedy podezřelý z kolaborace, přišel o volební právo do té doby, než byl osvobozen nebo byl jeho případ odložen. Tak přišly o volební právo desetitisíce lidí.

Nakolik potom přijetí malého retribučního dekretu ovlivnilo volby v roce 1946?

To se nedá říci. Ministři Feierabend, Drtina, poslanec Ota Hora i spisovatel Pavel Tigrid později tvrdili, že kdybychom vzali ty desetitisíce obviněných a přidali jejich hlasy demokratickým stranám, komunisté by nevyhráli. Ale podle mne je nesmysl se domnívat, že by všichni tito „kolaboranti“ volili nekomunisty. Mnozí z nich byli udáni z důvodů zcela nepolitických.

Čím to bylo, že retribuce „povzbudila“ českou společnost k udávání?

Protože ani velký, ani malý dekret nedefinoval možnost potrestat falešná udání. Každý mohl udat každého a přitom pro něj neexistovalo riziko, že bude potrestán, pokud by lhal. Už tehdy to různí soudci a novináři kritizovali. Docházelo tak k tomu, že třeba dva rozhádaní bratři udali jeden druhého kvůli strachu o dědictví, dokonce někdy rodiče udávali svoje děti nebo naopak. Často se taky stávalo, že manželky udávaly svoje muže, protože to bylo jednodušší než se nechat rozvést; občas se tím vyhýbaly domácímu násilí. Jedinou možností, jak se proti falešnému udání bránit, bylo podat žalobu za urážku na cti. Ale zase to neznamená, že by si všichni ta obvinění vymysleli – mohli se prostě jen rozhodnout, že dva roky po válce už měli jiné starosti nebo mohli být už sami znechuceni z celé retribuce.

Udávalo se v takové míře i jinde v Evropě?

Určitě, byl to důsledek logiky nacistického režimu, který za udání vypisoval i odměny. Jeho představitelé tím chtěli vytvořit atmosféru strachu a všeobecné nedůvěry. Obecně se dá říci, že nacistický nebo i komunistický režim vytvořily podmínky, ve kterých se každý občan může stát v jistou chvíli policajtem. Každý občan měl najednou právo potrestat druhého, protože stát, estébáci nebo gestapáci poslouchali a postupovali proti obžalovanému automaticky. Za války tak o někom stačilo říci, že je židomil, po válce zase že miluje Němce a za komunismu že je kulak. Podle mě tradice udavačství v Česku vychází z dob Rakouska-Uherska, kdy četníci zasahovali více na základě „zpráv“ od občanů než na základě vlastního vyšetřování. Je to takový středoevropský systém podobný tomu, který jsme poznali i v USA těsně po atentátu v roce 2001: „Jestli něco uvidíte, hlaste to!“ Základní myšlenkou je, že se tím ušetří pořádkové síly.

Změnil nějak politickou situaci v Československu zlomový rozsudek Národního soudu nad ministry protektorátní vlády? Hrubý dostal doživotí, Krejčí pětadvacet let, Kamenický deset, Bienert tři a Kalfus byl shledán vinným, ale protože finančně podporoval odboj, byl mu trest prominut.

Byl to nejznámější případ retribuce od soudu s Karlem Hermannem Frankem, takže to samozřejmě byla významná událost. Národní soud měl politický charakter, čímž se nelišil od jiných národních soudů jinde v Evropě. Ministři sloužili okupantům za války, plnili jejich rozkazy, ale obyvatelstvo, které zažilo okupaci doma, s nimi a s jejich ústupky do jisté míry sympatizovalo. Komunistickým vůdcům se naopak údajně mírné rozsudky nelíbily a rozjeli proti nim kampaň a snažili se je zvrátit. Na obranu soudcovské nezávislosti se vyslovily všechny nekomunistické strany a Ferdinand Peroutka potěšeně napsal, že „tehdy bylo rozhodnuto, že „soud bude soudem, nikoli politickým lynchem“.

Jak vidíte morálku těch rozsudků vy?

Osobně mám daleko větší pochopení pro muže, který byl za protektorátu obyčejným úředníkem či četníkem na vsi a musel tak plnit rozkazy, které dostal z okresního města nebo Prahy – neměl jinou možnost, jeho šance volby byly omezené. Ale ministrem nikdo být nemusel. A proto podle mne nesli odpovědnost za to, co se stalo za okupace (za rozkazy, které podepsali, za projevy, které pronesli), i když s nimi třeba sami osobně nesouhlasili.

Jak tedy retribuce hodnotíte? Byly spravedlivé, zpolitizované, nebo se za ně Češi mají spíše stydět.

Osobně si myslím, že základní úmysl retribucí byl určitě morální. Nemorální by bylo nedělat nic, udělat za všemi těmi zvěrstvy tlustou čáru. Pak jsou ale určité dílčí věci, které byly opravdu ostudné. Za ty považuji především případy mimosoudních vražd, kdy byli obvinění zabiti ještě v policejní vazbě, ani se nestačili dostat před soud. A ostudná byla i nemožnost odvolání a rychlé popravy. Ale pořád byly retribuce daleko lepší řešení než masové vyhnání Němců.

Když mluvíte o vyhnání Němců – slyšel jste o aktuálním případu odhalení hromadného hrobu ubitých Němců v Dobroníně? Kolik takových případů se na českém území mohlo stát?

Případ Dobronín určitě nebyl tehdy výjimečný, ale myslím si, že za výjimečnou můžeme označit dnešní reakci úřadů a médií. Teď se běžně mluví o vraždě, o případ projevila zájem policie, opravdu hodně se o tom píše. Co se týče Dobronína samotného, příznačné je zase datum této masové vraždy, deset dnů po válce – to tehdy nebyla žádná bezprostřední reakce lidu, spíš mi to připomíná lynčování černochů na americkém Jihu. Sadisté a zločinci existují všude, ale normálně se bojí zákona. Pokud si jsou ale jistí, že některé skupiny lidí jsou mimo zákon, že nehrozí žádný trest za násilí namířené proti nim, tak této situace využijí a přidají se k nim i lidé, kteří by jinak zákon poslouchali. Zvlášť zajímavý je pro mě případ Rančířova u Jihlavy, kde podle zprávy z novin zabili nejenom Němce, ale také českého udavače. Málo se tady mluví také o tom, kolik Čechů a lidí ze smíšených rodin bylo zabito na jaře roku 1945. Nešlo jenom o Němce, ale i o Čechy.

Jak se vlastně na vyhnání Němců díváte vy osobně?

Vyhnání Němců odsuzuji, ale přiznávám, že kdybych v té době žil, buď jako Čech nebo Američan, a to bez německých příbuzných, asi bych ho býval podporoval. Stejně jako v případech bombardování Drážďan nebo Nagasaki, které bych dnes ze vzdálenosti 65 let odsoudil.

Plyne tedy z poválečných retribucí nějaké poučení pro přechodná období? Opakovali Češi stejné chyby v roce 1989?

Myslím, že jedna chyba se opakovala, a to v definici lustračních zákonů, kdy se hromadně rozhodlo, že lidé, kteří jsou uvedeni na seznamu StB, budou postiženi zákazem výkonu některých zaměstnání. Jejich vina se tedy posuzovala na základě seznamu, a ne prozkoumání faktických činů. Každý případ je ale jiný. I během protektorátu někdo mohl kolaborovat proto, že tím chtěl chránit svou židovskou manželku, a někdo jiný proto, že chtěl získat auto nebo nějaký majetek. A to z prostých seznamů nelze poznat. ?

BENJAMIN FROMMER (41)

Historik, přednáší na Northwestern University v Chicagu. Studoval na Columbijské a Harvardově univerzitě (roku 1999 tu získal PhD). Specializuje se na dějiny východní a střední Evropy, na období nacistického a komunistického režimu. Nyní v nakladatelství Academia vychází v českém překladu jeho kniha Národní očista – Retribuce v poválečném Německu. Poprvé vyšla v roce 2005 v nakladatelství Cambridge University Press.

(Respekt, www.respekt.cz)