Listopad 2010

III. odboj se do zákona nevejde

Adam Drda

Návrh zákona o třetím odboji, který schválil Senát, má v podstatě jediný smysl: stát jím deklaruje, že si váží těch, kdo se v letech 1948-1989 snažili přispět k pádu diktatury. Nechci to zlehčovat, pohnutka předkladatelů je ušlechtilá a odbojáři si projev úcty zaslouží. Přesto je zákon problematický - a diskuse kolem něj místy až trapná.

Kupříkladu Petr Pithart prohlásil: "Ve svobodném státě žádná politická autorita nemá právo definovat formou zákonů pravdu o minulosti a omezovat tak nejen historiky, ale vůbec kohokoliv ve svobodném bádání...". V návrhu se nepíše, že jiný výklad minulosti, než ten, který vyplyne ze zákona, není přípustný, a spíše se zdá, že Pithart nemá valné mínění o historicích, když jim takto podsouvá autocenzuru.

Další argument proti zákonu vznesl v LN historik Petr Zídek: třetí odboj je prý chiméra, neexistoval. Z jeho textu pak v Senátu zapáleně citoval Jiří Dienstbier: "Zídek dokazuje, že (...) k žádnému třetímu odboji po únoru 1948 nedošlo." Jenže Zídek nic nedokazuje, je to jeho názor, opřený o argumenty, které se zas jiným lidem zdají slabé.

Ale k jádru věci. Existoval protikomunistický "odboj"? Anebo jen konstruujeme něco, co by národu umožnilo cítit se při pohledu zpátky trochu bojovněji?

Závazná definice pojmu "odboj" neexistuje, budeme-li ovšem vnímat odboj jako soubor aktivit, které se v zájmu idejí svobody a demokracie snaží svrhnout nelegitimní režim, postavený na bezpráví a násilí, shodneme-li se, že proti takovému režimu je možno používat třeba i prostředky v demokracii nepřípustné, pak tu tzv. třetí odboj bezpochyby byl. V ČSR po únoru 1948 pracovalo až několik tisíc lidí pro tajné služby západních států, nosili zprávy, převáděli přes hranice, provozovali ilegální vysílačky, pokoušeli se o převrat, provedli ozbrojené útoky. Dělali to s jasným cílem: přispět k pádu režimu. Označíme-li je za odboj, nevytváříme novodobý mýtus, jde o uznání, že skupina předků (která se rozhodně nekryje s počtem obětí komunismu) se kdysi zachovala příkladně.

Problém zákona je jinde. Přichází strašlivě pozdě a postihuje neúnosně dlouhé a složité období. Status odbojáře má udělovat komise úředníků: jenže jak prozkoumá aktivity dnes už velice starých lidí, nota bene v situaci, kdy se mnohdy nedá opřít o svědky ani o věrohodné dokumenty (StB vyráběla "teroristy" a ilegální skupiny jak na běžícím páse)? Takového zkoumání nebude žádná komise schopná, ani na to nebude mít čas.

Zákon navíc, s drobnými výjimkami, předem vyřazuje bývalé členy KSČ - kritérium, které zjednodušuje systém před rokem 1989. Znám hned několik někdejších řadových členů KSČ, kteří sice vlezli, kam neměli, ale pak udělali proti režimu víc než kupříkladu předsedkyně KPV Naděžda Kavalírová.

Bude-li zákon přijat, nenadělá škodu - pár lidí bude cítit satisfakci, zruší se ostudné zbytkové tresty politickým vězňům. Prozíravější by ovšem bylo, kdyby koaliční politici připustili, že jsou věci, které do zákonů nevchází - a úctu odpůrcům komunismu projevili třeba tím, že až se změní rozložení sil ve sněmovně, nezačnou opět čile spolupracovat s KSČM, jako to dělala ODS při volbě prezidenta - nebo si nebudou dávat na kandidátky profláknuté bolševické kariéristy, jako to teď dělají Věci veřejné.

(iHNed.cz)